ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.1447.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 1447/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 18. prosince 2008 dovolání, které podal obviněný P. N., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 5 To 295/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 8 T 28/2007, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. N. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 8 T 28/2007, byl obviněný P. N. uznán vinným, že
dne 13. 2. 2007 kolem 13.50 hod. v R., před domem, okr. V., za přítomnosti nejméně dvanácti osob, fyzicky napadl R. Š., kterého udeřil opakovaně pěstí do hlavy, následkem tohoto jednání mu bylo způsobeno zranění, spočívající v otřesu mozku lehkého stupně a zhmoždění obličeje, omezující jej v obvyklém způsobu života po dobu čtyř dnů.
Takto popsané jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §221 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §221 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 5 To 295/2008, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Citované rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu (všechny jeho výroky) napadl obviněný P. N. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvody zakotvené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Podle jeho názoru v řízení, jež předcházelo rozhodnutí o zamítnutí odvolání, došlo k vydání rozhodnutí, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V podání obviněný připomněl dosavadní průběh řízení před soudy obou stupňů. Uvedl, že pokud jde o právní kvalifikaci jeho jednání jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví, tak prvostupňový soud v této otázce pochybil, když se řádně nevypořádal se všemi rozhodnými okolnostmi případu a důkazy, které byly v průběhu hlavního líčení provedeny, resp. tyto nesprávně právně posoudil. Odůvodnění prvostupňového soudu označil za zcela nedostatečné, neboť se nevypořádal zejména se subjektivní stránkou trestného činu. Vyslovil nesouhlas s hodnocením znaleckého posudku z oboru zdravotnictví soudem. Namítl, že se z odůvodnění rozsudku nedozvěděl, z čeho soud prvního stupně dovodil, že měl v úmyslu poškozenému ublížit na zdraví a spáchat trestný čin podle §221 odst. 1 tr. zák. V tomto směru obviněný odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu. Připomněl, že k naplnění subjektivní stránky trestného činu podle §221 odst. 1 tr. zák. nestačí, že pachatel jednal úmyslně, tedy že vykonal něco, co způsobilo ublížení na zdraví, ale musí být prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení následku, tj. ublížení na zdraví (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 20/2001). Podotkl, že podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví jeho útok nebyl způsobilý přivodit závažnější následky. Vytkl, že se prvostupňový soud nezabýval ani pohnutkou trestného činu, která má přímý vliv na existenci subjektivní stránky. Zmínil rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tz 49/2001, podle něhož nelze přehlédnout podstatný význam situace, za které k předmětnému skutku došlo. V tomto směru obviněný konstatoval, že se na útok nepřipravoval, jednal nepromyšleně a reagoval spontánně na okamžitou situaci. Zdůraznil, že pokud jde o zranění poškozeného R. Š. spočívající v otřesu mozku lehkého stupně a zhmoždění obličeje, znalec tuto diagnózu pouze přebral od lékaře, který ji určil na základě sdělení jmenovaného, podle jeho subjektivních pocitů, nebyla však žádným odpovídajícím způsobem objektivizována (např. neurologickým nálezem). Současně poukázal na právní větu rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 775/2002, z níž vyplývá: „Pro závěr o existenci ublížení na zdraví jako následku trestného činu podle §221 odst. 1 tr. zák. nestačí jen subjektivní pocit poškozeného, ale změny zdravotního stavu musí být odpovídajícím způsobem objektivizovány“.
Podle obviněného se krajský soud s jeho námitkami, které byly podpořeny judikaturou, vypořádal velmi stručně. Odvolací soud uvedl, že je osobou vážící 125 kg a měřící 197 cm, útok směřoval na hlavu poškozeného, kde je uložen životně důležitý orgán, jakým je mozek i další důležité smyslové orgány a tyto skutečnosti znal. Dále si nemohl být jistý, do jaké části hlavy poškozeného udeří, přičemž pouhou shodou šťastných okolností nedošlo u poškozeného ke vzniku daleko závažnějšího poranění, než k jakému skutečně došlo. Pokud jde o to, k jakému zranění mohlo jeho útokem na poškozeného dojít, jde o otázku právní, kterou je oprávněn posuzovat pouze soud, nikoli soudní znalec. S tímto konstatováním obviněný vyslovil nesouhlas. Právní závěry, jež odvolací soud učinil, shledal v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Otázka, k jakým zraněním může konkrétním útokem dojít, je otázkou odbornou, na kterou musí odpovědět soudní znalec. Právní otázkou je, zda takové zranění je těžké či nikoli a zda jeho způsobením útočník spáchal trestný čin, a pokud ano, tak jaký. V případě, že soudní znalec odpoví na položenou otázku, že útokem mohlo vzniknout pouze takové zranění, které vzniklo, nemůže soud uvést, že útokem mohlo vzniknout i zranění jiné, mnohem závažnější.
Dále obviněný vyjádřil nesouhlas i s kvalifikací svého jednání podle ustanovení §202 odst. 1 tr. zák. V podrobnostech upozornil, že každé fyzické napadení občana, i když se jej pachatel dopustil veřejně anebo na místě veřejnosti přístupném, nemusí vždy naplňovat skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle §202 tr. zák. (rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 8 Tz 30/76). Individuální zájmy jednotlivých občanů nejsou předmětem ochrany podle §202 tr. zák., nýbrž jde o šíře pojatý komplex vztahů (rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 6 Tdo 1243/2003). Má-li být nějaké jednání pokládáno za výtržnost ve smyslu trestního zákona, musí se určitým výraznějším způsobem dotýkat veřejného pořádku jako hodnoty, která přesahuje individuální zájmy jednotlivců. Současně obviněný provedl výklad pojmů, jež jsou obsahem objektivní stránky předmětného trestného činu. Namítl, že se okresní soud nevypořádal s objektivní a materiální stránkou trestného činu výtržnictví, neboť nebyla zvážena intenzita útoku, rysy a jeho průběh. Nebyly posouzeny okolnosti, za nichž byl trestný čin spáchán, zjištěna pohnutka činu ani zhodnoceny následky a osoba pachatele. Upozornil, že ke konfliktu došlo výhradně mezi dvěma účastníky, týkal se jejich individuálních zájmů, proběhl neočekávaně a po krátkou dobu. Nikdo jiný nebyl přímo přítomen, nedotkl se ostatních občanů a nezaznamenal ani podstatnější narušení nebo ohrožení veřejného pořádku. Poškozenému nebylo ublíženo na zdraví a následky konfliktu se u něj projevily pouze v subjektivní rovině, objektivizovány nebyly. Obviněný zopakoval svoji obhajobu, že byl jednáním poškozeného vyprovokován a upozornil na skutečnost, že nebyl dosud soudně trestán. Vyjádřil přesvědčení, že nebyla naplněna formální ani materiální stránka trestného činu podle §202 odst. 1 tr. zák. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 8 Tz 30/76 a sp. zn. 6 Tdo 1243/2003.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 5 To 295/2008, i rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 20. 3. 2008, č. j. 8 T 28/2007-128, a podle §265l odst. 1 tr. ř. prvostupňovému soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Předsedkyně senátu Okresního soudu ve Vyškově nechala ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. doručit opis dovolání obviněného Nejvyššímu státnímu zastupitelství s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s jeho projednáním v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Nejvyšší soud však do dne rozhodnutí ve věci vyjádření neobdržel.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného P. N. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.).
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno dále posoudit, zda obviněným P. N. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho v případě odvolání je z procesních důvodů zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. (bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již výslovně vzala zpět) nebo odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř. (pro nedostatek náležitosti obsahu odvolání), aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky.
U obviněného P. N. však o takový případ nejde, neboť Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§254 tr. ř.). Za této situace lze dovolací důvod podle §265b odst. l písm. l) tr. ř. uplatnit, byl-li v řízení předcházejícím rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní námitku obviněného P. N. pokud nesouhlasí s tím, jak byl v soudním řízení hodnocen znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a že se soudy řádně nevypořádaly s provedenými důkazy. V této části mimořádného opravného prostředku jsou vytýkány procesní nedostatky, přičemž v uvedeném směru, jak již bylo shora řečeno, nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat.
V dovolání obviněný rovněž v podrobnostech tvrdí, že svým jednáním nenaplnil znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Tato výhrada obsahově uplatněnému důvodu dovolání odpovídá. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda zjištěný skutek byl správně právně posouzen.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Podle §8 odst. 1 tr. zák. platí, že jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Podle §4 písm. a), b) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
Objektem trestného činu podle §221 tr. zák. je lidské zdraví, tj. normální funkce lidského těla včetně řádné funkce jeho orgánů. Za „ublížení na zdraví“ se pokládá takový stav (onemocnění, poranění), jenž porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje výkon obvyklé činnosti nebo má jiný vliv na obvyklý způsob života poškozeného a který zpravidla vyžaduje lékařského ošetření, i když nezanechává trvalé následky. „Ublížením na zdraví“ bude změněný stav, který nastal např. déle trvajícími bolestmi, horečkami, nespavostí, poruchami nervstva, nechutí k jídlu, déle trvajícím vrhnutím, nemožností pohybu, upoutáním na lůžko apod.; patří sem také případy, kdy nemoc, kterou již poškozený měl, se zhoršila. „Ublížení na zdraví“ bude zpravidla ovlivňovat nepříznivě pracovní schopnost v tom smyslu, že vyřadí postiženého dočasně z pracovního procesu. Pracovní neschopnost sama o sobě nemusí však vždy správně odrážet povahu, intenzitu a závažnost způsobené poruchy zdraví. Pracovní neschopnost je důležitým kritériem při posuzování pojmu ublížení na zdraví, není však kritériem jediným ani rozhodujícím. Význam mají zejména skutečnosti, jako je povaha poruchy zdraví, jak byla způsobena, jakými příznaky se projevuje, který orgán a která funkce byla narušena, bolestivost poranění a její intenzita, zda a jaké lékařské ošetření vyžaduje, zda a do jaké míry porucha zdraví narušila obvyklý způsob života postiženého a po jak dlouhou dobu, počítaje v to i vyřazení z pracovního procesu. Posuzování každého případu musí být komplexní a přísně individuální (srov. rozhodnutí č. II/1965 Sb. rozh. tr.). Dále je třeba posoudit, jaké potíže poškozený měl a zda odpovídaly lékařskému nálezu (srov. rozhodnutí č. 2/1966 Sb. rozh. tr.). K naplnění subjektivní stránky trestného činu podle §221 odst. 1 tr. zák. nestačí, že pachatel jednal úmyslně, nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení následku ublížení na zdraví (srov. rozhodnutí č. 22/1968-I. a č. 19/1963 Sb. rozh. tr.). Jednal-li pachatel v takovém úmyslu, avšak k ublížení na zdraví nedošlo, přichází v úvahu posouzení jednání pachatele jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §221 odst. 1 tr. zák.
Podle Nejvyššího soudu nepostupoval Okresní soud ve Vyškově v rozporu s trestním zákonem, když skutek, jak je popsán ve výroku rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, kvalifikoval jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §221 odst. 1 tr. zák. Ze skutkových zjištění je evidentní, že obviněný P. N. udeřil opakovaně pěstí do hlavy poškozeného R. Š., čímž mu způsobil zranění spočívající v otřesu mozku lehkého stupně a zhmoždění obličeje, které jej omezovalo v obvyklém způsobu života po dobu čtyř dnů.
Pokud jde o charakter zranění, které poškozený R. Š. v důsledku fyzického útoku obviněného P. N. utrpěl, tak soud prvního stupně poukázal na lékařské zprávy a znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Z posledně zmíněného důkazu mimo jiné zjistil, že „…otřes mozku většinou vzniká přímým působením tupého násilí na hlavu. V daném konkrétním případě tak vznik zranění zcela odpovídá způsobu, jak jej popsal poškozený, tj. opakovanými údery pěstí do hlavy. Rovněž zranění v podobě zhmoždění obličeje odpovídá výpovědi poškozeného, neboť muselo být způsobeno působením tupého násilí maximálně střední intenzity“ (str. 4 napadeného rozsudku).
Dovolací soud považuje za potřebné uvést, že v dovolání je nepatřičně argumentováno tím, že diagnózu – zranění spočívající v otřesu mozku lehkého stupně a zhmoždění obličeje, znalec převzal od lékaře, který ji určil na základě sdělení subjektivních pocitů poškozeného, a tudíž nebyla žádným odpovídajícím způsobem objektivizována (např. neurologickým nálezem). Nutno připomenout, že již dne 13. 2. 2007 při přijetí k hospitalizaci na chirurgické oddělení Nemocnice ve V., bylo u poškozeného R. Š. provedeno neurologické vyšetření (viz zpráva ošetřujícímu lékaři na č. l. 56 spisu). Dále byl vyšetřen lékařem – neurologem ve dnech 23. 2. 2007 a 2. 3. 2007, jak plyne z lékařských zpráv o jeho zdravotním stavu (č. l. 58 spisu). Přitom potřebnou zdravotní dokumentaci (č. l. 54 až 60 spisu) měl znalec k dispozici a také z ní vycházel. Současně je potřeba zdůraznit, že ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, s nímž se prvostupňový soud ztotožnil, znalec MUDr. J. K. konstatoval: „Otřes mozku je náhlá úrazová krátkodobá porucha mozkové funkce bez zjistitelných anatomických změn na mozkové tkáni. Základním příznakem je porucha vědomí bezprostředně časově související s úrazem, dále amnézie (poruchy paměti) a nejrůznější vegetativní a vazomotorická symptomatologie (jako např. zvracení, mydriáza – rozšíření zornic, kolísání krevního tlaku, porucha orientace v čase apod.).“ Pokud jde o závažnost poranění, které poškozený utrpěl, znalec uvedl: „….jedná se o zranění vážnější než zcela lehkého a přechodného charakteru, byla dokonce nutná krátkodobá hospitalizace poškozeného, ale celkově lze říci, že zranění spadá spíše do kategorií zranění lehkých. Tímto konkrétně projednávaným dějem mohlo vzniknout pouze a jedině takové zranění, které vzniklo. Aby vzniklo zranění jiné, a to jak menšího, tak závažnějšího charakteru, musela by být změněna alespoň jedna z podmínek jeho vzniku (síla úderu, jiná zasažená část těla, jiný zraňující předmět apod.). Na druhé straně je ovšem třeba připomenout, že je nutné ze soudně lékařského hlediska, každý útok na hlavu teoreticky považovat za ohrožující život, zejména pro možnost vzniku závažných komplikací (např. krvácení do dutiny lební). K žádným takovým komplikacím však v uvedeném případě nedošlo“ (vše na č. l. 61 až 62 spisu).
Okresní soud ve Vyškově správně dovodil, že u poškozeného R. Š. nedošlo ke zranění, jež by svým charakterem bylo ublížením na zdraví ve smyslu trestního zákona, neboť poškozenému bylo způsobeno zranění, které jej neomezovalo v obvyklém způsobu života po dobu delší než sedm dnů. Lze připomenout, že za „ublížení na zdraví“ se pokládá porucha zdraví poškozeného, která mu znesnadňuje obvyklý způsob života nebo výkon obvyklé činnosti po dobu okolo sedmi dnů (srov. rozhodnutí č. 16/1986 Sb. rozh. tr.). Soud prvního stupně rovněž učinil důvodný a provedenými důkazy podložený právní závěr, že k takovému následku nedošlo jen z důvodů nezávislých na vůli obviněného P. N. V této souvislosti Krajský soud v Brně v odůvodnění usnesení poukázal na skutečnost, že obviněný vážící 125 kg a měřící 197 cm udeřil opakovaně pěstí poškozeného, přičemž útok směřoval na jeho hlavu. Současně zdůraznil: „V hlavě člověka je uložen životně důležitý orgán, jakým je mozek, který je součástí centrální nervové soustavy. Dále jsou v hlavě uloženy důležité smyslové orgány. Obžalovanému jsou tyto skutečnosti známy. Obžalovaný si při opakovaných úderech nemohl být jistý do jaké části hlavy poškozeného udeří. Za této situace lze konstatovat, že v tomto případě pouhou shodou šťastných okolností nedošlo u poškozeného ke vzniku daleko závažnějšího poranění, než k jakému skutečně došlo…“ (vše na str. 2 a 3 usnesení soudu druhého stupně). Nejvyšší soud dodává, že tento závěr není v rozporu se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, jak je namítáno v dovolání.
Předně sám znalec MUDr. J. K. upozornil na skutečnost, že každý útok na hlavu lze ze soudně lékařského hlediska teoreticky považovat dokonce za ohrožující život. Ze skutkových zjištění plyne, že jednáním obviněného P. N. byly, a to shodou příznivých okolností nezávislých na jeho vůli, zasaženy ty části hlavy poškozeného R. Š., kde se nenacházely žádné vnější smyslové orgány např. oči nebo nos. V případě jejich bezprostředního zasažení úderem pěstí až střední intenzity, mohlo u poškozeného dojít ke zranění naplňující ublížení na zdraví ve smyslu trestního zákona. Pro důvodnost tohoto závěru, že k závažnějšímu zranění stačila i malá změna místa úderu, svědčí např. poranění hlavy poškozeného v blízkosti levého oka (palpační bolestivost zjištěná u jeho osoby pod levým okem – viz lékařská zpráva na č. l. 55 spisu).
Prokázaným cílem jednání obviněného P. N. nebylo poškozenému způsobit ublížení na zdraví ve smyslu ustanovení §4 písm. a) tr. zák. Z hlediska naplnění subjektivní stránky, a to jejího obligatorního znaku – úmyslného zavinění, však ve smyslu ustanovení §4 písm. b) tr. zák. věděl, že svým jednáním – opakovanými údery pěstí až střední intenzity do hlavy poškozeného R. Š. – může takový škodlivý následek jmenovanému způsobit, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Ostatně v tomto směru je důvodně argumentováno v usnesení odvolacího soudu na str. 3 odůvodnění rozhodnutí.
Trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí. Podle §89 odst. 4 písm. a), b) tr. zák. platí, že trestný čin je spáchán veřejně, jestliže je spáchán
a) obsahem tiskoviny nebo rozšiřováním spisu, filmem, rozhlasem, televizí nebo jiným obdobně účinným způsobem, nebo
b) před více než dvěma osobami současně přítomnými.
Ve stručnosti lze připomenout, že ustanovení §202 tr. zák. chrání klidné občanské soužití proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek. Často jsou výtržnictvím ohroženy i další zájmy, zejména zdraví lidí, cizí majetek, čest a důstojnost lidí apod. Hrubou neslušností je jednání, jímž jsou hrubě porušována pravidla občanského soužití a zásady občanské morálky (zákon příkladně zmiňuje hanobení historické nebo kulturní památky, hrobu nebo jiného pietního místa, hrubé rušení přípravy nebo průběhu organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí). Může jít i o hrubý útok na čest a vážnost občana (např. vulgární nadávky, oplzlé řeči, urážky skutkem aj.). Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití (srov. rozhodnutí č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Je to na rozdíl od hrubé neslušnosti zpravidla fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem (např. bezdůvodné napadání personálu v restauraci, hrubé rušení průběhu taneční zábavy apod.). Místem veřejnosti přístupným je místo, kam má přístup široký okruh lidí, individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi (v době činu tam však nemusí být).
Soud prvního stupně též nepochybil, když předmětný skutek uvedený v rozsudečném výroku a rozvedený v odůvodnění rozhodnutí, posoudil jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Ze skutkového zjištění je zřejmé, že v odpoledních hodinách na ulici v R., za přítomnosti nejméně dvanácti osob, obviněný P. N. udeřil opakovaně pěstí do hlavy poškozeného R. Š. Tímto jednáním se dopustil veřejně – ve smyslu ustanovení §89 odst. 4 písm. b) tr. zák. a na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadl jiného. V této spojitosti Krajský soud v Brně v odůvodnění napadeného usnesení mimo jiné konstatoval: „Obžalovaný svým jednáním závažným způsobem narušil veřejný klid a pořádek. Fyzickým napadením poškozeného jej hrubě urazil, ponížil a vzbudil u něj obavy o bezpečnost a zdraví. Obžalovaný tak jednal, přestože ke konfliktu došlo na veřejné komunikaci a konfliktu byly přítomny další osoby. I přesto, že byl obžalovaný k jednání „vyprovokován“ tím, že poškozený nevhodně zaparkoval své vozidlo, nelze v žádném případě řešit konflikt mezi jednotlivými účastníky silničního provozu tím, že se budou veřejně a na místě veřejnosti přístupném fyzicky napadat. Takové jednání je nejen neuctivé a bezohledné ke konkrétnímu poškozenému, ale rovněž k osobám, které by mohly být takovým útokům přítomny nebo takovým útokům přítomny byly“ (str. 3 napadeného usnesení). Z hlediska zavinění obviněný jednal minimálně v nepřímém úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák., neboť věděl, že svým jednáním – napadením poškozeného – může způsobit poruchu zájmu chráněného trestním zákonem, jímž je veřejný klid a pořádek, a pro případ, že ji způsobí, byl s tím srozuměn (srov. argumentaci na str. 5 napadeného rozsudku).
Podle §3 odst. 1 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Podle §3 odst. 2 tr. zák. platí, že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Podle §3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Jednání obviněného P. N., jinak bezúhonné osoby, je nebezpečné pro společnost, neboť bezprostředně ohrozilo zájem chráněný trestním zákonem, kterým je lidské zdraví a porušilo zásady občanského soužití. V této souvislosti nelze pominout, že fyzické napadení poškozeného R. Š. bylo naprosto neadekvátní situaci, která mu předcházela. Jednání obviněného sice trvalo krátce, ale šlo o tři údery až střední intenzity do hlavy poškozeného, a to při zjevné hmotnostní i výškové převaze útočníka. Navíc poškozenému bylo způsobeno zranění, které sice nedosáhlo ublížení na zdraví ve smyslu trestního zákona, ale vedlo u jeho osoby k omezením včetně pracovní neschopnosti, jež trvala i po čtyřdenní hospitalizaci v nemocnici. S ohledem na zjištěný charakter fyzického napadení, místo, kde k události došlo a počet přítomných osob (nejméně dvanáct), byl již hrubě narušen veřejný klid a pořádek.
Dovolání lze přisvědčit v tom, že každé fyzické napadení občana, i když se ho pachatel dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, nemusí naplňovat skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle §202 tr. zák. (viz rozhodnutí č. 40/1977 Sb. rozh. tr.). V předmětné trestní věci se však o takový případ nejedná. Výše popsané skutečnosti svědčí o naplnění v dovolání zpochybňované materiální stránky v jednání obviněného, tj. vyššího stupně společenské nebezpečnosti, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), a to jak u pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §221 odst. 1 tr. zák., tak i trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., spáchaných v jednočinném souběhu.
Nejvyšší soud konstatuje, že ve věci učiněná skutková zjištění umožňují důvodný závěr, že obviněný P. N. svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Správnému právnímu posouzení předmětného skutku, s nímž se v odvolacím řízení důvodně ztotožnil i Krajský soud v Brně, odpovídají ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu ve Vyškově i obě tzv. právní věty. Námitky, které byly v mimořádném opravném prostředku formálně relevantně uplatněny, tudíž nelze akceptovat.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., dovolání obviněného P. N. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. prosince 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k