ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.1171.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 1171/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. listopadu 2008 o dovoláních, která podali obviněný Ing. J. Č. a obviněný Č. Č., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 8. 2007, sp. zn. 3 To 217/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 95 T 158/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Ing. J. Č. a Č. Č. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2006, sp. zn. 95 T 158/2006, byl obviněný Ing. J. Č. uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. [v bodě 2), 3) a 16)], trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. [v bodě 13)], trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zák. dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. [v bodě 6) až 10)], trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. [v bodě 14)], trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. [v bodě 15)], trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. [v bodě 5) a 12)] a trestným činem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §252a odst. 2 písm. a) tr. zák. [v bodě 1) až 4)].
Za tyto trestné činy a za sbíhající se trestné činy podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Brno – venkov ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 2 T 45/2006, a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. 2 T 10/2005, byl obviněný Ing. J. Č. odsouzen podle §248 odst. 3 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Obviněný Č. Č. byl tímto rozsudkem uznán vinným trestným činem podílnictví podle §252 odst. 1 tr. zák. [v bodě 1) a 2)].
Za tento trestný čin a za sbíhající se trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a), b) tr. zák., poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., nedovoleného držení platební karty podle §249b tr. zák., kterými byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2006, sp. zn. 5 T 116/2006, byl obviněný Č. Č. odsouzen podle §247 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu. Podle §53 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. byl jmenovanému obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výměře 80.000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by tento peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců.
Podle §35 odst. 2 tr. ř. byl zrušen výrok o trestu z rozsudků Okresního soudu Brno – venkov ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 2 T 45/2006, Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. 2 T 10/2005, Městského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2006, sp. zn. 5 T 116/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněného F. M. a obviněného M. N. a o zproštění obžaloby obviněných J. R., T. Š., M. S., M. N., N. P., Ing. J. Č., Č. Č. a A. J. pro skutky v rozsudku popsané.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným Ing. J. Č., M. N. a F. M. uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozenému V. G. s.r.o. sídlem, P., M. p. B., IČ, škodu ve výši 216.673,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost V. G. s.r.o. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný Ing. J. Č. zavázán k povinnosti nahradit poškozené G. M. M. škodu ve výši 410.280,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost G. M. M. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl na řízení ve věcech občanskoprávních se svým nárokem na náhradu škody odkázán též poškozený A. K.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně (v neprospěch všech obviněných) a obvinění Ing. J. Č. a M. N., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně. Rozsudkem ze dne 15. 8. 2007, sp. zn. 3 To 217/2007, podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek k odvolání státního zástupce zrušil ohledně obviněného Ing. J. Č. ve výroku o vině v bodech 1) – 4), kde byl uznán vinným trestným činem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §252a odst. 2 písm. a) tr. zák. a trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. [body 2) a 3)] a v celém výroku o trestu, ohledně obviněného Č. Č. v celém výroku o vině i trestu, ohledně obviněného F. M. ve výroku o vině v bodech 1) – 4), kde byl uznán vinným trestným činem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §252a odst. 2 písm. a) tr. zák. a trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. [body 2) a 3)] a v celém výroku o trestu, ohledně obviněného M. N. v celém výroku o vině i trestu a náhradě škody ve vztahu k poškozené společnosti V. G. s.r.o. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného Ing. J. Č. uznal vinným trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. [v bodě 2) a 3) ] a trestným činem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §252a odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zák. jako zvlášť nebezpečného recidivistu podle §41 odst. 1 tr. zák. [v bodě 1) – 4) ] a za tyto trestné činy a za další sbíhající se trestné činy, které zůstaly tímto rozsudkem nedotčeny, jej odsoudil podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Obviněného Č. Č. uznal vinným trestným činem podílnictví podle §252 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. [v bodě 1) a 2)] a za tento trestný čin a za sbíhající se trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a), b) tr. zák., poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a nedovoleného držení platební karty podle §249b tr. zák., kterými byl tento obviněný uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2006, sp. zn. 5 T 116/2006, jej odsoudil podle §247 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem, a podle §53 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. mu uložil peněžitý trest ve výměře 80.000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák., pro případ, že by tento peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Podle §35 odst. 2 tr. ř. zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2006, sp. zn. 5 T 116/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále rozhodl o vině a trestu obviněných F. M. a M. N., o povinnosti obviněného M. N. nahradit škodu poškozené společnosti V. G. s.r.o. a o odkázání tohoto poškozeného se zbytkem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §256 tr. ř. odvolání obviněných Ing. J. Č. a M. N. zamítl.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně podali obvinění Ing. J. Č. a Č. Č. dovolání, přičemž oba shodně uplatnili dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravnému prostředku obviněný Ing. J. Č. za flagrantní pochybení označil tu skutečnost, že byl uznán vinným [trestným činem podle §252a odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zák.] jako zvlášť nebezpečný recidivista a byl mu proto ukládán trest ve zvýšené sazbě podle §42 odst. 1 tr. zák. V návaznosti na to namítl, že v aktuální judikatuře Ústavního soudu České republiky bylo opakovaně zdůrazněno, že principům spravedlivého trestání a rovnosti občanů před zákonem v právním státě nejlépe odpovídá, jsou-li pravidelné případy „běžné“ kriminality postihovány v rozmezí „normálních“ trestních sazeb stanovených ve zvláštní části trestního zákona. V nich zákonodárce vyjadřuje typový stupeň společenské nebezpečnosti určitého druhu trestného deliktu a poskytuje orgánům činným v trestním řízení pevný rámec, v němž mají vyměřit konkrétní trest s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Tento způsob zákonodárného stanovení trestní sazby nejlépe vyhovuje zásadě nullum crimen, nulla poena sine lege, principu rovnosti občanů před zákonem a principu předvídatelnosti rozhodování soudů. Odchýlení od obecné sazby předpokládané institutem zvlášť nebezpečné recidivy musí být podloženo zcela mimořádnými a náležitě zdůvodněnými okolnostmi, přičemž zákonné podmínky aplikace ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. je nutno interpretovat restriktivně. V této souvislosti obviněný Ing. J. Č. odkázal i na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“). V návaznosti na rozvedené skutečnosti vyjádřil nesouhlas s právní kvalifikací zvlášť nebezpečného recidivisty, neboť se podle jeho názoru soudy prvního a druhého stupně dostatečně nevypořádaly s okolnostmi rozhodnými pro naplnění zákonných znaků ustanovení §41 odst. 1 tr. zák., konkrétně jeho materiální stránky. Namítl, že soudy zvlášť nebezpečnou recidivu nesprávně dovodily pouze z existence předchozího odsouzení, tedy na základě formálních podmínek, ale žádné hodnocení k materiální stránce neprovedly, tudíž aplikovaly normy trestního práva svévolně, neslučitelně s kautelami práva ústavního. Rozhodnutími soudů obou stupňů tak byla porušena jeho ústavně garantovaná práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny.
Z těchto důvodů obviněný Ing. J. Č. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil ohledně něho rozhodnutí soudů obou stupňů a věc přikázal k novému projednání Městskému soudu v Brně. Současně učinil alternativní návrh, aby Nejvyšší soud ve věci sám rozhodl, a to v intencích dovolání.
Obviněný Č. Č. ve svém odvolání namítl, že jednání, tak jak bylo soudy zjištěno, nelze kvalifikovat jako trestný čin podílnictví podle §252 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. Předmětná motorová vozidla, která měl na sebe převést, totiž měla být odcizena mimo území České republiky (viz §17 tr. zák.) a ze skutkové věty nevyplývá, že by je odcizil občan České republiky či osoba bez státní příslušnosti, která má na území České republiky povolen trvalý pobyt (viz §18 tr. zák.), z čehož podle obviněného vyplývá, že věc nebyla získána trestným činem ve smyslu českého trestního zákona, a tudíž nebyly naplněny formální znaky trestného činu podílnictví. Dále s poukazem na skutečnost, že dosud nebylo zjištěno, kdo odcizil předmětná motorová vozidla, a na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 258/2002 uvedl, že pokud se nepodaří ztotožnit pachatele, který věc odcizil, nelze vyloučit, že vozidlo mohlo být odcizeno i osobou trestně neodpovědnou, a pak není možné učinit jednoznačný závěr, že předmětná věc byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou, takže nemůže být podílníkem na tomto trestném činu. Podle názoru obviněného však jeho jednání nelze kvalifikovat ani jako trestný čin podle §254 tr. zák., i kdyby všechny potřebné zákonné znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu byly naplněny. Jde totiž o trestný čin úmyslný, ale on byl uznán vinným trestným činem nedbalostním, který se obecně považuje za trestný čin méně závažný, a platí zde zásada zákazu změny k horšímu. Dále namítl, že jeho jednání nezahrnuje ani subjektivní stránku. V souvislosti s tím vyjádřil nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, podle něhož v obou případech vzhledem k okolnostem, za jakých bylo vozidlo získáno, mohl a měl vědět, že jde o vozidlo získané trestnou činností, a odkázal na výše uvedené argumenty. V závěru odůvodnění svého dovolání obviněný Č. Č. shrnul, že se v jeho případě nemůže jednat o nedbalostní trestný čin podílnictví, neboť chybí základní znak – získání věci trestným činem spáchaným jinou osobou a nemůže se (vzhledem k zákazu reformace in peius) jednat ani o trestný čin zatajení věci podle §254 tr. zák.
Vzhledem k těmto skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K těmto dovoláním se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co stručně zrekapitulovala rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, se nejprve zaměřila na dovolání obviněného Ing. J. Č. Konstatovala, že nesprávným hmotně právním posouzením se rozumí i otázka, zda je pachatel trestného činu zvlášť nebezpečným recidivistou ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. V posuzovaném případě tedy obviněný uplatnil námitky, které požadavkům dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají. Připomněla, že obviněný Ing. J. Č. byl uznán vinným jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. pokračujícím trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu, trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. a trestným činem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §252a odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zák. Shledala, že není pochyb o tom, že obviněný formální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 tr. zák. naplnil.
V návaznosti na to ovšem upozornila, že z ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. je zřejmé, že naplnění formálních znaků zvlášť nebezpečné recidivy samo o sobě nestačí, nýbrž že je třeba brát zřetel i na jejich závažnost, tj. intenzitu, s jakou byly formální znaky pachatelem naplněny (shodně viz č. I/1969 Sb. rozh. trest.). Příkladmo se pak mezi kritérii rozhodnými pro posouzení materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy uvádí doba, která uplynula od posledního odsouzení. Časové souvislosti jsou patrné z dat uvedených ve skutkové větě a je tedy zřejmé, že jde o opětovné spáchání zvlášť závažných úmyslných trestných činů poté, co byl obviněný za předchozí takový trestný čin potrestán, a to v krátké době od podmíněného propuštění obviněného z předchozího výkonu trestu, což by mohlo být hodnoceno jako okolnost podstatně zvyšující stupeň nebezpečnosti nyní posuzovaného trestného činu pro společnost. Obviněný páchal i další trestné činy, o kterých soudy současně rozhodovaly, tyto pak souvisely se spáchanými zvlášť závažnými trestnými činy, které si obviněný umožňoval paděláním veřejných listin za účelem jejich úspěšného provedení, apod. Tato a souběžná trestná činnost, za kterou byl obviněnému ukládán trest za použití §35 odst. 2 tr. zák., by mohla svědčit o gradaci jeho trestného jednání a spolu s dalšími výše uvedenými skutečnostmi i o výrazném nárůstu její organizovanosti. Všechny tyto zjištěné okolnosti měly být hodnoceny ve vztahu k závěru o podstatném zvýšení společenské nebezpečnosti předmětných trestných činů, což provedl nalézací soud bez jakékoli opory v hodnotící úvaze, a odvolací soud na toto hodnocení rezignoval vůbec.
Státní zástupkyně proto dospěla k závěru, že v tomto směru se Městský soud v Brně ani Krajský soud v Brně materiální podmínkou nebezpečné recidivy, jejíž podstatou je zjištění, zda okolnost, že obviněný spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin opětovně, pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost, náležitým způsobem nevypořádal. Odpovídající zjištění v odůvodnění rozhodnutí soudů zcela absentuje. Pokud v této souvislosti obviněný poukazuje na judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 747/06) v níž je zdůrazňováno, že se „jedná o institut mimořádný, při jehož aplikaci je třeba postupovat velmi opatrně a jehož podmínky je třeba vykládat restriktivně a že zejména je třeba s náležitou péčí aplikovat materiální podmínku, v daném případě pravidlo, že za zvlášť nebezpečného recidivistu může být považován jen takový pachatel, u nějž recidiva podle §41 odst. 1 tr. zák. podstatně zvyšuje nebezpečnost trestného činu pro společnost“, je nutno námitku naprosté absence odpovídajícího hodnocení považovat za důvodně namítané pochybení jiného hmotně právního posouzení.
V další části vyjádření se státní zástupkyně soustředila na dovolání obviněného Č. Č. K jeho námitce, podle níž jednání, tak jak bylo soudy zjištěno, nelze kvalifikovat jako podílnictví pro nedostatek formálních znaků, protože trestný čin byl spáchán mimo území ČR, pravděpodobně cizími státními příslušníky, a věc tak nebyla odcizena ve smyslu českého trestního zákona, uvedla, že jde o námitku zjevně nedůvodnou. Podle jejích slov je tomu tak proto, že do účinnosti novely (1. 7. 2002) nebyl možný trestní postih zastření původu nebo zjištění původu věcí získaných trestnou činností z nedbalosti a do trestního zákona bylo vloženo v souvislosti se závazky vyplývajícími z Evropské úmluvy o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu, páchaného i přes hranice jednotlivých států, která členským státům ukládá promítnout do vnitrostátního zákonodárství postih jednání, kterým se pachatel snaží dosáhnout legalizace výnosu z trestné činnosti.
K následující části dovolací argumentace obviněného Č. Č., podle níž, pokud nebylo spolehlivě prokázáno spáchání trestného činu hlavním pachatelem, nemůže být podílníkem na tomto trestném činu, protože pachatel nemusel být trestně odpovědný s ohledem na nedostatek věku, nebo příčetnosti, a jeho (dovolatelovo) jednání nelze kvalifikovat vzhledem k zákazu změny k horšímu ani jako trestný čin podle §254 tr. zák., protože jde o trestný čin úmyslný, ale on (dovolatel) byl uznán vinným trestným činem nedbalostním, státní zástupkyně nejprve připomněla skutková zjištění popsaná ve skutkové větě rozsudku odvolacího soudu a poté zdůraznila, že z tohoto popisu mimo jiné vyplývá, že obviněný Č. Č. na sebe převáděl vozidla s upravenými identifikačními znaky, užíval je, ačkoli byla přihlášená na jiné osoby, fiktivní kupce, jejichž prostřednictvím byla přihlašována na čísla a na základě pozměněných technických průkazů, přičemž popsané okolnosti vylučují námitku, že by obviněný převzal vozidla od neznámého pachatele trestného činu krádeže, když podle skutkových zjištění soudu je přebíral od spoluobviněného Č. Odvolací soud při zkoumání trestní odpovědnosti obviněného Č. Č. z hlediska zavinění dovodil, že podílník Č. prováděl činnost typickou pro zastření původu věci a součástí, resp. prostředkem k zastření původu věci byl i převod vlastnictví k věci na další osobu a další převod na obviněného Č. Převodem auta od podílníka bylo prohloubeno utajení skutečné povahy věci, místa jejího pohybu, včetně informace o vlastnictví. Ohledně dovolatele soud provedená skutková zjištění hodnotil se závěrem, že onen následek byl nedbalostní, když obviněný Č. Č. alespoň podle okolností a svých osobních poměrů měl a mohl předvídat jak to, že převzetí vozidla charakterizuje zastírání původního trestného činu, tak to, že jím byla způsobena škoda vyšší 500.000,- Kč a že takto popsaný příčinný vztah mohl předvídat.
Námitky obviněného, založené na nereálné a nijak nepodložené představě, že vlastníci uvedených vozidel byli zbaveni možnosti s nimi disponovat právě v důsledku jednání osob trestně neodpovědných, se navíc rozcházejí s konkrétním zjištěním soudu ohledně jeho jednání, v němž jde o převod věci mezi podílníky, při kterém není třeba po pachateli požadovat znalost detailních podrobností uskutečnění majetkového deliktu a když z popisu skutku ve vztahu k obviněnému Č. Č. je patrné, že nepostrádá vyjádření subjektivní stránky trestného činu a formu nedbalostního zavinění podle §5 písm. b) tr. zák. Z hlediska tohoto ustanovení postačovalo, že obviněný o původu převedených aut (věcí) nevěděl, ačkoli o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
Z uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného Č. Č. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a naopak dovolání obviněného Ing. J. Č. vyhověl a podle §265k odst. 1 tr. ř. a §265l odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně, jakož i rozsudek soudu prvého stupně, současně i všechna rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a věc přikázal Městskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro přezkumnou činnost podle §265i odst. 3 tr. ř. či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 8. 2007, sp. zn. 3 To 217/2007, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Každý dovolatel je totiž v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného Č. Č. směřují zčásti právě do oblasti skutkových zjištění. Tento obviněný totiž de facto mimo jiné soudům vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění (pokud jde o závěr, že stran osobních automobilů, které na sebe převedl, mohl a měl vědět, že jde o vozidla získaná trestnou činností). Rovněž z uvedených procesních (skutkových) výhrad vyvozuje, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy jmenovaným obviněným ve skutečnosti spatřován rovněž v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., tzn. že v tomto směru dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Shora shrnuté námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obvinění uplatnili, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný Č. Č. namítl nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval též z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však naznačenými námitkami nejsou naplněny (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný Č. Č., musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“
Za formálně právně relevantní však bylo nutno považovat námitky obviněného Č. Č., že skutek, jímž byl uznán vinným nelze kvalifikovat jako trestný čin podílnictví podle §252 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák., neboť (stručně shrnuto) nebyl naplněn znak věci získané trestným činem spáchaným jinou osobou. Totéž platí ve vztahu k dovolacím námitkám obviněného Ing. J. Č., že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku naplnění materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy a že trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §252a odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zák., jímž byl napadeným rozsudkem uznán vinným, nebyl spáchán za podmínek zvlášť nebezpečné recidivy pro nedostatek materiální stránky. Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.
Trestného činu podílnictví podle §252 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. se dopustí ten, kdo ukryje anebo na sebe nebo jiného převede z nedbalosti věc větší hodnoty, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou, a tento čin spáchá ve vztahu k věcem pocházejícím z obchodu s omamnými nebo psychotropními látkami nebo z jiného zvlášť závažného trestného činu.
Objektem tohoto trestného činu je cizí majetek. Předmětem útoku je věc získaná trestným činem. Není rozhodné, jakým trestným činem byla věc získána. Zpravidla půjde o majetkový trestný čin, ale může to být i trestný čin nemajetkové povahy. Nestačí však, pokud byla tato věc získána přestupkem. Věc musí být získána trestným činem jiné osoby než podílníka. Proto pachatel, spolupachatel nebo účastník na trestném činu, který ukryje, na sebe nebo na jiného převede anebo užívá věc tímto trestným činem získanou, nedopouští se trestného činu podílnictví ve vztahu k této věci.
V návaznosti na to je třeba připomenout, že podle skutkových zjištění krajského soudu obvinění Ing. J. Č., F. M., M. N. a Č. Č. po předchozí vzájemné dohodě a rozdělení rolí
„1) obžalovaný Č. zakoupil od dosud neustanovené osoby osobní motorové vozidlo zn. BMW 330D, RZ:, MPZ, stříbrné barvy, VIN, odcizené v době od 22.00 hod. dne 12. 5. 2005 do 07.30 hod. dne 13. 5. 2005 na ulici J. ve V., v R., přestože věděl, že vozidlo bylo odcizeno a jednal v úmyslu zastřít takovou skutečnost, následně v blíže neustanovenou dobu bylo vozidlo převezeno do garáže v U. H. užívané Č., odkud jej poté N. a M. převezli na pokyn Č. do obce M., okr. B., a následně bylo Č. tzv. zlegalizováno, a to za využití dokladů legálně dovezeného vozidla zn. BMW 330D VIN a dne 22. 8. 2005 bylo přihlášeno do registru vozidel na O. d. v B. pod novou RZ:, když na vozidle byly rovněž pozměněny identifikační znaky, což bylo zjištěno dne 9. 9. 2005 při zajištění vozidla pracovníky S., přičemž vozidlo obžalovaný Č. následně předal k užívání obžalovanému Č. Č. jako úhradu dluhu vůči němu a ten vozidlo v tomto smyslu přijal, kdy vzhledem k okolnostem za jakých bylo vozidlo získáno mohl a měl vědět, že jde o vozidlo získané trestnou činností, přičemž uvedené vozidlo mělo ke dni odcizení hodnotu 801.207,- Kč, když organizátorem celé trestné činnosti byl J. Č.,
2) obžalovaný Č. zakoupil od dosud neustanovené osoby osobní motorové vozidlo zn. BMW 330D, barvy modré metalízy, RZ: odcizené v době od 20.00 hod. dne 4. 6. 2005 do 07.15 hod. dne 5. 6. 2005 na ul. H. ve V., v R., přestože věděl, že vozidlo bylo odcizeno a jednal v úmyslu zastřít takovou skutečnost, následně se pokusil společně s N., za využití M., zlegalizovat pomocí jím nezákonně pozměněného technického průkazu z odcizené série BG, kdy tohoto dne bylo vozidlo zaregistrováno na odboru dopravy v obci K. pod RZ:, přičemž při přehlašování vozidla na kupce M. F. dne 9. 9. 2005 došlo k zajištění uvedeného technického průkazu pracovníky S., když přidělené registrační značky zajištěny současně nebyly a stalo se tak až na vozidle zn. BMW 530D Touring z bodu 3) obžaloby, přičemž poté, co byl zmíněný technický průkaz zajištěn, Č., N. a Č. zajistili přihlášení tohoto vozidla za využití dalšího, jimi opět nezákonně pozměněného, technického průkazu z odcizené série BG, a to na odboru dopravy v obci P., kde již k přihlášení, s přidělením nové RZ:, na M. F. došlo, když tomuto bylo vozidlo také prodáno, jak bylo také zjištěno dne 1. 11. 2005, kdy bylo vozidlo u této osoby zajištěno pracovníky S. v obci P., přičemž vozidlo obžalovaný Č. předal k užívání obžalovanému Č. Č. jako úhradu dluhu vůči němu a ten vozidlo v tomto smyslu přijal, když vzhledem k okolnostem za jakých bylo vozidlo získáno mohl a měl vědět, že jde o vozidlo získané trestnou činností, přičemž uvedené vozidlo mělo ke dni odcizení hodnotu 876.683,- Kč, když organizátorem celé trestné činnosti byl J. Č“.
Jsou-li tato skutková zjištění hodnocena v kontextu rozvedených teoretických východisek, pak dovolací námitky obviněného Č. Č. nemohou obstát. Je totiž nutno zdůraznit právě tu skutečnost, že jmenovaný obviněný převzal oba osobní automobily od obviněného Ing. J. Č., který se vůči nim dopustil společně s obviněnými F. M. a M. N. shora popsaného skutku, kvalifikovaného jako trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §252a odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zák. Nelze přitom nevidět, že v rámci tohoto skutku, který pro posuzovaný případ lze z hlediska pravomocně použité právní kvalifikace do jisté míry charakterizovat jako svého druhu kvalifikované podílnictví (v porovnání s dosavadním stavem byla skutková podstata upravená do účinnosti novely provedené zákonem č. 134/2002 Sb. v §251a tr. zák. vyčleněna z ustanovení postihujících pouhé podílnictví, neboť jejím obsahem není jen převod výtěžku z trestné činnosti, ale zahrnuje i následné jednání vedené snahou zajistit zdání jeho legálnosti – viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 1513), obviněný Ing. J. Č. protiprávně získal (převedl na sebe) konkrétní věci, ve vztahu k nimž se společně s obviněnými F. M. a M. N. dopustil podle pravomocného rozsudku dalšího protiprávního jednání (uvedené automobily byly předmětem i majetkové trestné činnosti jimi spáchané). V tomto smyslu lze dovodit, že z pohledu podstaty celého jednání obviněného Ing. J. Č. (ale i obviněných F. M. a M. N.) šlo o věci získané trestným činem. Obviněný Č. Č. tak převzal věci (větší hodnoty podle §89 odst. 11 tr. zák. – každý z automobilů měl podstatně větší hodnotu než 50.000,- Kč) získané trestným činem spáchaným ostatními jmenovanými obviněnými. V těchto souvislostech je třeba znovu připomenout, že není rozhodné, jakým trestným činem byla věc získána.
Vzhledem k tomu byl jeden ze základních znaků trestného činu podílnictví podle §252 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák., jehož absenci obviněný Č. Č. namítal a o tuto námitku opíral závěr, že se uvedeného trestného činu nedopustil, naplněn.
Jelikož skutková zjištění napadeného rozsudku vyjadřují i subjektivní stránku tohoto trestného činu – zavinění ve formě nevědomé nedbalosti podle §5 písm. b)tr. zák. – nemohl Nejvyšší soud přiznat právně relevantní argumentaci obviněného Č. Č. žádné opodstatnění.
K námitkám uplatněným obviněným Ing. J. Č. Nejvyšší soud uvádí následující skutečnosti.
Podle §41 odst. 1 tr. zák. se za zvlášť nebezpečného recidivistu považuje pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin (§42 odst. 1 tr. zák.), ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Kriminálně politickým smyslem institutu zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. je přísněji postihnout „nepoučitelné“ delikventy, dopouštějící se opakovaně zvlášť závažných trestných činů. Mimořádná přísnost trestu je zde zdůvodnitelná tím, že pachatel, ač se mu již v minulosti dostalo trestem náležitého varování, tvrdošíjně opakuje zvlášť nebezpečné protispolečenské útoky, jejichž zavrženíhodnost mu musí být notoricky zjevná. Uložení zostřeného trestu lze v těchto případech ospravedlnit hledisky generální a individuální prevence (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 396/03).
Citované zákonné ustanovení takto vymezuje základní podmínky, za jejichž kumulativního splnění může být pachatel kvalifikován jako zvlášť nebezpečný recidivista. První podmínka (formální) spočívá v tom, že pachatel opětovně spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, přestože již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, tedy přesto, že již v minulosti spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, za který byl potrestán (čímž se rozumí alespoň částečný výkon trestu, z povahy věci – srov. §41 odst. 2 tr. zák. - trestu odnětí svobody) a k tomuto potrestání lze přihlížet.
V posuzovaném případě splnění této podmínky (ve formálním smyslu) vyplývá ze zjištění popsaných v rozsudku odvolacího soudu, podle nichž obviněný spáchal skutek kvalifikovaný jako trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §252a odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zák. „přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 18. 5. 2000, sp. zn. 1 T 25/2000, který ve vztahu k jeho osobě nabyl právní moci dne 27. 11. 2000, uznán vinným mimo jiné trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona a byl mu uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 3,5 roku, když usnesením Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 3 Pp 122/2003, ze dne 28. 7. 2003, byl z jeho výkonu podmínečně propuštěn se stanovenou zkušební dobou do 28. 7. 2006“.
Další podmínka (materiální) předpokládá, že okolnost opětovného spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu přes potrestání pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti takového trestného činu pro společnost.
Při posuzování splnění tohoto předpokladu musí být, jak ostatně (demonstrativně) vyplývá z ustanovení §41 odst. 1 tr. zák., zhodnocena především délka doby od posledního odsouzení do spáchání posuzovaného trestného činu. Přitom délkou doby, která uplynula od posledního odsouzení, nutno rozumět nejen dobu, která uplynula od právní moci rozsudku, nýbrž i dobu, která uplynula od podmíněného propuštění nebo po odpykání trestu (viz rozhodnutí č. 6/1963 Sb. rozh. tr.). V průběhu výkonu tohoto (posledního) trestu měl totiž pachatel značně ztíženou možnost páchání další trestné činnosti. Při zkoumání podmínek, zda se pachatel považuje za zvlášť nebezpečného recidivistu, je délka doby, která uplynula od posledního odsouzení jenom jedním, nikoliv však jediným hlediskem, které je nutno hodnotit v souvislosti s otázkou, zda stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost je podstatně zvýšený (viz rozhodnutí č. 33/1968 Sb. rozh. tr.).
Pro úplnost je na místě připomenout (vedle skutečností, jež z nálezů Ústavního soudu vyzdvihl obviněný Ing. J. Č. a které Nejvyšší soud v žádném případě nehodlá zpochybňovat), že při posuzování podmínek pro uznání obviněného jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 tr. zák. je třeba, mimo délky doby, která uplynula od posledního odsouzení, přihlédnout také k dalším okolnostem, určujícím stupeň nebezpečnosti recidivy pro společnost, např. ke způsobu provádění trestné činnosti, ke škodám způsobeným nynější i dřívější trestnou činností, k počtu, druhu a výši dřívějších trestů, k pohnutkám a důvodům, které vedly k recidivě. Závažným hlediskem je i celkové posouzení osobnosti pachatele, jeho celkový osobní profil, charakterové a psychické vlastnosti, věk apod. Významné je také zjištění, kolikrát už byl pachatel v minulosti potrestán za zvlášť závažné trestné činy, za kolik takových trestných činů to bylo, za kolik trestných činů je nyní souzen, jaká je celková délka v minulosti vykonaných trestů, jak dlouhé jsou intervaly mezi jejich výkonem apod. Důležité je také zhodnocení následků trestného činu. Při hodnocení materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy se zhodnotí i konkrétní stupeň nebezpečnosti trestného činu, a to jak předchozího, tak nyní souzeného. Přihlédnout je třeba k významu a závažnosti všech trestných činů, za něž byl pachatel dříve potrestán, k jeho chování ve výkonu trestu, ke způsobu života mezi jednotlivými činy a tresty, k délce trestu dříve uloženého i k trvání jeho skutečného výkonu, k páchání i jiných trestných činů v rozhodné době (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 396/03).
Z rozvedených hledisek je nutné konstatovat, že v současnosti posuzované trestné činnosti se obviněný Ing. J. Č. dopustil sice téměř pět let po předchozím odsouzení pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin, avšak již jen zhruba dva roky po vykonání trestu, který mu byl uložen nejen za tento, ale také za další zvlášť závažný úmyslný trestný čin. V daných souvislostech je totiž na místě uvést, že zmíněný souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody byl obviněnému uložen též za trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Brno - venkov ze dne 17. 9. 1999, sp. zn. 3 T 281/99.
Pokud jde o trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §252a odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zák. (který obviněný v dovolání výslovně zmiňuje), patří se vyzdvihnout zejména skutečnost, že obviněný Ing. J. Č. se jej dopustil více útoky jako člen organizované skupiny. Takové jednání samo o sobě nutno hodnotit jako společensky velmi nebezpečné. Navíc nelze přehlížet, že šlo o trestnou činnost páchanou promyšleným způsobem a se značnou rozhodností [obviněný Ing. J. Č. se společně s dalšími obviněnými nenechal od jejího provádění odradit ani neúspěchem jako v případě dílčího skutku uvedeného v bodě 2) skutkové věty rozsudku odvolacího soudu]. K tomu lze pro dokreslení dodat, že předmětný skutek byl (ve dvou dílčích skutcích) kvalifikován též (v jednočinném souběhu) jako trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. Rovněž tyto okolnosti přispívají k závěru o podstatně zvýšeném stupni společenské nebezpečnosti předmětného skutku (činu).
Vedle těchto skutečností je třeba důrazně připomenout, že obviněný Ing. J. Č. se po podmíněném propuštění vedle již uvedeného zvlášť závažného trestného činu dopustil další rozsáhlé zvlášť závažné trestné činnosti, pro kterou byl odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně shora citovaným. Konkrétně je nutno uvést, že byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zák. dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák.
V souvislosti s tím je třeba dále náležitě vyhodnotit zjištění, že v případě trestného činu podvodu, jímž byl obviněný Ing. J. Č. uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 18. 5. 2000, sp. zn. 1 T 25/2000, se jednalo o společensky výrazně nebezpečnou trestnou činnost. I v tomto případě je totiž zjevná promyšlenost a plánovitost provedení, přičemž nelze pomíjet skutečnost způsobení škody sice značné, ale významně se blížící již škodě velkého rozsahu (k tomu se připomíná, že čin byl spáchán a souzen před novelou trestního zákona provedenou zákonem č. 265/2001 Sb.)
Dalším významným faktorem zvyšujícím stupeň společenské nebezpečnosti(a současně zřetelně definujícím obviněného jako zatvrzelého a nepoučitelného pachatele – k tomu viz i níže) byl fakt spáchání zvlášť závažné (i další) trestné činnosti (odsouzené rozsudky citovanými v úvodu tohoto rozhodnutí) obviněným jako majetkovým recidivistou [rovněž trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §252a odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zák. je stejně jako trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. a úvěrového podvodu podle §250b tr. zák. zařazen v trestním zákoně do hlavy deváté mezi trestné činy proti majetku] a ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Posledně uvedenou skutečnost je třeba při posuzování materiální stránky hodnotit, byť již bylo Okresním soudem v Břeclavi deklarováno, že se obviněný Ing. J. Č. ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle §64 odst. 3 tr. zák. osvědčil. Jde totiž nikoli o formální aspekt (zahlazení), nýbrž o reálně existující stav v konkrétní době páchání trestné činnosti, který má zjevnou vypovídací hodnotu pro věcné hodnocení závažnosti jednání obviněného a způsob jeho života. Zde je nutno připomenout, že byť byla obviněnému známa okolnost podmíněného propuštění a nutnost chovat se řádně –zejména zdržet se páchání trestné činnosti, ani tato okolnost nebyla pro něj dostatečně motivujícím a výchovným aspektem ke zcela bezúhonnému životu.
Poukázat je nutno také na to, že v době od podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody uloženého mu za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. do spáchání trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §252a odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zák. a dalších zmíněných zvlášť závažných trestných činů, se obviněný Ing. J. Č. dopustil dalších trestných činů.
V prvé řadě je třeba zmínit skutečnost, že obviněný Ing. J. Č. spáchal již dne 29. 9. 2003 (tedy pouhé dva měsíce po podmíněném propuštění) trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. (viz shora citovaný rozsudek Městského soudu v Brně). Je tedy zjevné, že velice krátce po výkonu trestu navázal na předchozí závadný způsob života.
Dne 22. 4. 2004 se dopustil trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. 2 T 10/2005. Za tento trestný čin a další trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. spáchaný ode dne 9. 2. 2005 do dne 17. 2. 2005, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Brno - venkov ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 2 T 45/2006, byl právě uvedeným rozsudkem odsouzen k souhrnnému trestu v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
Pro úplnost je vhodné připomenout, že obviněný Ing. J. Č. byl shora citovaným rozsudkem Městského soudu v Brně odsouzen též pro trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Charakter páchané trestné činnosti opravňuje k závěru, že obviněný Ing. J. Č. si právě tímto způsobem systematicky opatřuje finanční prostředky (prostředky k životu) a v tomto smyslu je zřejmá (i se zřetelem k rozsahu deliktního jednání) trvalá zavrženíhodná pohnutka a důvody recidivy.
Je skutečností, že obviněný Ing. J. Č. se ve výkonu trestu odnětí svobody choval řádně, v důsledku čehož byl nejprve přeřazen do mírnějšího typu věznice (z věznice s ostrahou do věznice s dozorem) a poté, jak již shora uvedeno z výkonu tohoto trestu podmíněně propuštěn, a v důsledku osvědčení nevykonal celý uložený trest (shora rozvedené trestné činy tak spáchal po výkonu části trestu), ovšem tato zjištění nelze přeceňovat.
Výše popsané skutečnosti totiž dostatečně zřetelně dokládají zřejmou tendenci obviněného Ing. J. Č. k soustavné úmyslné protispolečenské činnosti zvyšující se závažnosti a prokazují, že je ve středním věku již zatvrzelým pachatelem. Je zjevné, že od odsouzení pro zvlášť závažnou trestnou činnost a od výkonu trestu odnětí svobody nedošlo v jeho chování k žádné nápravě, naopak jeho kriminální kariéra dále pokračuje a nabírá stále nebezpečnější rysy.
Lze tedy shrnout, že obviněný Ing. J. Č. jako zatvrzelý, nepoučitelný pachatel opětovně spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin (navíc typově stejný trestný čin – speciální recidiva) legalizace výnosů z trestné činnosti podle §252a odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zák. za okolností, jež podstatně zvýšily stupeň nebezpečnosti tohoto trestného činu pro společnost. Totéž platí i ve směru tímto obviněným výslovně a konkrétně nevytýkaným, ve vztahu k dalším zvlášť závažným trestným činům podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zák. dílem dokonanému, dílem ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., a úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák., ohledně nichž zůstal rozsudek Městského soudu v Brně ve výroku o vině stran jmenovaného obviněného napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně nedotčen.
Vzhledem k těmto skutečnostem je Nejvyšší soud i při respektu k citovaným rozhodnutím Ústavního soudu přesvědčen, že materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. byla v případě obviněným Ing. J. Č. spáchaných zvlášť závažných trestných činů naplněna. Za této situace byl tomuto obviněnému trest důvodně ukládán též za použití §42 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud proto nemohl přiznat opodstatnění ani dovolací argumentaci tohoto obviněného.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněných Ing. J. Č. a Č. Č. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. listopadu 2008
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý