ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.221.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 221/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. března 2008 o dovolání, které podal obviněný D. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 8 To 92/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 19/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 42 T 19/2006, byl obviněný D. S. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 9. 12. 2005 v přesně nezjištěné době od 03.00 hod. do 05.00 hod. v P., V., v baru a před barem F., kde pracoval jako barman, po předchozím slovním konfliktu, fyzicky napadl poškozeného F. F. B.,, státního občana I., tak, že ho vyvlekl z baru a před barem mu přesně nezjištěným způsobem, zřejmě údery rukou či kopy, způsobil četná zranění, zejména tržně zhmožděné rány obočí, krevní výron v okolí levého oka a výrony na levé horní končetině a obou dolních končetinách, přičemž poškozený v důsledku zlomeniny klenby lební a spodiny lební, ke které však došlo přesně nezjištěným způsobem, zemřel dne 13. 12. 2005“. Za to byl obviněný odsouzen podle §221 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození K. B., M. B. a J. B., všichni bytem S. S., T. R., C. I., odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a městský státní zástupce v Praze, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze. Rozsudkem ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 8 To 92/2007, podle §258 odst. 1 písm. c), d) tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, odst. 3 tr. zák., neboť tento „dne 9. 12. 2005 v přesně nezjištěné době od 03.00 hod. do 05.00 hod. v P., V., v baru F. a před barem, kde pracoval jako barman, po předchozím slovním konfliktu, fyzicky napadl poškozeného F. F. B., státního občana I., tak, že ho vyvlekl z baru a před barem mu přesně nezjištěným způsobem, zřejmě údery rukou či kopy, způsobil četná zranění, zejména tržně zhmožděné rány obočí, krevní výron v okolí levého oka a výrony na levé horní končetině a obou dolních končetinách, v důsledku tohoto útoku či následného pádu poškozeného došlo ke zlomenině klenby a spodiny lební, přičemž poškozený na následky těchto poranění dne 13. 12. 2005 zemřel“. Za tento trestný čin obviněného odsoudil podle §222 odst. 3 tr. zák., ve znění platném do 31. 8. 2006, k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným K. B., částku 240.000,- Kč, M. B., částku 240.000,- Kč a J. B., částku 175.000,- Kč. Podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku vyjádřil přesvědčení, že výrok rozsudku Vrchního soudu v Praze neobstojí v konfrontaci s ustanovením §222 tr. zák. ani s ustanovením §6 písm. a) tr. zák. Připomněl, že podle napadeného rozsudku měl poškozenému způsobit četná zranění, zejména tržně zhmožděné rány obočí, krevní výron v okolí levého oka a výrony na levé horní končetině a obou dolních končetinách, a že v důsledku tohoto útoku či následného pádu poškozeného došlo ke zlomenině klenby a spodiny lební, přičemž poškozený na následky těchto poranění zemřel. Poté odcitoval dikci §222 odst. 1, odst. 3 a §6 písm. a) tr. zák. a poznamenal, že k tomu, aby došlo k naplnění §222 odst. 3 tr. zák., musí být nejprve způsobena úmyslně těžká újma na zdraví a následně i z nedbalosti smrt. Podle jeho slov ovšem zranění uvedená ve výroku napadeného rozsudku, tedy zejména tržně zhmožděné rány obočí, krevní výron v okolí levého oka a výrony na levé horní končetině a obou dolních končetinách, sama o sobě charakter těžké újmy na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 tr. zák. nepochybně nemají. Z tohoto dovodil, že by se v jeho případě mohlo jednat maximálně o trestný čin podle §221 odst. 1 tr. zák., jehož zákonné znaky ale v řízení před soudy obou stupňů zjišťovány nebyly. Následně zdůraznil, že za těchto okolností uvádí rozsudečný výrok dvě alternativní možnosti, za nichž došlo ke zlomenině klenby a spodiny lební, což je nepochybně zranění mající ve smyslu §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. charakter těžké újmy. Jenomže k tomuto zranění došlo buď útokem pachatele nebo pádem poškozeného. Dokud k tomuto případnému pádu nedošlo, není, jak podle obviněného plyne z výroku rozsudku, prokázáno, že by došlo k těžké újmě na zdraví. V návaznosti na to obviněný prohlásil, že vzhledem k tomu, že těžká újma na zdraví musela být (při dodržení zásady in dubio pro reo) způsobena pádem, který nastal v době, kdy zranění poškozeného neměla charakter těžké újmy na zdraví, je zjevné, že následek (těžká újma na zdraví jako takové) nebyl způsoben úmyslně, nýbrž maximálně z nedbalosti. Podle obviněného nelze totiž u silně podnapilého člověka, u něhož byl podle soudních znalců zjištěn těžký stupeň opilosti, předpokládat, že by pachatel mohl odpovídat ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. za způsobení těžké újmy na zdraví způsobené pádem, když žádným důkazem navíc nebylo prokázáno, že (obviněný) napadal poškozeného opakovanými údery do hlavy až do doby, kdy tento upadl na zem, jak uzavřel (na rozdíl od soudu prvního stupně) odvolací soud. Obviněný proto dospěl k závěru, že z výroku rozsudku soudu druhého stupně nevyplývá, že by úmyslně způsobil poškozenému těžkou újmu na zdraví, v jejímž důsledku tento zemřel, a vzápětí podotkl, že při tom všem pomíjí skutečnost, že nebylo nijak prokázáno jeho jednání ve vztahu k poškozenému.
Dále odvolacímu soudu vytkl, že v rozporu se zákonem rozhodl ve smyslu §228 odst. 1 tr. ř. o náhradě škody s odůvodněním, že striktní dodržení zákona by bylo nepřiměřeně tvrdé vůči poškozeným, což podle názoru obviněného budí až pochybnost o nestrannosti rozhodování soudu, když soud je povinen zákon dodržovat a zákon je v tomto smyslu (viz §43 odst. 3 tr. ř.) jednoznačný, stejně jako judikatura i literatura (v této souvislosti odkázal na Komentář k trestnímu řádu. C.H.Beck, 5. vydání, str. 304, kde je uvedeno, že při opožděném uplatnění nároku již poškozený nemůže úspěšně uplatňovat nárok na náhradu škody, a to i když bylo toto opožděné uplatnění nároku důsledkem nesprávného postupu ze strany orgánu činného v trestním řízení). Navíc argumentoval, že ve věci nebylo podáno odvolání ze strany poškozených a není tak zjevné, na základě čeho učinil odvolací soud výrok o náhradě škody. Shledal, že v napadeném rozhodnutí výrok o náhradě škody přebývá [což kupodivu samo o sobě dovolacím důvodem není na rozdíl od §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.], a že postup odvolacího soudu je navíc v rozporu s §254 tr. ř.
Závěrem shrnul, že má za to, že napadené rozhodnutí ve výroku o vině a výroku o náhradě škodě spočívá jak na nesprávném právním posouzení skutku, tak na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Přitom ještě upozornil na ústavně právní aspekt věci, neboť podle jeho slov postup odvolacího soudu, kde fakticky nedošlo u veřejného zasedání k žádným novým skutečnostem a novým důkazům, když výslech znalce ničeho nového oproti dokazování před soudem prvního stupně nepřinesl, značí porušení zásady spravedlivého procesu, zcela neočekávané rozhodnutí odvolacího soudu a fakticky odnětí možnosti opravného prostředku při zcela nečekaném drasticky rozdílném rozhodnutí, zejména pokud odvolací soud hodnotil důkazy rozhodující pro uznání na vinu zcela jinak než soud prvního stupně, a to v rozporu s §263 odst. 7 tr. ř.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) postupoval ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř., zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 8 To 92/2007, v celém rozsahu a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 8 To 92/2007, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Namítl-li obviněný, že nebylo prokázáno jeho jednání ve vztahu k poškozenému, pak takovou argumentaci nelze se zřetelem k výše rozvedeným teoretickým východiskům charakterizujícím dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pod tento dovolací důvod podřadit. Obviněný totiž de facto napadá správnost relevantních skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem (odmítá skutkový závěr odvolacího soudu, že fyzicky napadl poškozeného tak, že ho vyvlekl z baru a před barem mu přesně nezjištěným způsobem, zřejmě údery rukou či kopy, způsobil četná zranění, zejména tržně zhmožděné rány obočí, krevní výron v okolí levého oka a výrony na levé horní končetině a obou dolních končetinách, v důsledku tohoto útoku či následného pádu poškozeného došlo ke zlomenině klenby a spodiny lební, zejména popírá, že by poškozenému způsobil nejzávažnější zranění – zlomeninu klenby a spodiny lební, s tím, že je třeba vycházet ze zjištění, že toto zranění bylo způsobeno pádem poškozeného, pravděpodobně v důsledku jeho opilosti, na zem, když žádným důkazem nebylo prokázáno, že napadal poškozeného opakovanými údery do hlavy až do doby, kdy tento upadl na zem), tzn. že v této části uplatnil dovolání na procesním a nikoli hmotně právním základě (ve skutečnosti namítá porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.).
Tentýž závěr platí i ve vztahu k výhradě obviněného směřující vůči výroku rozsudku soudu druhého stupně o náhradě škody. Rovněž tato námitka má výlučně procesní a nikoli hmotně právní charakter, neboť obviněný odvolacímu soudu vytýká nerespektování procesních ustanovení (§43 odst. 3 tr. ř. a §254 tr. ř.), konkrétně, že rozhodl o jeho povinnosti nahradit škodu poškozeným za situace, kdy tito neuplatnili svůj nárok na náhradu škody v trestním řízení včas a ani nepodali proti rozhodnutí nalézacího soudu odvolání.
Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný formálně ani věcně neuplatnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Z podaného dovolání však vyplývá, že obviněný také z hlediska podstaty uplatněné argumentace věcně namítl, že skutek popsaný ve výrokové větě v rozsudku soudu druhého stupně neodpovídá zákonným znakům trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, odst. 3 tr. zák., neboť následek jeho jednání ve formě těžké újmy na zdraví, v jejímž důsledku poškozený zemřel, nebyl způsoben úmyslně, a v důsledku toho nelze dovodit z hlediska §6 písm. a) tr. zák. zavinění ani ke zmíněnému těžšímu následku, tzn. že nebyla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, odst. 3 tr. zák. Takovou argumentaci obviněného lze označit z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za právně relevantní.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, odst. 3 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví a tímto činem způsobí smrt.
Po subjektivní stránce je u tohoto trestného činu tedy třeba úmyslného zavinění. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§4 písm. a) tr. zák.], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.].
V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C.H.Beck, 2004, 47-52 s.). Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy.
K okolnosti přitěžující nebo k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se podle §6 tr. zák. přihlédne,
a) jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že tento zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné,
b) jde-li o jinou skutečnost, i tehdy, jestliže o ní pachatel nevěděl, ač o ní vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl, vyjímaje případy, kdy tento zákon vyžaduje, aby o ní pachatel věděl.
Těžkou újmou na zdraví se ve smyslu §89 odst. 7 tr. zák. rozumí jen vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví
a) zmrzačení,
b) ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti,
c) ochromení údu,
d) ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí,
e) poškození důležitého orgánu,
f) zohyzdění,
g) vyvolání potratu nebo usmrcení plodu,
h) mučivé útrapy, nebo
ch) delší dobu trvající porucha zdraví.
Zákon tedy vymezuje pojem těžké újmy na zdraví dvěma podmínkami, které musí být splněny zároveň. Vždy musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění a újma na zdraví musí odpovídat alespoň jednomu z taxativně uvedených typů v §89 odst. 7 písm. a) až ch) tr. zák.
Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně vyplývá, že obviněný: „… po předchozím slovním konfliktu, fyzicky napadl poškozeného… tak, že ho vyvlekl z baru a před barem mu přesně nezjištěným způsobem, zřejmě údery rukou či kopy, způsobil četná zranění, zejména tržně zhmožděné rány obočí, krevní výron v okolí levého oka a výrony na levé horní končetině a obou dolních končetinách, v důsledku tohoto útoku či následného pádu poškozeného došlo ke zlomenině klenby a spodiny lební, přičemž poškozený na následky těchto poranění… zemřel“.
K tomu odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí poznamenal, že: „Závěr soudu prvního stupně v tom směru, že neexistuje příčinná souvislost mezi jednáním obžalovaného a nejzávažnějším poraněním poškozeného byl tedy jednoznačně vyvrácen… Odvolací soud má za prokázané, že všechna zranění poškozeného, tedy i to nejzávažnější, které má nepochybně charakter těžké újmy na zdraví, tj. zlomenina klenby a spodiny lební, vznikla v krátkém časovém intervalu v době, kdy byl poškozený napadán pravděpodobně údery nebo kopy do hlavy. Pro vznik tohoto nejzávažnějšího zranění není vůbec důležité, zda vzniklo přímo údery do hlavy nebo až následným pádem. Obžalovaný věděl, že poškozený je pod vlivem alkoholu a že po opakovaných úderech do hlavy může upadnout. Věděl také, že požitý alkohol může mít vliv na obranné reakce a že za této situace může mít nekontrolovaný pád vážnější následek. Pokud tedy obžalovaný napadal podnapilého poškozeného opakovanými údery do hlavy až do doby, kdy tento upadl na zem, odpovídá plně za následek takového jednání, protože s takovým následkem, tj. se způsobením těžké újmy na zdraví, musel být srozuměn. Odvolací soud má v této souvislosti za vyloučené, aby poškozený upadl pouze v důsledku své podnapilosti… Společenská nebezpečnost jednání obžalovaného je zvyšována následkem, který jeho jednání mělo, tj. smrtí poškozeného. Obžalovaný za tento následek odpovídá přinejmenším z vědomé nedbalosti, protože věděl, že údery do hlavy, případně pád poškozeného na zem mohou po úderu do hlavy přivodit krvácení do mozku a smrt, bez přiměřených důvodů však spoléhal, že takový následek nenastane (viz §6 písm. a) tr. zák.).“
Se zřetelem k výše uvedeným okolnostem charakterizujícím popsaný skutek v prvé řadě nelze označit za vadný závěr odvolacího soudu, že obviněný plně odpovídá za následek (účinek) svého jednání v podobě zlomeniny klenby a spodiny lební poškozeného [tedy nepochybně těžkou újmu na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. e) tr. zák.], bez ohledu na to, zda vznikl v důsledku jeho úderů do hlavy poškozeného nebo následným pádem poškozeného na zem v přímé souvislosti s útokem obviněného. Mezi jednáním obviněného a těžkou újmou na zdraví včetně následné smrti poškozeného byla příčinná souvislost. Nutno v této souvislosti dodat, že pád poškozeného nebyl samovolný, nýbrž byl přímým důsledkem násilného útoku obviněného (byl tímto útokem zapříčiněn). Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že podle skutkových zjištění soudu druhého stupně obviněný, i při vědomí toho, že poškozený je pod vlivem alkoholu a že jeho schopnost reagovat na fyzický útok je tímto negativně ovlivněna, opakovaně směřoval svoji fyzickou agresi na hlavu poškozeného a napadal ho až do doby, kdy tento upadl na zem. Tyto skutečnosti nutně vedou k závěru, že obviněný způsobil poškozenému těžkou újmu na zdraví úmyslně, neboť uskutečnil útok vůči poškozenému takovým způsobem (opakovaně bil poškozeného do hlavy, tedy do části těla, kde je uložen životně důležitý orgán, a nepřestal, dokud poškozený neupadl na zem) a za takových okolností, že si musel být vědom toho, že svým jednáním může způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví (vedle dalších skutečností věděl, že poškozený požil alkohol a že na případný úder do hlavy či tím způsobený pád, nemusí adekvátně zareagovat, neboť jeho motorické schopnosti jsou alkoholem negativně ovlivněny, a že za této situace úderem, resp. pádem může dojít i k závažnějšímu zranění) a současně byl pro případ způsobení takového následku s tímto přinejmenším srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.]. Na úmyslnou formu zavinění lze usuzovat mj. též z osobních vlastností obviněného, kdy bylo zjištěno, že se již v minulosti dopustil násilné trestné činnosti a že jeho duševní stav má vyšší agresivní potenciál, o čemž však podle znalce musel věděl a byl schopen se ovládnout.
Subjektivní stránka (ve formě nedbalosti vědomé) byla u obviněného naplněna rovněž ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §222 odst. 3 tr. zák. – obviněným způsobenému těžšímu následku, smrti poškozeného, neboť z výše uvedených skutkových zjištění je zjevné, že obviněný věděl, že údery do hlavy poškozeného, popř. jeho nekontrolovaný pád na zem zapříčiněný útokem obviněného, mohou přivodit nejen závažné zranění životně důležitého orgánu, ale v důsledku toho i smrt poškozeného, avšak bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že ke smrti poškozeného nedojde [§5 písm. a) tr. zák.].
Vzhledem k uvedeným skutečnostem nemohl Nejvyšší soud přiznat formálně právně relevantní argumentaci obviněného žádné opodstatnění.
Nejvyšší soud proto konstatuje, že mezi právními závěry soudu a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinil, není nesoulad, tedy, že odvolací soud nepostupoval v rozporu s trestním zákonem, když jednání obviněného kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, odst. 3 tr. zák. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Závěrem, v souvislosti s výhradou obviněného, že v posuzované trestní věci došlo k porušení zásady spravedlivého procesu zcela neočekávaným a nepředvídatelným rozhodnutím odvolacího soudu, považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout, že již od počátku bylo trestní stíhání proti obviněnému vedeno pro trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, odst. 3 tr. zák. (viz usnesení o zahájení trestního stíhání na č. l. 6 spisu), následně státní zástupkyně podala na obviněného obžalobu rovněž pro trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, odst. 3 tr. zák. (viz obžaloba na č. l. 374 až 378 spisu) a v neposlední řadě pak tato v odvolání podaném proti rozhodnutí soudu prvního stupně navrhla, aby bylo jednání obviněného posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, odst. 3 tr. zák. (viz odvolání na č. l. 477 až 479 spisu). Všechny tyto skutečnosti byly obviněnému známy, neboť usnesení o zahájení trestního stíhání obviněný převzal dne 23. 3. 2006 (na č. l. 6 spisu), obžaloba byla obviněnému doručena dne 18. 1. 2007 (doručenka na č. l. 381 spisu) a k odvolání státní zástupkyně se obviněný dokonce vyjádřil (na č. l. 487 a 488 spisu). Za těchto okolností není možné objektivně konstatovat, že obviněný nebyl s možností kvalifikace jeho jednání podle §222 odst. 1, odst. 3 tr. zák., a tedy i s trestem odvíjejícím se od trestní sazby uvedené v příslušné skutkové podstatě, srozuměn, či dokonce, že by z hlediska této právní kvalifikace jeho jednání a uloženého trestu bylo rozhodnutí odvolacího soudu zcela překvapivé. Obviněný od počátku věděl, pro jaký trestný čin je stíhán, a to i v řízení před odvolacím soudem, a mohl tomu přizpůsobit svoji obhajobu.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora jen stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného D. S. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. března 2008
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý