ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.280.2008.1
sp. zn. 32 Cdo 280/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce: C. s. i. a. s., zastoupeného JUDr. et. PhDr. O. Ch., advokátem proti žalované: Č. r. – M. f., zastoupené Mgr. R.P., advokátem o zaplacení 29,430.372,- Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 246/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. července 2007, č. j. 13 Co 24/2007-253, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 25. srpna 2005, č. j. 23 C 246/99-168, (v pořadí třetím) doplněným usnesením ze dne 2.ledna 2006, č. j. 23 C 246/99-203 rozhodl, že žalovaný F. n. m. Č. r. (právní předchůdce nynější žalované) je povinen zaplatit žalobci částku 75.628,- Kč s 16,5 % úrokem prodlení od 8. 10. 1997 do zaplacení (výrok I.), žalobu o zaplacení částky 29,430.372,- Kč s 26 % úrokem z prodlení od 15. 8. 1997 do zaplacení, s 9,5 % úrokem z prodlení z částky 75.628,- Kč od 15. 8. 1997 do zaplacení a s 16,5 % úrokem z prodlení z částky 75.628,- Kč od 15. 8. 1997 do 7. 10. 1997, zamítl (výrok II.) a rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalované náklady řízení (výrok III.).
Předchozím (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 10. prosince 2003, č. j. 23 C 246/99-72 soud prvního stupně zamítl žalobu ve vztahu k České republice – Ministerstvu financí a ve vztahu k žalovanému Fondu národního majetku rozhodl mezitímním rozsudkem o opodstatněnosti základu nároku a rozhodnutí o výši nároku a o náhradě nákladů řízení ponechal konečnému rozsudku. K odvolání žalobce a žalovaného Městský soud v Praze tento rozsudek potvrdil a rozsudek nabyl právní moci dne 28. 6. 2004.
Soud prvního stupně v novém rozsudku konstatoval, že základem právního hodnocení opodstatněnosti uplatněného nároku je skutečnost, že předmětné pozemky, za jejichž odnětí se žalobce domáhá náhrady škody, nemohly být z důvodu řádně uplatněného restitučního nároku, kterému bylo vyhověno, podle §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o velké privatizaci“), použity k privatizaci, poněvadž takový majetek je z privatizace vyloučen. Je nerozhodné, že pozemky byly uvedeny v privatizačním projektu schváleném ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci, jelikož tyto věci nemohly podle názoru soudu ve smyslu §11 odst. 3 cit. zákona přejít na Fond národního majetku a ten je nemohl vložit do zakládané akciové společnosti, tj. žalobce.
Soud prvního stupně dále citoval ustanovení §59 odst. 5 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), které se použije podpůrně a upravuje povinnost Fondu národního majetku jako zakladatele akciové společnosti a vkladatele nepeněžitého vkladu, doplatit v penězích rozdíl mezi hodnotou stanovenou oceněním a hodnotou reálně poskytnutou při vzniku společnosti. Pokud Fond národního majetku vložil do žalobce podnik, součástí jehož ocenění byly i předmětné pozemky, nemohla v době vzniku žalobce hodnota vloženého podniku dosáhnout částky stanovené při jejím založení, tj. částky odpovídající ocenění majetku podniku, obsažené v rozhodnutí o privatizace včetně v něm zahrnutého privatizačního projektu. Žalovaný je proto povinen doplatit žalobci uvedený rozdíl.
Soud prvního stupně vyšel co do výše nároku z privatizačního projektu č. 2193, oceňujícího pozemky privatizovaného podniku podle vyhl. č. 182/1988 Sb. ve znění vyhl. č. 316/1990 Sb. a ze znaleckého posudku z 4. 7. 2005, z něhož vyplývá, že cena pozemků parc. č. 370/35, 370/2, 370/37, 370/38, 370/39 a 370/40 v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu P., LV č. 437 pro kat. území H., činí podle cit. vyhlášek celkem 75.628,- Kč. V tomto rozsahu soud žalobě vyhověl.
Podle názoru soudu prvního stupně nebylo možné ocenit pozemky jejich tržní hodnotou, jak se toho domáhal žalobce, protože nárok podle §59 odst. 5 obch. zák. není nárokem na náhradu škody za deliktní chování vkladatele.
Ve zbytku požadované jistiny a jí odpovídajících úroků z prodlení včetně požadovaných úroků z prodlení přesahující svou výší a počátkem oprávněný nárok, soud žalobu zamítl.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze, rozsudkem v záhlaví označeným, rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího usnesení, v zamítavém výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení státu potvrdil, kdežto ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky navzájem jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci z tohoto titulu 51.259,- Kč (výrok I.) a ve výroku II. rozhodl odvolací soud o povinnosti žalobce nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 563.269,- Kč.
Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalobce ve věci samé není důvodné, když soud prvního stupně nepochybil ani v dokazování a zjišťování skutkového stavu, ani v právním posouzení věci.
Co do základu nároku žalobce proti žalované soud odkázal na odůvodnění svého předchozího rozsudku ze dne 14. 5. 2004, č. j. 13 Co 97/2004-102 a dodal, že žalobce při výkladu §59 odst. 1 obch. zák. ve znění účinném do 31. 5. 1996 nesprávně nerozlišuje pojmy „vklad“ a „majetek“. Vkladem se rozumí nikoli jednotlivá majetková hodnota, ale souhrn majetkových hodnot vkládaných společníkem do společnosti. Lze-li určité věci – zde pozemky dotčené restitucí – považovat za majetek podle §1 odst. 3, §3 a §47 zákona o velké privatizaci, vyloučený z privatizace, nemohly být tyto pozemky podle cit. zákona privatizovány, přičemž je nerozhodné, zda byly uvedeny v privatizačním projektu (viz judikát Rc 42/2000, rozsudky NS sp. zn. 23 Cdo 384/2000, 28 Cdo 160/2003 a nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 17/2001). Za těchto okolností se na tento majetek nevztahuje ani odkaz podle §14 odst. 2 cit. zákona, protože ten se nevztahuje na majetek, na nějž byl uplatněn restituční nárok.
Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně při stanovení výše nároku žalobce podle §59 odst. 1 obch. zák. ve znění účinném do 31. 5. 1996 správně nechal určit cenu restituovaných pozemků k datu založení žalobce podle týchž oceňovacích předpisů, jako privatizační projekt. Tržní ocenění pozemků ke dni jejich odevzdání restituentům zde nemá – podle mínění odvolacího soudu – místo, neboť sporný nárok není nárokem na náhradu škody, nýbrž nárokem na splnění povinnosti vkladatele doplatit hodnotu nepeněžitého vkladu při jeho založení (uvedenou v privatizačním projektu) a peněžní částkou představující skutečnou hodnotu nepeněžitého vkladu v době vzniku žalobce (§59 odst. 5 obch. zák. ve znění účinném do 31. 5. 1996).
Soud prvního stupně tudíž podle odvolacího soudu správně ve zbytku žalobu zamítl.
Žalobce podal proti tomuto rozsudku odvolacího soudu dovolání, které směřuje do té části výroku I. napadeného rozsudku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v zamítavém výroku ve věci samé a dále do výroku II. napadeného rozsudku (o nákladech řízení).
Dovolatel uplatňuje dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel vytýká, že odvolací soud se vůbec nevypořádal s jeho námitkou, že nárok nelze podle §59 odst. 5 obch. zák. ve znění účinném do 31. 5. 1996 posuzovat proto, že toto ustanovení řeší situaci, kdy byl do společnosti jako nepeněžitý vklad vložen majetek, o němž se později ukázalo, že jeho hodnota při vzniku společnosti je ve skutečnosti nižší, než hodnota stanovení při jejím založení (v privatizačním projektu). V případě založení akciové společnosti podle zákona o velké privatizaci by to znamenalo, že souhrn majetkových hodnot uvedený v privatizačním projektu byl do společnosti jako nepeněžitý vklad skutečně vložen, ale jeho skutečná hodnota byla nižší.
Dovolatel má za to, že jeho situace byla odlišná, neboť součástí privatizovaného majetku a tedy i souhrnu vkládaných majetkových hodnot do nově zakládané společnosti byly i pozemky, ohledně nichž byl uplatněn restituční nárok a které vůbec privatizovány být neměly. Jestliže podle názoru odvolacího soudu i soudu prvního stupně předmětné pozemky nemohly přejít na Fond národního majetku a ten je proto nemohl vložit do společnosti žalobce, nemohlo dojít k tomu, že by skutečná hodnota nepeněžitého vkladu byla nadhodnocena, nýbrž k tomu, že pozemky by na žalobce vůbec nepřešly, resp. nebyly převedeny. Hodnota nepeněžitého vkladu při vzniku společnosti tak nebyla nižší proto, že by při jeho založení došlo k nesprávnému ocenění nepeněžitého vkladu, ale proto, že některé majetkové hodnoty, které měly být součástí nepeněžitého vkladu, na žalobce vůbec nepřešly, resp. nebyly převedeny.
Dovolatel je přesvědčen o tom, že se vlastníkem předmětných nemovitostí stal, i když pozemky, ohledně nichž byl uplatněn restituční nárok, privatizovány být nemohly, avšak v tomto případě byly zahrnuty do privatizovaného majetku a byly součástí nepeněžitého vkladu do základního jmění žalobce. Odvolací soud nevysvětlil, proč by se ustanovení §14 odst. 2 zákona o velké privatizace nemělo na předmětnou privatizaci vztahovat; podle cit. ustanovení se přece při vkladu privatizovaného majetku do základního jmění společnosti postupuje v souladu se zvláštními předpisy a těmi je obchodní zákoník. Podle §59 odst. 5 obch. zák. platí, že při vkladu podniku nebo jeho části se přiměřeně použijí ustanovení o smlouvě o prodeji podniku. Přechod vlastnického práva k věcem je upraven v §483 odst. 3 obch. zák., přičemž pro přechod vlastnického práva platí obdobně i ust. §446 obch. zák., podle kterého při zachování podmínky dobré víry nabude kupující vlastnické právo i v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží. Žalobce byl při nabývání předmětných nemovitostí v dobré víře, o uplatnění restitučního nároku nevěděl.
Dovolatel dovozuje, že pokud rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 1997, č. j. 28 Cm 151/96, ve spojení s rozhodnutím Magistrátu m. P. – Pozemkového úřadu z 6. 3. 1996 byly předmětné pozemky vydány fyzickým osobám (p. J. L. a pí. M. N.), vznikla mu tak majetková újma, za kterou odpovídá žalovaná, neboť pochybením jejího právního předchůdce byly do základního jmění žalobce jako nepeněžitý vklad vloženy i pozemky, které předmětem privatizace být neměly, přičemž výše újmy odpovídá obvyklé ceně pozemků v době jejich vydání, tj. v roce 1997
Podle názoru žalobce se odvolací soud dále vůbec nevypořádal s jeho námitkou, že v privatizaci legitimně očekával, že se stane vlastníkem všech nemovitostí, uvedených v privatizačním projektu a pouze v důsledku právního pochybení právního předchůdce žalované se tak nestalo. Dotčené pozemky jsou součástí areálu žalobce a vyplacením částky 75.628,- Kč s přísl.. nemůže žalobci újmu nahradit. Je v rozporu s principem spravedlnosti, aby žalobce nesl důsledky pochybení právního předchůdce žalované, když předmětné pozemky nabyl v dobré víře.
Podle žalobce je otázkou zásadního právního významu, zda lze aplikovat ustanovení §59 odst. 5 obch. zák. ve znění účinném do 31. 5. 1996 za situace, kdy hodnota nepeněžitého vkladu při vzniku společnosti je nižší než hodnota nepeněžitého vkladu při jejím založení (uvedená v privatizačním projektu), nikoli z důvodu nesprávného ocenění, nýbrž proto, že vzniklá společnost se nestala vlastníkem všech majetkových hodnot, které měly tvořit nepeněžitý vklad do základního jmění žalobci. Další otázkou zásadního právního významu podle odvolatele je, zda ust. §14 odst. 2 zákona o velké privatizaci lze použít, jestliže součástí nepeněžitého vkladu jsou i nemovitosti, ohledně nichž byl uplatněn restituční nárok a zda se nově zakládaná společnost může stát vlastníkem nemovitostí, ohledně nichž byl uplatněn restituční nárok, byla-li při nabývání těchto nemovitostí v dobré víře.
Dovolatel považuje též za nezákonné rozhodnutí odvolacího soudu o povinnosti žalobce zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 563.269,- Kč. Ministerstvo financí má dle jeho názoru dostatek odborných pracovníků pro zastupování před soudy a zmocnění pro advokáta a jeho odměna nejsou účelným uplatňováním práva ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání považuje názor žalobce za nesprávný s tím, že nerozlišuje mezi pojmy „vklad“ a „majetek“. Nárok žalobce není nárokem na náhradu škody, ale nárokem podle §59 odst. 5 obch. zák v rozhodném znění. Žalovaná nesouhlasí ani s názorem,že se nemohla nechat v řízení zastoupit advokátem a jeho odměnu tak nepovažovat za účelně vynaložený náklad.
Žalovaná se ztotožňuje s rozsudkem odvolacího soudu a navrhuje zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání splňuje zákonem stanovené podmínky a náležitosti (§240 odst. 1, §241a odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
V posuzovaném případě připadá v úvahu pouze přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) (a tak tomu v tomto případě je) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolatel výslovně uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud je vázán i tím, jak tento důvod dovolatel svými dovolacími námitkami obsahově vymezil (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ve své právní argumentaci si dovolatel protiřečí, když na jedné straně tvrdí, že na něj předmětné pozemky nepřešly, resp. nebyly převedeny, protože vůbec předmětem nepeněžitého vkladu být neměly, a na druhé straně, že se žalobce, jako nabyvatel nepeněžitého vkladu do základního jmění, vlastníkem předmětného majetku, který byl do něj při založení vložen, skutečně stal v dobré víře.
Dovolatel vymezuje v podstatě dvě otázky, které pokládá za otázky zásadního právního významu.
První je otázka, zda lze aplikovat ustanovení §59 odst. 5 obch. zák. v rozhodném znění za situace, kdy nejde o nesprávné ocenění nepeněžitého vkladu, nýbrž – jak se domnívá dovolatel – o případ, kdy určitý majetek nebyl jak součást nepeněžitého vkladu na nabyvatele převeden. V tomto právním posouzení se však dovolatel mýlí, jak již dovodil též odvolací soud, neboť předmětné sporné pozemky byly jen částí majetku, jenž ve svém souhrnu tvořil nepeněžitý vklad do vznikající akciové společnosti ve smyslu §59 odst. 1 a odst. 5 obch. zák., ve znění účinném do 31. 5. 1996. Jednotlivé části majetku, který tvoří nepeněžitý vklad, nelze od vkladu jako celku oddělovat v tom smyslu, že určitá část majetku (pozemky) tvoří samostatnou majetkovou hodnotu, která ve vztahu ke vkladu jako souhrnu hodnot má samostatný právní osud.
Je nesporné, že předmětem nepeněžitého vkladu pozemky být neměly a nemohly (bez ohledu na to, zda byly součástí privatizačního projektu, resp. rozhodnutí o privatizaci), neboť byly předmětem uplatněného restitučního nároku a tudíž nemohly resp. nesměly být privatizovány (srov. §3 odst. 2 zákona o velké privatizaci – tzv. blokační ustanovení) a pokud byly tyto pozemky uvedeny i v nepeněžitém vkladu jako jednostranném úkonu zakladatele, byl takový právní úkon v tomto rozsahu částečně neplatný, jelikož byl v rozporu s výše uvedeným tzv. blokačním ustanovením, tj. se zákonem a tudíž podle §39 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) absolutně neplatný. Právní názor odvolacího soudu je v tomto ohledu správný. Okolnosti, že předmětné pozemky byly v nepeněžitém vkladu zahrnuty, nemohla mít tudíž pro vznikající společnost (nabyvatele) žádné právní důsledky z hlediska nabytí vlastnictví k takovým majetkovým hodnotám.
Oba soudy správně dovodily, že v daném případě bylo namístě aplikovat ustanovení §59 odst. 5 obch. zák. v rozhodném znění (účinném do 31. 5. 1996), podle kterého nedosáhne-li v době vzniku společnosti hodnota nepeněžitého vkladu částky stanovené při jejím založení, může společnost požadovat rozdíl v penězích, nevyplývá-li ze společenské smlouvy nebo stanov něco jiného. Nárok podle cit. ustanovení byl žalobci přiznán v částce 75.628,- Kč.
Jako druhou právní otázku zásadního významu dovolatel uplatňuje otázku, zda v toto případě lze použít ustanovení §14 odst. 2 zákona o velké privatizaci, podle něhož při vkladu privatizovaného majetku do základního jmění zakládané společnosti postupuje Fond národního majetku v souladu se zvláštními předpisy (tj. obchodním zákoníkem) a s odchylkami stanovenými tímto zákonem (tj. zákonem o velké privatizaci), přičemž se dovolatel dožaduje aplikace ustanovení §446 ve vazbě na §483 odst. 3 obch. zák. o přechodu vlastnického práva (při prodeji podniku nebo jeho části) i od nevlastníka, pokud byl kupující v dobré víře.
Dovolací soud v tomto směru dovozuje, že dovolatelem uplatňována ustanovení obch. zák., v daném případě, týkajícím se převodu nemovitostí (pozemků), nebylo možno použít, mělo-li být předmětem převodu (jako součást podniku) vlastnictví k nemovitostem, které byly zahrnuty do privatizace a do nepeněžitého vkladu v rozporu se zákonem, neboť k nim byl uplatněn restituční nárok, který měl přednost. V takovém případě byl úkon nepeněžitého vkladu porušením zákona (tzv. blokačního ustanovení) v neprospěch restituentů, nikoliv v neprospěch žalobce (otázka jeho dobré víry je tu irelevantní, neboť právně nezpůsobilý předmět nepeněžitého vkladu – pozemky – do vlastnictví žalobce vůbec nepřešel).
Dovolací soud rovněž zdůrazňuje, že dovolatelem požadovaná aplikace ust. §446 v návaznosti na §483 odst. 3 obch. zák. v daném případě není možná, neboť ust. §446 obch. zák. se vztahuje pouze na zboží (věci movité), nikoli na věci nemovité.
Měl-li žalobce – jak tvrdí – legitimní očekávání, že předmětné pozemky na něj měly v rámci privatizace přejít, není tato okolnost právně rozhodná, poněvadž žalobcův případný nárok na náhradu škody za pozemky by nesplňoval předpoklad porušení povinnosti vyplývající z právního úkonu (smlouvy apod.), ani z jiného právního aktu podle zákona, resp. závazného právního předpisu.
Z uvedeného vyplývá, že v obou dovolatelem tvrzených otázkách nejde o obecné otázky zásadního právního významu a proto dovolací soud dospěl k závěru, že z tohoto hlediska není napadené rozhodnutí ani v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud tudíž dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věta první ve vazbě na §218 písm. a) o. s. ř.). Odmítnutí se vztahuje i na dovolání v části, jíž se napadá výrok II. rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení protože odvolání do nákladů řízení není podle rozhodné zákonné úpravy (od 1. 1. 2001) přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soud uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání bylo odmítnuto, přičemž žalované podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v řízení o dovolání nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. listopadu 2008
JUDr. František F a l d y n a , CSc.
předseda senátu