ECLI:CZ:NS:2008:5.TDO.1250.2008.1
sp. zn. 5 Tdo 1250/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. října 2008 o dovolání, které podal obviněný Z. N. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 7 To 71/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 3 T 154/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný Z. N. byl rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 18. 1. 2008, sp. zn. 3 T 154/2006, uznán vinným trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. Prvního z nich se dopustil skutkem popsaným pod bodem 1. ve výroku o vině v citovaném rozsudku, který spočíval v tom, že obviněný dne 20. 12. 2004 v T., okres F.-M., již s úmyslem nevrátit půjčené peníze uzavřel s R. S. smlouvu o půjčce ve výši 189 000,- Kč s dobou splatnosti jednoho měsíce, když k zajištění půjčky byla vystavena směnka, přičemž však obviněný v souladu s prvotním úmyslem přes opakované výzvy poškozeného a směnečný platební rozkaz vydaný Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 3 Sm 51/2005 na částku 189 000, Kč, který nabyl právní moci dne 26. 4. 2005, nevrátil půjčené peníze, čímž způsobil R. S. škodu ve výši 189 000,- Kč.
Druhý z uvedených trestných činů spáchal obviněný skutkem popsaným pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, tedy tím, že dne 16. 9. 2005 v T., okres F.-M., poté, co dne 31. 8. 2005 nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 26. 7. 2005, sp. zn. 13 C 73/2005, kterým bylo zúženo společné jmění manželů, tedy obviněného a jeho manželky Mgr. I. N., obviněný uzavřel se svou manželkou smlouvu o vypořádání společného jmění manželů ohledně věcí, které byly vyloučeny ze společného jmění manželů, ačkoli mu bylo známo, že na základě směnečných platebních rozkazů Krajského soudu v Ostravě ve věcech vedených pod sp. zn. 3 Sm 50/2005, 3 Sm 51/2005 a 3 Sm 52/2005, které nabyly právní moci dne 26. 4. 2005, je obviněný povinen uhradit poškozenému R. S. částku ve výši 910 000,- Kč s příslušenstvím, přesto uvedenou smlouvou obviněný převedl veškerý movitý a nemovitý majetek, z něhož by bylo možné uhradit jeho dluh vůči poškozenému R. S., do výlučného vlastnictví své manželky Mgr. I. N., a to včetně osobního automobilu tovární značky Mazda Xedos 9, motocyklu tovární značky Honda, a nákladního přívěsu, čímž zabránil uspokojení pohledávky poškozeného R. S. ve výši 910 000,- Kč.
Za tyto trestné činy byl obviněný Z. N. odsouzen podle §250 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roky.
O odvolání obviněného podaném proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 7 To 71/2008, tak, že ho podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Obviněný Z. N. podal prostřednictvím svých obhájců dne 15. 8. 2008 proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, k jehož naplnění mělo dojít v důsledku nedostatečně a neobjektivně zjištěných podstatných skutkových okolností. Pokud jde o trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., podle názoru obviněného se soudy nižších stupňů nedostatečně věnovaly posouzení jeho subjektivní stránky, která vyžaduje, aby pachatel měl již od počátku podvodný úmysl. Jak obviněný v této souvislosti zdůraznil, řádně splatil dluh ze všech půjček, které mu poskytl poškozený R. S., přičemž policejní orgán odložil usnesením věc, která se týkala předchozích dvou půjček, u nichž nebyl shledán úmysl obviněného nevrátit je, takže ke stejnému závěru měly dospět soudy i v případě třetí půjčky, za jejíž nesplacení byl odsouzen, a měly obviněného zprostit obžaloby. Obviněný shledává rozpor mezi posouzením první a druhé půjčky, kde soudy nižších stupňů nedovodily jeho podvodný úmysl, a posouzením třetí půjčky, u níž se tak stalo, ač podmínky poskytnutí všech tří půjček byly stejné. Podle obviněného se odvolací soud nevěnoval pečlivě ani otázce stavu jeho celkových majetkových aktiv v době poskytnutí třetí půjčky, neboť tato aktiva obviněného značně přesahovala výši pohledávky poškozeného R. S. Obviněný zpochybnil existenci svého podvodného úmyslu též s ohledem na jednání poškozeného v jiných případech a na důkazy provedené ve věci, které jsou údajně nedostatečné. Jak dále obviněný zdůraznil, jeho úmysl podvést R. S. nelze dovozovat ani z návštěvy manželky obviněného v advokátní kanceláři v souvislosti se zúžením společného jmění manželů, protože obviněný nemohl tušit, co se jeho manželka dozví od advokáta, jaké kroky budou následovat, zda, kdy a jaký rozsudek bude vydán a jak bude nakonec společné jmění manželů vypořádáno. Navíc obviněný poukázal na skutečnost, že soud prvního stupně ho uznal vinným jen z důvodu vázanosti právním názorem odvolacího soudu, který nemá oporu v provedených důkazech a nebyl dostatečně odůvodněn alespoň odkazem na platnou judikaturu. Podle přesvědčení obviněného soudy nižších stupňů pochybily, jestliže reagovaly na jeho jednání prostředky trestního práva, přestože jde jen o občanskoprávní záležitost.
Obviněný Z. N. zpochybnil i správnost výroku o vině trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. Obviněný především s poukazem na ustanovení §149 odst. 2, 3 a §150 odst. 2 obč. zák. nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o tom, jak mělo být vypořádáno společné jmění obviněného a jeho manželky, aby nedošlo k újmě na právech věřitelů, přičemž v tomto směru obviněný vytýká odvolacímu soudu, že vycházel z určitých fikcí a ze svých spekulací. Podle obviněného nedošlo uzavřením dohody o vypořádání společného jmění manželů k zásahu do práv věřitelů, neboť jejich pohledávky bylo možné uspokojit z jiného majetku obviněného, a to i na podkladě exekuce, která ovšem byla nařízena v nevhodnou dobu. Obviněný s odkazem na některá soudní rozhodnutí (např. na rozhodnutí pod č. 41/1990 Sb. rozh. tr.) zdůrazňuje, že trestného činu poškozování věřitele se nedopustí dlužník, který jen ztíží nebo oddálí uspokojení pohledávky věřitele, pokud dlužníkovi zůstala možnost uspokojit tuto pohledávku z jiného jeho majetku. Jestliže odvolací soud nevzal uvedenou okolnost v úvahu, údajně pochybil i při hodnocení subjektivní stránky zmíněného trestného činu. O úmyslném zavinění obviněného nesvědčí podle jeho názoru ani skutkové zjištění, že manželka obviněného podnikla právní kroky ke zúžení společného jmění manželů, protože obviněný v inkriminované době nemohl předvídat, kdy dojde k rozhodnutí ve věci zúžení společného jmění manželů, ani to, jaký bude rozsah jeho vypořádání.
Závěrem svého dovolání obviněný Z. N. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě v celém rozsahu, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku, a aby věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se do vydání tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu k dovolání obviněného Z. N. nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný Z. N. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svých obhájců (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Obviněný Z. N. opírá své dovolání o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je naplněn tehdy, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle citovaného ustanovení je naplněn za předpokladu, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
V rámci svých dovolacích námitek však obviněný Z. N. částečně zpochybnil správnost rozhodných skutkových zjištění týkajících se zejména subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., jehož spácháním byl uznán vinným. Tyto pochybnosti obviněný dovodil především ze skutečnosti, že předchozí dvě půjčky již poškozenému splatil. Navíc v souvislosti s oběma trestnými činy, jimiž byl obviněný uznán vinným, vytýká nesprávné zjištění výše svých majetkových aktiv, z kterých mohl splatit třetí poskytnutou půjčku, popřípadě obviněný považuje některé podstatné skutkové závěry odvolacího soudu za pouhé fikce nebo spekulace.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávná (odlišná, neúplná) skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám prováděl či opakoval tyto důkazy, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů, a není tedy oprávněn ani vycházet z jiných skutkových zjištění, na která dovolatel poukazuje.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný Z. N., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval ve výše uvedeném rozsahu z odlišné verze skutkového stavu, resp. z jiného hodnocení provedených důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli ovšem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného Z. N. to pak znamená, že pro dovolací soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obviněný dopustil stíhaných skutků tak, jak je popsáno především ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, popřípadě rozvedeno v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Zmíněné dovolací námitky obviněného, jež se týkají správnosti a úplnosti těchto rozhodných skutkových zjištění, resp. správnosti postupu dokazování a hodnocení důkazů, který vedl k jejich zjištění, jsou tedy mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Obdobný závěr platí i pro tu námitku obviněného Z. N., kterou vytýká odvolacímu soudu, že zamítl jeho návrhy na doplnění dokazování, čímž měl odvolací soud bezdůvodně zkrátit obhajobu obviněného. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr ostatně vyplývá z ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky (publikované pod č. 1/1993 Sb.), v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Jak je z uvedeného principu zřejmé, obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhu na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností soudu, aby akceptoval jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí takový postup přesvědčivě odůvodnit. V posuzované věci se tak stalo, protože odvolací soud odůvodnil (viz s. 6 a 7 jeho usnesení), proč nevyhověl návrhu obviněného na provedení dalších důkazů.
Obviněný Z. N. pak částečně zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným skutkem popsaným pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, i takovými dovolacími námitkami, které sice odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak Nejvyšší soud je považuje za nedůvodné.
K trestnému činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Nejvyšší soud připomíná, že se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Pokud jde o subjektivní stránku citovaného trestného činu, vůči správnosti jejíhož posouzení směřují dovolací námitky obviněného, jeho skutková podstata podle §250 odst. 1 tr. zák. vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§3 odst. 3, §4 tr. zák.), byť zde postačí i nepřímý úmysl [§4 písm. b) tr. zák.], přičemž ve vztahu ke způsobené škodě nikoli malé ve smyslu §89 odst. 11 a §250 odst. 2 tr. zák. je dostačující, zavinil-li ji pachatel jen z nedbalosti [§5, §6 písm. a) tr. zák.].
Jak je patrné z popisu skutku uvedeného pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s jeho odůvodněním a s odůvodněním napadeného usnesení odvolacího soudu, u obviněného Z. N. lze spolehlivě dovodit podvodný úmysl obohatit se ke škodě majetku poškozeného R. S. Závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. zde totiž vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného vyjádřeného ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku v podobě škody na majetku poškozeného, s nímž obviněný musel počítat jako s následkem, který může snadno nastat a také nastal. Ostatně zaměření obviněného na způsobení takového důsledku – tj. na nevrácení půjčených peněz poškozenému – soud prvního stupně výslovně formuloval v souvislosti se subjektivní stránkou trestného činu podvodu hned v úvodu skutkové věty ve výroku svého rozsudku (viz slova „... s úmyslem půjčené peníze nevrátit ...“, „... přičemž však v souladu se svým prvotním úmyslem ... peníze nevrátil ...“), takže zde nepřichází v úvahu jiné než úmyslné zavinění obviněného. Svými námitkami navíc obviněný částečně zpochybňuje i uvedená skutková zjištění, a tím se dostává mimo hmotně právní povahu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak byla výše vymezena.
Přitom soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (viz jeho s. 8) a stejně tak odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení (viz jeho s. 4 a 5) konkretizují, z jakých skutečností dovodily naplnění jednotlivých znaků skutkových podstat posuzovaných trestných činů, a to včetně jejich subjektivní stránky, tj. úmyslného zavinění obviněného Z. N. Nejvyšší soud považuje zmíněnou argumentaci obou soudů za správnou, logickou a odpovídající zákonu, takže neshledal žádné pochybnosti o naplnění subjektivní stránky stíhaného trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Úvahy soudů obou stupňů, na jejichž podkladě dospěly k závěru o úmyslném zavinění obviněného, pak odpovídají ustálené judikatuře k trestnému činu podvodu vyjádřené např. v rozhodnutích publikovaných pod č. 54/1967-I. a č. 57/1978 III. Sb. rozh. tr. nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 7 Tdo 296/2007, publikovaném pod č. T 981. v sešitě 34 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2007).
Pro trestnost posuzovaného skutku pak nemají žádný význam ani námitky obviněného Z. N., jimiž poukazuje na odlišné hodnocení předchozích dvou půjček poskytnutých R. S., ohledně kterých policejní orgán neshledal podvodný úmysl a věc odložil, a třetí půjčky, u níž došlo k trestnímu stíhání obviněného a k jeho odsouzení pro trestný čin podvodu. K tomu Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že soudy nižších stupňů byly vázány vymezením skutku v podané obžalobě (§220 odst. 1 tr. řádu), proto do něj nemohly zahrnout – v rozporu s podanou obžalobou – též dřívější dvě půjčky, jejichž poskytnutí a nevrácení by muselo být samostatným skutkem, takže nebylo možné shledávat i v nich podvodné jednání. Navíc zde soudy respektovaly názor policejního orgánu, podle kterého v těchto dvou případech nebylo možné dovodit podvodný úmysl obviněného. To ovšem nijak nevylučuje, aby v souvislosti s poskytnutím a nevrácením třetí půjčky soudy oprávněně dovodily podvodný úmysl obviněného. Vždyť skutečnost, že obviněný nehodlal vrátit poškozenému peníze poskytnuté v rámci třetí půjčky, vyplývá – mimo jiné – právě z existence dřívějších dvou nesplacených půjček ve výši 721 000,- Kč. Jak je přitom zřejmé z rozhodných skutkových zjištění, která musí Nejvyšší soud v řízení o dovolání respektovat, poškozený R. S. původně odmítl poskytnout obviněnému třetí půjčku ve výši 189 000,- Kč a učinil tak až na naléhání obviněného, který mimo jiné poukazoval na příslib úvěru od banky ve výši 2 000 000,- Kč.
Závěr o úmyslném zavinění obviněného Z. N. není zpochybněn ani jeho tvrzením, podle něhož obviněný v inkriminované době nemohl předvídat, co se dozví jeho manželka od advokáta ohledně majetku ve společném jmění manželů, jaké budou další kroky v tomto směru, kdy dojde k rozhodnutí o zúžení společného jmění manželů a jaký bude rozsah jeho vypořádání. Soudy nižších stupňů zde totiž vycházely ze skutkového zjištění, že obviněný inicioval kroky směřující k tomu, aby došlo k zúžení společného jmění manželů (viz č. l. 15 až 19, resp. též č. l. 243 trestního spisu vedeného u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 3 T 154/2006), což – vedle ostatních již zmíněných okolností – rovněž potvrzuje úmysl obviněného nevrátit půjčené peníze, přičemž tento úmysl zde byl již v době, kdy poškozený R. S. poskytl obviněnému třetí půjčku peněz. Obviněný tedy nepochybně v době uzavření smlouvy o této půjčce předvídal možnost vzniku takových překážek v blízké budoucnosti, které mu zabrání splnit závazek vůči poškozenému a jimiž jsou právě úkony spočívající ve zúžení a účelově nerovnovážném vypořádání společného jmění manželů.
Nejvyšší soud proto považuje námitky obviněného, kterými zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., za neopodstatněné.
Neobstojí zde ani tvrzení obviněného Z. N., že jde o ryze občanskoprávní záležitost týkající se dvou účastníků občanskoprávního vztahu, a nikoli o věc náležející do oblasti trestního práva. Jednak taková námitka nenaplňuje hmotně právní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který obviněný uplatnil ve svém dovolání, a jednak Nejvyšší soud s odkazem na svou dosavadní judikaturu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, publikované pod č. T 860. v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 22, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006) připomíná, že ani zásada subsidiarity trestní represe nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení smluvních povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, protože trestní zákon chrání též soukromé zájmy fyzických osob (§1 tr. zák.). Navíc poškozený R. S. využil k uplatnění svých majetkových práv především možností jiných právních odvětví než trestního práva, protože svou pohledávku zajistil směnkou a v občanskoprávním řízení pak dosáhl vydání směnečného platebního rozkazu, ovšem ani tento jeho postup nevedl k vrácení peněz poskytnutých na podkladě půjčky obviněnému. Proto trestněprávní represe zde nenahrazuje, ale jen doplňuje neúspěšně použité mimotrestní prostředky k ochraně práva.
Dále se Nejvyšší soud zabýval těmi dovolacími námitkami obviněného Z. N., jimiž zpochybnil správnost právního posouzení skutku obsaženého pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, a to pokud jde o naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Ohledně úmyslného zavinění obviněného ve vztahu k tomuto trestnému činu platí totéž, co bylo uvedeno již výše k trestnému činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. K doplnění této argumentace, na kterou Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje, je třeba zdůraznit následující skutečnosti. Uzavřel-li obviněný Z. N. se svou manželkou Mgr. I. N. smlouvu o vypořádání společného jmění manželů, kterou v podstatě veškerý majetek použitelný k uspokojení svého věřitele R. S. obviněný přenechal své manželce, a současně v inkriminované době nedisponoval žádným takovým majetkem, jenž by postačoval k úhradě předmětného dluhu, nemohl počítat již se žádnou konkrétní okolností, která by zabránila protiprávnímu následku spočívajícímu ve zmaření uspokojení pohledávky věřitele, jehož způsobení bylo za popsaných okolností nevyhnutelné. Navíc obviněný nepochybně věděl o existenci vykonatelných právních titulů (tedy směnečných platebních rozkazů), na základě kterých bylo poškozenému přiznáno právo na uspokojení jeho pohledávky vůči obviněnému. Přitom podle §175 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „o. s. ř.“) ve spojení s ustanovením §46 odst. 3 o. s. ř. je možné směnečný platební rozkaz doručit též uložením, jak se ostatně v této věci stalo. Přesto obviněný podnikl v součinnosti se svou manželkou takové právní úkony, kterými zcizil část svého majetku použitelného k uspokojení pohledávky jmenovaného věřitele. Všechny zmíněné okolnosti – vedle ostatních uvedených již v souvislosti s trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. – tedy bez pochybností potvrzují úmyslné zavinění obviněného, tj. naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. Nejvyšší soud proto shledal opačné tvrzení obviněného jako neopodstatněné.
Stejně tak nelze akceptovat výhrady obviněného Z. N. týkající se naplnění objektivní stránky trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo jako dlužník zmaří (byť jen částečně) uspokojení svého věřitele mimo jiné tím, že zcizí část svého majetku. Jak je patrné z popisu rozhodných skutkových okolností v posuzovaném případě, obviněný se jako dlužník uzavřením dohody a následným vypořádáním společného jmění manželů zbavil téměř veškerého zpeněžitelného majetku, který takto převedl na svou manželku Mgr. I. N., takže obviněnému již nezbýval v podstatě žádný vlastní majetek k uspokojení jeho věřitele R. S. Zmíněný skutkový závěr pak soud prvního stupně promítl do formulace tzv. právní věty, podle které obviněný zmařil uspokojení svého věřitele tím, že zcizil část svého majetku. Proto se zde neuplatní judikatura vyjádřená např. v rozhodnutí pod č. 41/1990 Sb. rozh. tr., na kterou obviněný poukázal ve svém dovolání a podle níž za situace, pokud dlužník prodejem svého majetku nebo jeho části získá prostředky, z nichž uhradí své skutečné (nikoli fingované) závazky, nebo tím pouze ztíží či oddálí uspokojení věřitele, kterému zůstává možnost uspokojit svoji pohledávku z jiného dlužníkova majetku, pak se dlužník nedopouští trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. Z provedeného dokazování, které Nejvyšší soud není oprávněn v tomto řízení zpochybňovat, totiž vyplynulo, že po uzavření dohody se svou manželkou a po vypořádání společného jmění manželů již obviněný neměl žádný fakticky použitelný majetek k uspokojení věřitele R. S.
Nejvyšší soud považuje za nedůvodnou též námitku obviněného Z. N., pokud soudům nižších stupňů vytýká nesprávné použití ustanovení §149 odst. 2, 3 a §150 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „obč. zák.“). Podle §149 odst. 2 obč. zák. se při zániku společného jmění manželů provede vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. To platí i pro závazky obou manželů vzniklé za trvání manželství, které jsou manželé povinni splnit rovným dílem. Určení podílů každého z manželů při vypořádání jejich společného jmění ovlivňují též další okolnosti, z nichž je třeba vycházet v případném sporu o tomto vypořádání mezi manželi. Pro úvahu o výsledku vypořádání společného jmění manželů (tj. o rovnosti či nerovnosti podílů obou manželů) je především podstatné, jak každý z manželů pečoval o rodinu a jak se zasloužil o nabytí a udržení společných věcí; při určení míry přičinění je třeba vzít zřetel též k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti. Přitom není důležité, čím a v jaké výši některý z manželů přispěl na pořízení společného majetku ze svého odděleného majetku (viz ustanovení §149 odst. 3 obč. zák. a přiměřeně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1821/2004, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 10/2005, s. 374).
Zvláštní přístup je pak nutné zaujmout i v těch případech, když jeden z manželů podniká. Podnikající manžel je podle dosavadní soudní praxe povinen nahradit do společného jmění manželů takovou částku, která se rovná rozdílu mezi aktivy a pasivy jeho podnikání ke dni zániku společného jmění manželů. To samozřejmě neplatí tehdy, jestliže podnikání manžela vykazuje negativní bilanci (viz přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2296/2004, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 9/2005, s. 325). V rámci úvah o vypořádání společného jmění manželů musí být zejména dodržena zásada rovnosti, kterou lze prolomit jen za určitých okolností. Tak tomu bude především za situace, kdy zvýšené úsilí jednoho z manželů zajistilo nabytí a udržení majetku značné hodnoty, anebo kdy jeden z manželů vyvíjel značné úsilí, aby ve své pracovní činnosti dosáhl co nejlepších výsledků a tomu odpovídajících příjmů, které umožnily nadstandardní životní úroveň rodiny a nabytí majetku značné hodnoty (viz přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 4/2006, s. 152, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, publikovaný pod č. C 45. v Souboru civilních rozhodnutí). Takové zvláštnosti však u manželů Nieslanikových nebyly zjištěny.
Jak je v posuzované věci patrné z trestního spisu (viz jeho č. l. 74 až 80), Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 26. 7. 2005, sp. zn. 13 C 73/2005, který nabyl právní moci dne 31. 8. 2005, zúžil společné jmění manželů N. až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti. Tím současně došlo k zániku jejich společného jmění k ostatnímu majetku, který nebyl součástí obvyklého vybavení společné domácnosti. Proto jmenovaní manželé podepsali dne 16. 9. 2005 smlouvu o vypořádání majetku, který přestal být součástí jejich zúženého společného jmění. Z této dohody pak vyplývá, že do výlučného majetku manželky obviněného připadly věci, práva a jiné majetkové hodnoty, aniž by na ni byly převedeny také závazky (s výjimkou těch, které již vázly na nemovitostech v době, kdy tyto nemovitosti nabyla svědkyně Mgr. I. N. do svého výlučného vlastnictví), zatímco obviněnému Z. N. vedle finanční hotovosti a pohledávky v celkové výši 2 547 684,30 Kč připadly též závazky ve výši 2 542 013,20 Kč. V porovnání s majetkem, který na základě uvedené dohody získala manželka obviněného Mgr. I. N., se tak obviněný ocitl v situaci, kdy ze svého majetku po započtení všech aktiv a pasiv nemohl uspokojit pohledávku poškozeného R. S. v celkové výši 910 000,- Kč. Podle názoru Nejvyššího soudu tedy uvedenou dohodou došlo k neodůvodněnému porušení zásady rovnosti manželů N. při vypořádání jejich společného jmění, přičemž v posuzované věci nebyly splněny podmínky pro odklon od rovnosti podílů těchto manželů na vypořádávaném majetku ve smyslu §149 odst. 2 obč. zák.
S ohledem na shora vyjádřenou argumentaci proto považuje Nejvyšší soud za správné závěry odvolacího soudu (viz str. 6 jeho usnesení) i soudu prvního stupně (viz s. 4 a 9 jeho rozsudku), že předmětná dohoda manželů N. o vypořádání jejich společného jmění ohledně majetku, který přestal být součástí tohoto společného jmění po jeho zúžení, znamenala porušení zásady vyjádřené v ustanovení §150 odst. 2 obč. zák. Podle něj dohodou o vypořádání společného jmění manželů nesmí být dotčena práva věřitelů. Právní posouzení skutku obsaženého pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně tedy zcela odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu vyjádřené v rozhodnutí publikovaném pod č. 56/2003 Sb. rozh. tr. (jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2003, sp. zn. 7 Tdo 271/2003, na které odkazují oba soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí), od něhož není sebemenší důvod se odchylovat. Jak je patrné z citovaného judikátu, při vypořádání společného jmění manželů, z nichž jeden je dlužníkem třetí osoby, musí být zachována rovnováha mezi zájmy druhého manžela a právy věřitelů, která podle §150 odst. 2 obč. zák. nesmí být dohodou manželů dotčena. Pokud je tato rovnováha podstatným způsobem narušena takovou dohodou o vypořádání společného jmění manželů, která nápadně, jednostranně a z hlediska zásad stanovených v §149 odst. 2, 3 obč. zák. neodůvodněně znevýhodní toho z manželů, který je dlužníkem třetí osoby, budou tím naplněny znaky trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. V takovém případě lze považovat uzavření dohody o vypořádání společného jmění manželů za zcizení části majetku dlužníka. Uvedený závěr ovšem platí jen za předpokladu, že uzavření takové dohody se týká věcí nebo jiných majetkových hodnot, které jsou způsobilé k tomu, aby se z nich věřitel reálně uspokojil. Jestliže věřitel z nich nemůže být uspokojen, a to ani exekucí, pak ani nemůže být jejich zcizení příčinou toho, že uspokojení věřitele je i jen částečně zmařeno.
V posuzované věci se však tato výjimka nemůže uplatnit, protože obviněný Z. N. se prakticky zbavil podstatné části svých majetkových hodnot jejich převodem na svou manželku a majetek, který mu po vypořádání společného jmění manželů zůstal, po provedení bilance aktiv a pasiv již nebyl použitelný k úhradě celé dlužné částky ve prospěch věřitele R. S., ač předtím měl obviněný majetek, z něhož mohla být pohledávka jmenovaného věřitele uspokojena. Ostatně, soudy nižších stupňů se velmi podrobně věnovaly uvedené otázce a přesvědčivě odůvodnily své závěry, které k ní zaujaly a jež jsou v souladu s dosavadní judikaturou. Proto Nejvyšší soud shledal zmíněnou námitku obviněného, v níž zpochybnil správnost uplatnění hmotně právních ustanovení §149 odst. 2, 3 a §150 odst. 2 obč. zák., jako nedůvodnou.
Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že obviněný Z. N. podal proti napadenému usnesení Krajského soudu v Ostravě dovolání, které sice částečně vycházelo z námitek, jež odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale tyto námitky nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Navíc obviněný ve svém dovolání z větší části jen opakoval námitky, s nimiž se již zabývaly a náležitě vypořádaly soudy nižších stupňů.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 22. října 2008
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y