ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.3026.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 3026/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce F. F., jako právního nástupce po L. F., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. G., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 6 C 268/2001, o dovolání právní předchůdkyně žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 13. dubna 2006, č. j. 60 Co 6/2006 - 186, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 13. 4. 2006, č. j. 60 Co 6/2006 - 186, a rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 19. 9. 2005, č. j.
6 C 268/2001 - 146, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kroměříži k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Právní předchůdkyně žalobce se domáhala určení, že „je vlastníkem nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro Z. k., pracoviště H. pro okres K., obec M., katastrální území M. u H. na LV č. 75, a to objektu bydlení č. p. 7 na pozemku parcelní číslo st. 18/1, zbořeniště na pozemku parcelní číslo st. 18/2, pozemku parcelní číslo st. 18/1 o výměře 671 m2 - zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parcelní číslo st. 18/2 o výměře 114 m2 - zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parcelní číslo 14/1 o výměře 1.596 m2 - zahrada, pozemku parcelní číslo 14/2 o výměře 342 m2 - ostatní plochy a pozemku ve zjednodušené evidenci parcely původ Pozemkový katastr číslo 247 o výměře 5942 m2 a parcely číslo 386 o výměře 1441 m2“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že za absolutně neplatné pro rozpor se zákonem a s dobrými mravy (§39 obč. zák.) považuje smlouvu o půjčce a smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva k označeným nemovitostem k zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce, které dne 4. 9. 2000 uzavřela se žalovaným, neboť od něj převzala jen 80.000,- Kč, namísto ve smlouvě o půjčce uvedených 150.000,- Kč, přičemž do 3. 10. 2001 měla vrátit částku 160.000,- Kč. Smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitostem je ovšem neplatná i sama o sobě pro rozpor s dobrými mravy(§39 obč. zák.), neboť podle ní měl žalovaný nabýt vlastnické právo k nemovitostem, jejichž hodnota činí 1,100.000,- Kč, přičemž žalobkyně získala jen půjčku ve výši 80.000,- Kč, a navíc se zavázala, že nemovitosti vyklidí, pokud dlužné finanční prostředky nevrátí, a současně, že žalovanému zaplatí smluvní pokutu ve výši 15.000,- Kč a Finančnímu úřadu daň z převodu nemovitostí ve výši nejméně 50.000,- Kč. Obě smlouvy jsou podle ní neplatné i proto, že při jejich uzavření jednala v duševní poruše, která ji činila k těmto úkonům neschopnou (§38 odst. 2 obč. zák.); kromě toho je uzavřela v tísni za nápadně nevýhodných podmínek (§49 obč. zák.) a proto od obou smluv dopisem svého zástupce ze dne 27. 11. 2001 odstoupila.
Poté, co Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 6. 11. 2003, č. j.
6 C 268/2001 - 70, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení a Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně tento rozsudek usnesením ze dne 10. 8. 2004, č. j.
47 Co 82/2004 - 81, z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, aby rovněž posoudil, zda se v případě smlouvy o zajišťovacím převodu práva nejedná o tzv. smlouvu lichevní (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001), Okresní soud v Kroměříži rozhodl znovu rozsudkem ze dne 19. 9. 2005, č. j. 6 C 268/2001 - 146, tak, že žalobu opětovně zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 13. 4. 2006, č. j. 60 Co 6/2006 - 186, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soudy obou stupňů při svém rozhodnutí vyšly ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobce (dále jen „žalobkyně“) uzavřela dne 4. 10. 2000 jako dlužnice se žalovaným jako věřitelem písemnou smlouvu o půjčce částky 150.000,- Kč, kterou se zavázala vrátit nejpozději do 3. 10. 2001, a to včetně sjednaných úroků ve výši 10.000,- Kč ročně, tedy celkem částku 160.000,- Kč. Téhož dne byla mezi těmito účastníky uzavřena k zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitostem, kterou dlužnice převedla vlastnické právo k předmětným nemovitostem na věřitele s rozvazovací podmínkou, že pokud řádně a včas uhradí půjčku, tj. vrátí věřiteli celou půjčenou částku včetně příslušenství ve sjednaném termínu splatnosti, pak již nastalé právní účinky této smlouvy pominou a vlastnické právo k předmětným nemovitostem přejde zpět na dlužnici. Právní účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí podle této smlouvy vznikly ke dni 4. 10. 2000. Dále bylo ze znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce zjištěno, že obvyklá cena předmětných nemovitostí činila ke dni 4. 10. 2000 částku 800.000,- Kč, že žalobkyně prostřednictvím svého zástupce dopisem ze dne 27. 11. 2001 od obou smluv odstoupila z důvodu, že je uzavřela v tísni za nápadně nevýhodných podmínek a že půjčenou částku 150.000,- Kč ani úrok ve výši 10.000,- Kč žalovanému nezaplatila. Odvolací soud poté, co shodně se soudem prvního stupně shledal naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., se ztotožnil s jeho závěrem, obě smlouvy jsou platnými právními úkony, neboť neodporují zákonu ani se nepříčí dobrým mravům (§39 obč. zák.), nebyly dlužnicí uzavřeny v tísni za nápadně nevýhodných podmínek (§49 obč. zák.), neboť půjčené peníze měly sloužit k podnikání jejího syna (k zajištění krmiva pro koně, případně k obstarání nového koně), takže žalobkyně od nich neodstoupila po právu, a že žalobkyně v době uzavření smluv netrpěla žádnou duševní poruchou či chorobou (viz závěry znaleckých posudků z oboru psychiatrie a z oboru psychologie), která by ji k těmto úkonům činila neschopnou (§38 odst. 2 obč. zák.). V případě smlouvy o zajišťovacím převodu práva se nejedná ani o smlouvu lichevní jsoucí v rozporu s dobrými mravy (§39 obč. zák.), tak jak byla definována v §879 obecného zákoníku občanského z roku 1811, jehož zásad je třeba dbát podle nálezu Ústavního soudu z 8. 7. 1997, sp. zn. III. ÚS 77/97, i v současné době, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by dlužnice při jejím uzavření jednala lehkomyslně, v tísni, byla slabého rozumu, nezkušená a vykazujíc stav vzrušení mysli ani že by žalovanému bylo známo, že takto jedná. Krajský soud uzavřel, že i když úprava zajišťovacího převodu práva obsažená v občanském zákoníku je kusá a jedná se o „tvrdý“ institut, nelze přisvědčit názoru žalobkyně stran realizace smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitostem, neboť prodlením dlužníka se mění zajišťovací funkce převedeného vlastnického práva ve funkci uhrazovací, takže věřitel se může uspokojit prodejem věci, přičemž případný přebytek, který by vznikl zpeněžením po uspokojení pohledávky je povinen vydat dlužníkovi, jinak by došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení. Jelikož smlouva o zajišťovacím převodu práva je platná, byla žaloba o určení vlastnictví zamítnuta.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného
v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť při řešení předběžné otázky platnosti smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnictví k nemovitostem rozhodl rozdílně od judikatury Nejvyššího soudu (viz rozsudek ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2535/99, usnesení ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 30 Cdo 2804/2004 a rozsudek ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 448/2005). Nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitostem je platným právním úkonem, a setrvává na svém názoru, že tato smlouva je především neplatná pro rozpor s dobrými mravy podle §39 obč. zák. Za nesprávný považuje názor odvolacího soudu, že je-li uzavřená smlouva výslovně upravená občanským zákoníkem (v daném §553 obč. zák.), nemůže jít o smlouvu v rozporu s dobrými mravy, a dále s tím, že zajišťovací funkce převedeného vlastnického práva se v případě prodlení dlužníka mění ve funkci uhrazovací, takže věřitel se může uspokojit prodejem věci a případný přebytek, který by vznikl zpeněžením po uspokojení jeho pohledávky, je povinen vydat dlužníkovi. Tento názor podle ní neodpovídá znění §553 obč. zák., neboť věřitel, který se podle smlouvy stane vlastníkem nemovitosti, není povinen v případě prodlení dlužníka nemovitosti zpeněžit, jako je tomu v případě zajištění pohledávky zástavním právem. Z tohoto důvodu je možné takovou smlouvu posuzovat jako faktickou dohodu o propadné zástavě, která je absolutně neplatná. Dále namítá, že jde o smlouvu lichevní, a tedy absolutně neplatnou podle §39 obč. zák., neboť žalovaný, na kterého se se žádostí
o půjčku obrátila a kterého neznala, vědomě a úmyslně těžil z jejích nepříznivých poměrů, neboť při uzavření smlouvy zneužil její nezkušenosti, tísně a slabosti rozumu, a získal plnění ve výši asi 1,000.000,- Kč, které je v hrubém nepoměru s výší půjčky 150.000,- Kč. Podle dovolatelky též nebylo její vůlí přivodit právní účinky, které má smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitostem, tj. aby se v případě nesplnění dluhu řádně a včas stal věřitel jednou provždy vlastníkem předmětných nemovitostí, nýbrž s představou zřízení zástavního práva; její projev vůle nebyl tudíž totožný s její skutečnou vůlí, kterou bylo zřízení zástavního práva k nemovitostem se všemi právními účinky tohoto platně zřízeného zajišťovacího institutu. Protože tak sporná smlouva vykazuje vady projevu vůle, nesplňuje náležitosti vyžadované §37 odst. 1 obč. zák. a i z tohoto důvodu je absolutně neplatná, v důsledku čehož vlastnické právo k nemovitostem na žalovaného nepřešlo. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém obsáhlém vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto. Poukázal
na to, že žalobkyní citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu dopadají na zcela jiné případy, a s ohledem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2000, sp. zn.
25 Cdo 915/98, a ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1969/2000, vyslovil názor, že nelze dovozovat, že by uzavřením smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva došlo k obcházení zákona, resp. ke sjednání propadné zástavy ve smyslu §169 písm. e) obč. zák. Dále uvedl, že v daném případě se nejedná a ani nemůže jednat o hrubý nepoměr vzájemných plnění, jak dovolatelka tvrdí, neboť i v případě, kdy nastupuje uhrazovací funkce smlouvy, neutrpí žalobkyně žádnou újmu na svých právech vzhledem k zákonné úpravě bezdůvodného obohacení. Nejedná se ani o smlouvu lichevní
(viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001), neboť nezneužil tísně žalobkyně, když ani v žádné tísni nebyla, protože peníze nepotřebovala pro svoji obživu nebo na zaplacení dluhu, naopak při uzavření smlouvy jednala po zralé úvaze a po dohodě se synem, přičemž v řízení neprokázala naplnění předpokladů neplatnosti smlouvy podle §39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy. Kromě toho podle jeho názoru může být za lichevní smlouvu označen toliko závazek hlavní a nikoliv závazek zajišťovací. Za zcela novou (a účelovou) pak považuje argumentaci v dovolání o neplatnosti smlouvy podle §37 odst. 1 obč. zák., neboť po žalobkyni zřízení zástavního práva nepožadoval, s obsahem smlouvy, sepsané advokátkou, byla seznámena a srozuměna, což potvrdila svým podpisem.
Po podání dovolání žalobkyně L. F. - jak vyplývá z obsahu spisu - zemřela a pravomocným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2007, č. j. 30 Cdo 3026/2006 - 221, bylo rozhodnuto, že v řízení bude na jejím místě pokračováno s jejím synem F. F., který jako právní nástupce vstoupil do jejích práv a povinností (viz usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 27 D 396/2007, Nd 135/2007).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, původní účastnicí řízení, která byla při podání dovolání zastoupena advokátem, se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
§237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Původní žalobkyně dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně nerozhodl jinak, než ve svém dřívějším rozsudku. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu,
při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje
ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
V posuzované věci odvolací soud řešil - mimo jiné - jako předběžnou právní otázku platnosti smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitostem podle §39 obč. zák. Vzhledem k tomu, že odvolací soud tuto otázku vyřešil nesprávně a protože její posouzení bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu §242 o. s. ř. dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatnila jako důvod dovolání, může spočívat v tom, že soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej
na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle §39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle §553 odst. 1 obč. zák. splnění závazku může být zajištěno převodem práva dlužníka ve prospěch věřitele (zajišťovací převod práva). Smlouva
o zajišťovacím převodu práva musí být uzavřena písemně.
V rozsudku ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 33 Odo 188/2005, Nejvyšší soud uvedl, že „smlouvou o zajišťovacím převodu práva postupuje dlužník věřiteli podmíněně své právo, které má proti jinému. Strany uzavírají smlouvu s úmyslem, aby nešlo o převod trvalý, nýbrž jen o převod za účelem zajištění pohledávky věřitele. Smyslem tohoto převodu je především motivovat dlužníka na řádném a včasném splnění jeho závazku. Současně je dlužníkovi zabráněno, aby před splněním závazku disponoval
s převedeným právem, resp. jeho předmětem. Zajišťovacím převodem pak věřitel sleduje též možnost dosáhnout v případě prodlení dlužníka s plněním závazku uspokojení svého práva z předmětu převedeného práva. I když předmětem zajišťovacího převodu zpravidla bývá pohledávka, kterou má dlužník vůči třetí osobě, lze takto převést i právo věcné včetně práva vlastnického. Jelikož se jedná o zajišťovací institut, musí zde existovat jako předmět zajištění platný závazek hlavní, ze kterého je dlužník povinen věřiteli plnit a ze kterého má věřitel právo na plnění; vedle tohoto hlavního závazkového vztahu vzniká mezi věřitelem a dlužníkem akcesorický závazkový vztah vyplývající ze smlouvy o zajišťovacím převodu práva. Dlužník postupuje věřiteli své právo s rozvazovací podmínkou, že zajištěný závazek bude splněn. Tato rozvazovací podmínka se uplatní při uspokojení zajištěné pohledávky splněním tak, že právní úkony, jimiž bylo právo převedeno, pozbývají účinnosti a právo v rozsahu, v jakém bylo převedeno, přechází zpět na dlužníka. Převod práva na věřitele tedy ze zákona zaniká. Místo rozvazovací podmínky lze ve smlouvě sjednat zpětný převod práva po splnění závazku. (…) Úprava obsažená v §553 obč. zák. neřeší blíže, jaká jsou vzájemná práva a povinnosti věřitele a dlužníka, a proto je pro obsah jejich právního vztahu rozhodující obsah smlouvy. V ní musí být jednoznačně určen závazek, který je zajišťován, právo dlužníka, které se převádí, a jeho předmět a případně i způsob uspokojení věřitelovy pohledávky z převedeného dlužníkova práva. Z obsahu smlouvy musí být zřejmé, že se jedná jen o zajišťovací převod práva, nikoli o převod trvalý“.
V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne
15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, Nejvyšší soud s uvedenými právními názory vyjádřenými v citovaném rozsudku ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 33 Odo 188/2005, souhlasil, neztotožnil se však s názorem, že „namísto rozvazovací podmínky lze
ve smlouvě sjednat zpětný převod práva po splnění závazku (fiduciární převod)“,
a s názorem, že zajišťovací převod práva je umožněn §132 odst. 1 obč. zák. a že jde
o převod bezúplatný, vyjádřeným v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1276/2005, a ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 30 Cdo 294/2005.
Dále Nejvyšší soud v citovaném rozsudku ze dne 15. 10. 2008, sp. zn.
31 Odo 495/2006 (na základě podrobného rozboru historického vývoje zajišťovacího převodu práva i platné úpravy tohoto institutu), zejména uvedl, že „úpravu zkoumaného institutu v občanském zákoníku lze pro účely právní praxe bez příkras označit za zcela nevyhovující a jako návod pro splnění předurčeného úkolu nezpůsobilou“, že „za daného stavu je Nejvyšší soud (při zachování respektu k principu smluvní autonomie, jak jej vyložil Ústavní soud např. v nálezu ze dne 3. ledna 2000, sp. zn. IV. ÚS 387/99, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 17, ročníku 2000, části I., pod pořadovým číslem 1) přesvědčen, že zákonný obsah zkoumaného institutu v občanském zákoníku by v situaci, kdy tato úprava postrádá projevenou představu zákonodárce o obsahu zajišťovacího převodu práva, měl být soudní praxí vykládán restriktivně a neměly by se mu přičítat důsledky, jež nejsou v právním řádu rozpoznatelné“, že „z ustanovení §24 odst. 7 písm. b/ zákona č. 586/1992 Sb. i z ustanovení §25 odst. 5 zákona č. 357/1992 Sb. se podává, že vůle zákonodárce (byť projevená jinde, než v občanském zákoníku) směřovala a směřuje k tomu, aby institut zajišťovacího převodu práva obsažený v §553 obč. zák. byl (v souladu s úpravou zakotvenou dříve v zákoníku mezinárodního obchodu, jež byla jeho nepřehlédnutelným inspiračním zdrojem) vnímán (i bez výslovného zakotvení rozvazovací podmínky ve smlouvě) jako ujednání s rozvazovací podmínkou (jejímž splněním se vlastníkem věci bez dalšího stává původní majitel (dlužník, který toto zajištění dal)“, že „na konečnou podobu institutu zakotveného nedostatečně v §553 obč. zák. pak lze usuzovat (a požadavky na obsah smluvních ujednání vznášet) jen z přesného pojmenování důsledků, jež s sebou nese (může přinést) nikoli splnění rozvazovací podmínky (řádná a včasná úhrada zajištěné pohledávky dlužníkem), nýbrž porušení povinnosti splnit zajištěnou pohledávku řádně a včas“, přičemž „právní teorie vesměs vychází z toho, že je-li zajišťovacím převodem práva převáděno vlastnické právo k věci, „neměl by“ nabyvatel (věřitel) převádět (dále) vlastnické právo, dokud jde o vlastnictví podmíněné (dokud nenastane splatnost zajišťované pohledávky). Tam, kde se vlastnictví stane „nepodmíněným“ (rozvazovací podmínka splnění zajištěné pohledávky nenastala), přiznává věřiteli právo realizovat vlastnické právo k věci jako plnohodnotnému vlastníku, s tím, že dlužníku má být po zpeněžení zajištění vydána tzv. hyperocha“.
V citovaném rozsudku Nejvyšší soud dále vyslovil, že „nepochybuje o tom, že zajišťovací převod práva má (musí) plnit i uhrazovací funkci“, že „smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva, která neobsahuje ujednání o tom, jak se smluvní strany vypořádají v případě, že dlužník zajištěnou pohledávku věřiteli řádně a včas neuhradí, je absolutně neplatná pro neurčitost (ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák.),“ neboť „vyvolává nejistotu o obsahu práv a povinností účastníků smlouvy pro případ, že dlužník nedostojí svému závazku uspokojit zajištěnou pohledávku a to nejistotu, která - vzhledem k tomu, že o následcích takového porušení smlouvy mlčí nejen smlouva, nýbrž i zákon - nemůže být rozptýlena výkladem. Přitom je nemyslitelné a společensky nežádoucí, aby ode dne, kdy se dlužník ocitne v prodlení se řádným nebo včasným splněním pohledávky zajištěné převodem vlastnického práva, nebylo možné zodpovědět pro daný právní vztah, zda 1/ dlužník může splnit dluh (uhradit zajištěnou) pohledávku s účinky splnění rozvazovací podmínky (s účinky automatického navrácení vlastnického práva) i kdykoli v době svého prodlení s úhradou zajištěné pohledávky, 2/ to, že se věřitel stal nepodmíněným vlastníkem na něj převedeného majetku, má nějaký vliv na existenci zajištěné pohledávky, 3/ věřitel může majetek na něj převedený dále zpeněžit, 4/ věřitel si může majetek na něj převedený trvale ponechat, 5/ věřitel může majetek na něj převedený dále převést, aniž by změna vlastnictví měla za následek zánik zajištěné pohledávky (srov. §524 a násl. obč. zák. ve spojení s otázkou, zda postoupení zajištěné pohledávky vede ve smyslu §524 odst. 2 obč. zák. ke změně vlastnictví majetku, který postupitel nabyl zajišťovacím převodem práva)“.
Nejvyšší soud v citovaném rozsudku rovněž dovodil, že „daňové zákony chápou zajišťovací převod vlastnického práva jako převod úplatný a takto by měl být pojímán
i v rovině smluvních ujednání (nejde tu o to, aby šlo o převod za úplatu, nýbrž
o vyjádření faktu, že majetek se /vzhledem k povaze převodu dočasně/ převádí jako protihodnota /zajištění/ zajišťované pohledávky),“ a že „sankcí absolutní neplatnosti (dle §39 obč. zák.) bude stiženo takové ujednání o zajišťovacím převodu vlastnického práva, podle kterého sice byla sjednána rozvazovací podmínka (pro případ řádného a včasného splnění zajištěné pohledávky), avšak prodlení dlužníka s řádným a včasným splněním zajištěné pohledávky má přivodit ten následek, že se věřitel bez dalšího stane (při současném zániku zajištěné pohledávky) trvalým vlastníkem převedeného majetku. Pojímáno z obsahového hlediska vykazuje taková smlouva všechny znaky nepřípustného ujednání o propadné zástavě (srov. k tomu §169 písm. e/ obč. zák. a v judikatuře i rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 15/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nehledě k problematickým (režimu §3 a §39 obč. zák. samostatně podléhajícím) vazbám takového ujednání na možný rozsah částečného plnění zajištěné pohledávky dlužníkem. Obdobně je nutno pohlížet i na ujednání, podle kterého by měl týž následek přivodit (v případě dlužníkova prodlení) jednostranný úkon věřitele adresovaný dlužníku (např. oznámení, že si převedený majetek ponechá v trvalém vlastnictví coby protihodnotu nesplacené pohledávky).
Z výše řečeného se v mezích úvah o tom, jak by měla vypadat smlouva
o zajišťovacím převodu vlastnického práva pro případ dlužníkova prodlení s úhradou zajištěné pohledávky, se typově nabízejí následující (právně dovolená) ujednání:
1/ Zajišťovací převod vlastnického práva lze sjednat formou kupní smlouvy, ve které bude splatnost dohodnuté kupní ceny vázána k okamžiku splatnosti zajišťované pohledávky, s tím, že bude-li zajištěná pohledávka včas a řádně splněna (čímž se obnoví vlastnické právo dlužníka), zanikne věřiteli povinnost k úhradě kupní ceny, a s tím, že nedojde-li k řádné a včasné úhradě zajištěné pohledávky, započte se kupní cena na zajišťovanou pohledávku.
Věřitelovo vlastnictví, jež se stalo trvalým, již nebude moci být zpochybněno a výše hyperochy (nebo naopak nedoplatku kupní ceny, bylo-li plnění jen částečné) bude
od počátku zřejmá.
I v takovém případě se ovšem smluvní strany nevyhnou potřebě zvážit, zda věřitel má zájem na tom, stát se za daných podmínek trvalým vlastníkem věci; věřitel by se v takovém případě měl smluvně pojistit i proti tomu, aby v důsledku účelového chování dlužníka (spočívajícího v tom, že dlužník ke dni splatnosti neuhradí jen minimální část zajištěné pohledávky) nebyl nucen vracet jako důsledek dlužníkova prodlení podstatou část kupní ceny.
2/ Zajišťovací převod vlastnického práva lze sjednat také formou ujednání, podle kterého bude věřitel oprávněn majetek zpeněžit dohodnutým způsobem a vrátit dlužníku případný přebytek zpeněžení (tzv. hyperochu). Takové ujednání (jež předpokládá, že až do zpeněžení zajištění bude dlužník v prodlení s plněním zajištěné pohledávky), se však neobejde bez dohody o tom, jaký vliv na vlastnické právo věřitele k takovému majetku bude mít byť pozdní uspokojení pohledávky dlužníkem z jiných zdrojů a na jaký účel mají být v této době použity užitky vzešlé ze zajištění“.
V posuzované věci bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobce uzavřela dne 4. 10. 2000 jako dlužnice se žalovaným jako věřitelem písemnou smlouvu o půjčce částky 150.000,- Kč, kterou se zavázala vrátit nejpozději do 3. 10. 2001, a to včetně sjednaných úroků ve výši 10.000,- Kč ročně, tedy celkem částku 160.000,- Kč. Téhož dne byla mezi těmito účastníky uzavřena k zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitostem, kterou dlužnice převedla vlastnické právo k předmětným nemovitostem na věřitele s rozvazovací podmínkou, že pokud řádně a včas uhradí půjčku, tj. vrátí věřiteli celou půjčenou částku včetně příslušenství ve sjednaném termínu splatnosti, pak již nastalé právní účinky této smlouvy pominou a vlastnické právo k předmětným nemovitostem přejde zpět
na dlužnici. Z obsahu této smlouvy, která je součástí spisu, dále vyplývá, že v čl. VIII. bodu 8.2 smlouvy bylo dále ujednáno, že pokud dlužnice řádně a včas neuhradí půjčku…pak k přechodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem z věřitele
na dlužnici nedojde a ze zajišťovacího převodu vlastnického práva se tak stane převod trvalý a dlužnici nevznikne povinnost vrátit věřiteli půjčenou částku včetně příslušenství. V čl. V. bodu 5.3 se dlužnice a věřitel dohodli, že dlužník a osoby s ním užívající předmětné nemovitosti tyto vyklidí do tří kalendářních dnů ode dne marného uplynutí termínu splatnosti půjčky…a že nebude-li nemovitost ve stanovené lhůtě všemi osobami vyklizena, je dlužnice povinna uhradit věřiteli smluvní pokutu ve výši 15.000,- Kč. Dále se z obsahu spisu podává, že dopisem ze dne 26. 11. 2001 žalovaný vyzval původní žalobkyni, aby předmětné nemovitosti vyklidila, jelikož do 3. 11. 2001 neuhradila půjčenou částku, včetně příslušenství, a že podle závěrů znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce činila obvyklá cena předmětných nemovitostí ke dni 4. 10. 2000, tj. k datu uzavření obou smluv, 800.000,- Kč.
I když je správný názor odvolacího soudu stran realizace smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitostem, tj. že prodlením dlužníka se mění zajišťovací funkce převedeného vlastnického práva ve funkci uhrazovací, nelze se vzhledem k zásadám uvedeným v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, ztotožnit s jeho závěrem, že smlouva o zajišťovacím převodu práva ze dne 4. 10. 2000, uzavřená mezi původní žalobkyní a žalovaným, je platná a že se žalovaný stal vlastníkem předmětných nemovitostí. Byť v této smlouvě byla sjednána rozvazovací podmínka (pro případ řádného a včasného splnění zajištěné pohledávky), avšak prodlení dlužnice s řádným a včasným splněním zajištěné pohledávky má přivodit ten následek, že se žalobce jako věřitel bez dalšího stane (při současném zániku zajištěné pohledávky) trvalým vlastníkem převedeného majetku a dlužnici (a osobám s ní nemovitosti užívající) vznikne povinnost nemovitosti vyklidit, vykazuje taková smlouva z obsahového hlediska všechny znaky nepřípustného ujednání o propadné zástavě a je tudíž podle §39 obč. zák. absolutně neplatná.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a Nejvyšší soud jej proto zrušil (§243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.), aniž se pro nadbytečnost zabýval dalšími námitkami v dovolání. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení
(§243b a odst. 3 věta za středníkem o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí
o věci bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího
(§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. listopadu 2008
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu