ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.1471.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 1471/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. listopadu 2008 o dovolání, které podal obviněný J. T., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. 11 To 245/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 1 T 203/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 10. 3. 2008, sp. zn. 1 T 203/2007, byl obviněný J. T. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., které podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „dne 1. 4. 2007 kolem 01.00 hodin v P., okr. P., v restauraci U S., na rodinné oslavě po předchozím slovním konfliktu fyzicky napadl poškozeného P. P., tím způsobem, že ho bez varování chytil zezadu kolem pasu, nadzvedl ho a silou odhodil vpravo do prostoru, následkem odhození poškozený nekontrolovatelně upadl na zem tak, že mu při pádu zůstala pravá noha pod jeho tělem a tím utrpěl zranění spočívající v šikmé zlomenině pravé lýtkové kosti nad zevním kotníkem s posunem kostních úlomků, toto zranění poškozeného omezilo v běžném způsobu života po dobu 8-mi týdnů“. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §221 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozené V. z. p. částku ve výši 4.412,- Kč a poškozenému P. P. částku ve výši 36.966,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli tito poškození odkázáni se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali státní zástupce Okresního státního zastupitelství Praha – západ v neprospěch obviněného a poškozený P. P., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze. Rozsudkem ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. 11 To 245/2008, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., neboť „dne 1. 4. 2007 kolem 01:00 hodin v P., okr. P., v restauraci U S., na rodinné oslavě po předchozím slovním konfliktu fyzicky napadl poškozeného P. P., tím způsobem, že ho bez varování chytil zezadu kolem pasu, nadzvedl ho a silou odhodil vpravo do prostoru, následkem odhození poškozený nekontrolovaně upadl na zem tak, že mu při pádu zůstala pravá noha pod jeho tělem a tím utrpěl zranění spočívající v šikmé zlomenině pravé lýtkové kosti nad zevním kotníkem s posunem kostních úlomků, toto zranění poškozeného omezilo v běžném způsobu života po dobu osmi týdnů“. Za tyto trestné činy obviněného odsoudil podle §221 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněného zavázal k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozené V. z. p. částku ve výši 4.412,- Kč a poškozenému P. P. částku ve výši 79.042,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozenou V. z. p. se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze (a to všem jeho výrokům, kromě výroku o náhradě škody poškozené V. z. p.) podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku z hlediska aplikace §88 odst. 1 tr. zák., jenž vyjadřuje požadavek zákona, aby okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby byly posuzovány materiálně, nikoliv formálně, tj. aby se k takové okolnosti přihlédlo jen tehdy, když podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Konstatoval, že odvolací soud, na rozdíl od soudu první instance, okolnost svědčící pro použití kvalifikované skutkové podstaty posuzuje striktně formálně a spatřuje ji pouze ve způsobeném následku. Podle jeho slov při podrobném studiu rozhodujících skutkových okolností v posuzovaném případě okolnost, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, nepředstavuje způsobení těžké újmy na zdraví, a to z hlediska zavinění toliko z nedbalosti. Shledal, že předmětný skutek měl být posouzen podle §221 odst. 1 tr. zák. Vzápětí sice připustil, že je nutno souhlasit s názorem odvolacího soudu, že není možné řešení slovních konfliktů mezi lidmi za pomoci fyzického násilí, ovšem dodal, že z tohoto obecného konstatování není možno odvozovat použití kvalifikované skutkové podstaty v případech, kde je na místě užít skutkové podstaty základní tak, jak je tomu v posuzovaném případě. Zdůraznil, že jeho útok byl vyprovokován jednáním poškozeného na základě vyjádření k jeho sexuální orientaci, a dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně, na rozdíl od soudu odvolacího, nepřihlédl k okolnostem, jež podmiňují užití kvalifikované skutkové podstaty, a správně tyto okolnosti zhodnotil z materiálního hlediska, nikoliv čistě formálně.
V další části svého dovolání uvedl, že co se zjišťování rozsahu způsobené škody týče, soud má vycházet z obecných ustanovení o zjišťování skutkového stavu v rozsahu potřebném pro rozhodnutí podle §2 odst. 5 tr. ř., kde se prolíná zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností se zásadou vyhledávací. Následně poznamenal, že v souladu s výkladovými pravidly §228 tr. ř. a konstantní judikaturou platí, že podkladem pro zjištění výše škody nemůže být jen vyčíslení škody předložené poškozeným, ale správnost údajů uvedených ve vyčíslení je nutno prověřit dalšími důkazy, a to případně i za pomoci znalce. V této souvislosti namítl, že v jeho trestní věci se soud spokojil pouze s předložením jakéhosi příjmu poškozeného v rozhodném období a tuto částku pak odvolací soud přiznal v napadeném rozsudku jako náhradu škody poškozenému, aniž by vykonal jakýkoliv další úkon k prověření správnosti jejího vyčíslení. Rovněž akcentoval, že na základě z důkazního řízení zjištěných rozhodujících skutkových okolností jsou objektivně prokazatelné ty okolnosti, které svědčí o výrazném spoluzavinění poškozeného na jemu (poškozenému) vzniknuvší škodě ve formě ušlé mzdy, aniž by ovšem k těmto okolnostem bylo odvolacím soudem relevantním způsobem přihlédnuto při jeho úvaze o rozsahu způsobené škody. Vyjádřil přesvědčení, že soud prvního stupně pochybil, když na základě shora uvedených okolností vzniku předmětné škody s výrazným zaviněním poškozeného neaplikoval §441 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku v platném znění (dále jen „obč. zák.“), nebo moderační právo soudu ke snížení výše škody podle §450 téhož zákona. Uzavřel, že s ohledem na skutečnost, že v adhézním řízení soud rozhoduje o náhradě škody podle hmotného práva jiné povahy než trestní (v posuzovaném případě podle norem občanského práva hmotného), ale ve formě trestního řízení, podle trestního řádu, byla uvedeným postupem odvolacího soudu porušena jedna z klíčových zásad trestního řízení vůbec, a to zásada vyhledávací, tj. povinnost orgánu činného v trestním řízení zkoumat stejně pečlivě okolnosti svědčící v neprospěch obžalovaného i v jeho prospěch.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadený rozsudek odvolacího soudu jakož i předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. 11 To 245/2008, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky směřují z podstatné části právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž odvolacímu soudu vytýká také neúplné důkazní řízení (že rozhodl o náhradě škody poškozenému P. P. pouze na podkladě „jakéhosi příjmu poškozeného v rozhodném období“, aniž by správnost vyčíslení škody ze strany poškozeného prověřil dalšími důkazy), nesprávné hodnocení důkazů, porušení zásady zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností a zásady vyhledávací a vadná skutková zjištění (vyjádřená ve výroku rozsudku soudu druhého stupně a rozvedená v jeho odůvodnění, zejména závěr, podle něhož nebylo shledáno spoluzavinění poškozeného na vzniklém následku, a závěr o výši způsobené škody). Přitom prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům [prohlašuje, že byly objektivně prokázány okolnosti, které svědčí o výrazném zavinění poškozeného P. P. na jemu (poškozenému) vzniknuvší škodě ve formě ušlé mzdy, a zpochybňuje výši této škody]. Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném výroku o povinnosti nahradit poškozenému P. P. škodu i s tím, že soud při stanovení výše náhrady škody měl aplikovat §441 obč. zák., popř. §450 téhož zákona. Nenamítá tak jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován rovněž v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., tzn. že v tomto směru dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Naznačené námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný názor o nesprávnosti výroku o jeho povinnosti nahradit škodu poškozenému P. P. ve skutečnosti dovozoval z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, porušení zásady zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností a zásady vyhledávací a vadných skutkových zjištění, pak v tomto směru soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a naznačenou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Obviněný však také namítl, že odvolací soud posoudil okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby pouze formálně, resp., že nesprávně aplikoval §88 odst. 1 tr. zák. Takovou námitku lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Kvalifikovanou skutkovou podstatu podle odst. 2 písm. c) citovaného zákonného ustanovení naplní pachatel, který způsobí takovým činem těžkou újmu na zdraví.
Těžkou újmou na zdraví se podle §89 odst. 7 tr. zák. rozumí jen vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví
a) zmrzačení,
b) ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti,
c) ochromení údu,
d) ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí,
e) poškození důležitého orgánu,
f) zohyzdění,
g) vyvolání potratu nebo usmrcení plodu,
h) mučivé útrapy, nebo
ch) delší dobu trvající porucha zdraví.
Zákon tedy vymezuje pojem těžké újmy na zdraví dvěma podmínkami, které musí být splněny zároveň. Vždy musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění a újma na zdraví musí odpovídat alespoň jednomu z taxativně uvedených typů v §89 odst. 7 písm. a) až ch) tr. zák.
Za těžkou újmu na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák., a to delší dobu trvající poruchu zdraví, soudy považují vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, které omezovaly způsob života poškozeného nejméně po dobu šesti týdnů. Doba, po kterou trval tento vážný stav je obvykle podstatně kratší, než trvalo celkové léčení a pracovní neschopnost poškozeného [viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 661 s.]. Přitom je potřeba uvést, že v současné době, díky pokročilému stupni lékařské vědy, trvá stav, který lze označit za vážnou poruchu na zdraví, mnohdy kratší dobu než šest týdnů i u těch nejzávažnějších zranění, ohrožujících život poškozeného nebo i u takových zranění, jejichž úplné vyléčení je mimořádně zdlouhavé. V těchto případech proto bývá závěr, že šlo o těžkou újmu na zdraví, odůvodněn závažnější povahou poruchy zdraví a příznaků, které ji doprovázely, nebo také značnou délkou léčení a pracovní neschopnosti výrazně přesahující šest týdnů. Opačný přístup by byl v rozporu se smyslem ustanovení §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. (srov. přiměř. zhodnocení č. II/1965 Sb. rozh. tr., popř. rozhodnutí č. 13/1966/III Sb. rozh. tr.).
Podle §88 odst. 1 tr. zák., který upravuje v souladu s formálně – materiálním pojetím trestného činu materiální podmínku pro použití vyšší trestní sazby, se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě (§3 odst. 4 tr. zák.) ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty (srov. rozhodnutí publikované pod č. 34/1976 Sb. rozh. tr.). Jinými slovy, nejsou-li tu takové okolnosti případu, které by snižovaly stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, nelze posoudit jednání pachatele, které odpovídá znakům kvalifikované skutkové podstaty jinak, než právě podle této skutkové podstaty (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2008, sp. zn. 11 Tdo 698/2008).
Podle skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně, obviněný: „…v restauraci… na rodinné oslavě po předchozím slovním konfliktu fyzicky napadl poškozeného P. P. … tím způsobem, že ho bez varování chytil zezadu kolem pasu, nadzvedl ho a silou odhodil vpravo do prostoru, následkem odhození poškozený nekontrolovaně upadl na zem tak, že mu při pádu zůstala pravá noha pod jeho tělem a tím utrpěl zranění spočívající v šikmé zlomenině pravé lýtkové kosti nad zevním kotníkem s posunem kostních úlomků, toto zranění poškozeného omezilo v běžném způsobu života po dobu osmi týdnů“.
K tomu odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dodal: „Jednání obžalovaného sice bylo slovními narážkami poškozeného do jisté míry vyprovokováno, avšak jeho reakci hrubým fyzickým útokem a způsobení těžké újmy na zdraví poškozeného tím skutečně nelze ospravedlnit. K tíži obžalovaného přichází i způsob provedení trestného činu – obžalovaný napadl poškozeného P. P. zezadu a v okamžiku, kdy poškozený útok neočekával, neměl tedy žádnou možnost obrany či alespoň zmírnění svého pádu. Následkem jednání obžalovaného vznikla těžká újma na zdraví – poškozený byl zraněním omezen v běžném způsobu života po dobu osmi týdnů v důsledku znehybnění pravé dolní končetiny sádrovým obvazem, další čtyři měsíce však trvala jeho pracovní neschopnost s ohledem na rehabilitační léčbu. Nevalné pracovní hodnocení obžalovaného a jeho předchozí odsouzení za jinou trestnou činnost pak rovněž stupeň nebezpečnosti jeho činu pro společnost rozhodně nesnižuje.“
Nejvyšší soud v návaznosti na shora stručně rozvedená teoretická východiska a skutkové závěry odvolacího soudu dospěl k závěru, že obviněný nepochybně svým jednáním naplnil znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. nejen po formální stránce, ale též po stránce materiální. Nejvyšší soud, neshledal existenci žádných okolností, které by snižovaly stupeň nebezpečnosti činu obviněného pod hranici odpovídající kvalifikované skutkové podstatě trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. Naopak, ve shodě s odvolacím soudem konstatuje, že jednání obviněného je charakterizováno okolnostmi, jež vylučují závěr, že konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je v daném případě pod hranicí tzv. typové nebezpečnosti trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., že tedy neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům této trestné činnosti. Vzhledem ke konkrétním okolnostem zjištěného skutku, které byly náležitě vyjádřeny v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně, a rovněž přiléhavě rozvedeny v odůvodnění odvolacího rozhodnutí (především je třeba přisvědčit závěru odvolacího soudu, že útok obviněného v podobě hrubého fyzického násilí s následkem těžké újmy na zdraví byl naprosto neadekvátní a neomluvitelnou reakcí na slovní narážky poškozeného a že společenskou nebezpečnost předmětného činu pro společnost podstatně zvyšuje způsob provedení útoku obviněného, jenž poškozeného napadl nečekaně, zezadu a se značnou razancí a nedal mu tak sebemenší možnost obrany a délka pracovní neschopnosti poškozeného) nelze odvolacímu soudu vytýkat závěr o jeho vysoké společenské nebezpečnosti, resp. o tom, že v posuzovaném případě byla naplněna materiální podmínka pro použití vyšší trestní sazby ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák.
Z výše popsaných důvodů nemohl Nejvyšší soud přiznat formálně právně relevantní argumentaci obviněného žádné opodstatnění.
V souvislosti s tím je třeba konstatovat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované věci nejedná.
Obiter dictum Nejvyšší soud stručně konstatuje, že v daném případě nebylo důvodu vzhledem k okolnostem charakterizujícím zjištěný skutek (zvláště faktu, že obviněný napadl poškozeného nečekaně, zezadu a se značnou razancí, přičemž šlo o jednání zcela neadekvátní pouhému verbálnímu projevu poškozeného) aplikovat při rozhodnutí o nároku na náhradu škody ustanovení §441 obč. zák. nebo §450 obč. zák. Za těchto okolností totiž nelze hovořit o spoluzavinění poškozeného na způsobeném následku (účinku) ani o důvodech zvláštního zřetele hodných, jež by svědčily ve prospěch obviněného.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. listopadu 2008
Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý