ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.500.2006.1
sp. zn. 33 Odo 500/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a/ R. Z. a b/ S. Z., obou zastoupených advokátkou, proti žalovanému městu Ž., zastoupenému advokátem, o zaplacení 25.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 5 C 37/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. prosince 2005, č. j. 26 Co 257/2005-109, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.130,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
V dané věci žalobci po žalovaném požadovali vydání bezdůvodného obohacení, které získal na jejich úkor tím, že v rozhodné době zaplatili na základě neplatné nájemní smlouvy na nájemném o 25.500,- Kč více, než kolik byli povinni platit podle dřívější – a dosud platné – nájemní smlouvy.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 8. prosince 2005, č. j. 26 Co 257/2005-109, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 8. listopadu 2002, č. j. 5 C 37/2002-57, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně 25.500,- Kč s 6,5 % úrokem z prodlení od 9. 2. 2002 do zaplacení. Shodně se soudem prvního stupně založil své rozhodnutí na závěru, že jak (nová) nájemní smlouva uzavřená na dobu určitou, tak i téhož dne uzavřená dohoda o skončení nájmu, v jejímž důsledku měl předchozí nájemní vztah sjednaný na dobu neurčitou zaniknout, jsou neplatnými právními úkony a žalobci tak byli povinni hradit nájemné pouze v původní regulované výši. Na neplatnost nové nájemní smlouvy usoudil odvolací soud z její neurčitosti a z okolností daného případu dovodil, že dohoda o skončení nájmu nemůže při neplatnosti této nájemní smlouvy obstát jako samostatný platný právní úkon, neboť úmysl smluvních stran, resp. žalobců nesměřoval k ukončení užívání předmětného bytu, nýbrž pouze ke změně (zpřísnění) podmínek užívání při zachování užívacího práva.
Dovolání žalovaného není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska kritérií §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (§241a odst. 3 o. s. ř.), je zcela vyloučeno, a proto je dovolací soud povinen převzít skutkový stav zjištěný odvolacím soudem. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, nýbrž k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, a ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 618/2004, jakož i usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07).
Ve smyslu (§242 odst. 3 o. s. ř.) je dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení. Tato vázanost se projevuje nejen v tom, který z dovolacích důvodů byl v dovolání označen, ale především v tom, jak byl po obsahové stránce vylíčen, tzn. v jakých okolnostech spatřuje dovolatel jeho naplnění. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Úspěšné uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však u dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s. ř. přichází v úvahu jen za situace, kdy dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam, tedy že je dovolání přípustné. Samy o sobě tyto vady řízení, i kdyby byly dány, přípustnost takového dovolání založit nemohou.
S přihlédnutím k výše uvedenému je z hlediska posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. bez významu námitka, jíž dovolatel sice zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu o neplatnosti dohody o skončení nájmu, avšak toliko výhradou, která míří proti zjištění, jaká byla skutečná vůle smluvních stran v okamžiku uzavření této dohody, resp. k dosažení jakých právních následků směřovala vůle žalobců s přihlédnutím k účelu, který sledovali. Jinak řečeno, odvolatel zpochybňuje pouze správnost zjištění, že vůle žalobců nesměřovala k ukončení nájemního vztahu, nýbrž výlučně k jeho kvalitativní změně. Již v rozsudku ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, vyslovil Nejvyšší soud názor, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Z pohledu této judikatury, od níž nemá dovolací soud důvodu se odchylovat ani v tomto případě, se výhrada žalovaného, že vůle účastníků směřovala skutečně k ukončení práva nájmu předmětného bytu, jeví nikoli jako námitka zpochybňující právní posouzení věci, nýbrž jako uplatnění dovolacího důvodu, který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, čili dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 3 o. s. ř., jehož použití je – jak už bylo uvedeno, v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s .ř. vyloučeno.
Neobstojí ani dovolací námitka, že „řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení, neboť odvolací soud se nezabýval otázkou výše bezdůvodného obohacení, které získali žalobci na úkor žalovaného tím, že užívali po 29. 06. 1998 byt žalovaného bez platného právního důvodu“. Odvolací soud totiž nedovodil, že by předmětný byt žalobci užívali bez právního důvodu a nebylo proto na místě zjišťovat jaký majetkový prospěch takovým užíváním mohli získat.
V rámci relevantního dovolacího důvodu (tj. dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) žalovaný brojí proti závěru odvolacího soudu dovozujícímu, že se na úkor žalobců bezdůvodně obohatil o částku ve výši rozdílu mezi nájemným, které byli žalobci povinni platit podle platné původní smlouvy a nájemným, které ve skutečnosti zaplatili podle neplatné nájemní smlouvy uzavřené dne 29. 6. 1998. Nezpochybňuje přitom závěr, že nájemní smlouva z 29. 6. 1998 je neplatná, prosazuje však názor, že na úkor žalobců nezískal žádný majetkový prospěch, neboť podle této smlouvy si „obě smluvní strany navzájem poskytovaly plnění o shodné výši“ (ekonomická hodnota plnění, kterého se žalobcům užíváním bytu dostávalo, korespondovala s tzv. tržním nájemným, které za užívání zaplatili). Tento názor však vychází z předpokladu, že původní nájemní vztah skončil dohodou. Jak již bylo výše uvedeno, závěr odvolacího soudu dovozující, že dohoda o skončení nájmu, kterou účastníci uzavřeli dne 29. 6. 1998, je neplatným právním úkonem, se žalovanému zpochybnit nepodařilo (k jeho zpochybnění použil nezpůsobilý dovolací důvod). Jestliže tedy nájem bytu nezanikl dohodou účastníků ze dne 29. 6. 1998, svědčilo žalobcům právo užívat předmětný byt podle původní nájemní smlouvy (resp. rozhodnutí o přidělení bytu a dohody o převzetí bytu z roku 1984) a chovat se podle ní (tzn. měli právo a povinnost platit nájemné regulované právním předpisem neboli konzumovat užívání za regulovanou cenu). Nelze proto přisvědčit námitce žalovaného, že přijímáním tzv. tržního nájemného podle neplatné nájemní smlouvy se na úkor žalobců bezdůvodně neobohatil. Opačný závěr odvolacího soudu neodporuje hmotnému právu, plně respektuje ustálenou judikaturu dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1526/2001, uveřejněné pod C 2005 ve svazku 26 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, příp. ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 26 Cdo 1598/2006) a nemůže tudíž činit rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný a dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalobcům náklady vynaložené v souvislosti s vyjádřením k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky ve výši 2.480,- Kč (§3 odst. 1, §14 odst. 1 ve spojení s §15, §16 odst. 2, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění platném do 31. 8. 2006), z paušální náhrady hotových výdajů v částce 150,- Kč (§13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění platném do 31. 8. 2006), s připočtením částky 500,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokátka povinna z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. dubna 2008
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu