ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.231.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 231/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 5. března 2008 o dovolání obviněného T. L. t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. M., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 8. 2007, č. j. 3 To 582/2007-429, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 9 T 77/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 6. 2007, č. j. 9 T 77/2007-375, byl obviněný T. L. uznán vinným v bodě 1) výroku o vině trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák., v bodě 2), 3) výroku o vině trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., v bodě 4) jednak trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zák., jednak trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy mu byl podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců, když podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Z podnětu odvolání obviněného a poškozené Ing. J. D. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 8. 2007, č. j. 3 To 582/2007-429, podle §258 odst. 1 písm. b), d), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod bodem 4), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody podle §229 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k poškozeným Ing. J. D., R. G., O. R. a za podmínek ustanovení §259 odst. 3 tr. ř., při nezměněných výrocích o vině pod body 1), 2), 3) výroku rozsudku nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zák. Podle §234 odst. 1 tr. zák., §42 odst. 1, §35 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému nově uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození se zbytky svých nároků na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Důvod dovolání obviněný spatřuje v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože podle jeho názoru rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Vytýká odvolacímu soudu, že mu ukládal trest odnětí svobody jako zvlášť nebezpečnému recidivistovi podle §41 odst. 1 tr. zák. Je toho názoru, že pro uložení takového trestu nebyla splněna materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák., neboť se v daném případě nedopustil trestného činu, který by s ohledem na okolnosti jak dřívějších případů, tak nyní projednávaného, zejména pak na způsob provedení, závažnost následků, pohnutky, důvody, časovou souvislost a gradaci závažnosti, bylo možno považovat za výjimečně závažný. Dřívější trestné činnosti posuzované ve vztahu k recidivě se obviněný dopustil jako mladistvý. Podle obviněného tato okolnost podstatně snižuje závažnost recidivy. Má za to, že v porovnání s jeho závažnější předcházející trestnou činností, kdy trestné činy byly spáchány více skutky za užití nebezpečné zbraně, okolnost recidivy v projednávaném případě nezvyšuje podstatně stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednání pro společnost. Samotné rozpětí trestní sazby §234 odst. 1 tr. zák., které činí dvě léta až deset let odnětí svobody, považuje za dostatečné k uložení přiměřeného trestu. Domnívá se, že opakováním trestného činu v jeho případě nedošlo k podstatnému zvýšení nebezpečnosti jeho jednání pro společnost. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2006, č. j. 7 Tdo 971/2006, nález Ústavního soudu ČR ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06, a nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 396/03, je přesvědčen, že vzhledem k okolnostem daného případu není podmínka zvlášť nebezpečné recidivy dána. Obviněný dále nesouhlasí s novou právní kvalifikací skutku pod bodem 4) výroku, který odvolací soud posoudil jako trestný čin útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zák., aniž by přijal jakákoliv skutková zjištění k naplnění kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu podle §155 odst. 2 písm. b) tr. zák. Právní závěr o ublížení na zdraví odvolací soud učinil na základě skutkového zjištění, že „poškozené bylo útokem obviněného způsobeno zranění, a to i v případě, že poškozená netrpěla předcházejícími potížemi s páteří“ a že „následky útoku obviněného by nebyly tak výrazné a jejich léčba by tak mohla být kratší, pokud by poškozená potíže s páteří neměla“. Naproti tomu však nebyly zjištěny okolnosti povahy, rozsahu a závažnosti poruchy zdraví poškozené, pokud by netrpěla předcházejícími potížemi s páteří. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud „zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 8. 2007, sp. zn. 3 To 582/2007, ve výroku, jímž byl obviněný uznán vinným ze spáchání trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zák., ve výroku, jímž zůstal beze změny rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 9 T 77/2007 ve vztahu k výroku o vině pod bodem 2) a 3) a ve výroku o trestu, a zrušil předcházející rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 9 T 77/2007, ve výroku o vině pod bodem 2) a 3), a současně podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že obviněného uzná vinným ze spáchání trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák. a pod bodem 2) a 3) obviněného uzná vinným z trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., za což mu uloží úhrnný trest odnětí svobody v první třetině zákonné trestní sazby podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák., když pro účely výkonu trestu odnětí svobody obviněného zařadí do podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou“.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství zaujal k dovolání obviněného následující stanovisko:
Z bodu 2) a 3) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že posuzovaný trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spočíval v celkem dvou dílčích útocích, kterých se obviněný dopustil ve dnech 23. a 26. 11. 2006, kdy jeho jednání spočívalo (zjednodušeně řečeno) v tom, že v prvém případě pod pohrůžkou použití baseballové pálky, kterou vzal zpod pultu a třímal ji v ruce přistoupil do bezprostřední blízkosti poškozené, která pracovala v rozhodné době jako obsluha v herně, a vyzval ji, aby mu vydala peníze, že jinak ji rozbije hlavu, čemuž poškozená z obavy o svůj život vyhověla a vydala mu částku 20.893,-- Kč, respektive v tom, že v druhém případě přistoupil k poškozenému, který rovněž pracoval jako obsluha herny, a vyhrožoval mu údery pěstí a se slovy „Mám tě zabít?“ požadoval po poškozeném, aby mu vydal peníze, přičemž poškozený z obav o svůj život zůstal stát a nijak se nebránil, čehož obviněný využil k tomu, že poškozenému vytáhl z kalhot peněženku a mobilní telefon, čímž mu způsobil celkovou škodu ve výši 2.000,-- Kč a dále obviněný pokračoval v prohledávání herny, při kterém se zmocnil hracích karet v hodnotě 32.431,-- Kč. Z tohoto výroku rovněž vyplývalo, že obviněný T. L. se tohoto trestného činu dopustil poté, co byl jednak rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. 2 T 214/99, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2000, sp. zn. 8 To 503/2000, odsouzen jako mladistvý pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, se zařazením do věznice s ostrahou, který vykonal dne 5. 9. 2001, a jednak rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 8 T 25/2002, odsouzen jako mladistvý pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let se zařazením do věznice s ostrahou, jenž vykonal dne 5. 12. 2004.
Z uvedeného tedy vyplývá, že pokud byl obviněný T. L. před spácháním posuzovaného pokračujícího trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., který je zvlášť závažným úmyslným trestným činem, dokonce dvakrát odsouzen pro tentýž trestný čin, přičemž tresty uložené za tyto trestné činy v plné míře vykonal, byla splněna tzv. formální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy spočívající v předchozím potrestání pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin. Protože obviněný T. L. v souvislosti s námitkou pochybení soudů spočívajícího v posouzení jeho jednání jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty ve smyslu §41 tr. zák. poukázal na to, že předchozí trestnou činnost spáchal jako mladistvý, je zřejmé, že nezpochybňuje správnost právního závěru soudů nižších stupňů o naplnění formální stránky zvlášť nebezpečné recidivy, ale toliko naplnění její stránky materiální.
Tzv. materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy je dána tehdy, pokud okolnost, že obviněný již byl pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. V posuzovaném případě tato podmínka zvlášť nebezpečné recidivy podle názoru státního zástupce splněna byla.
Trestní zákon jako příklad skutečnosti, vzhledem k níž může být stupeň společenské nebezpečnosti zvlášť závažného úmyslného trestného činu podstatně zvýšen, uvádí dobu, která uplynula od posledního odsouzení (srov. 6/1963 Sb. rozh. tr.).
Zejména na základě této skutečnosti soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že v posuzované trestní věci byla naplněna materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy, když soudy poukázaly nejen na skutečnost, že jak v případě odsouzení v trestní věci Městského soudu v Brně, tak i v případě odsouzení v trestní věci Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 2 T 214/99, bylo věcně a místně příslušnými soudy vysloveno, že se tato odsouzení tehdy mladistvého T. L. nezahlazují, ale i na fakt, že v mezidobí od 5. 12. 2004, kdy byl vykonán trest uložený v rámci řízení uskutečněného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 8 T 25/2002, do 23. 11. 2006, respektive do 26. 11. 2006, kdy spáchal další dva dílčí útoky, které byly v rámci trestní věci Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 9 T 77/2007, právně posouzeny jako pokračující trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., byl obviněný T. L. odsouzen pro majetkovou trestnou činnost, a to rozhodnutím Městského soudu v Brně ze dne 15. 4. 2005, sp. zn. 89 T 42/2005, pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti měsíců, který vykonal dne 12. 5. 2006, a dále rozsudkem stejného soudu, sp. zn. 3 T 227/2006, ze dne 24. 9. 2006 pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. c), písm. d), e) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, který dosud nevykonal. Podle soudů je tedy zřejmé, že obviněný od roku 2000 do 23. 11. 2006, respektive 26. 11. 2006, kdy spáchal projednávanou trestnou činnost, vykonal tresty odnětí svobody v trvání šesti roků a sedmi měsíců.
Z toho je tedy zřejmé, že obviněný T. L. byl z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen za dřívější zvlášť závažný úmyslný trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., propuštěn dne 5. 12. 2004, a že nyní posuzované trestné činnosti se začal dopouštět dne 23. 11. 2006, tedy necelé dva roky po svém propuštění z výkonu trestu, který mu byl uložen za předchozí zvlášť závažný úmyslný trestný čin, a současně za necelých šest a půl měsíce poté, kdy vykonal třináctiměsíční nepodmíněný trest odnětí svobody uložený za trestný čin, který sice nebyl zvlášť závažným úmyslný trestným činem, ale i přesto je nutné přihlédnout k tomu, že v době, kdy tento trest po dobu třinácti měsíců vykonával, měl omezenou možnost páchat jakoukoliv trestnou činnost.
Nalézací soud dále v souvislosti s právním posouzením materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy a tedy stupně společenské nebezpečnosti předmětného jednání zcela správně poukázal na to, že obviněný T. L. byl v minulosti pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin stejného charakteru odsouzen jako mladistvý dokonce dvakrát, oba tresty (přitom se jednalo o tresty, které lze s ohledem na skutečnost, že byly obviněnému ukládány jako mladistvému, označit za výrazné) vykonal v celém rozsahu, avšak jak vidno, bez splnění jakéhokoliv výchovného účelu, přičemž jak v obou předchozích případech zvlášť závažných úmyslných trestných činů (a to vždy ve formě pokračujícího protiprávního jednání), tak i v posuzované trestní věci (opět se jednalo o pokračující delikt), byl ke spáchání trestných činům loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. motivován snahou opatřit si finanční prostředky na nákup drog. Lze tedy konstatovat, že předchozí odsouzení nesplnilo u obviněného T. L. svůj výchovný ani preventivní účel. Ve svém vyjádření se státní zástupce zabýval splněním dalších kritérií rozhodných pro posuzování zvlášť nebezpečné recidivy. V tomto směru uvedl, že ve všech předchozích případech, jakož i v nyní posuzované trestní věci, obviněný ke zdůraznění svých výhrůžek bezprostředním násilím použil zbraně – dříve opakovaně nože, případně nůžek, nyní baseballové pálky. Dodal, že v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně, sp. zn. 8 T 25/2002, byl odsouzen za devět dílčích útoků pokračujícího trestného činu, v trestní věci Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 2 T 214/99, za tři dílčí útoky, když nyní je souzen za dva dílčí útoky s poměrně výraznou majetkovou škodou. Dalším aspektem svědčícím o naplnění materiální stránky trestného činu je podle státního zástupce také skutečnost, že v trestní věci obviněného T. L. k podmíněnému propuštění z výkonů trestů, uložených za předchozí zvlášť závažné úmyslné trestné činy, nedošlo. Na podkladě shora uvedených okolností státní zástupce dospěl k závěru, že tvrzení obviněného ohledně jeho jednání jako zvlášť nebezpečného recidivisty je zjevně neopodstatněné.
Pokud jde o druhou námitku obviněného, totiž o otázku příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a vznikem zranění, které utrpěla poškozená A. S., je podle státního zástupce z rozsudku dostatečně zřejmé, v čem spočíval výkon pravomoci poškozené policistky jako veřejného činitele podle §89 odst. 9 tr. zák., za jakých okolností a jakým způsobem se obviněný výkonu její pravomoci bránil, přičemž vůči ní užil fyzického násilí, a je zde popsán i následek (účinek) v podobě ublížení na zdraví poškozené policistky A. S. Z popisu skutku ve výrokové části i z odůvodnění rozsudku lze současně dovodit, že dovolatel fyzického násilí užil úmyslně. Nelze pochybovat rovněž o tom, že zavinění dovolatele v zákonem požadované formě v daném případě zahrnuje všechny znaky objektivní stránky trestného činu v jeho základní i kvalifikované skutkové podstatě, nehledě na to, že ke způsobení těžšího následku by postačovalo i zavinění z nedbalosti. Přestože poškozená A. S. již v minulosti utrpěla zranění páteře, které mohlo v určité míře ovlivnit např. následky předmětného jednání obviněného či délku léčení poškozené, je státní zástupce toho názoru, že to rozhodně nemohlo být v takové míře, aby bylo možné konstatovat, že poškozená nebyla v požadované intenzitě omezena v obvyklém způsobu života (znehybněním krční páteře nošením tzv. S. límce, klidovou léčbou, rehabilitací, výraznými bolestmi zhmožděných oblastí) po dobu delší sedmi dnů - srov. č. 16/1986 Sb. rozh. tr.). Státní zástupce zdůraznil, že poškozená A. S. nebyla předchozím zraněním nikterak omezena až do 27. 11. 2006 v obvyklém způsobu života, a toto omezení nastalo až v důsledku inkriminovaného jednání obviněného T. L. I tuto námitku obviněného státní zástupce shledal jako zjevně neopodstatněnou. Ze shora uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Pod body 2) a 3) výroku rozsudku byl obviněný uznán vinným trestným loupeže podle §234 odst. 1, 2 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. Obviněný má za to, že vzhledem k okolnostem daného případu není podmínka zvlášť nebezpečné recidivy dána. Nejvyšší soud shledal, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde o námitku právně relevantní povahy.
Podle §41 odst. 1 tr. zák., pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, se považuje za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Při posuzování toho, zda je splněna tzv. materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu ust. §41 odst. 1 tr. zákona, tj. zda recidivou došlo k podstatnému zvýšení stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost, je třeba, mimo délky doby, která uplynula od posledního odsouzení, přihlédnout také k dalším okolnostem, např. ke způsobu provádění trestné činnosti, ke škodám způsobeným nynější i dřívější trestnou činností, k počtu, druhu a výši dřívějších trestů, k pohnutkám a důvodům, které vedly k recidivě. Závažným hlediskem je i celkové posouzení osobnosti pachatele, jeho celkový osobní profil, charakterové a psychické vlastnosti, věk apod. Významné je také zjištění, kolikrát už byl pachatel v minulosti potrestán za zvlášť závažné trestné činy, za kolik takových trestných činů to bylo, za kolik trestných činů je nyní souzen, jaká je celková délka v minulosti vykonaných trestů, jak dlouhé jsou intervaly mezi jejich výkonem apod. Při hodnocení materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy se posoudí i konkrétní stupeň nebezpečnosti trestného činu, a to jak předchozího, tak nyní souzeného, jakož i následky trestného činu. Přihlédnout je třeba k významu a závažnosti všech trestných činů, za něž byl pachatel dříve potrestán, k jeho chování ve výkonu trestu, ke způsobu života mezi jednotlivými trestnými činy a tresty, k délce trestu dříve uloženého i k trvání jeho skutečného výkonu, k páchání i jiných trestných činů v rozhodné době (srov. sp. zn. IV. ÚS 396/2003).
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista se obviněný podle skutkových zjištění výroku o vině pod body 2) a 3) dopustil tím, že
„- dne 23. 11. 2006 v době kolem 06.00 hod., v O., na ul. E. F. č., v N. S. h. D., nejprve vzal zpod pultu baseballovou pálku, se kterou přistoupil do bezprostřední blízkosti k poškozené V. K., obsluze baru, a třímaje ji v ruce, jmenovanou vyzval, aby mu vydala peníze, jinak že ji pálkou rozbije hlavu, což jmenovaná z obavy o svůj život učinila a vydala mu finanční hotovost ve výši 20.893,- Kč ke škodě provozovatele herny R. G., trvale bytem O., ul. E. F.“,
„- dne 26. 11. 2006 v době kolem 15.30 hod., v O. na ul. S., v herně K. přistoupil k obsluze herny poškozenému T. Š. do jeho bezprostřední blízkosti a vyhrožoval mu údery pěstí a se slovy “Mám tě zabít?“ požadoval po jmenovaném, aby mu vydal peníze, přičemž ten ze strachu o svůj život zůstal stát a nijak se nebránil, čehož obviněný využil k tomu, že mu vytáhl z kalhot peněženku a mobilní telefon zn. Sony Ericsson K 700i, čímž jmenovanému způsobil škodu ve výši 2.000,- Kč, dále pokračoval v prohledávání herny, při kterém vypáčil dveře od skladu a zpod pultu odcizil velké množství hracích karet různých značek, čímž způsobil O. R., trvale bytem D. L., K N., okr. O. škodu odcizením hracích karet ve výši 32.431,- Kč a poškozením dveří od skladu další škodu ve výši 780,- Kč“,
přičemž byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. 2 T 214/99 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2000, sp. zn. 8 To 503/2000 odsouzen jako mladistvý pro trestný čin loupeže dle §234 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců, se zařazením do věznice s ostrahou, kterýžto trest vykonal dne 5. 9. 2001,
a dále byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 8 T 25/2002 odsouzen jako mladistvý pro trestný čin loupeže dle §234 odst. 1 tr. zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let se zařazením do věznice s dozorem, kterýžto trest vykonal dne 5. 12. 2004.
Z odůvodnění rozsudků nižších stupňů je zjevné, že se velice pečlivě zabývaly otázkou materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy (soud prvního stupně na str. 16 – 17 rozsudku, odvolací soud na str. 6 rozsudku), když kromě délky doby, která uplynula od posledního odsouzení obviněného, vzaly v úvahu i další okolnosti rozhodné pro posouzení materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy. Ve stručnosti lze toliko uvést, že obviněný byl před spácháním nyní posuzované trestné činnosti odsouzen dvakrát za zvlášť závažný úmyslný trestný čin. V obou případech obviněný spáchal trestný loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako mladistvý. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10, ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. 2 T 214/99, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2000, sp. zn. 8 To 503/2000, byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců. Z výkonu trestu odnětí svobody byl obviněný propuštěn dne 5. 9. 2001, přičemž trest vykonal v plném rozsahu. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 8 T 25/2002, byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let. Konec trestu připadl na den 5. 12. 2004. I tento trest obviněný vykonal v plném rozsahu.
Z uvedeného vyplývá, že ačkoliv předcházející trestnou činnost obviněný spáchal jako mladistvý, byly mu ukládány již citelné tresty. Je třeba dodat, že ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 2 T 214/99 se obviněný dopustil tří útoků za použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí (hrozbou bodnutím nůžkami do hrudníku, přiložením zavřených nůžek na krk). Celková škoda způsobená těmito třemi dílčími útoky dosáhla výše 19.820,- Kč. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 8 T 25/2002, byl obviněný odsouzen za trestnou činnost, kterou páchal v době od 24. 9. 2001 do 3. 12. 2001. Jednalo se celkem o devět útoků, opět násilného a majetkového charakteru. Pro všechny tyto útoky je charakteristický stejný způsob provedení jako v předcházející trestní věci, tedy hrozba bodnutím nožem, přiložení nože na krk. Tímto jednáním obviněného vznikla škoda ve výši 122.687,60 Kč. Dlužno dodat, že trestné činnosti vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 8 T 25/2002 se obviněný dopouští již 24. 9. 2001, tedy nedlouho poté, co byl dne 5. 9. 2001 propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen Obvodním soudem pro Prahu 10, přičemž způsobenou škodu ve výši 122.687,60 Kč je třeba považovat za škodu značnou ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák.
V nyní projednávané věci ohledně skutku pod bodem 2) výroku o vině poškozená V. K. uvedla, že ji obviněný s baseballovou pálkou v ruce vyhrožoval tím, že ji rozbije hlavu. Z její výpovědi se podává, že mu nejprve předala plechovou krabičku s mincemi. Obviněnému se tato částka zdála malá, proto mu v důsledku dalších výhrůžek, že ji rozbije hlavu, vydala část tržby. Obviněný však opět řekl, že je to málo, na poškozenou křičel a své jednání nadále stupňoval, takže mu poškozená vydala veškeré peníze, které se v herně nacházely. Poškozená byla natolik rozrušena, že nebyla schopna přivolat policii, kterou nakonec zavolal majitel herny. Z herny si obviněný odnesl finanční hotovost ve výši 20.893,- Kč. V případě skutku pod bodem 3) výroku o vině je třeba uvést, že do herny K. vstoupil obviněný pod záminkou, že si u majitele nechal koženou ledvinku (což, jak sám obviněný uvedl, nebyla pravda). Obsluze herny poškozenému T. Š. vyhrožoval údery pěstí se slovy „Mám tě zabít?“. Dotazoval se ho na to, kolik peněz má u sebe. Protože ten odpověděl, že má pouze 100,- Kč, obviněný začal poškozenému vyhrožovat zabitím. Z prostoru za barovým pultem odcizil větší množství sběratelských karet, poškozenému vzal peněženku a mobilní telefon. Svým jednáním obviněný způsobil škodu ve výši 35.211,- Kč. Jak z útoku pod bodem 2) výroku o vině, tak pod bodem 3) jednoznačně plyne, že pohrůžka bezprostředního násilí vyvolala u poškozených důvodnou obavu z jejího uskutečnění. Jestliže pachatel útočí s baseballovou pálkou v ruce se slovy, že ohroženému rozbije hlavu nebo že důrazné údery pěstí doprovází slovy „Mám tě zabít?“, jde bezesporu o hrozbu, která z hlediska stupně nebezpečnosti činu pro společnosti, je mimořádně vysoká. Při posuzování materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy je nutné k této okolnosti přihlížet. Lze tedy konstatovat, že v porovnání s dřívější trestnou činností (přes podobný způsob provedení) se výhrůžky obviněného stupňují, rostou i jeho požadavky ohledně výše finančních částek, které mu mají být napadenými vydány. Obviněný pro zdůraznění svého požadavku používá výhrůžek, které u poškozených vzbuzují odůvodněnou obavu z jejich bezprostředního uskutečnění. Typickým rysem jeho jednání je použití zbraně – v předchozích případech nože nebo nůžek, nyní baseballové pálky. Útoky jsou vedeny proti osobám, které se v dané situaci nacházejí osamoceny. Ke stupňování jeho agrese dochází v průběhu útoku. Obviněný je dokonce připraven použít násilí, nebudou-li jeho požadavky uspokojeny, zvyšuje i své nároky co do částek, které podle jeho představ hodlá získat. Trestnou činností si obviněný obstarává finanční prostředky na nákup drog. Uvedené okolnosti pro svou závažnost nepochybně výrazně zvyšují stupeň nebezpečnosti jeho jednání pro společnost.
Nejvyšší soud posuzoval i okolnosti vztahující se k výkonu trestu a zjistil, že ani poslední výkon trestu, který předcházel spáchání nyní posuzovanému trestnému činu, nevedl u obviněného k nápravě (byť nebyl uložen za závažný úmyslný trestný čin). I přes věk pachatele (v době činu mu bylo 22 let) lze již nyní říci, že jde o osobu s velmi bohatou kriminální minulostí. Je zjevné, že tresty uložené obviněnému za zvlášť závažné úmyslné trestné činy nevedly k nápravě obviněného a splnění účelu trestu, přestože tehdy ukládané tresty nebyly zanedbatelné. Rovněž délka, která uplynula od posledního odsouzení do spáchání dalšího trestného činu není příliš dlouhá. Přitom do délky doby, která uplynula od posledního odsouzení nelze započítávat dobu, po kterou měl pachatel značně ztíženou možnost páchání další trestné činnosti (srov. č. 6/1963 Sb. rozh. tr.). I když obviněný vykonal v plném rozsahu trest odnětí svobody naposledy za závažný úmyslný trestný čin 5. 12. 2004, nebezpečnost jeho jednání pro společnost je také zvýšena tím, že v mezidobí byl odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. 4. 2005, sp. zn. 89 T 42/2005, pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti měsíců, který vykonal dne 12. 5. 2006. Je tedy zjevné, že v období od 6. 12. 2004 do 12. 5. 2006 byla možnost páchání trestné činnosti ztížena uvedeným výkonem trestu odnětí svobody. Obviněný tedy nikterak neprokázal, že by od posledního výkonu trestu odnětí svobody za závažný úmyslný trestný čin žil řádným životem. Naopak, od roku 2000 do 26. 11. 2006, kdy spáchal projednávanou trestnou činnost, vykonal tresty odnětí svobody v trvání šesti roků a sedmi měsíců. Tyto okolnosti jednoznačně svědčí pro závěr, že materiální stránka zvlášť nebezpečné recidivy je u obviněného naplněna. Vzít v úvahu je třeba i počet útoků, kterých se obviněný dopouští. Ve svém souhrnu dosahuje 15 skutků, což je počet, který není nikterak malý. Jak soud prvního stupně poznamenal, obviněný má výrazný sklon k páchání trestné činnosti majetkové a násilné povahy. Trestné činnosti se dopouští proto, aby si zajistil prostředky pro nákup drogy. Podle znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. D. a MUDr. H. obviněný je schopen ovládat své jednání a posoudit jeho následky, avšak u obviněného se projevuje snížená odolnost vůči prvnímu použití drogy. Delší dobu trvající abstinence po dobu výkonu trestu nezměnila postoj obviněného k otázce požívání návykové látky.
Za dané situace je Nejvyšší soud přesvědčen, že v minulosti uložené tresty za zvlášť závažné úmyslné trestné činy nesplnily svůj účel. Obviněný se vždy po propuštění z výkonu trestu k páchání trestné činnosti vrátil. Nebezpečnost jeho jednání pro společnost je zvyšována vyšší intenzitou násilí, výší škody, jakož i motivem jeho jednání. Doba, která uběhne od odsouzení do spáchání další trestné činnosti je kratší, než výkon uložených trestů. Je tedy zcela evidentní, že pobyt obviněného na svobodě obviněný využívá pouze k páchání další trestné činnosti. Dále je třeba uvést, že souzený trestný čin je v pořadí třetím závažným úmyslným trestným činem obviněného. S ohledem na stupňující násilí a agresivitu obviněného u projednávaného trestného činu lze nepochybně konstatovat, že v jeho případně jsou splněny podmínky zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. Nelze pominout, že tresty za závažné úmyslné trestné činy v předchozích věcech obviněný vykonal v plném rozsahu (byť jako mladistvý). Rovněž s ohledem na způsob života lze podle názoru Nejvyššího soudu obviněného zařadit mezi těžko napravitelné pachatele. Obviněný byl přímým výkonem trestu odnětí svobody v minulosti za zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán dvakrát (v obou případech za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.). Uložené tresty byly výrazné, a tyto vykonal v krátkém sledu za sebou. Dne 5. 9. 2001 vykonal trest dvou let a šesti měsíců. Následně mu byl uložen trest v trvání tří let, který vykonal 5. 12. 2004. Obviněnému již nejsou ukládány tresty s podmíněným odkladem, k podmíněnému propuštění u něj též nedošlo. Jak je patrné z nyní projednávané trestné činnosti, že z předchozí činnosti si obviněný nevzal ponaučení. Zvláště větší důraznost násilí, kterou nyní obviněný při posledně spáchaných útocích projevil, je třeba vnímat jako skutečnost, která odůvodňuje kvalifikaci jednání obviněného jako zvlášť nebezpečného recidivisty. Toliko nad rámec Nejvyšší soud dodává, že skutek pod bodem 4) výroku o vině svědčí o tom, že obviněný nemá žádných zábran k páchání násilné trestné činnosti, když násilí a agresivitu neváhá použít ani v přítomnosti policie. Je zjevné, že pro obviněného život a zdraví, stejně jako cizí majetek, nepředstavují žádnou hranici a sféru chráněnou ustanoveními trestního zákona, kterou nemůže v rámci uspokojování vlastních potřeb narušovat. Na základě těchto úvahu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v této části je dovolání obviněného zcela zjevně neopodstatněné.
Jde-li o druhou námitku obviněného, tedy že není dána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a způsobením ublížení na zdraví poškozené A. S., považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat na skutkové zjištění, podle něhož se měl obviněný trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zák. dopustit tím, že „dne 27. 11. 2006 v době kolem 10.45 hod. v M. O., na ul. Č., v policejním voze Policie ČR v průběhu eskorty na celu předběžného zadržení, na ul. M. v O., nejprve verbálně napadl členy policejní eskorty, následně se pokusil jednomu z policistů vytáhnout služební zbraň a poté, co proti němu zakročila členka eskorty A. S., jmenovanou dvakrát udeřil rukama, na nichž měl nasazená pouta do hlavy a krku, čímž ji způsobil zranění, a to zhmoždění hlavy a podvrtnutí krční páteře, které si vyžádalo léčení nošením S. límce do 11. 12. 2006, v důsledku čehož byla omezena v běžném způsobu života, když musela také zachovávat i klidový režim a následně docházet na rehabilitace, které byly ukončeny spolu s pracovní neschopností dne 21. 1. 2007“.
Podle názoru Nejvyššího soudu popis skutku ve výroku o vině dostatečně vystihuje okolnosti, za jakých došlo k ublížení na zdraví A. S., neboť není pochyb, že poškozená utrpěla blíže specifikovaná zranění poté, co ji obviněný dvakrát udeřil do hlavy a krku rukama, na nichž měl nasazená pouta. Je tedy zjevné, že námitky obviněného směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění. Námitky skutkového charakteru nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, protože jimi obviněný nikterak nenamítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Je třeba uvést, že hodnocení důkazů je výsadním právem soudu prvního stupně a dovolacímu soudu nepřísluší provádět jejich přehodnocování (čehož se obviněný s odkazem na posouzení příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem dovolává). Nejvyšší soud dodává, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž neexistuje ústavně zaručené základní právo na trojinstančnost řízení (srov. III. ÚS 298/02, sp. zn. IV. ÚS 29/07).
V rámci dovolacího řízení nelze připustit, aby se obviněný domáhal změny v hodnocení důkazů, neboť následkem by bylo zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení. V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněným v této části dovolání k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter. Pokud by obviněný neuplatnil jinou – právně relevantní – námitku, Nejvyšší soud by v tomto případě dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem k tomu, že v části dovolání obviněný uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantní námitku, Nejvyšší soud dovolání obviněného T. L. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. března 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann