ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.314.2006.1
sp. zn. 33 Odo 314/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně F., s. r. o. zastoupené advokátem proti žalovaným 1) I. K., a 2) P. K., oběma zastoupeným advokátem o zaplacení částky 131.014,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 14 C 189/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. října 2005, č. j. 25 Co 133/2005-208, takto:
I. Dovolání žalovaných proti výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. října 2005, č. j. 25 Co 133/2005-208, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. června 2004, č. j. 14 C 189/2000-168, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 13. října 2004, č. j. 14 C 189/2000-185, a opravným usnesením ze dne 24. března 2005, č. j. 14 C 189/2000-192, v části, jíž byla žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 16.335,15 Kč, a ve výroku, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů, se odmítá.
II. Dovolání žalovaných proti výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. října 2005, č. j. 25 Co 133/2005-208, kterým byl rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. června 2004, č. j. 14 C 189/2000-168, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 13. října 2004, č. j. 14 C 189/2000-185, a opravným usnesením ze dne 24. března 2005, č. j. 14 C 189/2000-192, změněn v části zamítající žalobu žalobkyně tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 114.659,15 Kč, se zamítá.
III. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.155,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v konečném znění žaloby domáhala po žalovaných zaplacení 131.014,30 Kč. Uváděla, že tato částka představuje smluvní pokutu, kterou se žalovaní zavázali v kupní smlouvě uzavřené dne 18. 7. 1997 zaplatit v případě nedodržení termínu zaplacení kupní ceny, a kapitalizovaný úrok z prodlení se zaplacením kupní ceny.
Žalovaní se vzájemnou žalobou ze dne 27. 2. 2001 domáhali po žalobkyni zaplacení 150.000,-Kč s příslušenstvím s tím, že o tuto částku přeplatili kupní cenu nemovitostí a žalobkyně se tak na jejich úkor bezdůvodně obohatila.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 7. června 2004, č. j. 14 C 189/2000-168, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 13. října 2004, č. j. 14 C 189/2000-185, a opravným usnesením ze dne 24. března 2005, č. j. 14 C 189/2000-192, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 16.335,15 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně po žalovaných domáhala zaplacení dalších 114.659,15 Kč (výrok II.), zamítl vzájemnou žalobu, jíž se žalovaní po žalobkyni domáhali zaplacení 150.000,- Kč s 8 % úrokem z prodlení od 12. 3. 2001 do zaplacení (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a V.). Rozhodl tak poté, kdy jeho v pořadí prvý rozsudek ze dne 12. září 2001, č. j. 14 C 189/2000-94, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. května 2002, č. j. 25 Co 656/2001-105, a jeho v pořadí druhý rozsudek ze dne 17. září 2003, č. j. 14 C 189/2000-137, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25.února 2004, č. j. 25 Co 81/2004-157.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 18. 7. 1997 kupní smlouvu, podle níž prodala žalobkyně žalovaným nemovitosti v katastrálním území a obci Strážné za kupní cenu 700.000,- Kč, kterou se žalovaní zavázali zaplatit ve třech splátkách; částku 100.000,- Kč složili při podpisu smlouvy, částku 150.000,- Kč měli uhradit v hotovosti do 31. 7. 1997 a částku 450.000,- Kč měli poukázat na specifikovaný bankovní účet žalobkyně do 30. 10. 1997. Pro případ prodlení se zaplacením kupní ceny byla smluvními stranami sjednána smluvní pokuta ve výši 0,5 % z nezaplacené kupní ceny za každý den prodlení. Splátka 150.000,- Kč byla předána žalobkyni dne 4. 8. 1997, poslední splátka ve výši 450.000,- Kč byla uhrazena převodem částky 140.000,- Kč z účtu žalovaného dne 10. 12. 1997, převodem částky 241.000,- Kč z účtu žalované dne 10. 12. 1997 a převodem částky 69.000,- Kč z účtu žalovaného dne 26. 2. 1998. Žalovaní neprokázali, že by celou kupní cenu uhradili již ke dni 7. 1. 1998, kdy žalobkyně požádala K. ú. v T. o výmaz zástavního práva s tím, že došlo k úhradě pohledávky ve výši 600.000,- Kč zajištěné zástavním právem. Stejně tak neprokázali své tvrzení, že kupní cenu přeplatili o částku 150.000,- Kč, kterou žalovaný žalobkyni omylem zaslal 4. 7. 1997. Žalovaná poskytla žalobkyni darem celkem 200.000,- Kč (100.000,- Kč dne 18. 7. 1997, 50.000,- Kč dne 31. 12. 1997 a 50.000,- Kč dne 7. 1. 1998); jednalo se o sponzorský dar a příspěvek na ekologii. Soud uzavřel, že žalovaní byli v prodlení se zaplacením kupní ceny nemovitostí, resp. poslední splátky ve výši 450.000,- Kč po dobu 39 dnů a její části ve výši 69.000,- Kč po dobu 78 dnů. Výši smluvní pokuty považoval za nepřiměřenou a tudíž v rozporu s dobrými mravy. Proto žalobu o smluvní pokutu zamítl a uložil žalovaným toliko povinnost zaplatit žalobkyni podle §517 obč. zák. požadovaný kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 16.335,15 Kč (tj. 12.501,45 Kč za 39 dnů prodlení se zaplacením částky 450.000,- Kč a 3.833,70 Kč za 78 dnů prodlení se zaplacením částky 69.000,- Kč). Pokud žalovaná v rámci procesní obrany žádala vrácení finančního daru (a to až do výše žalobou požadované částky) se zdůvodněním, že chování žalobkyně hrubě odporuje dobrým mravům, neboť jim prodala nemovitosti vykazující vady, a podala proti nim žalobu o zaplacení smluvní pokuty a úroků z prodlení, dospěl soud prvního stupně k závěru, že ani jednu z namítaných skutečností nelze posoudit jako kvalifikované porušení obvyklých morálních pravidel ve smyslu §630 obč. zák. Důvody pro vrácení daru proto neshledal. Konstatoval, že případné vady prodané věci měli žalovaní reklamovat, což neučinili; jejich právo z odpovědnosti za vady je již promlčeno. Samotné podání žaloby nelze za porušení dobrých mravů považovat vůbec. Dohody o příspěvku na ekologii neshledal neplatnými, neboť v řízení nebylo prokázáno tvrzení žalovaných, že těmito dohodami byl obcházen zákon a že dary měly kompenzovat kupní cenu. Vzájemnou žalobu o zaplacení 150.000,- Kč zamítl proto, že žalovaní v řízení neprokázali, že o tuto částku kupní cenu přeplatili.
K odvolání obou účastnických stran Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 5. října 2005, č. j. 25 Co 133/2005-208, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, ve výroku II. jej změnil tak, že žalovaným uložil povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 114.659,15 Kč, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která posoudil jako řádná a úplná. Shodně s ním neuvěřil žalovaným, že ke dni 7. 1. 1998 uhradili celou kupní cenu nemovitostí, a shledal tudíž správným skutkový závěr o prodlení se zaplacením poslední sjednané splátky ve výši 450.000,- Kč. Narozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud neshledal ujednání o smluvní pokutě neplatným pro rozpor s dobrými mravy. Dovodil, že výše smluvní pokuty není s ohledem na okolnosti daného případu, tj. s přihlédnutím k výši a významu zajišťované pohledávky, nepřiměřená a splňuje svůj účel, jímž je pohrůžka dlužníkovi dostatečně citelnou majetkovou sankcí pro případ nesplnění zajištěné povinnosti. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž je posuzována přiměřenost smluvní pokuty, zdůraznil, že v dané věci závisela konečná výše smluvní pokuty na době, po kterou žalovaní neplnili smluvně převzatou povinnost a byla tudíž důsledkem doby jejich prodlení s doplacením kupní ceny. Správnými pak shledal závěry soudu prvního stupně hodnotící obranu žalovaných spočívající v uplatněném nároku žalované na vrácení finančního daru, který poskytla žalobkyni. Ani on nepovažoval podání žaloby o zaplacení smluvní pokuty a úroků z prodlení za chování, jež předpokládá ustanovení §630 obč. zák. Konstatoval, že žaloba, jíž je obdarovaným požadováno splnění smluvní povinnosti dárce, sice není výrazem předpokládaného vděku, nicméně nejde o počin, který by hrubě odporoval dobrým mravům. Pokud žalobkyně předala žalovaným předmět koupě s vadami, mohli žalovaní vůči ní uplatnit právo z odpovědnosti za vady. Žalovaní ve smlouvě potvrdili, že jim je znám stav převáděných nemovitostí (měli možnost si je prohlédnout) a nároky z odpovědnosti za vady neuplatnili. Prodej nemovitostí s případnými skrytými vadami však nelze označit za chování odporující dobrým mravům. Pochybení soudu prvního stupně odvolací soud neshledal ani pokud jde o závěr, že darovací smlouvy (resp. dohody o příspěvcích žalované na ekologii) nebyly neplatnými právními úkony. Tvrzení, že jimi byl obcházen zákon, neboť měly zakrývat další splátky kupní ceny, totiž žalovaní v řízení neprokázali.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, že žalobkyni vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty a že chování žalobkyně vůči žalované, pro které se žalovaná domáhá vrácení daru, nenaplňuje skutkovou podstatu §630 obč. zák. Především jsou přesvědčeni, že v řízení prokázali, že se zaplacením kupní ceny nebyli v prodlení; uhradili ji zcela již k datu 7. 1. 1998, ba naopak ji přeplatili. Soudy nesprávně hodnotily účetní doklady o předání finančních částek i přípis ze 7. 1. 1998, v němž žalobkyně požádala o výmaz zástavního práva s tím, že pohledávka jištěná zástavním právem již byla uhrazena. Nesprávným shledávají hodnocení výpovědi žalovaného coby účelové a nevěrohodné. Pokud by údaje vyplývající z těchto důkazů soudy konfrontovaly v časových souvislostech, musely by uvěřit jejich obraně, že kupní cenu zaplatili včas. Je totiž zcela nelogické, aby žalovaná žalobkyni darovala peníze namísto toho, aby doplatila kupní cenu. Žalovaní mají zato, že v řízení byla porušena jejich procesní práva tím, že nebyly provedeny jimi navržené důkazy a jejich účastnické výpovědi byly provedeny až s velkým časovým odstupem, zatímco jednatel žalobkyně byl slyšen bezprostředně po podání žaloby. Zdůrazňují, že řízení bylo komplikováno tím, že jejich vzájemné návrhy byly vyloučeny k samostatnému projednání a jeden z nich byl opětovně připojen. Nesprávné právní posouzení věci žalovaní shledávají především v tom, že chování žalobkyně nebylo vyhodnoceno jako porušení obvyklých mravních pravidel. Jsou nadále přesvědčeni, že podání žaloby, jíž se žalobkyně domáhala „značné finanční částky na základě nemravného a neplatného ujednání o smluvní pokutě“ a jíž původně (před částečným zpětvzetím) požadovala zároveň i úrok z prodlení z částky 69.000,- Kč za 116 dnů, je v hrubém rozporu s dobrými mravy a opravňovalo žalovanou, aby požadovala vrácení daru podle §630 obč. zák. Nemravné bylo i to, že jim žalobkyně zamlčela podstatné vady nemovitosti, kterou jim prodala. Nesprávným shledávají rovněž závěr o přiměřenosti smluvní pokuty. Nadále mají zato, že ujedná ní o smluvní pokutě je neplatné, neboť smluvní pokuta ve výši 0,5 % za každý den prodlení je nepřiměřená (mnohonásobně převyšuje úrok z prodlení). Soudy nesprávně „automaticky vycházely z rozhodnutí Nejvyššího soudu, aniž vzaly v úvahu celkové skutkové okolnosti věci“; odvolací soud přitom v průběhu řízení výrazně změnil názor (původně neakceptoval závěr soudu prvního stupně, že smluvní pokuta je přiměřená a tudíž platná). Pokud jde o výši smluvní pokuty, dovolávají se žalovaní rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 248/2003, v němž je dovozováno, že ke spáchání trestného činu lichvy postačí, aby takovou povahu měl jen sjednaný lichvářský úrok (např. ve výši 66 % ročně). Žalovaní nejsou srozuměni ani se závěrem odvolacího soudu, že darovací smlouvy (dohody o příspěvku na ekologii) uzavřené mezi žalovanou a žalobkyní jsou platné. Mají zato, že důvodem neplatnosti těchto smluv je obcházejí zákona o dani z příjmu a o dani z převodu nemovitostí. Nadále jsou přesvědčeni, že žalobkyně smlouvy uzavírala proto, aby snížila svou daňovou povinnost, čemuž nasvědčuje skutečnost, že neplnila své povinnosti podle §27 a obchodního zákoníku ve znění před 1. 7. 2005. Jestliže byly darovací smlouvy neplatné, bylo povinností žalobkyně vrátit přijaté plnění z titulu bezdůvodného obohacení žalované. Nesprávným shledávají žalovaní rovněž rozhodnutí o nákladech řízení. Výše nákladů byla totiž ovlivněna tím, že odvolací soud již ve svém v pořadí prvém rozhodnutí nezaujal názor, že smluvní pokuta byla přiměřená. Pokud by tak učinil, mohly být náklady řízení podstatně nižší. Ze všech uvedených důvodů žalovaní navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání. Skutkové i právní závěry odvolacího soudu považuje za zcela správné. Je přesvědčena, že soudy náležitě zjistily skutkový stav věci a správně neuvěřily účelovému tvrzení žalovaných, že kupní cenu uhradili včas, resp. že ji přeplatili o 150.000,- Kč. Žalovaní využili omylu pracovnice žalobkyně ohledně datování převzetí druhé splátky kupní ceny, což vyplynulo z provedeného dokazování. Nedůvodné jsou dovolací námitky k výši smluvní pokuty, neboť žalovaní nepřijatelně ztotožňují smluvní pokutu s příslušenstvím (úroky a úroky z prodlení), tedy instituty, z nichž každý slouží k jinému účelu. Z prohlášení žalovaných v kupní smlouvě zřetelně vyplývá, že měli vědomost o stavu převáděných nemovitostí, jejichž cena byla zcela přiměřená. Nároky z odpovědnosti za vady žalovaní neuplatnili. Výhrady, že finančními dary mínila obcházet zákon, považuje žalobkyně za absurdní a žalovatelné.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými subjekty (žalovanými) při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení odvolatelů (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejdříve zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Vymezuje-li občanský soudní řád – při splnění zákonných podmínek – jako způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i jednotlivé jeho výroky.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. je skutečnost, že dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží (§237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Dovolání žalovaných směřující proti rozsudečnému výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně přiznávající žalobkyni částku 16.335,15 Kč, není podle §237 odst. 2 o. s. ř. přípustné, neboť tímto výrokem odvolací soud rozhodl o částce nižší než 20.000,- Kč.
Přípustné není ani dovolání směřující proti výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů; podle §237 o. s. ř. nepřichází přípustnost dovolání proti tomuto výroku v úvahu, neboť usnesení o nákladech řízení (byť je začleněn do rozsudku odvolacího soudu a stává se proto formálně jeho součástí) má vždy povahu usnesení podle §167 odst. 1 ve spojení s §211 o. s. ř. a není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003). Ustanoveními §238, 238a a §239 o. s. ř. není přípustnost dovolání rovněž založena, neboť rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů. Dovolací soud proto dovolání žalovaných v uvedeném rozsahu podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Dále se pak zabýval dovoláním proti rozsudečnému výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně dalších 114.659,15 Kč; dovolání směřující proti tomuto výroku je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, žalovaní zpochybňují závěr odvolacího soudu, že neprokázali své tvrzení, že ke dni 7. 1. 1998 kupní cenu nemovitostí zcela uhradili, resp. přeplatili a nebyli tudíž v prodlení. Tento skutkový závěr odvolací soud převzal od soudu prvního stupně.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8).
Tvrzení, že kupní cenu převáděných nemovitostí zaplatili včas, podpořili žalovaní listinnými důkazy - přípisem ze 7. 1. 1998, v němž žalobkyně požádala Katastrální úřad v Trutnově o výmaz zástavního práva s tím, že došlo k úhradě pohledávky 600.000,- Kč jištěné zástavním právem a příjmovým pokladním dokladem č. 096405. Prvně uváděnou listinu posoudil soud prvního stupně v kontextu s ostatními důkazy a uzavřel, že není dostatečným důkazem toho, že ke dni 7. 1. 1998 byla kupní cena žalovanými skutečně doplacena. Kladl přitom důraz na faktické chování žalovaných, kteří poskytli poslední platbu ještě v únoru 1998. Pokud jde o druhou listinu, konfrontoval v ní původně uvedený údaj o datu předání částky 150.000,- Kč s peněžním deníkem žalobkyně a uzavřel, že datum 4. 7. 1997 bylo na příjmovém dokladu uvedeno omylem. Odvolací soudu takové hodnocení důkazů převzal s tím, že odpovídá kritériím podle §132 o. s. ř. i pravidlům logického myšlení. Zdůraznil, že tvrzení žalovaných, že kupní cenu doplatili již k datu 7. 1. 1998, především nekoresponduje s jejich faktickým chováním, resp. se skutečností, že ještě 26. 2. 1998 uhradili na kupní cenu nemovitostí částku 69.000,- Kč, které zbývalo uhradit po zaplacení částek 100.000,- Kč předaných při podpisu kupní smlouvy, 150.000,- Kč předaných dne 4. 8. 1997 a 381.000,- Kč poukázaných na bankovní účet žalobkyně dne 10. 12. 1997. Správnou a logickou shledal i úvahu soudu prvního stupně, že původní údaj uvedený v pokladním příjmovém dokladu č. 096405 byl přepisován proto, že byl výsledkem zjevné písařské chyby. Konstatoval, že tvrzení žalovaných, že na kupní cenu zaplatili 150.000,- Kč již před uzavřením kupní smlouvy (konkrétně 4. 7. 1997), není věrohodné, neboť nekoresponduje ani s obsahem kupní smlouvy, ani s pokladní knihou žalobkyně obsahující nepřerušenou číselnou řadu příjmových pokladních stvrzenek. Rovněž odvolací soud považoval za nepravděpodobné, že by žalovaní doplatili kupní cenu do výše sjednaných 700.000,- Kč bez toho, že by zohlednili jimi posléze tvrzenou další platbu 150.000,- Kč, která měla být hrazena již před uzavřením kupní smlouvy. Vzal tudíž za prokázané, že částka 150.000,- Kč byla uhrazena nikoli 4. 7. 1997, nýbrž až 4. 8. 1998 (coby druhá sjednaná splátka kupní ceny).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li odvolacímu soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, tak jako je tomu v posuzovaném případě, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Logicky a náležitě zdůvodněný skutkový závěr odvolacího soudu, že žalovaní doplatili kupní cenu teprve 26. 2. 1998 (platbou 69.000,- Kč), má oporu v provedeném dokazování a nic nenasvědčuje tomu, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být soudy zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř. tudíž nebyl uplatněn právem.
Na naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. usuzují žalovaní z toho, že soudem nebyly provedeny všechny jimi navržené důkazy, resp. že nebyli znovu jako účastníci řízení vyslechnuti ke svým obranným tvrzením. Připomínají, že jako účastníci řízení byli vyslechnuti teprve poté, kdy v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, zatímco jednatel žalobkyně byl vyslechnut již před prvním rozhodnutím ve věci.
Neúplně nebo nesprávně zjištěný skutkový stav věci může být dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. jen výjimečně, a to tehdy, jestliže v rozporu s §120 o. s. ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci (soud se jimi nezabýval, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabízeny důkazy) nebo jestliže nebyl proveden navržený důkaz a soud, aniž by učinil skutková zjištění, dovodil, že účastník neunesl důkazní břemeno.
V dané věci nelze odvolacímu soudu vytýkat, že okolnosti rozhodné pro posouzení, zda žalovaní zaplatili kupní cenu ve sjednaných termínech, nezjišťoval (viz důkaz výslechem žalovaných, jednatele žalobkyně I. K. a listinnými důkazy – kupní smlouvou uzavřenou mezi účastníky, kupní smlouvou uzavřenou mezi P. f. a žalobkyní, přípisem žalobkyně ze 7. 1. 1997, pokladní knihou žalobkyně a příjmovými pokladními doklady), případně že by skutkové zjištění v tomto směru neučinil. V rámci posouzení obrany žalovaných zjišťoval, zda chování žalobkyně coby obdarované vůči žalované jako dárkyni vykazovalo znaky hrubého porušení dobrých mravů. Odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) neuvěřil žalovaným, že kupní cenu doplatili již ke dni 7. 1. 1997, a uzavřel, že v řízení zjištěné skutečnosti neumožňují vyústit v závěr, že jsou dány předpoklady pro vrácení daru. Dále konstatoval, že žalovaní v řízení nepředložili žádné důkazy, které by prokazovaly, že žalobkyně od žalované přijala darem finanční příspěvky s úmyslem obejít zákon, takže toto jejich tvrzení zůstalo v rovině objektivně nepodložené spekulace; doplnění dokazování dalším účastnickým výslechem žalovaných odvolací soud neshledal způsobilým úmysl žalobkyně hodnověrně prokázat, neboť žalobkyně takový úmysl popírala.
Účastník zatížený povinností tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky (§120 o. s. ř.) nemá - v procesním slova smyslu - právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud totiž ve smyslu §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede a nejde-li o řízení uvedená v §120 odst. 2 o. s. ř. (tzv. nesporná), může podle §120 odst. 3 věty první o. s. ř. provést i jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Jestliže odvolací soud dovodil, že údaje uváděné samotnými žalovanými neumožňují uzavřít, že chování žalobkyně, které přimělo žalovanou domáhat se vrácení daru, nelze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů, důvodně odmítl znovu vyslechnout žalované jako účastníky řízení. Stejně tak lze odvolacímu soudu přisvědčit, že žalovaní nenavrhli objektivní důkazy k prokázání svého tvrzení, že žalobkyně přijala od žalované finanční dary s úmyslem obejít zákon; účastnické výslechy žalovaných nebyly bez dalšího způsobilé takový úmysl prokázat, zejména když žalovaní v průběhu řízení své výpovědi měnili. Za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci; pokud není způsob provedení důkazu předepsán, určí jej soud (§125 o. s. ř.). Stejně tak určuje pořadí provedení navržených důkazů, přihlížeje k účelnosti a hospodárnosti řízení. Namítané nesprávné hodnocení důkazů pak mezi vady řízení nepatří; pochybení v tomto směru se může projevit jen ve správnosti skutkových zjištění, a lze je tedy úspěšně napadat jen dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. Lze tudíž uzavřít, že dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebyl uplatněn důvodně.
Podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Pochybení odvolacího soudu při právním posouzení věci shledávají žalovaní především v řešení otázky přiměřenosti sankčního opatření promítající se do posouzení platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska souladu s dobrými mravy ve smyslu §39 obč. zák.
K otázce přiměřenosti smluvní pokuty se Nejvyšší soud vyjádřil již v řadě svých rozhodnutí (vedle rozhodnutí zmiňovaných odvolacím soudem např. i v rozhodnutí ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1385/2004, ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 6/2000, ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2247/99, ze dne 9. 8. 2001, sp. zn. 33 Odo 204/2001, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 675, ze dne 23. 6. 2004 sp. zn. 33 Odo 588/2003, uveřejněném zde pod č. C 2801, ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 810/2006, nebo ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 1427/2005), v nichž je vedle názoru, že na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou „denní sazbu“ smluvní pokuty, rovněž dovozováno, že smluvní strana se nemůže bránit splnění své smluvní povinnosti poukazem na dobré mravy, jestliže mohla zabránit růstu celkové výše smluvní pokuty tím, že by svou povinnost, která je smluvní pokutou zajištěna, splnila v co nejkratší době. Tyto závěry, od nichž dovolací soud nemá důvodu se odchylovat, odvolací soud při zohlednění okolností daného případu plně respektoval a jeho závěr, že ujednání účastníků o smluvní pokutě se nepříčí dobrým mravům, je správný. Sluší se uvést, že odkaz odvolatelů na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tdo 248/2003 je zcela nepřiléhavý. V tomto rozhodnutí se totiž dovolací soud vyjadřoval k výši příslušenství pohledávky, konkrétně ke smluveným úrokům, které jsou úplatou za užívání půjčené jistiny. Tyto úroky je dlužník povinen platit, aniž se dostal do prodlení, tedy aniž porušil svou smluvní povinnost. Smluvní pokuta není příslušenstvím pohledávky, jejím účelem je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku, a povinnost platit ji nastává teprve v okamžiku, kdy dlužník poruší povinnost, kterou tato smluvní pokuta zajišťuje.
Správný je rovněž závěr odvolacího soudu, že chování žalobkyně, které vedlo žalovanou k tomu, aby se domáhala vrácení daru, nelze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů (tedy nenaplňuje skutkovou podstatu §630 obč. zák.).
Podle §630 obč. zák. dárce se může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy.
Výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“, který je významný z hlediska aplikace §630 obč. zák. podal Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací například ve svých rozhodnutích ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 1420/2005, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 1244/2004, ze dne 16. 3. 2005 sp. zn. 33 Odo 29/2005. V nich konstatoval, že přestože občanský zákoník ani jiný právní předpis definici pojmu dobré mravy neobsahuje, lze jimi rozumět souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Pokud jde o aplikovatelnost §630 obč. zák., ustálila se judikatura dovolacího soudu na názoru, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které z hlediska svého rozsahu a intenzity nevzbuzuje žádné pochybnosti o jeho kolizi s dobrými mravy. Odvolacímu soudu lze přisvědčit v tom, že uplatnění nároků na smluvní pokutu a úroky z prodlení se zaplacením kupní ceny je sice projevem určitého nevděku, nejde však o hrubé porušení dobrých mravů. Předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce totiž není jakékoliv nevhodné chování obdarovaného nebo pouhý nevděk, nýbrž jen takové chování, které s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. To, že žalobkyně žalovaným prodala nemovitosti s vadami, zůstalo pouze v rovině tvrzení žalovaných (žalovaní žádné vady převáděných nemovitostí nereklamovali a nároky z odpovědnosti za vady neuplatnili). S odvolacím soudem lze souhlasit i v tom, že případné vady nemovitosti měly být řešeny v rámci odpovědnosti prodávajícího za tyto vady, kdy je soudem posuzována jak sama existence vad, tak jejich rozsah a charakter. Vztahy z odpovědnosti za vady prodané věci však nemohou být řešeny v rámci žaloby o vrácení daru.
Důvodnou nebyla shledána ani námitka žalovaných, že odvolací soud pochybil při posouzení platnosti darovacích smluv, resp. „Dohod o příspěvku na ekologii – chov huculských koní“. Oproti závěru odvolacího soudu žalovaní prosazují nadále názor, že dohody uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou 30. 12. 1997 a 30. 12. 1998 jsou neplatnými právními úkony, neboť měly sloužit k „zakrytí další splátky kupní ceny“, a žalobkyně je uzavírala s úmyslem obejít daňové zákony. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že z provedeného dokazování nevyplynuly žádné údaje, které by nepochybně svědčily pro závěr o úmyslu, který je žalovanými žalobkyni přičítán. Jednatel žalobkyně takový úmysl výslovně popřel a žalovaní jako účastníci řízení ve svých výpovědích neuváděli, že mezi smluvními stranami byla dojednána jiná kupní cena nemovitostí, než je uvedena v písemné kupní smlouvě (jestliže by nebyla dojednána jiná - vyšší kupní cena, než je uvedeno v písemné kupní smlouvě, nebylo by logicky vzato důvodu ke skrytým splátkám). Žalovaní údaje ohledně placení kupní ceny postupně měnili, údaj, že finanční dar v celkové výši 200.000,- Kč byl ve skutečnosti skrytými platbami na kupní cenu uvedla žalovaná teprve při jednání dne 30. 4. 2004, tedy čtyři roky po zahájení řízení, když do té doby žalovaní vždy uváděli, že žalovaná poskytla žalobkyni částku 200.000,- Kč darem a darováním peněz argumentovali i ve vzájemné žalobě ze dne 26. 3. 2001, v níž se výslovně uvádí, že „dar byl poskytnut z dobré vůle žalované na činnost žalobkyně“. Výpověď žalované učiněná při jednání 30. 4. 2004 nekoresponduje ani s obsahem listin obsahujících texty darovacích smluv, které žalovaná podepsala, ani s příjmovým pokladním dokladem č. 096343. Za této situace nelze soudům vytýkat, že neuvěřili tvrzení žalovaných, že finanční dary nebyly ve skutečnosti finančními dary, nýbrž „skrytými platbami na kupní cenu“. Jestliže takové tvrzení žalovaných nebylo prokázáno, nebylo ani důvodu posoudit dohody o poskytnutí finančních příspěvků jako neplatné proto, že jimi byl obcházen zákon.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení správný. Dovolací soud proto dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaným, jejichž dovolání bylo zamítnuto, uložil povinnost zaplatit žalobkyni náklady dovolacího řízení, jež jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto účelně vynaložené náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 12.080,- Kč (§3 odst. 1, §10 odst. 3, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. března 2008
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu