ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.139.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 139/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. února 2008 o dovolání, které podal obviněný M. M., , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 2 To 64/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 4/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 6. 2007, sp. zn. 6 T 4/2007, byl obviněný M. M. uznán vinným [v bodě I)] trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. a trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu totiž „dne 12. 6. 2004 v době kolem 02.15 hodin se na T. náb. v L. K. v H. K. zezadu rozběhl k poškozené L. Š., za použití fyzické síly ji dotlačil k jehličnatému stromu vzrostlému v blízkosti školní jídelny Z. š. Z., přitlačil ji zády ke kmeni stromu, u kterého ji pak držel jednou rukou a druhou rukou se snažil poškozené svléci kalhoty, a když se poškozená začala bránit tím, že se ho pokoušela od sebe odstrčit, napadl ji několika údery rukou do ramen a hlavy a její následné snaze hlasitě přivolat pomoc zabránil tím, že jí zakryl svojí rukou ústa a nos, přičemž poškozená ve snaze uvolnit se z jeho sevření, aby mohla dýchat, se začala s obžalovaným prát tak, že se oba dostali na zem, kde se poškozená vleže snažila choulit do tzv. klubíčka, aby si chránila hlavu, neboť obžalovaný sehnutý nad ní ji opakovaně bil údery otevřenou dlaní i pěstí do hlavy i zad, poté poškozenou ze země zvedl a s opakujícími se slovy: „Pojď sem, máš to ráda“, ji opět opřel o strom, stáhl si kalhoty, obnažil svůj pohlavní úd, chytil hlavu poškozené a se slovy: „Kuř, kuř!“ ji hlavu strkal ke svému přirození, dále poškozené stáhl kalhoty i spodní kalhotky, ve stoje ji opřel o strom, zvedl její levou nohu a vykonal na ní nechráněnou soulož s vyvrcholením do pochvy poškozené, načež uvolnil poškozenou ze sevření a snažil se zmocnit její kabelky, kterou poškozená držela po celou dobu při sobě a v této době ji tiskla v podpaží levé ruky s uchy kabelky na rameni a pravou rukou ji přidržovala k tělu, přičemž obžalovaný poškozené kabelku z podpaží silou vytrhl tak, že přitom přetrh obě ucha kabelky navlečené přes rameno poškozené a když ho poškozená prosila, aby jí vrátil alespoň osobní doklady, vší silou do poškozené strčil tak, že upadla prudce zády na zem, kde zůstala bezvládně ležet po dobu přibližně dvou minut, zatímco obžalovaný z místa činu odešel s její dámskou kabelkou v hodnotě 500,- Kč s osobními doklady poškozené, dioptrickými brýlemi v hodnotě 2.000,- Kč, skládacím deštníkem v hodnotě 200,- Kč, koženou peněženkou v hodnotě 200,- Kč s finanční hotovostí 250,- Kč a mobilním telefonem zn. Nokia 3310 v hodnotě 1.500,- Kč se SIM kartou se zůstatkovým kreditem ve výši 30,- Kč, čímž jí způsobil majetkovou škodu celkem nejméně ve výši 4.680,- Kč, přičemž v důsledku loupežného jednání obžalovaného poškozená utrpěla otřes mozku a zhmoždění bederní krajiny a páteře a v důsledku znásilnění došlo u poškozené k rozvoji posttraumatické stresové poruchy středně těžkého stupně závažnosti, která je závažným psychickým onemocněním, jehož příznaky trvají u poškozené do současné doby“.
Za tyto trestné činy a za sbíhající se trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák., jímž byl pravomocně uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 21. 7. 2005, č. j. 5 T 121/2005-29, byl obviněný odsouzen podle §241 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu, který byl obviněnému uložen trestním příkazem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 21. 7. 2005, č. j. 5 T 121/2005-29, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené V. z. p. ČR, Ú. p. H. K., S. čp., H. K., škodu ve výši 1.856,- Kč.
Citovaným rozsudkem byl obviněný dále [v bodě II)] uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., dílem dokonaným a dílem nedokonaným ukončeným ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
„1. dne 15. 9. 2006 v době kolem 00.15 hodin v ulici na B. v H. K. v blízkosti vchodu do u. V. s. ČR po oslovení poškozené A. M., „Asi máme společnou cestu“, před tuto předstoupil, chytil ji kolem pasu a chtěl ji líbat na ústa, přičemž poté, co jej poškozená od sebe odstrčila, poškozenou chytil kolem krku do tzv. „kravaty“ a táhl ji do výklenku ubytovny, kde jí podrazil nohy tak, že upadla na zem, kde začala hlasitě volat o pomoc, a proto ji jednou rukou zacpal ústa a druhou mačkal její krk a následně chytil za vlasy a její hlavou tloukl o betonový obrubník bez způsobení vážnějších poranění, přičemž jí říkal, ať nekřičí, jinak že uvidí, a to dokud poškozená ze strachu raději nepřestala křičet, pak poškozené rozepnul knoflík a zip u kalhot a nezjištěným způsobem i přetrhl kožený pásek kalhot a snažil se poškozené kalhoty stáhnout, což se mu podařilo asi jen do poloviny hýždí poškozené, kdy pořád říkal: „Už můžu dovnitř!“, až se mu podařilo strčit ruku pod kalhotky poškozené a zasunul svoje prsty do její pochvy, přestože se poškozená bránila zmítavými pohyby, ale pak duchapřítomně obžalovanému řekla, že: „To nechce takhle, válet se po zemi“, a nabídla mu, že půjdou k ní domů, a proto obžalovaný z poškozené vstal, chytil ji za bundu, postavil na nohy, zkroutil jí ruku za záda a tlačil před sebou se slovy: „Tak jdeme!“, ale poté, co poškozená v této chvíli začala opět hlasitě volat o pomoc se obžalovaný zalekl a z místa činu utekl,
2. dne 28. 9. 2006 v době od 16.50 hodin do 17.40 hodin v H. K. na L. m. pod smyšlenou záminkou, že v křoví nedaleko kulturního domu A. leží zraněný člověk a potřebuje pomoc, vylákal po mostě procházející poškozenou M. M., ke křovinatému porostu kolem stezky na E. n. v blízkosti kulturního domu A., kde ji proti jejímu odporu zatáhl za ruku hlouběji do křovin, kde ji pod pohrůžkou uškrcení a podříznutí donutil nejprve k orálnímu sexu tak, že ve stoje vytáhl svůj penis z cyklistických kalhot, které měl na sobě, poškozené přikázal zakleknout a vzít jeho penis do svých úst, přičemž ji chytil v zátylku a přirážel jí hlavu ke svému tělu, přičemž poté, co se začala poškozená dusit a penis si z úst vytáhla, ji nutil, aby se svlékla a když to odmítla, chytil ji za výstřih halenky, prudce za ni škubl a ve výstřihu halenku roztrhl, potom poškozenou povalil na zem a v její poloze na zádech z ní postupně vysvlékl halenku, podprsenku, sukni a spodní kalhotky s menstruační vložkou, a přesto, že mu poškozená říkala, že má menstruaci, na poškozenou nalehl a vykonal na ní nechráněnou soulož do pochvy a následně toto zkoušel i do análního otvoru, což se mu ale nepodařilo i díky protestům poškozené, pak si klekl nad hlavu poškozené a vsunul jí svůj ztopořený penis do úst a vykonával pohyby jako při souloži, dokud se poškozená nezačala opět dusit a penis si rukou z úst nevytáhla, ale následně na poškozenou opět nalehl a vykonal na ní další soulož do pochvy, pak si sám lehl na záda a poškozenou přetočil, uchopil ji rukama za boky a přikázal ji, aby si jeho penis sama vsunula do pochvy, ale když se jí to nepodařilo, stáhl ji ze sebe, vstal a poškozené za využití její nepozornosti sebral na zemi ležící kabelku a odcházel z místa činu pryč, poškozená si toho však následně všimla a požádala obžalovaného, aby jí vrátil z kabelky alespoň doklady, na což se do křovin vrátil, vytáhl z kabelky peněženku a začal ji prohledávat se slovy: „Vždyť tady žádný peníze nemáš“, načež poškozená raději sama vytáhla z peněženky dvě stokorunové bankovky a jednu padesátikorunovou bankovku, které si obžalovaný vzal z ruky poškozené a uložil do své ledvinky, a potom poškozenou, která se mezitím otočila a chtěla sesbírat ze země svoje věci, chytil ze zadu jednou rukou kolem pasu a druhou jí začal stahovat kalhotky, které si před tím již navlékla, a se slovy, že se ještě „neudělal“, se snažil poškozené vsunout penis nejprve do pochvy a následně do análního otvoru, a poté, co poškozená začala hlasitě křičet, přikázal jí lehnout si na zem, kde na ni opět nalehl a vykonal soulož do pochvy, přičemž poškozená v důsledku jednání obžalovaného utrpěla mnohočetně oděrky na kůži zad a dolních končetin, zhmoždění měkkých tkání pravého zápěstí a podvrtnutí levého kolenního kloubu se zhmožděním vnitřního postranního vazu a částečným natržením předního zkříženého vazu a vznikla jí majetková škoda nejméně ve výši 250,- Kč na odcizené finanční hotovosti“.
Za to byl obviněný odsouzen podle §241 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti zaplatit poškozené V. z. p. ČR, Ú. p. H. K., S. čp. , H. K., škodu ve výši 15.745,- Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená M. M., bytem Š. čp., H. K., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §72 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák. bylo obviněnému uloženo ochranné sexuologické léčení v ambulantní formě.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 2 To 64/2007, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku nejprve zrekapituloval rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně. Posléze vyjádřil přesvědčení, že při rozhodování krajského i vrchního soudu došlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení věci, v důsledku čehož soudy obou stupňů kvalifikovaly jeho jednání popsané v bodě I. dovoláním napadeného usnesení jako trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. V této souvislosti odcitoval popis skutku pod bodem I) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a prohlásil, že právní kvalifikace tohoto jednání není správná, protože poškození zdraví L. Š. nedosahuje i se zřetelem k jejímu popisu zdravotních problémů takové intenzity, aby bylo možné dovodit, že se jedná o těžkou újmu na zdraví ve smyslu ustanovení §89 odst. 7 tr. zák. Dodal, že též ve znaleckém posudku zpracovaném znalkyní MUDr. J. V. je konstatováno, že se u poškozené jedná o posttraumatickou stresovou poruchu středně těžkého stupně závažnosti, která měla těžší průběh pouze v prvních měsících od inkriminované události. Takovouto poruchu střední závažnosti nelze podle jeho názoru považovat za těžkou újmu na zdraví ve smyslu trestního zákona, a proto nelze ani použít přísnější právní kvalifikaci podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. podmiňující uložení trestu odnětí svobody v rozpětí pět až dvanáct let.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 2 To 64/2007, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Do dne konání neveřejného zasedání nebylo Nejvyššímu soudu doručeno vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k tomuto dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 2 To 64/2007, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Namítl-li obviněný, že poškození na zdraví L. Š. nedosahuje takové intenzity, aby mohlo být pokládáno za těžkou újmu na zdraví ve smyslu ustanovení §89 odst. 7 tr. zák., pak takovou argumentaci lze z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označit za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.
Trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku nebo kdo k takovému činu zneužije bezbrannosti jiného. Kvalifikovanou skutkovou podstatu podle odst. 3 písm. a) citovaného zákonného ustanovení naplní pachatel, který způsobí takovým činem těžkou újmu na zdraví.
Těžkou újmou na zdraví se podle §89 odst. 7 tr. zák. rozumí jen vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví
a) zmrzačení,
b) ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti,
c) ochromení údu,
d) ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí,
e) poškození důležitého orgánu,
f) zohyzdění,
g) vyvolání potratu nebo usmrcení plodu,
h) mučivé útrapy, nebo
ch) delší dobu trvající porucha zdraví.
Zákon tedy vymezuje pojem těžké újmy na zdraví dvěma podmínkami, které musí být splněny zároveň. Vždy musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění a újma na zdraví musí odpovídat alespoň jednomu z taxativně uvedených typů v §89 odst. 7 písm. a) až ch) tr. zák.
Za těžkou újmu na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák., a to delší dobu trvající poruchu zdraví, soudy považují vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, které omezovaly způsob života poškozeného nejméně po dobu šesti týdnů. Doba, po kterou trval tento vážný stav je obvykle podstatně kratší, než trvalo celkové léčení a pracovní neschopnost poškozeného [viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 661 s.]. Přitom je potřeba uvést, že v současné době, díky pokročilému stupni lékařské vědy, trvá stav, který lze označit za vážnou poruchu na zdraví, mnohdy kratší dobu než šest týdnů i u těch nejzávažnějších zranění, ohrožujících život poškozeného nebo i u takových zranění, jejichž úplné vyléčení je mimořádně zdlouhavé. V těchto případech proto bývá závěr, že šlo o těžkou újmu na zdraví, odůvodněn závažnější povahou poruchy zdraví a příznaků, které ji doprovázely, nebo také značnou délkou léčení a pracovní neschopnosti výrazně přesahující šest týdnů. Opačný přístup by byl v rozporu se smyslem ustanovení §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. (srov. přiměř. zhodnocení č. II/1965 Sb. rozh. tr., popř. rozhodnutí č. 13/1966/III Sb. rozh. tr.). Za těžkou újmu na zdraví ve smyslu ustanovení §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. je třeba považovat nejen delší dobu trvající vážnou poruchu zdraví fyzického, ale i duševního, popř. delší dobu trvající duševní onemocnění (viz rozhodnutí č. 9/1981/II Sb. rozh. tr.).
V návaznosti na shora uvedená teoretická východiska je zejména na místě připomenout závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie vypracovaného znalkyní MUDr. J. V., na jehož základě soudy především činily skutková zjištění o zdravotním stavu poškozené. Podle znalkyně trpí poškozená L. Š.: „…posttraumatickou stresovou poruchou, která se u ní rozvinula po traumatizující události ze dne 12. 6. 2004... Z příznaků poruchy je u vyšetřované nyní patrno zejména neodbytné znovuvybavování prožitého traumatu v podobě rušivých vzpomínek, dále prožívání úzkostí při expozici okolnostem připomínajícím prožité trauma, vyhýbání se okolnostem, které prožité trauma připomínají, poruchy spánku a přehnané úlekové reakce. Tato duševní porucha se u vyšetřované rozvinula krátce po prožitém traumatu. Po počátečním těžším průběhu v prvních měsících je porucha nyní v chronickém stadiu, aktuálně mírnějšího, avšak zřetelného stupně závažnosti. Jedná se o středně těžkou poruchu, která částečně omezuje životní aktivity vyšetřované ve srovnání s předchozím stavem a negativně ovlivňuje kvalitu jejího života... Porucha se u vyšetřované jednoznačně rozvinula jako následek traumatizující události, prožitého znásilnění. Prognóza dalšího vývoje onemocnění je nejistá.“
Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že obviněný: „… poškozené dle závěrů znaleckého posudku k vyšetření jejího duševního stavu a výslechu znalkyně MUDr. V. jednoznačně způsobil posttraumatickou stresovou poruchu středně těžkého stupně závažnosti, která u poškozené trvá dokonce do současné doby, tedy ještě skoro 3 roky po události, přičemž se projevuje zejména znovu vybavováním prožitého traumatu v podobě rušivých vzpomínek, prožívání úzkosti při expozici okolnostem připomínajícím prožité trauma, vyhýbání se okolnostem, které prožité trauma připomínají, poruchami spánku a akcentovanými úlekovými reakcemi, čímž tak částečně omezuje její životní aktivity ve srovnání s předchozím stavem a negativně ovlivňuje kvalitu jejího života, kterou tak lze jednoznačně považovat v souladu s §89 odst. 7 písm. ch) tr. zákona za těžkou újmu na zdraví ve formě delší dobu trvající poruchy zdraví.“
Odvolací soud k tomu poznamenal: „Další zásadní námitka odvolatele směřovala proti posouzení posttraumatické stresové poruchy, kterou utrpěla z jednání obžalovaného poškozená L. Š., jako těžké újmy na zdraví podle §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. Odvolatel poukazuje zejména na to, že tato posttraumatická stresová porucha byla vyhodnocena jako porucha středního stupně, nikoli jako těžká porucha. Podle posudku znalkyně psychiatrině MUDr. J. V. však tato duševní porucha měla v prvních měsících těžší průběh, teprve pak se dostala do chronického, sice mírnějšího, avšak stále zřetelného stupně závažnosti. V uvedeném stupni závažnosti přetrvávala u poškozené L. Š. tato duševní porucha ještě v době konání hlavního líčení, tři roky po události. Odvolací soud se proto plně identifikuje s právním závěrem krajského soudu, že jde o těžkou újmu na zdraví, tedy o vážnou, delší dobu trvající poruchu zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák.“
Za popsaného stavu Nejvyšší soud konstatuje, že ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů je zřejmé, že u poškozené L. Š. se v příčinné souvislosti s jednáním obviněného rozvinula duševní porucha - posttraumatická stresová porucha středně těžkého stupně závažnosti. Tato porucha prokazatelně omezovala životní aktivity poškozené ve srovnání s předchozím stavem a negativně ovlivňovala kvalitu jejího života (viz výše) minimálně ještě v době konání hlavního líčení před soudem prvního stupně dne 25. 5. 2007, tedy velmi dlouhou dobu (téměř tři roky) po spáchání předmětného trestného činu. Již tato zjištění svědčí o vážnosti újmy na zdraví, kterou poškozená utrpěla. S ohledem na dovolací argumentaci obviněného je ovšem nutné ve shodě se soudem druhé instance akcentovat zvláště zjištění, že duševní porucha poškozené L. Š. projevující se shora popsanými příznaky a nepominutelným způsobem limitující úroveň jejího života měla v prvních měsících těžší průběh a až poté přešla do mírnějšího, avšak zřetelného stupně závažnosti. I při medicinském označení této poruchy jako středně těžké tak je na místě z hlediska trestně právního závěr, že se jednalo o vážnou, delší dobu trvající poruchu zdraví ve smyslu ustanovení §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. Tento závěr je potvrzován i zjištěním, podle něhož je prognóza dalšího vývoje onemocnění nejistá. V daných souvislostech je přitom na místě odkázat též na rozhodnutí č. 51/1983 Sb. rozh. tr., podle něhož těžkou újmou na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. může být i duševní porucha trvající delší dobu.
Nejvyšší soud proto (i se zřetelem k dalším skutečnostem rozvedeným v rozhodnutích soudů obou stupňů) uzavírá, že mezi právními závěry soudů a skutkovými zjištěními popsanými bodem I) v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, není nesoulad, tedy, že nalézací ani odvolací soud nepostupoval v rozporu s trestním zákonem, když jednání obviněného uvedené pod bodem I) odsuzujícího rozsudku kvalifikoval též jako trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného M. M. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. února 2008
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý