Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 04.04.2007, sp. zn. III. ÚS 747/06 [ nález / MUSIL / výz-2 ],paralelní citace: N 62/45 SbNU 53 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2007:3.US.747.06.1
Institut zvlášť nebezpečné recidivy - materiální podmínky
Právní větaKriminálně politickým smyslem institutu zvlášť nebezpečné recidivy je přísnější postih "nepoučitelných" delikventů, kteří mají sklon dopouštět se opakovaně zvlášť závažných trestných činů. Jde o nástroj trestní politiky, jímž se zákonodárce snaží poskytnout společnosti účinnější ochranu před obzvláště nebezpečnými pachateli se špatnou prognózou a zvýšenou pravděpodobností dalšího páchání závažné trestné činnosti. Ústavní soud zdůrazňuje, že se jedná o institut mimořádný, při jehož aplikaci je třeba postupovat velmi opatrně a jehož podmínky je třeba vykládat restriktivně. Zejména je třeba s náležitou péčí aplikovat materiální podmínku, v daném případě pravidlo, že za zvlášť nebezpečného recidivistu může být považován jen takový pachatel, u něhož recidiva podle §41 odst. 1 trestního zákona podstatně zvyšuje nebezpečnost trestného činu pro společnost.Mezi kritéria, jež musí vzít soud při aplikaci citovaného ustanovení trestního zákona vždy v úvahu, patří mimo jiné zhodnocení následků trestného činu. Materiální korektiv se v případě aplikace ustanovení §41 odst. 1 trestního zákona musí náležitě uplatnit rovněž tehdy, pokud se spáchaný skutek co do závažnosti výrazněji odchyluje od typických jednání subsumovatelných pod skutkovou podstatu některého ze zvlášť závažných trestných činů podle §41 odst. 2 trestního zákona. Je rovněž nutné hodnotit vzájemný vztah projednávaného skutku a zvlášť závažného trestného činu, pro nějž byl pachatel potrestán v minulosti, a to v kontextu jeho celého dosavadního života a případné další předchozí trestné činnosti.K posouzení materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy je nutné pečlivě hodnotit všechny osobnostní charakteristiky pachatele, aby bylo možno vyslovit zcela konkrétní úvahy o stupni jeho narušení a o možné prognóze jeho dalšího vývoje. Je proto třeba zhodnotit jeho celkový osobní profil, charakterové a psychické vlastnosti, věk apod.Z obecných pravidel vyměřování trestů vyplývá, že nelze tu samou skutečnost přičítat k tíži pachatele dvakrát - jednou jako znak skutkové podstaty trestného činu a podruhé jako znak podstatně zvyšující stupeň společenské nebezpečnosti ve smyslu §41 odst. 1 trestního zákona; uplatní se zde analogicky zákaz dvojího přičítání, vyslovený v ustanovení §31 odst. 3 trestního zákona.Principům spravedlivého trestání a rovnosti občanů před zákonem v právním státě nejlépe odpovídá, jsou-li pravidelné případy "standardní" kriminality postihovány v rozmezí "normálních" trestních sazeb, stanovených ve zvláštní části trestního zákona. V nich zákonodárce vyjadřuje typový stupeň společenské nebezpečnosti určitého druhu trestného deliktu a poskytuje orgánům činným v trestním řízení pevný rámec, v němž mají vyměřit konkrétní trest s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Tento způsob zákonodárného stanovení trestní sazby nejlépe vyhovuje zásadě "nullum crimen, nulla poena sine lege", vyjádřené v čl. 39 Listiny základních práv a svobod, a principu, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Ukládání trestů v rámci pravidelné trestní sazby nejvíce odpovídá zásadě rovnosti občanů před zákonem (čl. 1 Listiny základních práv a svobod) a principu předvídatelnosti rozhodování soudů.Odchýlení se od obecné trestní sazby předpokládané institutem zvlášť nebezpečné recidivy musí být podloženo zcela mimořádnými a náležitě zdůvodněnými okolnostmi.V případech, kdy opakované páchání trestných činů nezvyšuje podstatně stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu, nelze nalézt dostatečně racionální důvod, proč by opakované trestné jednání mělo být postihováno zvlášť zostřenou trestní sazbou; v takových případech postačuje ke splnění účelu trestního zákona výměra trestu v rámci "normální" (tj. o třetinu nezvýšené) trestní sazby.Hodnocení pachatele jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 trestního zákona, aniž by byly pro takové posouzení naplněny materiální podmínky, představuje svévolnou aplikaci právních norem, neslučitelnou s kautelami práva ústavního. Napadenými rozhodnutími obecných soudů v dané věci byla porušena ústavně garantovaná práva stěžovatele zakotvená v ustanoveních čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
ECLI:CZ:US:2007:3.US.747.06.1
sp. zn. III. ÚS 747/06NálezNález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) - ze dne 4. dubna 2007 sp. zn. III. ÚS 747/06 ve věci ústavní stížnosti B. N. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006 sp. zn. 11 Tdo 612/2006, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 9. 8. 2005 sp. zn. 13 To 257/2005 a proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 14. 6. 2005 sp. zn. 20 T 29/2005, jimiž byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1trestního zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1trestního zákona. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2006 sp. zn. 11 Tdo 612/2006, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 9. 8. 2005 sp. zn. 13 To 257/2005 a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 14. 6. 2005 sp. zn. 20 T 29/2005 se zrušují.Odůvodnění:I. Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel (v trestní věci "odsouzený") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena ustanovení čl. 8 odst. 2 a čl. 36Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích byl stěžovatel dne 14. 6. 2005 uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1trestního zákona (dále též jen "tr. zákon"), a to jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zákona, a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že dne 8. 1. 2005 v dopoledních hodinách před nákupním centrem Galanta v Pardubicích napadl poškozenou M. B., která se vracela z nákupu ke svému autu, a to tak, že ji nejprve zabránil nasednout do auta a poté se jí snažil vytrhnout z ruky igelitovou nákupní tašku, ve které měla nákup, peněženku a osobní doklady, protože se však poškozená intenzivně bránila, chvíli se přetahovali do doby, než se utrhla ucha tašky, která zůstala v rukou stěžovatele, a ten se dal z místa činu na útěk, přičemž stěžovatel byl již pro jiný zvlášť závažný trestný čin pravomocně odsouzen. Proti tomuto rozsudku se stěžovatel bez úspěchu odvolal a také jeho následné dovolání k Nejvyššímu soudu bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e)trestního řádu (dále též jen "tr. řád").Ve své ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v řízení před obecnými soudy byla porušena zásada stíhání jen ze zákonných důvodů, vyjádřená v čl. 8 odst. 2Listiny, a rovněž §2 odst. 1tr. řádu. Přestože stěžovatel popírá i samu skutečnost, že se měl trestného činu dopustit, považuje za zásadní vadu nesprávné právní posouzení jeho osoby jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 tr. zákona. Stěžovatel má za to, že pro takové posouzení nebyla naplněna materiální podmínka, a odkazuje na předchozí judikaturu Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 701/01 a IV. ÚS 396/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, nález č. 84, svazek 33, nález č. 72). Stěžovatel jednak upozorňuje na to, za jakých okolností se dopustil prvého trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zákona, na své vzorné chování ve výkonu trestu odnětí svobody i snahu vést řádný život po podmínečném propuštění. Především však zdůrazňuje malou intenzitu násilného jednání u projednávaného skutku a dále zanedbatelnou hmotnou škodu, již měl svým činem způsobit. Stěžovatel dále polemizuje se způsobem, jakým orgány činné v trestním řízení prováděly dokazování, na jehož základě se dle jeho názoru obecným soudům nepodařilo dostatečně zjistit skutkový stav. Stěžovatel zpochybňuje validitu rekognice in natura, před níž měly být poškozené B. policejním orgánem předloženy jeho fotografie. Dále stěžovatel upozorňuje na údajné rozpory mezi výpovědí svědků a výpisem telefonických hovorů svědka P. K dalšímu porušení práv stěžovatele mělo dojít tím, že obecné soudy nevyslechly jím navrhované svědky K. a Bo. II.Ústavní soud si vyžádal trestní spis Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 20 T 29/2005 a dále vyjádření všech účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení. Ve svých vyjádřeních k projednávané ústavní stížnosti dávají účastníci a vedlejší účastníci řízení najevo nesouhlas s námitkami stěžovatele, jež považují za opakování jeho obhajoby během trestního řízení. Všichni účastníci a vedlejší účastníci souhlasí s upuštěním od ústního jednání. Stěžovatel byl dotázán, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání. Protože se k tomuto v určené době výslovně nevyjádřil, Ústavní soud předpokládá ve smyslu ustanovení §101 odst. 4občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") jeho konkludentní souhlas.Poškozená M. B., jsa Ústavním soudem dne 8. 3. 2007 dotázána, zda se bude chtít zúčastnit řízení jako vedlejší účastnice a zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání, se k tomu ve stanovené době výslovně nevyjádřila; Ústavní soud proto ve smyslu ustanovení §101 odst. 4o. s. ř. předpokládá její konkludentní souhlas.Protože byly splněny podmínky ustanovení §44 odst. 2zákona o Ústavním soudu, bylo upuštěno od ústního jednání.III.Ze spisového materiálu, konkrétně z opisu rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 7. 1998 sp. zn. 28 T 15/97 Ústavní soud zjistil podrobnosti k předchozí trestné činnosti stěžovatele, který (zkráceně řečeno) v říjnu roku 1996 poblíž svého bydliště v obci Habartice v podnapilosti a vzteku po předchozím konfliktu nejprve dvěma kopy srazil jiného muže na zem a posléze mu způsobil ranami dřevěným kyjem a dupnutím na hlavu smrtelná poranění, jimž poškozený posléze podlehl. Svůj čin se stěžovatel pokoušel zakrýt tím, že vzápětí po útoku odvezl poškozeného do příkopu u silnice nedaleko místa činu a tam jej zanechal. Pro tento trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zákona byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti roků se zařazením do věznice s ostrahou. Z uloženého trestu si odpykal 7 a půl roku, dne 11. 5. 2004 byl z výkonu trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn na zkušební dobu čtyř let. Pokud jde o obecnými soudy nyní projednávaný trestný čin loupeže, soudy vyslechly poškozenou B., která podrobně popsala celou událost ze dne 8. 1. 2005. K jejímu loupežnému přepadení stěžovatelem došlo po jejím návratu z obchodního domu, když se pokoušela nastoupit do svého automobilu. Poškozená v trestním řízení opakovaně stěžovatele jako pachatele trestného činu poměrně věrně popisovala, a to včetně oblečení, jež měl mít toho dne na sobě. Stěžovatele poškozená rovněž snadno identifikovala při provedené rekognici in natura, přičemž uvedla, že si jej pamatovala podle rysů obličeje. Dále obecné soudy vycházely z výpovědi svědka P. P., který byl známým stěžovatele a nacházel se uvedeného dne ve společnosti stěžovatele a také poblíž místa činu v době spáchání loupeže. Svědek uvedl, že se mu stěžovatel svěřoval se svými finančními problémy. Podle tvrzení tohoto svědka, když stěžovatel spatřil poškozenou vystupovat před obchodním domem, svěřil se mu se záměrem ji oloupit. Svědek jej od toho zrazoval, ale když telefonoval se svou manželkou, stěžovatel provedl přepadení poškozené, přičemž svědek z místa činu utekl. Posléze měl svědek P. znovu potkat stěžovatele, a když je dostihla hlídka policie, byl svědek zadržen, zatímco stěžovatel uprchl. Obecné soudy dále vyslýchaly některé další svědky a pro ověření výpovědi svědka P. byl proveden důkaz výpisem telefonních spojení v inkriminované době. Stěžovatel sám v trestním řízení popřel, že by se jednání, jež mu je kladeno za vinu, dopustil. V rámci své obhajoby uváděl, že inkriminovaného dne potkal svědka P. a dalšího známého a popíjel s nimi, byl podnapilý. P., který byl v minulosti rovněž soudně trestán, měl stěžovatele dle jeho tvrzení svádět k páchání trestné činnosti, což stěžovatel odmítl. V době projednávaného přepadení se dle svého tvrzení i výpovědi svědkyně P. K. měl nacházet v jejím bytě. Ke své výpovědi je svědek P. dle názoru stěžovatele motivován osobními neshodami, zejména žárlivostí. Důvod, proč jej poškozená B. označila za pachatele trestného činu, si nedovede vysvětlit. Pokud jde o použití ustanovení §41 odst. 1tr. zákona o zvlášť nebezpečném recidivistovi, soud prvního stupně uvedl, že stěžovatel spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin poměrně krátce poté, co byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody. Podle okresního soudu nelze přehlédnout, že se stěžovatel dopustil typově obdobného trestného činu, neboť poprvé byl odsouzen za násilný trestný čin a nyní je opět souzen za násilný trestný čin směřující proti svobodě a lidské důstojnosti s cílem získat majetkový prospěch. Soud upozorňuje na osobnost pachatele, vyznačující se prý určitými rysy agresivity. Okresní soud v odůvodnění rozsudku dále připomenul, že stěžovatel obojí trestnou činnost spáchal pod vlivem alkoholu, a poukázal na brutalitu skutku, za nějž byl stěžovatel dříve odsouzen. Jako přitěžující okresní soud hodnotil skutečnost, že se stěžovatel nebál zaútočit na poškozenou za bílého dne na prostranství, kde se dal předpokládat vyšší výskyt lidí. Dle odůvodnění rozsudku je dále zřejmé, že stěžovatel si poškozenou vytipoval a cíleně na ni zaútočil, přičemž poškozená nepochybně utrpěla šok, byla do jisté míry jednáním stěžovatele zaskočena a měla z jeho jednání strach. Okresní soud k osobě stěžovatele uvádí, že ač se ve výkonu trestu dobře choval, na svobodě mu toto dobré chování moc dlouho nevydrželo, opět za použití násilí zaútočil, a lze tedy konstatovat, že předchozí výchovný účel trest odnětí svobody nesplnil. S těmito závěry ohledně aplikace ustanovení 41 odst. 1 tr. zákona se ztotožnil i soud odvolací a Nejvyšší soud, jež v odůvodnění svých rozhodnutí rekapitulují či odlišně slovně formulují výše uvedený názor soudu prvního stupně.IV.Jak již Ústavní soud ve svých rozhodnutích mnohokrát zdůraznil, není vrcholem soustavy obecných soudů a není proto zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81 a 90Ústavy České republiky). Jako orgán ochrany ústavnosti je však Ústavní soud nejen oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K porušení ústavním pořádkem zaručených práv osob dochází zejména tehdy, pokud orgány veřejné moci nesprávně aplikují právní normy, takže se právní závěry v jejich rozhodnutích dostávají do extrémního nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními (srov. např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 401/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 13, nález č. 3).Ústavní stížnost je zčásti důvodná. Pokud jde o první okruh námitek stěžovatele, týkajících se provedeného dokazování, Ústavní soud konstatuje, že v projednávaném případě jsou skutková zjištění obecných soudů založena především na svědeckých výpovědích poškozené B. a svědka P. a dále na provedené rekognici in natura. Ústavní soud ze spisového materiálu nezjistil, že by tyto důkazy byly provedeny způsobem, který by byl v rozporu se příslušnými ustanoveními trestního řádu či se zásadami práva ústavního. Stěžovatel je dostatečně usvědčován poškozenou, která během loupežného přepadení měla dostatek času na to, aby si zapamatovala podobu stěžovatele, přičemž další důkazy a svědecké výpovědi jsou s touto výpovědí poškozené obsahově konzistentní. Z důvodu ochrany práva na obhajobu Ústavní soud ve své judikatuře přikládá velkou důležitost povinnosti soudů vypořádat se náležitě se všemi námitkami ve prospěch obviněného, stejně jako jeho právu dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout jejich předvolání za podmínek čl. 6 odst. 3 písm. d)Úmluvy. V projednávaném případě obecné soudy nepřekročily meze ústavnosti, když zamítly dle jejich názoru zjevně nadbytečné důkazní návrhy stěžovatele a toto zamítnutí náležitě odůvodnily.Pokud jde o námitky stěžovatele ohledně posouzení jeho osoby jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle ustanovení §41 odst. 1 tr. zákona, Ústavní soud je shledal důvodnými. Jak již Ústavní soud ve své starší judikatuře uvedl, kriminálně politickým smyslem institutu zvlášť nebezpečné recidivy je přísnější postih "nepoučitelných" delikventů, kteří mají sklon dopouštět se opakovaně zvlášť závažných trestných činů. Jde o nástroj trestní politiky, jímž se zákonodárce snaží poskytnout společnosti účinnější ochranu před obzvláště nebezpečnými pachateli se špatnou prognózou a zvýšenou pravděpodobností dalšího páchání závažné trestné činnosti. Ústavní soud zároveň opakovaně zdůraznil, že se jedná o institut mimořádný, při jehož aplikaci je třeba postupovat velmi opatrně a jehož podmínky je třeba vykládat restriktivně. Zejména je třeba s náležitou péčí aplikovat materiální podmínku, v daném případě pravidlo, že za zvlášť nebezpečného recidivistu může být považován jen takový pachatel, u něhož recidiva podle §41 odst. 1 tr. zákona podstatně zvyšuje nebezpečnost trestného činu pro společnost. Ústavní soud se v tomto ohledu ztotožňuje s kritérii uznávanými trestněprávní naukou i judikaturou obecných soudů (odkazy na nauku a judikaturu - viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 396/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 72).Mezi tato kritéria, jež musí vzít soud při aplikaci citovaného ustanovení trestního zákona vždy v úvahu, patří mimo jiné zhodnocení následků trestného činu a dále celkové posouzení osobnosti pachatele. Materiální korektiv se v případě aplikace ustanovení §41 odst. 1 tr. zákona musí náležitě uplatnit rovněž tehdy, pokud se spáchaný skutek co do závažnosti výrazněji odchyluje od typických jednání subsumovatelných pod skutkovou podstatu některého ze zvlášť závažných trestných činů podle §41 odst. 2 tr. zákona.V projednávaném případě obecné soudy hodnotily míru společenské nebezpečnosti ve smyslu ustanovení §41 odst. 1 tr. zákona chybným způsobem, který byl v zásadním rozporu s výsledky provedeného dokazování.Ústavní soud vzal v úvahu, že se stěžovatel trestného jednání měl dopustit tak, že přistoupil k poškozené, přibouchl dveře od automobilu, do něhož chtěla poškozená nastoupit, a začal se s ní přetahovat o její igelitovou tašku, jejíž ucha se po chvíli utrhla. Následně stěžovatel s igelitovou taškou, jež mu zůstala v ruce, z místa činu utekl. Není pochyb, že popsaným jednáním byly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona, neboť stěžovatel proti poškozené užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.Ústavní soud přitom konstatuje, že podle platného trestního zákona spadá pod skutkovou podstatu podle citovaného ustanovení velmi různorodá škála jednání, která se co do společenské nebezpečnosti a míry zasažení zájmů chráněných trestním zákonem značně odlišují, s čímž ovšem koresponduje i velké rozpětí trestní sankce, již lze za trestný čin loupeže podle §243 odst. 1 tr. zákona uložit. Pro účely aplikace institutu zvlášť nebezpečné recidivy v dané trestní věci tak nelze pominout, že se v daném případě, vzhledem k nízké intenzitě násilí užitého pachatelem jedná o případ hraniční, jehož společenská nebezpečnost není o mnoho větší než u trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. d), popř. c) tr. zákona (sankcionovaného výrazně nižší trestní sazbou - trestem do dvou let odnětí svobody). Skutkové okolnosti tohoto trestného činu jsou velmi podobné případům kapesní krádeže, při níž by pachatel poškozené igelitovou tašku jednoduše vytrhl z ruky (srov. např. rozh. č. 19/1972 Sb. rozh. tr.).Při hodnocení materiálního znaku nelze ani odhlédnout od skutečnosti, že projednávaným trestným činem poškozená zjevně neutrpěla znatelnější újmy - nebyla zraněna, z provedeného dokazování nevyplývá, že by kromě pochopitelného leknutí utrpěla větší psychický otřes. O tom svědčí i racionální a okolnostem přiměřené chování samotné poškozené po činu (srov. výpověď poškozené na č. l. 47-48 vyšetřovacího spisu). Rovněž hodnota věcí, kterých se měl pachatel zmocnit, byla dle údajů obsažených ve spisovém materiálu nízká (3 530 Kč) a nedosahuje ani hranice škody nikoli nepatrné (§89 odst. 11 tr. zákona). Ačkoliv výše škody není kvalifikačním znakem trestného činu loupeže, je třeba k ní přihlédnout jako k jednomu z kritérií při hodnocení materiálního znaku zvlášť nebezpečné recidivy. Z hlediska naplnění materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy je rovněž nutné hodnotit vzájemný vztah projednávaného skutku a zvlášť závažného trestného činu, pro nějž byl pachatel potrestán v minulosti, a to v kontextu jeho celého dosavadního života a případné další předchozí trestné činnosti. Ústavní soud shledal, že i v tomto ohledu obecné soudy aplikovaly ustanovení §41 odst. 1 tr. zákona příliš mechanicky. Obecné soudy nevzaly v potaz, že trestný čin vraždy, za který byl stěžovatel v minulosti odsouzen, měl i přes značnou brutalitu útoku charakter zabití v afektu po předchozím konfliktu s poškozeným, s nímž obviněný předtím popíjel společně alkohol a oba byli silně podnapilí. Obviněný byl v té době ve věku blízkém věku mladistvých. Charakter tohoto v minulosti spáchaného zvlášť závažného trestného činu a nyní projednávaného trestného činu loupeže je na první pohled co do závažnosti, způsobu i okolností útoku natolik odlišný, že neopravňuje závěry o soustavném sklonu obviněného k agresivnímu deliktnímu jednání jako ke stabilnímu vzorci jeho sociálního chování. Projevy agresivity v jeho chování jsou zřejmě iniciovány spíše konkrétními situačními okolnostmi než jeho stabilními psychickými vlastnostmi.K posouzení materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy je samozřejmě nutné pečlivě hodnotit všechny osobnostní charakteristiky pachatele, aby bylo možno vyslovit zcela konkrétní úvahy o stupni jeho narušení a o možné prognóze jeho dalšího vývoje. Je proto třeba zhodnotit jeho celkový osobní profil, charakterové a psychické vlastnosti, věk apod. (srov. Novotný, O., a kol.: Trestní právo hmotné. I. Obecná část. 4. vyd., Praha, ASPI 2003, str. 360). Z listinných důkazů, které jsou založeny v trestním spise, nevyplývá nic, co by nasvědčovalo podstatnému zvýšení stupně společenské nebezpečnosti obviněného. Naopak ze zprávy Obecního úřadu Habartice (č. l. 109 spisu) se podává, že pokud stěžovatel dříve žil v obci, jevil se jako klidný a slušný člověk, nemá žádný záznam v rejstříku přestupků. Ve zprávě Věznice Rýnovice (č. l. 111) je konstatováno, že ve výkonu trestu odnětí svobody se choval slušně a ukázněně. Během výkonu trestu absolvoval učební obor, byl snaživý, po pracovní stránce byl hodnocen kladně. Nebyly s ním žádné výchovné problémy, byl celkem 27krát kázeňsky odměněn. Z opisu rejstříku trestů (č. l. 119) se zjišťuje, že byl jedenkrát soudně trestán.Ústavní soud na základě výše uvedených hledisek a skutečností považuje odůvodnění posouzení stěžovatele jako zvlášť nebezpečného recidivisty v napadených rozhodnutích za nedostatečné. Logickými chybami a nepřesvědčivostí je zatíženo odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jež uvedený institut podle §41 odst. 1 tr. zákona aplikuje zcela mechanicky a jen na základě formálních znaků trestného činu loupeže. Okresní soud nevzal dostatečně v potaz mimořádný charakter institutu zvlášť nebezpečné recidivy a zásady formulované naukou a judikaturou.Okresní soud uvádí, že se stěžovatel dopustil typově obdobného trestného činu, aniž by bral zřetel na výše uvedené zásadní rozdíly v dřívější a nyní projednávané trestné činnosti stěžovatele. Podobně i argumentace odvolacího soudu není přiléhavá. Tento soud sice bere zřetel na to, že "intenzita násilného jednání stěžovatele vůči poškozené nebyla výrazná", avšak nepřisuzuje této skutečnosti náležitou váhu. Na tomto místě Ústavní soud podotýká, že trestní zákon v citovaném ustanovení hovoří o "podstatném zvýšení stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost", které samotné spáchání trestného činu určité právní kvalifikace automaticky neimplikuje. Dále odvolací soud nepřiléhavě argumentuje zjištěním, že jednání stěžovatele nebylo zkratkovité, ale plánované, a že si poškozenou jako oběť své trestné činnosti vyhlédl a že byl motivován snahou získat peníze. K tomu lze podotknout, že uvedené rysy z podstaty věci nese převážná většina trestných činů kvalifikovaných jako loupež podle §234 odst. 1 tr. zákona. Z obecných pravidel vyměřování trestů vyplývá, že nelze tu samou skutečnost přičítat k tíži pachatele dvakrát - jednou jako znak skutkové podstaty trestného činu a podruhé jako znak podstatně zvyšující stupeň společenské nebezpečnosti ve smyslu §41 odst. 1 tr. zákona; uplatní se zde analogicky zákaz dvojího přičítání, vyslovený v ustanovení §31 odst. 3 tr. zákona.V.Ústavní soud pokládá za potřebné znovu připomenout některé myšlenky, obsažené již v jeho předchozí judikatuře (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 396/03):Je vhodné upozornit na historické souvislosti české právní úpravy zvlášť nebezpečné recidivy, která prošla poučným historickým vývojem. Do českého trestního zákonodárství byl tento institut zaveden v roce 1961 trestním zákonem č. 140/1961 Sb. v širší podobě, než je tomu dnes. Kromě postihu recidivy zvlášť závažných trestných činů umožňovalo tehdy platné znění §41 odst. 1 písm. b) tr. zákona též postih "soustavného páchání úmyslných trestných činů téže povahy", tedy i trestných činů menší společenské závažnosti, k čemuž v tehdejší justiční praxi občas skutečně docházelo. Tento stav byl v nových sociálních a politických podmínkách po roce 1989 právem kritizován jako přepínání trestní represe, a proto novela trestního zákona provedená zákonem č. 175/1990 Sb. upravila znění §41 odst. 1 tr. zákona tak, že zúžila dopad institutu zvlášť nebezpečné recidivy toliko na zvlášť závažné úmyslné trestné činy.Nelze nepřipomenout, že institut zvlášť nebezpečné recidivy byl příznačný pro trestní zákonodárství zemí bývalého východního bloku, a po změně politických poměrů byl v průběhu 90. let minulého století takřka ve všech těchto zemích odstraněn. V západoevropských zemích s kontinentálním právním systémem se tento institut nevyskytoval a nevyskytuje. Je ovšem skutečností, že recidivní trestná činnost je nadále pokládána celosvětově za velmi vážný a nebezpečný fenomén, který opravňuje ke speciální legislativní úpravě, zpřísňující trestní postih recidivistů, např. kvalifikováním recidivy jako přitěžující okolnosti, jako podmínky pro zpřísnění výkonu trestů a pro ztížení podmíněného propuštění apod.; zpravidla se však pokládá za dostatečné vyměřovat trest v rámci základní trestní sazby nebo v rámci trestní sazby stanovené pro kvalifikované skutkové podstaty.Principům spravedlivého trestání a rovnosti občanů před zákonem v právním státě nejlépe odpovídá, jsou-li pravidelné případy "standardní" kriminality postihovány v rozmezí "normálních" trestních sazeb, stanovených ve zvláštní části trestního zákona. V nich zákonodárce vyjadřuje typový stupeň společenské nebezpečnosti určitého druhu trestného deliktu a poskytuje orgánům činným v trestním řízení pevný rámec, v němž mají vyměřit konkrétní trest s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Tento způsob zákonodárného stanovení trestní sazby nejlépe vyhovuje zásadě "nullum crimen, nulla poena sine lege", vyjádřené v čl. 39Listiny, a principu, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2Listiny). Ukládání trestů v rámci pravidelné trestní sazby nejvíce odpovídá zásadě rovnosti občanů před zákonem (čl. 1Listiny) a principu předvídatelnosti rozhodování soudů.Odchýlení se od obecné trestní sazby předpokládané institutem zvlášť nebezpečné recidivy musí být podloženo zcela mimořádnými a náležitě zdůvodněnými okolnostmi. Zákonné podmínky aplikace institutu zvlášť nebezpečné recidivy podle ustanovené §41 odst. 1 tr. zákona je nutno interpretovat restriktivně.V případech, kdy opakované páchání trestných činů nezvyšuje podstatně stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu, nelze nalézt dostatečně racionální důvod, proč by opakované trestné jednání mělo být postihováno zvlášť zostřenou trestní sazbou; v takových případech postačuje ke splnění účelu trestního zákona výměra trestu v rámci "normální" (tj. o třetinu nezvýšené) trestní sazby.Ústavní soud připomíná, že trestní sazba stanovená za trestný čin loupeže v §234 odst. 1 tr. zákona činí dvě léta až deset let odnětí svobody. Toto široké rozpětí a vysoká horní hranice trestní sazby umožňuje v naprosté většině případů dostatečně citlivě diferencovat konkrétní výměru trestu a vystihnout adekvátně stupeň společenské nebezpečnosti činu. Ústavní soud má za to, že v posuzovaném případě tato základní trestní sazba umožňuje uložit přiměřený a spravedlivý trest, aniž by bylo třeba sáhnout k mimořádnému zvýšení její horní hranice a ukládat trest v horní polovině zvýšené trestní sazby podle ustanovení §42 tr. zákona.Ústavní soud již v citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 396/03 konstatoval, že hodnocení pachatele jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 tr. zákona, aniž by byly pro takové posouzení naplněny materiální podmínky, představuje svévolnou aplikaci právních norem, neslučitelnou s kautelami práva ústavního. Napadenými rozhodnutími obecných soudů v dané věci byla porušena ústavně garantovaná práva stěžovatele zakotvená v ustanoveních čl. 8 odst. 2 a čl. 39Listiny.Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížností napadená rozhodnutí pro porušení čl. 8 odst. 2 a čl. 39Listiny dle ustanovení §82 odst. 2 a 3 písm. a)zákona o Ústavním soudu zrušit. V dalším řízení po zrušení rozhodnutí Ústavním soudem budou obecné soudy vázány ve smyslu §314htr. řádu právním názorem, že trestný čin stěžovatele není možno kvalifikovat jako trestný či spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou podle ustanovení §41 odst. 1 tr. zákona.
Odlišné stanovisko soudce Jiřího MuchyNemohu se ztotožnit s výrokem tohoto nálezu Ústavního soudu, jímž se zrušují obsahově souhlasná rozhodnutí všech tří obecných soudů, kterým se dostalo příležitosti detailně zvážit všechny relevantní okolnosti této trestní věci. K mému odlišnému stanovisku mne vedou především úvahy a důvody obecnější povahy.Předesílám, že souhlasím s implicitní kritikou samotného institutu zvlášť nebezpečné recidivy obsaženou v odůvodnění nálezu sp. zn. IV. ÚS 396/03, na němž jsem se ostatně jako člen senátu spolupodílel; tento institut byl charakteristický pro trestní zákonodárství bývalých komunistických zemí a ve většině z nich byl již v devadesátých letech minulého století odstraněn. Otázka kontroly ústavnosti samotné právní úpravy ukládání trestu odnětí svobody zvlášť nebezpečnému recidivistovi (§41, §42 tr. zákona) nebyla však předmětem řízení o této ústavní stížnosti; stěžovatel sám návrh na derogaci těchto ustanovení trestního zákona podle §74 zákona o Ústavním soudu spolu se svojí ústavní stížností nepodal a ani senát Ústavního soudu nepostupoval podle §78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Jak nález samotný, tak i mé odlišné stanovisko vycházejí tedy přirozeně z přetrvávající existence institutu zvlášť nebezpečné recidivy jako součásti platného trestního zákona; na rozdíl od mých dvou kolegů se však nedomnívám, že tento institut neměl být v trestní věci stěžovatele použit; obecněji mám pak rovněž pochybnosti o legitimitě kasačního zásahu Ústavního soudu do jurisdikce soudů obecných v kontextu trestních věcí tohoto typu.Postulát sebeomezení Ústavního soudu, označovaný rovněž jako princip minimalizace zásahů do působnosti ostatních orgánů veřejné moci, včetně obecných soudů, chápu jako zvláště významný v oblasti vlastního jádra trestního soudnictví, tj. ve věcech rozhodování o vině a trestu obžalovaného. Požadavek přímosti a bezprostřednosti získávání právně relevantních poznatků soudem (osobní konfrontace soudce s obžalovaným, možnost soudce utvořit si vlastní úsudek o jeho věrohodnosti a o věrohodnosti svědků, o charakteristických rysech osobnosti obžalovaného, o stupni jeho "nápravy" po odpykání předchozího trestu v případě recidivy, o té či oné prognóze budoucího možného opakování trestné činnosti) je v trestních věcech - mimo jiné též v kontextu úvah o druhu a výši ukládaného trestu - mimořádně naléhavý; na rozdíl (především) od soudce prvostupňového soudu má však soudce Ústavního soudu za normálních okolností (nebude-li se trestní proces před Ústavním soudem, včetně výslechu obžalovaného a svědků, opakovat) jen velmi omezenou možnost takovému požadavku vyhovět. Odtud pramení zvýšený nárok na jeho sebeomezení, na jeho zdrženlivost, začne-li již uvažovat o tom, že zpochybní nebo dokonce zvrátí rozhodnutí obecného soudu o vině či trestu obžalovaného. Není proto podle mého názoru nikterak nesprávná či zjednodušující ani obecná teze, že posuzovat přiměřenost výše procesním soudem uloženého trestu odnětí svobody (samozřejmě pokud se výměra trestu pohybuje v rámci zákonné trestní sazby a zřejmě také nejde-li o očividný, svévolný exces) Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší. Okresní soud v Pardubicích ovšem nota bene v této věci napadeným (a senátní majoritou zrušeným) rozsudkem uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání osmi let, tedy trest pohybující se v hranicích základní trestní sazby za trestný čin loupeže podle prvého odstavce §234 tr. zákona i v případě nepoužití horní hranici trestní sazby zvyšujícího ustanovení §42 odst. 1 tr. zákona; toto jeho rozhodnutí nezrušil ani soud odvolací, a posléze ani soud dovolací ...Nález, s jehož zrušujícím výrokem zde polemizuji, však jako principiální důvod kasace předcházejících rozhodnutí obecných soudů vyzdvihuje především okolnost, že stěžovatel byl již prvostupňovým rozsudkem kvalifikován jako zvlášť nebezpečný recidivista, aniž by pro takové jeho posouzení byla naplněna tzv. materiální podmínka obsažená v ustanovení §41 odst. 1 tr. zákona (recidiva "podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost"). Zde se mé chápání významu a použitelnosti tohoto tzv. "materiálního korektivu" poněkud odlišuje od pojetí obsaženého v odůvodnění nálezu, dle něhož použití institutu zvlášť nebezpečné recidivy "musí být podloženo zcela mimořádnými a náležitě zdůvodněnými okolnostmi"; zákonné podmínky aplikace tohoto institutu pak "je nutno interpretovat restriktivně". Takto zásadní interpretační přístup k zákonnému textu by si zasluhoval podrobnějšího zdůvodnění, jež v odůvodnění nálezu postrádám. Právně-politickým motivem formálního zpřísnění trestního postihu nebezpečného jevu kriminální recidivy byl však, jak se domnívám, empiricky podložený sociologický a kriminologický poznatek, že již samotné opakování závažné úmyslné trestné činnosti týmž pachatelem, který již byl v minulosti za spáchání stejného nebo jiného zvlášť závažného úmyslného trestného činu potrestán, ohrožuje zvýšenou měrou společnost; jde tedy myslím (pro účely interpretace platné právní úpravy předmětného institutu, ať již o důvodnosti jeho trvající existence v trestním zákoně jakkoliv pochybujeme) o pravidelný následek recidivy. Absence podstatného zvýšení stupně nebezpečnosti v důsledku kvalifikované recidivy je pak tedy spíše výjimkou; z toho pak ovšem logicky plyne, že onen materiální korektiv samotný nemá umožňovat, ba spíše má eliminovat, soudcovskou diskreci, tj. volnost, případně libovůli při úvaze o vyloučení přísnějšího postihu v intencích ustanovení §41 a §42 tr. zákona; pouze zcela mimořádné, výjimečné okolnosti mohou tedy indikovat závěr, že i přes splnění formálních předpokladů kvalifikace pachatele jako zvlášť nebezpečného recidivisty je možno, přesněji řečeno nutno v jeho případě vyloučit pravidelný důsledek této jeho kvalifikace v podobě uložení přísnějšího trestu odnětí svobody. Takové mimořádné, výjimečné okolnosti v posuzované trestní věci neshledávám; stěžovatel spáchal zvlášť závažný úmyslný násilný trestný čin - loupež - zanedlouho poté, co byl propuštěn z výkonu trestu, jenž mu byl uložen za brutální vraždu. Ačkoliv tedy, jak jsem již předeslal, i já bych pochyboval o správnosti a účelnosti případného zachování institutu zvlášť nebezpečné recidivy v budoucím trestním kodexu, nemůže tato moje pochybnost nic změnit na tom, že de lege lata, na úrovni podústavního práva, nemám důvod považovat způsob interpretace a aplikace §41 a §42 tr. zákona obecnými soudy v této věci za nekorektní či dokonce za nezákonný.Zbývá na závěr zodpovědět otázku, zda jistě poměrně tvrdý trest odnětí svobody v trvání osmi let, uložený však formálně korektně při dolní hranici horní poloviny trestní sazby zvýšené o jednu třetinu ve smyslu ustanovení §41 a §42 tr. zákona, představuje v tomto případě očividný, svévolný, protiústavní exces takové závažnosti, aby mohl v této jinak standardní trestní věci odůvodnit kasační zásah Ústavního soudu do jurisdikce obecných soudů ve věci výměry trestu. Připouštím, že názory na přiměřenost zde uloženého trestu se mohou i mezi odborníky podstatně lišit; to však pro mne může být nanejvýš jen potvrzením důvodnosti mého závěru o absenci očividného, meze ústavnosti překračujícího excesu; pouze jednoznačná shoda všech relevantních komentátorů o tom, že trest osmi let je v tomto případě zjevně iracionální, neudržitelný, svévolný, by pro mne mohla naznačovat možnou opodstatněnost zásahu Ústavního soudu. Na tomto mém závěru nemohou pak ovšem nic změnit ani některé v nálezu formulované výhrady ke kvalitě a úplnosti odůvodnění napadených rozsudků obecných soudů.