ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.1518.2006.1
sp. zn. 33 Odo 1518/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Ing. V. J., zastoupeného JUDr. V. V., advokátem proti žalovanému J.U., zastoupenému JUDr. Š. L., advokátkou o zaplacení částky 40.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 5 C 203/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. června 2006, č. j. 26 Co 170/2006-281, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku 3.486,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Š. L., advokátky.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení částky 40.000,- Kč s příslušenstvím představující přiměřenou slevu z ceny díla, které mělo vady.
Okresní soud v Trutnově rozsudkem pro zmeškání ze dne 31. října 2000, č. j. 5 C 184/99-45, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 40.000,- Kč s 12 % úrokem z prodlení od 9.6.1999 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Usnesením ze dne 19. listopadu 2001, č. j. 5 C 203/2000-54, tento rozsudek zrušil s tím, že po právní moci usnesení bude nařízeno ve věci jednání.
Okresní soud v Trutnově poté rozsudkem ze dne 28. listopadu 2003, č. j. 5 C 203/2000-121, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 40.000,- Kč s 12 % úrokem z prodlení od 9.6.1999 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 24. června 2004, č. j. 26 Co 168/2004-145, rozsudek soudu prvního stupně zrušil pro neúplně provedené dokazování a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Okresní soud v Trutnově následně rozsudkem ze dne 27. října 2005, č. j. 5 C 203/2000-253, žalobu o zaplacení částky 40.000,- Kč s 12 % úrokem z prodlení od 9.6.1999 do zaplacení zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 1. června 2006, č. j. 26 Co 170/2006-281, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 10. 9. 1997 dohodu, podle níž se žalovaný zavázal pro žalobce zhotovit studnu, tj. studniční vrt, záhlaví studny a osazení skruží. Účastníci smlouvy v jejím článku 13 a 16 vyloučili odpovědnost žalovaného za malou vydatnost pramene, nevhodnost geologického složení, kvalitu vody, vniknutí bláta nebo písku do vrtu a za poškození vrtu při dokončovacích pracech studny nebo neodborným zásahem. Současně sjednali záruční dobu 18 měsíců od převzetí díla. Žalovaný zhotovil vrt v hloubce 20 m a žalobce dne 3. 10. 1997 potvrdil převzetí díla, za které žalovanému zaplatil vyúčtovanou cenu 48.331,- Kč. V průběhu ledna 1998 žalovaný provedl dvoudenní čerpací zkoušku, za niž žalobce zaplatil 5.750,- Kč. Koncem října či počátkem listopadu 1997 bylo dílo dokončeno zhotovením záhlaví studny. Dopisem ze dne 7. 4. 1999 žalobce žalovanému vytkl vadu díla spočívající v tom, že voda ve studni je kalná a obsahuje dusičnany a požadoval slevu z ceny ve výši 40.000,- Kč. Žalobce pak žalovanému umožnil prohlídku a provedení opatření k odstranění vytčených vad. Poté však na žádost žalobce firma A. prohloubila vrt a utěsnila původní perforace; voda tím byla odebírána z větší hloubky, než předpokládala smlouva účastníků. Kalení vody a vysoký obsah dusičnanů byly způsobeny tím, že do vrtu pronikala voda z I. zvodně (z horninové vrstvy těsně pod povrchem). K zamezení pronikání kalné vody I. zvodně do vrtu boční stěnou se při zhotovení vrtu provádí cementování či jílování. V řízení nebylo prokázáno, že nebyla provedena cementace či jílování, popř. že byla provedena vadně. Ing. N., který k žádosti žalobce vypracoval znalecký posudek a ohledal vrt před jeho úpravou, nezkoumal cementování či jílování. Soudem ustanovení znalci Ing. B. a RNDr. H. se nemohli zabývat faktickou kvalitou díla, jelikož studnu před její úpravou neviděli. K možným příčinám vadné vody ve studni dospěli ke shodným závěrům, že zhotovitel nemůže zabránit pronikání dusičnanů do vrtu. Kal se může dostat do studně nejen v důsledku jejího vadného zhotovení, ale i slabého pramene nebo nevhodně umístěného čerpadla. Ani jeden z těchto znalců nebyl schopen učinit jednoznačný závěr o tom, která z možných skutečností byla příčinou kalu ve vodě. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně z takto zjištěného skutkového stavu věci dovodil, že účastníci uzavřeli smlouvu o úpravě věci podle §652 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění v tu dobu platném (dále jen „obč. zák.“), podle níž se žalovaný (zhotovitel) zavázal pro žalobce (objednatele) provést studniční vrt, záhlaví studny a osazení skruží a žalobce se zavázal za to zaplatit žalovanému sjednanou cenu. Ve smyslu §653 a násl. obč. zák. žalovaný jako zhotovitel odpovídá za vady existující v době převzetí věci, popř. za vady, které se vyskytnou po převzetí v záruční době. Jelikož žalobce při zhotovení studny nemohl zabránit pronikání dusičnanů do vody a nebylo prokázáno, že při zhotovení studny neprovedl cementování či jílování, popř. že je provedl vadně, oba soudy uzavřely, že žalobce neuplatnil vůči žalovanému právo z odpovědnosti za vady důvodně.
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. Je názoru, že napadeným rozsudkem bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Odvolacímu soudu vytkl, že se nezabýval jím uplatněnými odvolacími důvody a že právní posouzení založil na nesprávně zjištěném skutkovém stavu. Především namítl, že soudy čerpaly své skutkové závěry ze znaleckého posudku Ing. B., ačkoliv není odborně způsobilý pro obor geologie-hydrogeologie. Nesouhlasí se závěrem, že dílo provedené žalovaným již neexistuje a nelze je ohledat. Namítá, že odvolací soud hodnotil listinný důkaz - posudek znalce Ing. N. a jeho svědeckou výpověď povrchně a zkresleně a že nepřihlédl k jeho závěrům, jež prokazovaly žalobní tvrzení. Obdobně odvolací soud nevzal v úvahu výslech svědka M.J., který vypovídal o opravě studny. Není srozuměn se zjištěním, že vady díla nezpůsobil žalovaný jeho nekvalitním provedením. Z uvedených důvodů navrhl rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (účastníkem řízení) při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dále zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b/ a písm. c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Pro posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. je nutno zkoumat, zda tato odlišnost rozhodnutí byla důsledkem vázanosti soudu prvního stupně právním názorem soudu odvolacího, vysloveného ve zrušovacím usnesení. Taková vázanost nastává za situace, kdy je nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé. Tam, kde není takový vliv na odlišný pozdější rozsudek soudu prvního stupně, tj. kde není mezi závazným právním názorem odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozhodnutím soudu prvního stupně vztah příčinné souvislosti, nelze přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. dovozovat.
Je nepochybné, že soud prvního stupně v rozsudku ze dne 27. října 2005, č. j. 5 C 203/2000-253, rozhodl jinak než v rozsudku ze dne 28. listopadu 2003, č. j. 5 C 267/2000-121, protože oproti dřívějšímu rozhodnutí, kterým žalobě vyhověl, druhým rozsudkem žalobu zamítl. Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. ale je (jak bylo výše vyloženo), aby soud prvního stupně rozhodl pozdějším rozsudkem jinak (odlišně) jen proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí. Již v usnesení ze dne 29. 1. 1993, sp. zn. 7 Cdo 67/92, publikovaném v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č. 16/1993, Vrchní soud v Praze vyslovil, že právním názorem soudu ve smyslu ustanovení §238 odst. 2 písm. b/ o. s .ř. (nyní ve smyslu §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.) je názor na právní posouzení věci, tedy názor na to, jaký právní předpis má být aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen. Z tohoto hlediska právním názorem soudu nejsou pokyny k doplnění důkazního řízení, jestliže je rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno pro neúplnost skutkových zjištění. Ukládá-li odvolací soud ve zrušovacím rozhodnutí soudu prvního stupně provést ke zjištění skutkového stavu věci další dokazování, aniž zaujal stanovisko k právnímu posouzení věci, nelze rovněž hovořit o tom, že by jeho právní názor byl určující pro pozdější rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Jde totiž jen o pokyny, jak dále postupovat po procesní stránce, které soud prvního stupně v posouzení věci samé nijak neomezují. V dané věci nelze dovodit, že v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně bylo ve věci samé výsledkem jeho vázanosti názorem odvolacího soudu. Ten totiž v usnesení ze dne 24. června 2004, č. j. 26 Co 168/2004-145, nevyslovil závazný názor na právní posouzení věci samé, ale pouze soudu prvního stupně uložil, jak dále procesně postupovat. Konstatoval totiž, že skutkové závěry soudu prvního stupně o provedení čerpací zkoušky v lednu 1998 jako součásti díla dle smlouvy o dílo z 10. 9. 1997, o době dokončení díla, o vytknutí vad díla žalobcem a neodstranění vad díla žalovaným ve sjednané lhůtě nebo ve lhůtě třicetidenní a o příčinné souvislosti mezi obsahem dusičnanů ve vodě ze studny a vadami díla nemají oporu v dosud provedeném dokazování; soudu prvního stupně rovněž vytkl, že dokazování nezaměřil na zjištění, zda studna byla poškozena až po jejím zhotovení pracemi prováděnými žalobcem, jak namítal žalovaný. Lze uzavřít, že odvolací soud nevyslovil žádný právní názor, jímž by soud prvního stupně jakkoli omezil v rozhodnutí věci. Nejde tedy o případ dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak tomu je zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je přípustné pouze k řešení právních otázek (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), což znamená, že jeho přípustnost může být dána pouze naplněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (§241a odst. 3 o. s. ř.), je zcela vyloučeno, a proto je dovolací soud povinen převzít skutkový stav zjištěný odvolacím soudem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006, a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07).
Dovolacími výhradami žalobce obsahově (§41 odst. 2 o. s. ř.) nebrojí proti právnímu posouzení věci, tedy proti tomu, jaký právní předpis byl na zjištěný skutkový stav aplikován, jak byl tento právní předpis vyložen nebo jaké právní závěry byly vyvozeny ze skutkového stavu. Námitkami, že odvolací soud vyšel pouze ze znaleckých posudků znalců Ing. B. a RNDr. H., jež žalobce považuje za chybné, že nesprávně vyhodnotil listinný důkaz - znalecký posudek Ing. N., jeho svědeckou výpověď, jakož i výpověď svědka J., že pominul rozhodné skutečnosti, které z provedeného dokazování vyplynuly, a že přehlédl nedostatek potřebné odbornosti znalce Ing. B., žalobce uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž zpochybnil správnost skutkového stavu, na jehož základě odvolací soud založil právní posouzení věci. Tento dovolací důvod ovšem není způsobilý přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit.
Ani k námitce, že se odvolací soud nezabýval žalobcem použitými odvolacími důvody, dovolací soud nemohl přihlédnout, neboť je uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlíží totiž ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. jen v případě, je-li dovolání přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 618/2004, a usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07). I kdyby tvrzená vada řízení byla dána, na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá (nejde bezprostředně o výklad procesního předpisu, tedy o spor o procesní právo); otázka této vady nemůže tudíž splňovat kritéria ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Lze uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky ve výši 2.630,- Kč (§3 odst. 1 bod 5. ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 556,70 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 20. listopadu 2008
JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu