ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.1394.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 1394/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. listopadu 2008 o dovolání, které podala obviněná V. D., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 12 To 136/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 3 T 51/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 13. 2. 2008, sp. zn. 3 T 51/2006, byla obviněná V. D. (dále jen „obviněná“) uznána vinnou (v bodě I.) trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchala tím, že „v N., ve svém bydlišti a na dalších místech, nejméně v průběhu let 2004 až do svého zadržení dne 17. 12. 2005, opakovaně za částky 700 – 1.000,- Kč za dávku, prodávala psychotropní látku metamfetamin zv. pervitin uvedený v příloze 5 zák. č. 167/98 Sb. o návykových látkách jako zakázaná psychotropní látka, a takto prodala
- v období od února 2005 po dobu 6 měsíců za částky 700,- Kč až 1.000,- Kč svědku D. P. metamfetamin – pervitin nejméně za 70.000,- Kč,
- v období 6 měsíců roku 2005 1 až 2 x týdně za částky 1.000,- Kč až 2.000,- Kč svědku P. Č. metamfetamin – pervitin, nejméně za 15.000,- Kč,
- od měsíce ledna 2004 do října 2005 v 74 případech za částku 1.000,- Kč za dávku V. Š., metamfetamin - pervitin, tedy celkem nejméně v částce 74.000,- Kč,
- v druhé polovině roku 2005 v 10-ti případech za částku 1.000,- Kč za dávku svědku P. H., dříve vystupujícím pod smyšleným jménem jako utajený svědek E. H. metamfetamin – pervitin, celkem tedy nejméně za 10.000,- Kč,
- v přesně nezjištěné době od léta 2004 do srpna 2005 sama nebo prostřednictvím své dcery S. H., prodala J. K., metamfetamin – pervitin v nezjištěném množství za celkovou částku nejméně 100.000,- Kč,
- od měsíce ledna 2005 do svého zadržení dne 17. 12. 2005 ve 4 případech sama nebo prostřednictvím své dcery S. H. prodala za 1.000,- Kč za dávku J. D., metamfetamin – pervitin celkem takto získala nejméně 4.000,- Kč,
- od měsíce května 2005 do října 2005 ve 30 případech v částce 1.000,- Kč za dávku J. Š., metamfetamin – pervitin, celkem nejméně za 30.000,- Kč,
- v přesně nezjištěné době od léta 2005 do svého zadržení dne 17. 12. 2005 v 5 případech v částce 1.000,- Kč za dávku K. D., metamfetamin – pervitin, celkem tedy za 5.000,- Kč,
- od měsíce června 2005 do svého zadržení dne 17. 12. 2005 ve 20 případech v částce 500 - 1.000,- Kč za dávku J. P., metamfetamin – pervitin, za něž získala nejméně 10.000,- Kč,
- od měsíce září 2005 do svého zadržení v 5 případech v částce 1.000,- Kč za dávku R. K., metamfetamin – pervitin, tedy v celkové částce 5.000,- Kč,
- od měsíce března 2005 do října 2005 nejméně v 15 případech v částce 1.000,- Kč za dávku R. K., metamfetamin - pervitin, celkem tedy v částce 15.000,- Kč,
- v průběhu léta 2005 do svého zadržení nejméně ve 20 případech v částce 1.000,- Kč za dávku F. S., metamfetamin – pervitin, celkem tedy za částku nejméně 20.000,- Kč“.
Dále (v bodě II.) byla uznána vinnou trestným činem ohrožování mravní výchovy mládeže (správně mělo být uvedeno ohrožování výchovy mládeže) podle §217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že „v N., v ul. V., v domě čp., pověřila svoji dceru S. H., prodejem metamfetaminu – pervitinu, který je uveden v příloze č. 5 zák. č. 167/98 Sb,. o návykových látkách jako zakázaná psychotropní látka, přičemž nezletilá v přesně nezjištěné době nejméně od měsíce prosince 2004 do dne 17. 12. 2005, prodala jednotlivé dávky metamfetaminu např. P. Č., J. K. a J. D.“.
Za tyto trestné činy byla obviněná odsouzena podle §187 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazena do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. jí byl dále uložen trest propadnutí věci, a to 4 prázdných plastových sáčků, obálky a plastového sáčku obsahujícího 1,2335 g bílé práškové hmoty s obsahem metamfetaminové base.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala obviněná, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze. Rozsudkem ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 12 To 136/2008, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu odnětí svobody, a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou při nezměněném výroku o vině a nezměněném výroku o trestu propadnutí věci odsoudil podle §187 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon ji podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze podala obviněná dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedla, že nesprávné právní posouzení skutku spatřuje v tom, že děj popsaný ve výroku rozhodnutí nalézacího soudu není možné považovat za trestný čin ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák. Prohlásila, že pokud jde o skutek, který je jí kladen za vinu pod bodem II. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, byl porušen zákona již tím, že soudy dospěly k závěru o její vině trestným činem podle §217 písm. a) tr. zák., aniž by byly naplněny formální znaky jeho skutkové podstaty. Argumentovala, že z celého jejího jednání, jak bylo ve skutku popsáno, bylo z hlediska trestně právního rozhodující pouze to, že její nezletilá dcera prodala třem osobám zboží, které měla (obviněná) doma (metamfetamin – pervitin, který je uveden v příloze č. 5 zákona č. 167/98 Sb. o návykových látkách jako zakázaná psychotropní látka), což však ještě neznamená, že byla úmyslně sváděna k zahálčivému a dokonce nemravnému způsobu života, a tím vystavena nebezpečí zpustnutí. Vyjádřila přesvědčení, že své závěry soud v podstatě dovodil z porušení zájmů chráněných §187 tr. zák. z její strany v rozsahu bodu I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, a v té souvislosti zdůraznil, že distribuce drog, matamfetaminu – pervitinu, který je uveden v příloze č. 5 zákona č. 167/98 Sb. o návykových látkách jako zakázaná psychotropní látka, je jednání postihované ustanovením trestního zákona, tedy pokud nezletilá na požádání rovněž podala jmenovaným toto zboží, je takové jednání v rozporu s celospolečenskými normami. Obviněná akcentovala, že tato úvaha soudu se vztahuje k trestnému činu nedovolené výroby omamných a psychotropních látek a jedů, v žádném případě však podle ní nelze dovozovat, že by vystihovala znaky trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže, tedy takové okolnosti, že (obviněná) úmyslně jednala tak, aby její dcera vedla zahálčivý a nemravný život.
Dále namítla, že soud nezjišťoval, zda v kritické době dívka na přelomu 9 až 10 roků věku mohla být na takovém stupni duševního vývoje, aby ji mohlo popsané jednání nepříznivě ovlivnit, pokud vůbec chápala společenskou nebezpečnost a neblahé dopady metamfetaminu na zdraví osob v obecné rovině, a zda tím vzniklo nebezpečí pro její další život, předpokládané ustanovením §217 tr. zák. Shledala, že úroveň duševního vývoje nezletilé a konkrétní představy o významu jednání, kterého se jako dítě v několika málo případech zúčastnila, případně dopady na její budoucí osobnostní vývoj, je otázka znalecká. Dodala, že právě v konkrétním dopadu tohoto jednání spočívá porušení zájmu na řádné výchově osob mladších osmnácti let, a je tak objektem trestného činu podle §217 tr. zák. Dospěla k závěru, že teprve závěry znalců mohly být soudem právně posouzeny v tom smyslu, zda si nezletilá v důsledku jejího (obviněné) jednání osvojovala škodlivé návyky a takové povahové rysy, které zpravidla vedou k morálnímu úpadku jednotlivce. V této souvislosti vyzdvihla, že nebylo zjištěno, že by nezletilá, byť v jediném případě, byla svědkem aplikace drog, aby mohla být v budoucnu ohrožena drogovou závislostí nebo možným budoucím chování promiskuitním, případně sklonem k páchání úmyslných trestných činů. Podle jejích slov, pokud se ze skutkové věty takové ani jiné ohrožení osvojením si škodlivých návyků nepodává, nemá smysl za daného stavu věci o něm vůbec spekulovat.
Následně seznala, že rovněž pro použití přísnější právní kvalifikace vycházel soud ze skutkových zjištění, na jejichž základě byla (obviněná) uznána vinnou trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 tr. zák., časově vymezeného od roku 2004 do 17. 12. 2005. Podotkla, že pro posouzení doby, po kterou by měla být poškozená vystavena škodlivým vlivům, je třeba konkretizovat akty jednání směřujícího ke zpustnutí nezletilé, protože jen jejich četnost a časové vymezení může být podkladem pro závěr, že její (obviněné) jednání skutečně po formální stránce naplňuje podmínku právního posouzení podle §217 odst. 3 písm. b) tr. zák., tedy že pokračovala v páchání činu po delší dobu. K tomu ještě doplnila, že soud neprovedl ani hodnocení materiální stránky použití přísnější právní kvalifikace ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. Uzavřela, že především však namítá, že děj popsaný ve výroku rozhodnutí soudu prvního stupně není možné považovat za trestný čin ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a) tr. zák., protože žádnou ze zde vyjádřených okolností není naplněn znak zpustnutí, vedení zahálčivého nebo nemravného života a v tomto smyslu nekoresponduje s právní větou, tedy že právní posouzení skutku není v souladu s tím, jak je vyjádřeno její (obviněné) jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu.
Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 12 To 136/2008, a rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 17. 1. 2007 (zřejmě měla na mysli rozsudek ze dne 13. 2. 2008), sp. zn. 3 T 51/2006, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Nymburce přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co stručně zrekapituloval rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu a podstatu dovolací argumentace obviněné, shledal, že v rámci podrobnějšího rozvedení skutkových zjištění, popsaného v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil i soud odvolací, je zmíněno, že soud považoval (ve vztahu k jednání uvedenému v bodu II. výroku o vině jeho rozsudku) za věrohodné výpovědi svědků J. K., P. Č. a J. D. Podle J. K. přitom S. H. byla zapojena do prodeje drogy obviněnou. P. Č. uvedl, že drogy v bytě obviněné mu předala (jak dále dovodil Okresní soud v Nymburce) S. H., J. D. drogu prostřednictvím jmenované nezletilé koupil opakovaně. Svědci přitom od obviněné získávali drogu v roce 2004 a 2005. Státní zástupce dodal, že rovněž bylo soudem v této souvislosti poukázáno na realizované odposlechy komunikačního provozu, z nichž vyplývá, že obviněná své zákazníky odkazovala na svoji dceru s tím, že jim drogu předá, resp. že S. H. dokonce sama se zákazníky zkušeně a zasvěceně komunikovala a na prodeji drogy se s nimi domluvila. Rovněž soud zmínil velké množství vyučovacích hodin, které nezletilá zmeškala ve školním vyučování.
V této souvislosti státní zástupce připomněl, že trestného činu ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo vydá, byť i z nedbalosti, osobu mladší než osmnáct let nebezpečí zpustnutí tím, že ji svádí k zahálčivému nebo nemravnému životu, pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu. Přitom upozornil, že, jak je zřejmé ze závěrů právní teorie, přijatých i soudní praxí (srov. např. rozhodnutí publikované pod č. 46/1968 a 11/1984 Sb. rozh. tr.), znak vydání nebezpečí zpustnutí je splněn, osvojuje-li si osoba mladší osmnácti let jednáním pachatele škodlivé návyky, sklony či zájmy, které zpravidla vedou (aniž musí vést v daném případě) k morálnímu úpadku jednotlivce a k neschopnosti usměrňovat způsob jeho života v souladu s pravidly morálky a zájmy společnosti. Sváděním k zahálčivému nebo nemravnému způsobu života se rozumí počínání pachatele podobné návodu, které je způsobilé ovlivňovat osobu mladší osmnácti let, aby vedla závadný způsob života. Zahálčivým životem je potom míněn zejména parazitní způsob života, kdy osoba bez legálního zdroje obživy nepracuje a získává prostředky trestnou činností. Znak delší doby ve smyslu §217 odst. 3 písm. b) tr. zák. je vykládán jako doba trvající řádově v týdnech či měsících.
Z popsaných skutečností je nutné dovodit, že obviněná déledobě páchala trestnou činnost spočívající v distribuci metamfetaminu zájemcům (uživatelům drog). Do realizace tohoto svého způsobu obživy přitom navedla i svoji nezletilou dceru, jež se po dobu cca jednoho roku podílela na distribuci tak, že zájemcům předávala požadovanou drogu a přebírala peníze, případně dokonce i sama s uživateli drog sjednala celý obchod. Státní zástupce zdůraznil, že prodej drog je přitom nepochybně v rozporu s pravidly morálky a zájmy společnosti a účast na něm jistě může vést k negativním dopadům na morální profil nezletilé a že S. H. tudíž následkem jednání obviněné participovala na parazitním způsobu života, a to za současného výrazného omezení docházky do školní výuky.
Konstatoval, že soudy dříve činné ve věci postupovaly správně, pokud jednání obviněné posoudily jako trestný čin ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák., neboť obviněná zcela ve smyslu zmíněné skutkové podstaty svedla svoji nezletilou dceru k zahálčivému životu, jenž spočíval v účasti na distribuci drog. Nezletilá S. H. tak byla vydána nebezpečí zpustnutí, přičemž k naplnění znaků této skutkové podstaty postačuje reálné nebezpečí vzniku takového následku, nikoli jen zpustnutí skutečné a definitivní. K závěru o spáchání trestného činu proto podle státního zástupce postačují učiněná skutková zjištění a není nutné je doplňovat např. prostřednictvím znaleckého zkoumání nezletilé. Popsaným způsobem přitom obviněná jednala vůči S. H. po dobu cca jednoho roku, což je nepochybně delší doba. K tomu ještě dodal, že Okresní soud v Nymburce, s jehož závěry se ztotožnil i Krajský soud v Praze, rovněž posoudil i materiální stránku jednání obviněné, když ve vztahu k jednání, následně posouzenému jako trestný čin ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák., uvedl, že je zcela neodpustitelné, že obviněná do své trestné činnosti (distribuce drog) zapojila i svoji teprve desetiletou dceru, kterou tak deformovala a negativně ovlivnila. S. H. mohla snadno získat dojem, že páchání trestné činnosti je něčím samozřejmým a lukrativním, a to za současného nepříznivého vlivu spočívajícího v kontaktu s drogově závislými osobami. Soud prvního stupně závěrem své úvahy vyhodnotil společenskou nebezpečnost jednání obviněné jako vysokou, což je nutné akceptovat.
Státní zástupce proto uzavřel, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné, a navrhl, aby je Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně, pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu, vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro přezkumnou činnost podle §265i odst. 3 tr. ř. či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 12 To 136/2008, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném ustanovením §265e odst. 3 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky směřují zčásti právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněná totiž de facto soudům vytýká také neúplné dokazování potažmo vadná skutková zjištění (namítá, že soudy nezjišťovaly, zda v kritické době její nezletilá dcera byla na takovém stupni duševního vývoje, aby ji mohlo popsané jednání nepříznivě ovlivnit, zda vůbec chápala společenskou nebezpečnost a neblahé dopady metamfetaminu na zdraví osob v obecné rovině, resp. zda tímto jednáním vzniklo nebezpečí pro její další život, přičemž vyjadřuje přesvědčení, že úroveň duševního vývoje její nezletilé dcery a konkrétní představy o významu jednání, kterého se jako dítě v několika málo případech zúčastnila, případně dopady na její budoucí osobnostní vývoj, měly být zkoumány znalecky). Současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy (zlehčuje negativní dopady svého jednání na nezletilou dceru, zdůrazňuje, že nebylo zjištěno, že by tato, byť v jediném případě, byla svědkem aplikace drog, aby mohla být v budoucnu ohrožena drogovou závislostí nebo možným budoucím chování promiskuitním, případně sklonem k páchání úmyslných trestných činů). Zčásti až z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku uvedeného pod bodem II. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně jako trestného činu ohrožování (mravní) výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák. V tomto směru tak nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnou ve skutečnosti spatřován rovněž v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., tzn. že v uvedeném směru dovolání uplatnila na procesním a nikoli hmotně právním základě. Naznačené námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Obviněná však také namítla (stručně shrnuto), že skutek, který je jí kladen za vinu pod bodem II. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin ohrožování (mravní) výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák., ačkoli nebyly naplněny formální znaky jeho skutkové podstaty a nebyla ani vyhodnocena materiální stránka pro užití přísnější právní kvalifikace podle §88 odst. 1 tr. zák. Takovou argumentaci lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.
Trestného činu ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo vydá, byť i z nedbalosti, osobu mladší než osmnáct let nebezpečí zpustnutí tím, že ji svádí k zahálčivému nebo nemravnému životu, a v páchání takového činu pokračuje po delší dobu.
Objektem tohoto trestného činu je zájem na řádné výchově osob mladších osmnácti let.
Znak vydání nebezpečí zpustnutí je naplněn, osvojuje-li si osoba mladší osmnácti let v důsledku jednání pachatele škodlivé návyky, povahové rysy, příp. sklony a zájmy, které zpravidla vedou (aniž musí vést v daném případě) k morálnímu úpadku jednotlivce a k neschopnosti usměrňovat způsob jeho života v souladu s pravidly morálky a zájmy společnosti (srov. např. rozhodnutí publikované pod č. 46/1968 a č. 11/1984 Sb. rozh. tr.). Trestní odpovědnost bude proto na místě tam, kde v důsledku pachatelova působení vzniklo reálné nebezpečí, že osoba mladší osmnácti let propadne alkoholu nebo drogám, bude se chovat promiskuitně (pohlavně nevázaně) nebo živit se prostitucí, popř. vést jiný parazitní způsob života, bude opakovaně nebo soustavně páchat úmyslné trestné činy, přestupky nebo jinak narušovat občanské soužití, osvojí si jiné škodlivé návyky, zájmy nebo sklony, které vážně ohrožují její tělesné nebo duševní zdraví anebo její další vývoj (může např. jít o zneužívání léků, ale i záškoláctví apod.).
Zpustnutím se mimo jiné rozumí též propadnutí alkoholismu nebo jiné drogové závislosti, přičemž nemusí jít jen o omamné a psychotropní látky vedené v §195 a v přílohách č. 1 až 7 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů. Může jít i o jiné látky, pokud návyk na jejich požívání vede k hlubším poruchám lidské psychiky a osobnosti, takže i propadnutí tomuto druhu toxikomanie lze považovat za zpustnutí (srov. přiměř. rozhodnutí publikované pod č. 11/1984 Sb. rozh. tr.).
Zahálčivým životem je potom míněn parazitní způsob života, kdy osoba přesto, že nemá legální a dostatečný zdroj své obživy, nepracuje nebo pracuje jen občas a snaží se zdroj obživy zcela nebo z podstatné části nalézt buď přímo v trestné činnosti (např. páchání majetkové delikvence), nebo v jiné činnosti, která je z hlediska zájmů společnosti hodnocena jako nežádoucí (např. žebrota, různé skryté formy tzv. sexuálních služeb, hazardní hry apod.). Sem je řazeno též déle trvající záškoláctví závažnější povahy. Zpravidla zahálčivý život úzce souvisí s nemravným životem, který je širším pojmem.
Nemravným životem se rozumí život vedený v rozporu se zásadami morálky, zahrnují se sem různé vnější projevy a návyky, které často i přesahují pouze morální pravidla a dostávají se do rozporu se zájmy chráněnými trestními předpisy (např. trestná činnost různého druhu, prostituce, alkoholismus, narkomanie, nedodržování zásad hygieny apod.).
Sváděním k zahálčivému nebo nemravnému životu je nejen přímé vyzývání, ať slovem nebo skutkem, nýbrž i takové jednání pachatele před osobou mladší osmnácti let, které může u ní, a to i při jejím pasivním chování, vyvolat takové zájmy a návyky, které zpravidla vedou k zahálčivému nebo nemravnému životu (děti totiž napodobují chování dospělých, a to i neuvědoměle). Nezáleží na tom, zda osoba mladší osmnácti let již před takovým jednáním pachatele nemravný život vedla, poněvadž jednání pachatele v ní tyto negativní návyky utvrzuje a posiluje (k tomu viz např. rozhodnutí publikované pod č. 65/1999 Sb. rozh. tr.). Musí jít z povahy věci o úmyslné jednání, které se podobá návodu a svou povahou musí být způsobilé nepříznivě ovlivnit osobu mladší osmnácti let.
Znak po delší dobu je vykládán jako doba trvající řádově v týdnech či v měsících.
Podle skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě v bodě II. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněná: „…pověřila svoji dceru S. H., prodejem metamfetaminu – pervitinu, který je uveden v příloze č. 5 zák. č. 167/98 Sb. o návykových látkách jako zakázaná psychotropní látka, přičemž nezletilá v přesně nezjištěné době nejméně od měsíce prosince 2004 do dne 17. 12. 2005, prodala jednotlivé dávky metamfetaminu např. P. Č., J. K. a J. D.“.
V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně vyložil, na základě jakých důkazů a hodnotících úvah tato skutková zjištění učinil, a mimo jiné rozvedl, že: „Na č.l. 709 je založen přepis odposlechu telefonního hovoru, kde volající S., jež telefonoval na číslo obžalované, hovoří, podle hlasu, s dívkou. Dětský hlas říká: „… to nemluv do telefonu, chcípneš, není doma máma ale pojď, můžeš přijet…“ Soudu není známo, že by obžalovaná měla více nezletilých dcer než S. Lze také vyloučit, že by jí cizí děti nazývaly mámou a zvedaly její telefony. Ze suverénního vystupování nezletilé dívky je zřejmá zkušenost a zasvěcenost (viz např. odposlechy jejichž přepisy jsou založeny na č.l. 510, 519, 710). … Obžalovaná zdůrazňovala řádnou péči o svou dceru, to ovšem nekoresponduje se zprávou základní školy, ze které bylo mimo jiné zjištěno, že nezletilá S. ve škole zameškala za jedno pololetí školního roku, byť omluveně, 230 hodin. (Má-li v průměru školní týden 30 vyučovacích hodin, zameškala více jak 7 týdnů vyučování.)… Zcela neodpustitelné a těžko pochopitelné je pak ovšem to, že do trestné činnosti aktivně zapojila svou nezletilou, teprve desetiletou, dceru. Tím deformovala a negativně ovlivnila její morální vývoj. Nezletilá získávala vědomí, že páchání trestné činnosti je něčím samozřejmým a lukrativním. Zároveň byla ohrožena i jinými nepříznivými vlivy spočívajícími v kontaktu s osobami drogově závislými. Vystavila jí tak nebezpečí drogové závislosti a osvojení si i jiných škodlivých návyků.“
Nejvyšší soud v návaznosti na výše rozvedená teoretická východiska konstatuje, že nalézací ani odvolací soud nepochybil, pokud jednání obviněné popsané pod bodem II. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně kvalifikoval jako trestný čin ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů je totiž zřejmé, že obviněná nejméně v období od měsíce prosince 2004 do dne 17. 12. 2005 - tedy po dobu cca jednoho roku, kterou je třeba považovat za delší dobu - zapojila do distribuce drog svoji nezletilou dceru S. H. [v této souvislosti je na místě zdůraznit, že na základě svědeckých výpovědí J. K., P. Č. a J. D., jakož i odposlechů telekomunikačního provozu (viz přepisy telefonních hovorů např. na č. l. 510, 519, 613, 646, 709 a 710) bylo zjištěno, že obviněná nejenže své zákazníky na svoji dceru odkazovala s tím, že jim tato drogu předá, resp. že k takovému předání drogy nezletilou zákazníkům skutečně docházelo (v případě svědka J. D. i opakovaně), ale dokonce sama nezletilá již se zákazníky zkušeně a zasvěceně telefonicky komunikovala a na prodeji, resp. předání drogy se s nimi domlouvala]. Jak přitom přiléhavě konstatoval státní zástupce, prodej drog je v příkrém rozporu s pravidly morálky a zájmy společnosti a účast na něm jistě může vést k negativním dopadům na morální profil nezletilé, takže S. H. následkem jednání obviněné participovala na parazitním a nemravném způsobu života, a to za současného výrazného omezení docházky do školní výuky. Obviněná tedy popsaným jednáním nepochybně vydala svou nezletilou dceru nebezpečí zpustnutí tím, že ji sváděla (resp. již svedla) k zahálčivému a nemravnému životu a v páchání tohoto činu pokračovala po delší dobu. Dodat je na místě, že k naplnění znaků této skutkové podstaty postačuje reálné nebezpečí vzniku takového následku, ke zpustnutí skutečnému a definitivnímu nemusí dojít. Z popsaných skutkových okolností současně zřetelně plyne také úmyslné zavinění obviněné.
Pokud pak obviněná namítla, že soud nehodnotil materiální podmínku pro použití vyšší trestní sazby uvedenou v §88 odst. 1 tr. zák., lze v obecné rovině uvést následující skutečnosti.
Podle §88 odst. 1 tr. zák., který upravuje v souladu s formálně – materiálním pojetím trestného činu materiální podmínku pro použití vyšší trestní sazby, se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě (§3 odst. 4 tr. zák.) ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty (srov. rozhodnutí publikované pod č. 34/1976 Sb. rozh. tr.). Jinými slovy, nejsou-li tu takové okolnosti případu, které by snižovaly stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, nelze posoudit jednání pachatele, které odpovídá znakům kvalifikované skutkové podstaty jinak, než právě podle této skutkové podstaty (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2008, sp. zn. 11 Tdo 698/2008).
Předně je třeba poznamenat, že není možné přisvědčit obviněné v tom směru, že by se soudy nižších stupňů materiální stránkou předmětného trestného činu, resp. aplikací §88 odst. 1 tr. zák. vůbec nezabývaly. Nalézací soud se jí zabýval v rámci odůvodnění svého rozsudku na str. 27 a 28. Dále je třeba učinit závěr, že obviněná svým jednáním naplnila znaky kvalifikované skutkové podstaty podle §217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák. nejen po formální stránce, ale též po stránce materiální. Nejvyšší soud nehledal existenci žádných okolností, které by snižovaly stupeň nebezpečnosti činu obviněné pod hranici odpovídající kvalifikované skutkové podstatě trestného činu podle §217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák.
Naopak jednání obviněné je charakterizováno okolnostmi, jež vylučují závěr, že konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je v daném případě pod hranicí tzv. typové nebezpečnosti trestného činu ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák., že tedy neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům této trestné činnosti. Vzhledem ke konkrétním okolnostem zjištěného skutku (především s ohledem na nízký věk nezletilé, které bylo v inkriminované době 9, resp. 10 let, na skutečnost, že nezletilá si v důsledku jednání obviněné již osvojila škodlivé návyky, že obviněná takto jednala jako matka, tedy osoba, která především odpovídá za řádnou výchovu nezletilé S. H. a která by měla být jejím vzorem, popř. i s poukazem na rozličná nebezpečí, jež hrozí z kontaktu s drogou a s osobami drogově závislými – např. možnost vzniku drogové závislosti nezletilé, zvýšené riziko nákazy různými nemocemi apod.) nelze soudům nižších stupňů vytýkat závěr o jeho vysoké společenské nebezpečnosti.
Proto i tuto námitku Nejvyšší soud posoudil jako zjevně neopodstatněnou.
Lze tak uzavřít, že právní závěry soudu prvního stupně a soudu odvolacího nejsou v nesouladu se skutkovými zjištěními, jež po zhodnocení provedených důkazů učinily. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. listopadu 2008
Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý