ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.1266.2006.1
sp. zn. 33 Odo 1266/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce města K. proti žalovanému V. O., , zastoupenému JUDr. R. Š., advokátem o zaplacení částky 122.808,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 9 C 50/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. června 2006, č. j. 11 Co 226/2006-214, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. června 2006, č. j. 11 Co 226/2006-214, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 30. ledna 2003, č. j. 9 C 132/2002-36, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 122.808,- Kč s 3,5 % úrokem z prodlení od 16. 11. 2002 do zaplacení, zamítl žalobu o „zbytku příslušenství k částce 122.808,- Kč“ a o zaplacení částky 13.375,- Kč s 3,5 % úrokem z prodlení od 2. 12. 2002 do zaplacení, a zastavil řízení o zaplacení částky 7.375,- Kč s 3,5 % úrokem z prodlení od 8. 11. 2002 do zaplacení a o „přiznání 3,5 % úroku z prodlení z částky 13.375,- Kč za období od 8. 11. 2002 do 1. 12. 2002“. Současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 28. května 2003, č. j. 15 Co 207/2003-62, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 122.808,- Kč s 3,5 % úrokem z prodlení od 16. 11. 2002 do zaplacení, a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 13. dubna 2005, sp. zn. 33 Odo 820/2003, tento rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 122.808,- Kč s 3,5 % úrokem z prodlení od 16. 11. 2002 do zaplacení, a ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně následně rozsudkem ze dne ze dne 17. února 2006, č. j. 9 C 50/2005-179, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 122.808,- Kč s 3,5 % úrokem z prodlení od 16. 11. 2002 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 13. června 2006, č. j. 11 Co 226/2006-214, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce coby kupující a žalovaný coby prodávající uzavřeli dne 18. 11. 1999 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k parcele původního pozemkového katastru o výměře 2.856 m2, zapsané na LV pro obec a katastrální území K. u Katastrálního úřadu pro P. k., katastrální pracoviště K., za kupní cenu 142.800,- Kč. Právní účinky vkladu nastaly dne 23. 11. 1999. Oznámením Katastrálního úřadu v K. ze dne 22. 2. 2000 byl žalobce vyrozuměn o provedení duplicitního zápisu vlastnictví k pozemkové parcele o výměře 2.447 m2, tj. oddělené části žalovaným převáděného pozemku, jež se v tomto rozsahu překrývá s vlastnictvím F. W. zapsaným rovněž v katastru nemovitostí. Žaloba žalobce na určení, že je vlastníkem pozemku parc. o výměře 2.447 m2 v k. ú. K., podaná proti F. W., byla rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 23. 9. 2002, č. j. 7 C 44/2002-58, který nabyl právní moci dne 9. 11. 2002, zamítnuta a bylo určeno, že vlastníkem uvedeného pozemku je F. W.. Žalovaný odvozoval své vlastnické právo od své matky M. O., které byla vyvlastněna část jejího pozemku rozhodnutím odboru výstavby MěNV v K. ze dne 31. 8. 1964, č. j. Výst./2270/495/64, 2509/555/64, a náhradou jí byl dán pozemek parc. o výměře 2.856 m2, který vznikl geometrickým oddělením od pozemku parc.. Náhradní pozemek jí však nebyl příslušným okresním národním výborem ve smyslu §16 odst. 3 vyhlášky č. 73/1964 Sb. převeden do vlastnictví. Státní notářství v K. rozhodnutím ze dne 28. 6. 1972, sp. zn. D 353/72, potvrdilo, že žalovaný po své matce M. O., , nabyl do svého vlastnictví mimo jiné pozemek parc. k. ú. K. o výměře 2.896 m2 (který jeho matka získala jako náhradní pod původním parc.). Na předmětném pozemku hospodařily postupně různé organizace a žalovaný byl po celou dobu v dobré víře, že je jeho vlastníkem. Z těchto zjištění soud prvního stupně dovodil, že matka žalovaného nemohla nabýt vlastnické právo k náhradnímu pozemku označenému (a v katastru nemovitostí evidovanému jako parc. - dále jen „předmětný pozemek“) pro absenci rozhodnutí státního orgánu ve smyslu §135 občanského zákoníku v tehdy platném znění. Jelikož však byly splněny podmínky §134 odst. 1 a 2 občanského zákoníku, žalovaný vlastnické právo k předmětnému pozemku vydržel ke dni 1. 1. 1992. F. W. odvozuje své vlastnické právo k pozemku parc. v k. ú. K. (který byl původně součástí pozemku parc) od svého otce F. W., , jenž stejně jako on byl rozsudkem Státního soudu v Praze ze dne 14. 11. 1950, sp. zn. TsI/VI 60/50, odsouzen k trestu odnětí svobody a k trestu propadnutí majetku, tedy i pozemku parc.v k. ú. K., který tak přešel na stát. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 1990, sp. zn. RT 613/90, byl uvedený rozsudek Státního soudu v Praze zrušen, včetně výroku o trestu propadnutí majetku podle příslušných ustanovení zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Rozhodnutím Okresního úřadu v K.h - pozemkového úřadu ze dne 15. 4. 1992, sp. zn. PÚ 184/92, které nabylo právní moci dne 7. 5. 1992, byl F. W. jako oprávněné osobě po původním vlastníku F. W., nar. 1890, vydán pozemek parc. o výměře 1,2735 ha podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Žalovaný účastníkem tohoto restitučního řízení nebyl. Soud prvního stupně konstatoval, že vlastnické právo F. W. ke spornému pozemku vzniklo dříve než vlastnické právo žalovaného, neboť se obnovilo s účinky ex tunc, tedy k okamžiku, kdy byl jeho právní předchůdce (otec) zbaven tohoto majetku rozsudkem Státního soudu v Praze. Uzavřel, že je vyloučeno, aby k téže věci existovalo vlastnické právo více subjektů; při střetu vlastnických práv dvou subjektů k téže věci je třeba upřednostnit vlastnické právo, které vzniklo dříve, tj. v posuzovaném případě vlastnické právo F. W.. Kupní smlouvu uzavřenou účastníky dne 18. 11. 1999 proto posoudil v části převáděného pozemku parc., nyní označené jako pozemek parc., jako absolutně neplatný právní úkon ve smyslu §39 a §41 obč. zák., neboť žalovaný v tomto rozsahu převedl na žalobce více práv, než měl (pozemek parcbyl v tu dobu ve vlastnictví F. W.). Žalovaný se tak na úkor žalobce bezdůvodně obohatil plněním z neplatného právního úkonu o částku 122.808,- Kč (poměrnou část zaplacené kupní ceny), kterou je povinen žalobci vydat (§451 a §457 obč. zák.).
Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a převzal též jeho právní závěry až na úvahu, že pro zodpovězení předběžné otázky, komu ke dni uzavření kupní smlouvy svědčilo vlastnické právo k části převáděného pozemku, nyní pozemku parc. , je rozhodné, kdy k němu žalovanému a F. W. vzniklo vlastnické právo. Vyslovil názor, že sporem dotčený pozemek neměl být F. W. podle zákona o půdě vydán, neboť pozemkový úřad o jeho vydání rozhodl až poté, co jej žalovaný nabyl vydržením. Protože však soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí správního orgánu vydané v restitučním řízení, musel při rozhodování v této věci z něho vycházet. Jelikož vlastnické právo založené pravomocným správním rozhodnutím má větší sílu než vlastnické právo vzniklé dříve vydržením, ztotožnil se i v dalším s právními závěry soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a důvodnost o §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Mimo jiné namítá nesprávnost právního názoru, že se F. W. stal na základě rozhodnutí správního orgánu vydaného podle zákona o půdě vlastníkem části předmětného pozemku, i když v tu dobu byla v jeho vlastnictví. Polemizuje se závěrem odvolacího soudu, že je třeba z rozhodnutí pozemkového úřadu, jež bylo vydáno za takové situace, vycházet. I nadále tvrdí, že pozemkový úřad byl oprávněn rozhodovat o vydání nemovitostí, které přešly v rozhodném období na stát nebo jinou právnickou osobu, postupem podle příslušných ustanovení zákona o půdě, tedy jen v případech, kdy povinnou osobou byly stát nebo právnická osoba, a nikoli osoba fyzická. Pravomoc rozhodovat o vydání nemovitostí ve vlastnictví fyzických osob byla dána pouze soudu na základě žalob podaných oprávněnou osobou (§8 zákona o půdě). Rozhodnutí soudů v této věci by znamenalo nepřípustné vyvlastnění jeho majetku bez náhrady. Je přesvědčen, že kupní smlouva uzavřená se žalobcem je platným právním úkonem, neboť ke dni jejího uzavření byl vlastníkem celé převáděné nemovitosti, a proto se nemohl na úkor žalobce bezdůvodně obohatit. Z uvedených důvodů navrhl rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Na podporu své argumentace dodatečně poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 3069/2005.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění - dále opět jen „o. s. ř.“) se proto dále zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu může být v posuzovaném případě zvažována pouze v intencích §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak je tomu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. zejména tehdy, je-li v rozhodnutí řešena právní otázka, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li napadené rozhodnutí právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z výše citovaných ustanovení vyplývá, že v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolací přezkum otevřen pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž výlučně důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž je možno vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V rámci způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaný zpochybnil právní závěr odvolacího soudu, že v okamžiku uzavření kupní smlouvy nebyl vlastníkem celého převáděného pozemku, na jehož základě odvolací soud dovodil, že žalovaný přijetím plněníz kupní smlouvy uzavřené účastníky, která je částečně absolutně neplatným právním úkonem, se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil. Protože odvolací soud posoudil nastolené otázky v rozporu s hmotným právem, přiznal dovolací soud napadenému rozsudku zásadní význam po stránce právní a dovolání je přípustné ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Nejvyšší soud nejen v rozsudku ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 3069/2005, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod označením C 4464, ale např. v rozsudku ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 89/2002, uveřejněném v Souboru pod označením C 1837, a v usneseních ze dne 14. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3765/2007, a ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1710/2008, zaujal právní závěr, že pokud v době před rozhodnutím pozemkového úřadu o vydání nemovitosti nabyla k ní vlastnické právo fyzická osoba, nelze tuto nemovitost v restituci vydat s výjimkou postupu podle §8 odst. 1 zákona o půdě; její případné vydání nemá vliv na vlastnické právo fyzické osoby, která nebyla účastníkem restitučního řízení. Přesto, že zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení /správní řád/, nemá ustanovení, podle kterého výrok pravomocného rozhodnutí o soukromém majetkovém právu je závazný pro účastníky, je zřejmé, že pokud jde o subjektivní meze správního rozhodnutí, uplatňuje se i ve správním řízení zásada, že rozhodnutí se nemůže dotknout práv někoho, kdo nebyl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno (srovnej §159a o. s. ř.).
Ze shora řečeného je zřejmé, že odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a že není správný jeho právní závěr, že rozhodnutí Okresního úřadu v K. - pozemkového úřadu, jímž byla F. W. vydána podle zákona o půdě část předmětné nemovitosti (pozemek parc. ), mělo vliv na existenci dříve nabytého vlastnického práva žalovaného, který nebyl účastníkem restitučního řízení. Proto nemůže obstát ani jeho navazující právní závěr, že kupní smlouva uzavřená dne 18. 11. 1999 je částečně neplatným právním úkonem a že žalovaný se přijetím části kupní ceny poskytnuté žalobcem na základě této kupní smlouvy na jeho úkor bezdůvodně obohatil.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem, §243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 11. prosince 2008
JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu