ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.1439.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 1439/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. února 2008 dovolání, které podala obviněná M. Š., proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. 6 To 130/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 3 T 38/2005, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné M. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 1. 2. 2007, sp. zn. 3 T 38/2005, byla obviněná M. Š. uznána vinnou, že
1. v době od 14. 7. 2003 do 1. 8. 2003 v K. jako zprostředkovatelka pracující pro L. J., a jejím prostřednictvím pro W. – s. s. a. s., při jednání ve věci uzavření smlouvy o poskytnutí překlenovacího úvěru ze stavebního spoření ve výši 350.000,- Kč, složila za odsouzeného P. D. základní vklad na stavební spoření ve výši 100.000,- Kč, který byl nutný pro získání úvěru s tím, že půjčenou částku jí obviněný P. D. z poskytnutého úvěru vrátí, a po celou dobu, kdy s jejím vědomím předkládal odsouzený P. D. za účelem dosažení proplacení poskytnutého úvěru falešné faktury v celkové částce 296.508,- Kč a z vyplacené částky jí vracel na úhradu půjčky 110.000,- Kč, odsouzeného D. ujišťovala, že se ničeho nedopouští a že uvedený postup je běžný,
2. v době od 6. 4. 2002 do 22. 4. 2002 na přesně nezjištěném místě jako zprostředkovatelka pracující pro L. J., a jejím prostřednictvím pro W. – s. s. a. s., při jednání ve věci podání žádosti o úvěr ze stavebního spoření ve výši 350.000,- Kč, odsouzenými R. B. a V. B., pro dosažení použití poskytnutého účelově určeného úvěru na úhradu jejich dluhů, kteří si opatřili falešné faktury v hodnotě poskytnutého úvěru včetně příjmových pokladních dokladů, tyto falešné faktury od ods. R. B. převzala, vyplnila k nim platební příkazy tak, že peníze z úvěru nechala poslat na účet Ing. F. D., a na účet I. J., a následně pak částku 200.000,- Kč hotově předala ods. R. a V. B., částku 50.000,- Kč jim nechala poukázat na účet a částku 100.000,-Kč použila na úhradu své pohledávky vůči ods. R. B., vzniklé tím, že za něho složila základní vklad na stavební spoření ve výši 100.000,- Kč.
Takto popsané jednání pod body 1) a 2) výroku rozsudku soud prvního stupně právně kvalifikoval jako účastenství na dvojnásobném trestném činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 2 tr. zák. ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a obviněnou odsoudil podle §250b odst. 2 tr. zák. za užití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců.
Naproti tomu byla obviněná podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěna obžaloby OSZ v Kroměříži ze dne 10. 3. 2005, č. j. Zt 483/2004 – 89, pro skutek uvedený pod bodem 3) výroku rozsudku.
Proti odsuzujícím výrokům rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná M. Š. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. 6 To 130/2007, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná M. Š. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřela o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná uvedla, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Výrok o vině soudu prvního stupně je postaven na domněnce a pouhé hypotéze, že měla vědomost o finanční tísni B., že tito nemají ani na základní vklad nutný k vyřízení překlenovacího úvěru a musela přinejmenším vědět, že poskytnutý úvěr bude sloužit k jinému, než v zákoně určenému účelu. Tedy budou muset jako podklad pro čerpání úvěru zajistit faktury, které budou jen fiktivní, přičemž takové faktury skutečně použity byly, jak potvrdili svědci W., K. i U. Podle soudu byla stejná situace i u úvěru vyřizovaného pro P. D.
Obviněná konstatovala, že svědci F. W., P. U. a M. K. však v hlavním líčení konaném dne 12. 7. 2005 neuvedli nic, z čeho by bylo možno dovodit, že věděla o fiktivnosti faktur; v tomto směru citovala části svědeckých výpovědí. I její nadřízená regionální ředitelka W. – s. s. a. s. L. J. uvedla, že obviněná je jednou z nejlepších poradců a oblastních vedoucích, je spolehlivá, zodpovědná a nikdy v minulosti nebyly žádné problémy s jejími klienty. Podstatu vystihla svědkyně ve své výpovědi v hlavním líčení dne 12. 7. 2005, když vypověděla: „Problém je v tom, že klienti mluví jinak, když chtějí úvěr dostat a jinak, když úvěr mají. Velký problém je otázka faktur, které my nemáme možnost kontrolovat. Paní Š. spořitelně nezpůsobila žádnou škodu. Pokud jde o klienty, kteří jsou zde projednáváni, jejich úvěry jsou řádně spláceny. Jmenovaná svědkyně rovněž uvedla: „Úvěr je určen na modernizaci a rekonstrukci. Klient je seznámen poradcem s tím, co má doložit k úvěru. Poradci jsou v podstatě zprostředkovatelé, úvěr schvaluje P. Finanční poradce dá klientovi list, kde je uvedeno, co má doložit. Pokud jde o modernizaci a rekonstrukci, klient dává rozpočtové náklady, které jsou součástí žádosti o úvěr. Kam chce klient po schválení peníze posílat je jeho libovůle, může si je nechat poslat na libovolný účet. Nechceme po klientovi, aby si sám zřídil účet.“ Podle názoru obviněné je z výpovědi zřejmé, že od klientů převzala předběžné faktury (rozpočtové náklady) a s ostatními požadovanými doklady je předložila centrále W. – s. s. a. s. v P., kde byly úvěry schváleny a dosud jsou ze strany klientů řádně spláceny. Klienti též podepsali čestné prohlášení, že veškeré jimi předkládané doklady a poskytnuté údaje jsou pravdivé, odpovídají skutečnosti a oni jako žadatelé o úvěr nesou plnou odpovědnost za pravdivost a věrohodnost všech poskytnutých dokladů pro vyřízení úvěru. Žadatelé o úvěr vyloučili, že by je jakkoliv nabádala k tomu, aby k žádostem o úvěr doložili fiktivní předběžné faktury, což vyplynulo i z výpovědí Ing. F. D., R. B., V. B. a P. D. (hl. líčení dne 23. 1. 2007), jejichž části citovala. Výpověď posledně jmenovaného v hlavním líčení dne 25. 10. 2005, kdy vypovídal v její neprospěch, odmítla jako nepravdivou.
Dále obviněná uvedla, že rozhodnutím odvolacího soudu o zamítnutí jejího odvolání podle §256 tr. ř. došlo k naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jelikož rozsudkem soudu prvního stupně byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Při rozhodování soudů obou stupňů došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a důkazy provedenými před soudem a jejich právním závěrem. Provedenými důkazy totiž nebyla vyvrácena její verze, že v případě zprostředkování úvěrů V. a R. B. i P. D. postupovala správně a nedopustila se žádného trestného činu. Poukázala i na nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04. Namítla, že k jejímu odsouzení došlo pouze na základě domněnek a hypotéz, které nemají oporu v dokazování a hodnotící úvahy obou soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
V dovolání obviněná shledala nesoulad věty skutkové a věty právní s právní kvalifikací jejího jednání. Podle právní věty „účastnila se na dokonaném trestném činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 2 tr. zák. tím, že poskytla jinému pomoc ke spáchání tr. činu zejména radou“, čímž měla spáchat účastenství na dvojnásobném trestném činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 2 tr. zák. ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Vytkla, že popis skutku pod bodem 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje jediný, byť jen náznak toho, jakým způsobem měla žadatelům o úvěr pomoci ke spáchání trestného činu, zejména radou. Totéž lze vztáhnout i na popis skutku pod bodem 1) téhož rozsudku. Podle jejího názoru skutková věta měla nutně, logicky a zákonitě obsahovat údaje, jakým způsobem měla klientům (přímým pachatelům) radit, což neobsahuje ani v jednom případě. Konstatovala, že Ústavní soud opakovaně rozhodl, že vady skutkové věty nelze odstranit cestou odůvodnění rozhodnutí, což je zřejmé i z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1383/2005.
Pro případ, že by dovolací soud shledal její dovolací námitky jako nedůvodné, obviněná uplatnila podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. další dovolací námitku. V této spojitosti odkázala na judikaturu (C. H. BECK – komentář k trestnímu zákonu, vysvětlivky k §10 tr. zák.) citací: „Pomoc se vyskytuje ve velmi rozličných formách s různým stupněm nebezpečnosti pro společnost, typicky je však stupeň nebezpečnosti pro společnost u pomoci nižší než stupeň nebezpečnosti ostatních forem trestné činnosti, zejména organizátorství a návodu. Pokud by konkrétní pomoc vykazovala nepatrný stupeň nebezpečnosti pro společnost, nebude vůbec trestným činem, třebaže trestný čin pachatele, k němuž pomoc směřovala, bude trestně postižen.“ Zdůraznila, že W. – s. s. a. s. žádná škoda nevznikla, všichni klienti plní své závazky řádně a včas. Zmínila též svoji bezúhonnost a kladné hodnocení nadřízenými. S ohledem na zásady uvedené v §3 odst. 4 tr. zák. obviněná dovodila, že i při uznání viny, kterou však zásadně odmítá, by se v daném případě jednalo o čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je podle §3 odst. 2 tr. zák. nepatrný a nešlo by o trestný čin.
Závěrem dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud „zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž by tento byl vázán právním názorem dovolacího soudu“.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že pokud obviněná při uplatnění hmotně právní námitky vztahující se k subjektivní stránce přisouzeného trestného činu poukázala na obsah jednotlivých svědeckých výpovědí a soudům vytkla, že jimi uvedené okolnosti jejího jednání nehodnotily v souladu s její představou o vypovídající hodnotě takového dokazování, je zřejmé, že svoji námitku uplatnila způsobem opírajícím se o nezbytné přehodnocení důkazního i skutkového stavu věci. Takto odůvodněná námitka však nesouvisí s otázkou právního posouzení skutku ani s problematikou jeho jiného hmotně právního posouzení. Proto ji nelze shledat za právně relevantní a způsobilou k věcnému projednání.
K tvrzení obviněné, že při rozhodování soudů obou stupňů došlo „k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a důkazy provedenými před soudem a jejich právním závěrem“ státní zástupkyně konstatovala, že v daném případě se nejednalo o takovou situaci, kdy by byl zásah do opatřených skutkových zjištění výjimečně přípustný. Obviněná nenamítla, že jak rozsah, tak obsah opatřených skutkových zjištění nedostačoval pro právní závěr, že při zprostředkování úvěru v obou přisouzených případech věděla, že k použití úvěrových prostředků dojde v rozporu s jejich účelovým určením.
V další části vyjádření státní zástupkyně podotkla, že opatřená skutková zjištění svědčí o tom, že klienti obviněné uvedení pod body 1) a 2) výroku o vině, kteří nedisponovali ani elementární částkou potřebnou ke složení základního vkladu pro poskytnutí úvěru ze stavebního spoření, si takovou částku vypůjčili přímo od její osoby s tím, že vrácení bude zajištěno právě z poskytnutého stavebního úvěru, bez ohledu na jeho přísné účelové určení. Za takového stavu věci mohly být předložené účetní doklady jen fiktivní povahy. Zjištěný skutkový stav věci plně odpovídá právnímu závěru, že obviněná při zprostředkování úvěru jednala při vědomí, že tvrzený a pouze fiktivně doložený účel použití úvěrových finančních prostředků nebude ze strany jejích klientů dodržen. Pokud byla za daného stavu věci nápomocna radou, jak při vyřizování žádosti o úvěr konkrétně postupovat a ujistila klienty o tom, že potřebné účetní doklady k doložení tvrzeného účelu úvěru budou jen formálního významu, aniž by podléhaly kontrole pracovníků spořitelny, tak jim ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. zcela vědomě napomohla k použití opatřených úvěrových prostředků v rozporu s jejich účelovým určením. V této souvislosti je vyloučena opodstatněnost odkazu v dovolání na nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, který řeší případy „zcela svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného logického základu“ a na předmětnou trestní causu nedopadá.
Za právně relevantní státní zástupkyně označila dovolací námitku o nesouladu věty skutkové s větou právní, podle které se obviněná účastnila na dokonaném trestném činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 2 tr. zák. tím, že poskytla jinému pomoc zejména radou. Odmítla výhrady obviněné, že ve vztahu ke klientu P. D. není z popisu skutku [pod bodem 1) výroku o vině] zřejmé, jakým způsobem měla v daném případě vyvíjet trestnou činnost zejména radou. Konstatovala, že jmenovaný klient s ní shora popsaným způsobem jednal s jejím ujištěním, jakožto osoby pohybující se v úvěrovém prostředí, že se ničeho nedopouští a že takový postup je běžný. V případě klientů R. a V. B. [skutek pod bodem 2) výroku o vině] však těmto výhradám státní zástupkyně zčásti přisvědčila s tím, že v popisu skutkové věty není zcela pregnantně vyjádřeno, v jakých konkrétních aktivitách měla spočívat účastenská forma obviněné na trestné součinnosti založená na radě, jak dosáhnout trestného záměru hlavních pachatelů. Podle jejího názoru je však nesporné, že obviněná jednala jako v prvém případě s vědomím, že z její strany vyplněné platební příkazy jsou podloženy falešnými fakturami, které převzala, aby mohly být proplaceny a zčásti použity na úhradu její pohledávky z titulu její osobní půjčky na úhradu základního vkladu klientů na stavební spoření. Zdůraznila, že za takových okolností je zcela vyloučeno, aby obviněná v postavení zprostředkovatelky jednala při řízení o úvěrech ve vztahu ke jmenovaným klientům bez vysvětlení postupu, respektive nejschůdnější cesty jak dosáhnout poskytnutí úvěrových finančních prostředků, na jejichž vyplacení byla osobně zainteresována. Je faktem, že způsob, jakým byly její aktivity v popisu skutkové věty vyjádřeny, není transparentní a o poskytnuté radě expresis verbis se tam přímo nehovoří. Současně státní zástupkyně podtrhla, že jiným způsobem, než radou nebyla její trestná součinnost prakticky uskutečnitelná. Zmíněný nedostatek označila jako formální neobratnost v popisu jinak správně zformulované skutkové věty výroku o vině. Odmítla i odkaz dovolání na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1383/2005, neboť v daném případě výrok o vině, co do svého vnitřního souladu z hlediska objektivního i subjektivního, plně obstojí.
Státní zástupkyně uvedla, že obviněná svým jednáním v obou případech naplnila skutkovou podstatu účastenství ve formě pomoci k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250b odst. 2 tr. zák. Naplnila i kritéria typového stupně společenské nebezpečnosti trestné součinnosti, který má ve své základní skutkové podstatě pouze povahu ohrožovacího deliktu. Výhradu obviněné, že posuzovaný trestný čin nebyl naplněn po stránce materiální, neboť vykazuje jen nepatrný stupeň společenské nebezpečnosti ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák., nelze podle státní zástupkyně akceptovat. Skutečnost, že všichni klienti plní své úvěrové závazky včas a řádně, je jen odkazem na neexistující okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu §250b odst. 2, 3 tr. zák. Rozhodně však nemůže být důvodem k úvaze o snížení stupně společenské nebezpečnosti jednání obviněné pod hranici, která je pro běžně se vyskytující případy daného druhu obvyklá, resp. typická (viz. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek – věci trestní pod č. 43/1996).
Závěrem vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl a rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněné M. Š. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho v případě odvolání opravný prostředek zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. nebo odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř., aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky.
U obviněné M. Š. však o takový případ nejde, neboť Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku – odvolání jmenované rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§254 tr. ř.). Za této situace lze dovolací důvod podle §265b odst. l písm. l) tr. ř. uplatnit, byl-li v řízení předcházejícímu rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněná uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní výhradu obviněné M. Š., když v podrobnostech tvrdí, že provedenými důkazy nebyla vyvrácena její verze, že při zprostředkování úvěrů postupovala správně, přičemž k jejímu odsouzení došlo pouze na základě domněnek a hypotéz, které nemají oporu v dokazování. Pokud by obviněná uplatnila jen tuto námitku, bylo by nutno její dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout, a to jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
V dovolání obviněná též vytýká nesoulad tzv. skutkových vět s tzv. větami právními a absenci materiální stránky trestné činnosti, jíž byla uznána vinnou. Tyto výhrady by mohly uplatněný důvod dovolání naplnit, neboť je namítáno nesprávné právní posouzení obou předmětných skutků. Nejvyšší soud proto posuzoval jejich opodstatněnost.
Trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo bez souhlasu věřitele nebo jiné oprávněné osoby použije úvěr, subvenci nebo dotaci na jiný než určený účel. Podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. platí, že účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je, kdo úmyslně poskytl jinému pomoc k páchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu. Podle §4 písm. a) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem.
Ve stručnosti lze připomenout, že pachatelem trestného činu podle §250b odst. 2 tr. zák. je v případě úvěrové smlouvy zásadně dlužník, jenž použije úvěr bez souhlasu věřitele na jiný než určený účel, a u subvence nebo dotace pak její příjemce, který ji použije bez souhlasu oprávněné osoby na jiný než určený účel. Jde o úmyslný trestný čin, přičemž úmysl nemusí směřovat k způsobení škody [škoda je však znakem kvalifikované skutkové podstaty podle §250b odst. 3, 4 písm. b) odst. 5 tr. zák.], a proto je pachatel trestný i v situaci, že např. poskytnutý úvěr řádně splácí a žádná škoda věřiteli nevznikne.
Použijí-li se výše zmíněné obecné zásady na projednávaný případ, lze konstatovat následující skutečnosti. Z tzv. právních vět výroku o vině rozsudku je patrno, že Okresní soud v Kroměříži považoval zákonné znaky pomoci k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250b odst. 2 tr. zák. v jednání obviněné M. Š. u obou skutků pod body 1) a 2) za naplněné způsobem, že „účastnila se na dokonaném trestném činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 2 tr. zák. tím, že poskytla jinému pomoc ke spáchání trestného činu, zejména radou“. Předně je potřebné poznamenat, že z obou tzv. skutkových vět rozsudečného výroku je zjevné, že pachateli dokonaného trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 2 tr. zák. byli P. D. [skutek pod bodem 1)] a R. a V. B. [skutek pod bodem 2)]. V tomto směru ani dovolání napadenému rozhodnutí nic nevytýká. Dále je nutno uvést, že z obou předmětných skutků jasně vyplývá, že obviněná M. Š. jmenovaným osobám poskytla pomoc ke spáchání označeného trestného činu.
V případě skutku, jenž je popsán pod bodem 1) rozsudečného výroku soudu prvního stupně, pomoc obviněné M. Š. spočívala konkrétně v tom, že složila za P. D. základní vklad na stavební spoření ve výši 100.000,- Kč, který byl nutný pro získání úvěru s tím, že půjčenou částku jí z poskytnutého úvěru vrátí, a po celou dobu, kdy s jejím vědomím jmenovaný předkládal za účelem dosažení proplacení poskytnutého úvěru falešné faktury v celkové částce 296.508,- Kč a z vyplacené částky jí vracel na úhradu půjčky 110.000,- Kč, jej ujišťovala, že se ničeho nedopouští a že uvedený postup je běžný. S názorem obviněné, jak byl uplatněn v dovolání, že v tomto skutku není vyjádřena její pomoc radou, ke spáchání trestného činu jmenovaným, nelze souhlasit. Konstatované jednání pomohlo P. D. nejen k získání úvěru, ale též k dosažení jeho proplacení ve zmíněné částce prostřednictvím falešných faktur včetně toho, že i obviněné vrácená finanční částka nebyla použita na podmínkami úvěru deklarovaný účel.
Pokud jde o skutek pod bodem 2) výroku rozsudku prvostupňového soudu, tak v tzv. skutkové větě se popisují okolnosti, za kterých R. a V. B. získali úvěr ze stavebního spoření u W. – s. s. a. s., přičemž k dosažení použití účelově určeného úvěru na úhradu svých dluhů si opatřili falešné faktury, které od nich obviněná převzala a vyplnila k nim platební příkazy tak, že „peníze z úvěru nechala poslat na účet Ing. F. D., a na účet I. J., a následně pak částku 200.000,- Kč hotově předala ods. R. a V. B., částku 50.000,- Kč jim nechala poukázat na účet a částku 100.000,-Kč použila na úhradu své pohledávky vůči ods. R. B., vzniklé tím, že za něho složila základní vklad na stavební spoření ve výši 100.000,- Kč“. Z popisu skutku jasně plyne pomoc obviněné M. Š. ke spáchání předmětného trestného činu, neboť za jmenované klienty složila zmíněný základní vklad, bez něhož by předmětný úvěr nezískali a z poskytnutého úvěru si tuto finanční částku vyinkasovala zpět, tj. minimálně ve výši 100.000,- Kč nebyl v souvislosti s jejím jednáním úvěr manželi B. použit k účelu určenému ve smlouvě o úvěru. Je zřejmé, že takovýto postup vyžadoval i určitý slovní výklad klientům, jak vše proběhne, což lze považovat za radu. Dovolání je možno přisvědčit pouze v tom, že v popisu tzv. skutkové věty není výslovně uvedeno, že by obviněná měla též vědomost o falešných fakturách a že úvěr bude použit na úhradu finančních dluhů klientů, jak je zcela zřejmé z odůvodnění rozsudku okresního soudu. Tato částečná nedostatečnost a neobratnost v popisu skutku však nemá vliv na jeho jinak zákonu odpovídající naplnění všech formálních znaků trestné činnosti, jíž byla uznána vinnou. Ze znění obou tzv. skutkových vět je totiž zřejmý i přímý úmysl v jednání obviněné – §4 písm. a) tr. zák. – záměrné porušení zájmu společnosti na řádném vyřizování úvěrů v souladu s platnými zákony, který je blíže specifikován na str. 7 v odůvodnění rozsudku prvostupňového soudu. Odkaz dovolání na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1383/2005 je v daném případě nepatřičný.
Dále zbývá posoudit, zda právní kvalifikace skutků pod body 1) a 2) výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Kroměříži byla jednáním obviněné M. Š. naplněna i po materiální stránce.
Podle §3 odst. 1 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Podle §3 odst. 2 tr. zák. platí, že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Podle §3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Nebezpečnost činu pro společnost je tzv. materiální podmínkou, která musí být splněna, aby šlo o trestný čin. Při úvahách o tom, zda v případě obviněné osoby její konkrétní čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Naopak pokud v konkrétním případě nebezpečnost činu pro společnost, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty, nepůjde o trestný čin (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek – věci trestní pod č. 43/1996).
Okresní soud v Kroměříži k činu obviněné M. Š. konstatoval: „…je osobou bezúhonnou, v minulosti netrestanou, na druhou stranu společenská nebezpečnost jejího jednání je zvyšována tím, že zneužila nouze jiných lidí, kteří potřebovali okamžitou finanční pomoc a ve snaze získat další klienty při své práci jednala v rozporu se závaznými pravidly pro tento typ úvěru. Na druhé straně společenskou nebezpečnost jejího jednání snižuje skutečnost, že všichni úvěry řádně splácejí, bez ohledu na účel, k němuž byly použity“ (str. 8 rozsudku).
Podle názoru Nejvyššího soudu nevyplývají ze skutkových zjištění žádné okolnosti, které by svou výjimečnou povahou odůvodňovaly závěr, že by stupeň společenské nebezpečnosti obviněnou spáchané trestné činnosti neodpovídal ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům pomoci k trestného činu úvěrového podvodu podle §250a odst. 2 tr. zák. K správnému posouzení materiální stránky soudem prvního stupně lze dodat, že jednání obviněné, jinak zcela bezúhonné osoby, bylo pro spáchání trestných činů zásadní a nebylo zcela ojedinělé, neboť šlo o dva skutky, které byly spáchány závažnější formou zavinění – v přímém úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák. Napadená rozhodnutí netrpí vadou, kterou obviněná v mimořádném opravném prostředku relevantně uplatnila. Skutková zjištění, jak byla učiněna v soudním řízení ve věci, objasňují všechny potřebné okolnosti pro posouzení jednání obviněné M. Š. jako účastenství na dvojnásobném trestném činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 2 tr. zák. ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. včetně subjektivní a materiální stránky. Správné právní kvalifikaci obou skutků, s níž se v odvolacím řízení důvodně ztotožnil i Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, odpovídají ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Kroměříži též obě aplikované právní věty.
Závěrem je třeba připomenout, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). V posuzované trestní věci se však o takovou situaci zjevně nejedná.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněné M. Š. odmítl, neboť je shledal zjevně neopodstatněným. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. února 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k