ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.337.2006.1
sp. zn. 33 Odo 337/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce A. K., zastoupeného advokátem, proti žalované M. V., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 324.156,- Kč, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 4 C 271/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. října 2005, č. j. 14 Co 245/2004-168, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. října 2005, č. j. 14 Co 245/2004-168, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 7. dubna 2003, č. j. 4 C 271/97-75, ve výroku, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 324.156,- Kč, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu, ve znění účinném před 1. 4. 2005 (dále jen „o. s. ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázky zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, a ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck /dále jen „Soubor“/, pod označením C 23/1 a C 71/1).
Zásadní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce spatřuje žalovaná v otázce aplikace §3 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen obč. zák.) na výkon práva vznést námitku promlčení. Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Jedná se o obecné ustanovení hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít. Otázku, zda vznesení námitky promlčení je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, vyřešil odvolací soud v neprospěch žalované. Je proto třeba posoudit, zda uvedená otázka je otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Pojem „zásadního významu po právní stránce“ je specifický nikoli samotnou uplatnitelností v dané věci (v tom smyslu, že posouzení určité právní otázky se promítá do výsledku konkrétního sporu), ale tím, že se s ním spojuje způsobilost významového přesahu do všeobecného (širšího) kontextu soudní praxe. Jinými slovy, rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, jež je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. Úvaha, zda výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy, jimiž se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost a vystihují podstatné historické tendence, ovšem odvisí vždy od okolností konkrétního případu a má význam právě a jen pro projednávanou věc; její zobecnění, tj. vytvoření obecného pravidla aplikovatelného na jiné obdobné případy, je zpravidla vyloučeno, neboť použití §3 odst. 1 obč. zák. je v každém konkrétním případě podloženo zcela konkrétními zjištěními, z nichž plyne - a to i s přihlédnutím k situaci strany oprávněné - že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy. Tak je tomu i v posuzovaném případě, kdy okolnosti vznesení námitky promlčení žalovanou jsou natolik specifické, že rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za zobecnitelné a nemá tak judikatorní přesah (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1360/2006, nebo ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 722/2005, publikované v Souboru pod označením C 4484/2007). Ostatně otázka uplatnitelnosti §3 odst. 1 obč. zák. na výkon práva vznést námitku promlčení byla v rozhodnutích dovolacího soudu opakovaně podána a odvolací soud ji vyřešil v intencích této ustálené judikatury (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, uveřejněný v Souboru pod označením C 1058/15, dále jeho rozsudek ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 561/2006).
Dovolací výhrady žalované, že odvolací soud při řešení otázky, zda námitka promlčení byla v posuzované věci uplatněna v rozporu s dobrými mravy, nevzal v úvahu okolnosti, za nichž účastníci uzavírali smlouvu o nájmu, dále okolnosti, jež měly vliv na výši kupní ceny, za niž žalovaná prodala nemovitost s nebytovými prostory manželům Hubeným, a skutečnosti týkající se faktického užívání nebytových prostor žalobcem poté, co žalovaná přestala být vlastníkem předmětných nemovitostí, jakož i důvodů ukončení nájemní smlouvy žalobcem, jsou z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. irelevantní, neboť jde o námitky mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, tedy o dovolací důvod podle §241a odst. 3, jehož uplatnění je zde vyloučeno (srovnej výslovné znění §241a odst. 3 o. s. ř.). Uvedený dovolací důvod totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání je povinen převzít skutkový stav věci, z něhož vycházel soud odvolací (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006, jakož i jeho usnesení ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07).
Namítanou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., spočívající ve způsobu projednání věci odvolacím soudem (který uplatnění námitky promlčení posoudil jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy, aniž to žalobce namítl), se dovolací soud nemohl zabývat, neboť z hlediska tohoto dovolacího důvodu, jak vyplývá z §242 odst. 3 o. s. ř., lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat, jen je-li dovolání přípustné (srovnej opět usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07). Tvrzená vada řízení, i kdyby byla opodstatněná, není ani bezprostředním důsledkem řešení otázky procesní povahy, na níž by napadené rozhodnutí spočívalo. Nemůže proto splňovat kritéria ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. a dovolání proti němu není podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné. Dovolací soud je proto odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, jelikož jeho rozhodnutím řízení nekončí; ve věci bude vydáno ještě konečné rozhodnutí o příslušenství uplatněného nároku a o nákladech řízení - včetně nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. dubna 2008
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu