ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.3765.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 3765/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: a) K. Š., a b) M. Š., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) Z. H., a 2) J. P., oběma zastoupeným advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 7 C 135/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubice, ze dne 15. března 2007, č. j. 22 Co 489/2006-283, takto:
I Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby soud určil, že níže uvedené nemovitosti jsou v jejich společném jmění; do vlastnictví je nabyli na základě kupní smlouvy uzavřené 15. 2. 1983 s V. V. Pokud by byla platnost této kupní smlouvy zpochybněna, pak vlastnické právo k nemovitostem získali jeho vydržením.
Okresní soud v Pardubicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. července 2004, č. j. 7 C 135/2000-209, určil, „že nemovitosti – dům čp. 14 – objekt bydlení na pozemkové parcele – stavební parcele č. 63 v katastrálním území S. Č., obec P., se všemi součástmi a příslušenstvím – zapsané na listu vlastnictví č. 404 u Katastrálního úřadu v P. pro katastrální území S. Č., obec P., okres P., jsou ve společném jmění manželů – žalobců K. Š. a M. Š.“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že sporné nemovitosti užívají žalobci, kteří je do vlastnictví nabyli kupní smlouvou uzavřenou 15. 2. 1983 s V. V. Ta jejich vlastnictví nabyla kupní smlouvou, kterou uzavřela 2. 7. 1968 s Jednotným zemědělským družstvem S., a toto družstvo se jejich vlastníkem stalo na základě kupní smlouvy, uzavřené s Místním národním výborem S. Č. 18. 9. 1967. Správu předmětných nemovitostí tomuto národnímu výboru svěřil Okresní národní výbor v P. rozhodnutím z 1. 3. 1966 poté, kdy nemovitosti přešly na stát na základě usnesení Státního notářství v P. sp. zn. D 28/65 z 22. 12. 1965. Žalovaní uplatnili 25. 1. 1993 u příslušného pozemkového úřadu nárok na vydání nemovitostí podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“). Jako vlastníci nemovitostí jsou v příslušném katastru nemovitostí zapsáni žalovaní s nabývacím titulem, kterým je rozhodnutí pozemkového úřadu specifikované na listu vlastnictví č. 404. Soud prvního stupně dospěl k názoru, že Místní národní výbor S. Č. nebyl vlastníkem nemovitostí, neboť ty mu byly svěřeny nadřízeným okresním národním výborem pouze do správy. Proto kupní smlouva, již ohledně nemovitostí uzavřel se jmenovaným jednotným zemědělským družstvem a další navazující kupní smlouvy byly uzavřeny neplatně. K otázce, zda žalobci vlastnické právo k nemovitostem vydrželi, soud s přihlédnutím ke skutkovým okolnostem a právní úpravě institutu vydržení vlastnického práva v rozhodné době, uzavřel, že dobrá víra žalobců resp. jejich právní předchůdkyně v oprávněnost držby k 1. 1. 1992, tedy k účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., novelizujícího občanský zákoník, nebyla zpochybněna, a že tedy nabyli vlastnické právo vydržením.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka Pardubice jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 14. června 2005, č. j. 22 Co 68/2005-241, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení včetně nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dospěl však k odlišnému hmotněprávnímu posouzení věci. Vyšel především ze zjištění, že žalovaní jsou na základě rozhodnutí Okresního úřadu – Okresního pozemkového úřadu v Pardubicích z 22. 6. 1999, č. j. PU 422/93/Sa/7018, jako oprávněné osoby podle zákona o půdě, podílovými spoluvlastníky sporných nemovitostí. Zákon o půdě byl vydán k nápravě či zmírnění majetkových křivd a proto umožnil vydání věci původním vlastníkům bez ohledu na vydržení; ustálená judikatura vydržení vlastnického práva v restitučním řízení nepřipouští.
Nejvyšší soud k dovolání žalobců rozsudkem ze dne 5. září 2006, č. j. 22 Cdo 3069/2005-262, zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. června 2005, č. j. 22 Co 68/2005-241, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Konstatoval, že předmětem dovolacího přezkumu je právní otázka, zda vlastník, který věc vydržel, mohl pozbýt vlastnické právo tak, že věc byla vydána v restitučním řízení oprávněné osobě, aniž šlo o případ uvedený v §8 odst. 1 zákona o půdě. Nejvyšší soud uvedl: „Podle §5 odst. 1 zákona o půdě povinnými osobami jsou stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona nemovitost drží, s výjimkou případů tam uvedených. Fyzické osoby tedy nejsou povinnými osobami a nemovitosti v jejich vlastnictví nelze v restituci vydat. Jen v případě, že fyzická osoba nabyla od státu nebo jiné právnické osoby nemovitost, na kterou by se vztahovalo právo na vydání podle zákona o půdě, a to v případech, kdy fyzická osoba nabyla nemovitost buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele, dále i osoby blízké této fyzické osobě, pokud na ně přešlo nebo bylo převedeno vlastnictví nebo osobní užívání k těmto nemovitostem, na návrh oprávněné osoby soud rozhodne, že na ni přechází vlastnické právo k nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby (§8 odst. 1 zákona o půdě). Nárok na přechod vlastnického práva podle tohoto ustanovení bylo třeba uplatnit ve lhůtách uvedených v §8 odst. 2 zákona o půdě.
Rozhodnutí správního orgánu o vydání pozemků osobě údajně oprávněné k restituci nemůže mít vliv na existenci vlastnického práva toho, kdo nebyl účastníkem správního (restitučního) řízení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2003, sp. zn. 22 Cdo 89/2002, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 1837).
Z uvedeného je zřejmé, že pokud v době před rozhodnutím pozemkového úřadu o vydání nemovitosti nabyla k těmto nemovitostem vlastnické právo fyzická osoba, nelze tuto nemovitost vydat v restituci s výjimkou postupu podle §8 odst. 1 zákona o půdě. Pokud k vydání nemovitosti někým jiným než jejím vlastníkem přesto dojde, nemá tato skutečnost vliv na vlastnické právo dosavadního vlastníka. Přesto, že zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), nemá ustanovení, podle kterého výrok pravomocného rozhodnutí o soukromém majetkovém právu je závazný pro účastníky, je zřejmé, že pokud jde o subjektivní meze správního rozhodnutí, uplatňuje se i ve správním řízení zásada, že rozhodnutí se nemůže dotknout práv někoho, kdo nebyl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno (srov. §159a odst. 1 občanského soudního řádu). Proto rozhodnutí o vydání nemovitostí žalovaným nemůže mít na existenci vlastnického práva žalobců vliv. Je nerozhodné, jakým způsobem žalobci vlastnictví nabyli; mohli je nabýt i vydržením. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1175/96, na které odvolací soud odkazuje, řeší jiný problém, a to námitku vydržení v řízení podle §8 odst. 1 zákona o půdě. O takové řízení však v dané věci nejde.
K odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu lze poznamenat, že tento právní názor neznamená popření cílů restitučních předpisů. Tyto předpisy totiž nesledovaly zmírnění křivd uvedením do předchozího stavu tam, kde odňaté věci přešly do vlastnictví fyzických osob, s výjimkou případů, ve kterých se jevilo jako spravedlivé požadovat i přechod vlastnictví z fyzických osob na osoby oprávněné (§8 odst. 1 zákona o půdě). Z toho je zjevné, že až na uvedené výjimky chránily i restituční předpisy vlastnické právo fyzických osob, a dávaly mu přednost před restitučními nároky, které v těchto případech byly uspokojovány jiným způsobem. Tento přístup, chránící práva nabytá v dobré víře, byl v souladu s principy právního státu. Proto se dovolací soud neztotožňuje s postupem odvolacího soudu, který se nezabýval otázkou, zda žalobci nenabyli vlastnické právo vydržením“.
Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 15. března 2007, č. j. 22 Co 489/2006-283, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v tomto správném znění: „Určuje se, že dům čp. 14 – objekt bydlení na stavební parcele č. 63 v k. ú. S. Č., obec P., se všemi součástmi a příslušenstvím, zapsaný na LV č. 404 u Katastrálního úřadu pro P., katastrální pracoviště P. pro k. ú. S. Č. a obec P., je ve společném jmění manželů – žalobců K. Š. a M. Š.“, a dále rozhodl o nákladech řízení. Vyšel z právního názoru dovolacího soudu a uzavřel, že nepřerušená dobrá víra žalobců ve vlastnické právo ke sporné nemovitosti včetně faktického ovládání a nakládání se sporným domem jako s vlastním, jakožto dalších předpokladů oprávněné držby, a uplynutí zákonem stanovené doby, včetně doby oprávněné držby nemovitosti jejich právní předchůdkyní V. V., plně odůvodňuje závěr, že v daném případě došlo k 1. 1. 1992 k vydržení vlastnického práva ke spornému objektu žalobci ve smyslu §134 ObčZ.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají dovolání žalovaní, kteří uplatňují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu („OSŘ“). Základní skutečnosti věci se týkající rekapitulují připomenutím, že o předmětnou nemovitost „přišli“ jejich právní předchůdci v roce 1965. V roce 1999 jim, jako právním nástupcům původních vlastníků, byla nemovitost restituována rozhodnutím příslušného správního orgánu, takže nezpochybnitelná majetková křivda byla napravena po více než 30 letech. Aniž by žalovaní měli možnost s takto restituovanou nemovitostí naložit, podali žalobci v roce 2000 určovací žalobu s tím, že vlastnické právo k nemovitosti vydrželi. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že žaloba nemůže být úspěšná. Mezi restitučním předpisem, na jehož základě žalovaní svůj nárok uplatnili a občanským zákoníkem, na základě něhož se domáhají určení vlastnictví žalobci, existuje vztah speciality; jde o vztah předpisu speciálního k obecnému, což bylo opakovaně konstatováno v judikatuře Ústavního soudu. Pokud by bylo možné v případě restituovaného majetku postupovat podle obecných předpisů, právě s ohledem na vydržení práva, byli by restituenti v podstatě bez šance a majetek by jim mohl být vrácen pouze „papírově“. Tak by restituční předpisy ztratily svůj smysl. Zásada lex specialis derogat generali stanoví, že pokud se na určitý případ vztahuje speciální předpis, vylučuje se užití předpisu obecného. Byl-li by tento postup pro žalobce tristní, neméně tristní byl postup státu vůči právním předchůdcům žalovaných. Dovolávají-li se žalobci principu rovnosti občanů, nelze jej chápat jako kategorii absolutní. K tomu odkazují na názor Ústavního soudu v rozhodnutích pod sp. zn. Pl. ÚS 33/96, Pl. ÚS 4/99 a Pl. ÚS 7/03, či Pl. ÚS 22/92 a Pl. ÚS 36/93. Uzavírají, že pokud v roce 1965 byla jejich právním předchůdcům způsobena nezpochybnitelná majetková křivda a v roce 2007 je určovacím výrokem soudu rozhodnuto ve vztahu k nim, jako právním nástupcům tak, že opět nemají na majetek právo, ač došlo k jeho restituci, jde o druhou křivdu. Ta je pak umocněna tím, že jsou nuceni žalobcům zaplatit na nákladech řízení téměř 62 000,- Kč. Navrhují, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). Dovolání proti rozhodnutí o nákladech řízení není přípustné.
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
V dané věci odvolací soud rozhodl v souladu s právním názorem, vysloveným v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2006, č. j. 22 Cdo 3069/2005-262, na jehož závěry citované shora lze odkázat. V odvolání není uvedeno nic, co by bylo způsobilé tento právní názor zpochybnit. Lze jen zopakovat, že žalobci jako fyzické osoby nemohli být v restitučním řízení povinnými osobami (s výjimkou §8 odst. 1 zákona o půdě, o to však v dané věci nešlo) a rozhodnutí o vydání sporné nemovitosti v restituci se jich nemohlo týkat; ostatně nebyli ani účastníky restitučního řízení. Úvahy dovolatelů o tom, že by v důsledku tohoto výkladu restituční předpisy ztratily smysl, není správný; restituční předpisy předpokládaly vydání nemovitostí tam, kde povinnou osobou byl stát či právnická osoba, a o takový případ tu nešlo.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatelé s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobcům v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohli požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. února 2008
JUDr. Jiří S p á č i l , v. r.
předseda senátu