ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.234.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 234/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. února 2008 o dovolání, které podal obviněný J. D., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 9. 2007, sp. zn. 23 To 237/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 2 T 142/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 10. 2006, sp. zn. 2 T 142/2005, byl obviněný J. D. uznán vinným [v bodě 44) a 45)] účastenstvím ve formě návodu k trestnému činu krádeže podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., [v bodě 46)] trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. a [v bodě 47)] trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu totiž tento obviněný
„44) přesně nezjištěného dne v měsíci březnu 2005 v Č. B. navedl E. U. a J. L., aby vnikli do firmy U. T. S., s.r.o., V. č. a odcizili notebooky z kanceláře, když jim poskytl informace o tom, kde se věci nacházejí, kdy strážný nehlídá, přičemž obžalovaní dne 23. 3. 2005 v době od 17.15 hod. do 21.10 hod. v Č. B., V. ul. č. po rozbití okna vnikli do kanceláře firmy U. T. S., s.r.o. se sídlem P., D. V. u Č. B., kde odcizili 1 ks notebooku Gericom Beetle za 13.000,- Kč a 1 ks Notebooku Gericom Hollywood XXL typ HL XL 2 za 30.190,- Kč, tedy vše v hodnotě 43.240,- Kč, přičemž rozbitím oken vznikla uvedené firmě škoda ve výši 1.200,- Kč,
45) nezjištěného dne v měsíci březnu 2005 v Č. B. navedl obžalované E. U. a J. L. ke vloupání do osobního automobilu zn. Peugeot 605 rz. majitele R. L., které obžalovaní provedli dne 30. 3. 2005 kolem 19.30 hod., rozbili okno levých zadních dveří a ke škodě uživatele automobilu Š. H. odcizili autorádio zn. Alpine s CD přehrávačem a navigačním systémem, v hodnotě 11.000,- Kč a poškozením vozidla vznikla majiteli automobilu R. L. další škoda ve výši 2.272,- Kč,
46) v době od 16. 3. 2005 do 1. 6. 2005 v Č. B., V. ul. č. koupil od obžalovaných E. U. a J. L. 1 ks notebooku zn. ACER Travel Mate 2001LC v hodnotě 14.000,- Kč odcizeného majitelce M. G., přestože věděl, že pochází z krádeže,
47) dne 22. 02. 2006 kolem 20:00 hodin v Č. B. N. S. v prostoru zastávky MHD – PK Sever společně s dalším dosud neustanoveným pachatelem fyzicky napadl L. K., a to tak, že se ho nejprve snažil natlačit do osobního motorového vozidla tov. zn. Škoda Octávia, kterým přijel, což se mu nepodařilo, poté jej společně s dalším neustanoveným pachatelem za použití síly spočívající v uchopení a držení za ruce, dovedli do ulice N., kde jej opakovanými údery tloukli do oblasti zad a hlavy a způsobili mu tak nejméně oděrku vlevo na čele“.
Za tyto trestné činy byl obviněný J. D. odsouzen podle §247 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněných J. Š., J. L. a E. U. a dále podle §226 písm. c) tr. ř. o zproštění obviněných J. Š., J. L. a E. U. obžaloby pro skutky v rozsudku uvedené.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným J. L., E. U. a J. D. uložena povinnost uhradit společně a nerozdílně poškozenému R. L. částku ve výši 2.272,- Kč a poškozenému Š. H. částku ve výši 11.000,- Kč. Se zbytky uplatněných nároků na náhradu škody byli tito poškození podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále byla uložena obviněným J. Š., J. L. a E. U. povinnost uhradit společně a nerozdílně v rozsudku uvedeným poškozeným v rozsudku specifikované částky s tím, že někteří z těchto poškozených byli co do zbytku uplatněného nároku na náhradu škody podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních, a na stejné řízení byla podle §229 odst. 3 tr. ř. odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody poškozená Ž. S.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění J. L. a J. D., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích. Rozsudkem ze dne 7. 9. 2007, sp. zn. 23 To 237/2007, k odvolání obviněného J. L. napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil v odsuzující části ve výrocích o vině, trestu a náhradě škody, jež se týkají obviněného J. L., podle §261 tr. ř. zrušil výrok o náhradě škody poškozené M. H. též u obviněných J. Š. a E. U. a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl o vině a trestu obviněného J. L. Dále rozhodl ve vztahu ke všem jmenovaným obviněným o povinnosti nahradit škodu v rozsudku uvedeným poškozeným. Odvolání obviněného J. D. podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný J. D. (dále jen „obviněný“) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku vyjádřil přesvědčení, že v jeho trestní věci je dán zásadní nesoulad mezi učiněnými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů obou stupňů na straně druhé, přitom podle něho nejde o pouhé porušení §2 odst. 6 tr. ř. Dále uvedl, že soudy měly hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinit logicky odůvodněná úplná skutková zjištění, a to zvláště za situace, kdy není jediný přímý důkaz o jeho účasti na trestné činnosti. Upozornil, že právě na nepřímých důkazech (výpovědích spoluobviněných J. Š., J. L. a E. U.) je postaven odsuzující rozsudek v bodech 44) až 46), a podotkl, že nepřímé důkazy by měly činit uzavřený okruh prokazující bezvýhradně jeho vinu, avšak v posuzované trestní věci tomu tak není. Zdůraznil, že soudy nižších stupňů pominuly zásadní rozpory a nelogičnost ve výpovědích jmenovaných spoluobviněných a tyto náležitě nevyhodnotily, a v návaznosti na to rozvedl podrobnou argumentaci směřující ke zpochybnění věrohodnosti výpovědí spoluobviněných a prokázání vůdčí úlohy spoluobviněného E. U. v rozsáhlé majetkové trestné činnosti. V této souvislosti též poznamenal, že soudy nižších stupňů řádně neposoudily časovou řadu jeho údajné trestné činnosti, a tuto výtku následně detailně rozvedl. Konstatoval pak, že u jednotlivých útoků existuje mnoho dalších rozporů.
V souvislosti se skutkem popsaným pod bodem 44) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně zhodnotil výpovědi svědků Ing. P. P., V. M., E. S. a P. R. a uzavřel, že z nich mj. vyplývá, že jako vrátný v areálu D., nemohl do prostorů firmy vstoupit (resp. nikdy tam ani nebyl) a nemohl vědět o zde uložených noteboocích. Dále podrobně popsal vlastní úvahy stran výpovědí spoluobviněných, přitom odmítl, že by spoluobviněné E. U. a J. L. navedl k odcizení notebooků z kanceláří společnosti U. T. S., s.r.o. a prohlásil, že tip na odcizení notebooků vzešel od E. U.
Dále se pozastavil u skutku uvedeného pod bodem 45) výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu. Konstatoval, že v tomto případě vycházel nalézací soud z výpovědí spoluobviněných J. Š., J. L. a E. U. a svědka Š. H. a že u tohoto dílčího skutku je prokazatelně zřetelné přizpůsobování výpovědí v jeho neprospěch. Toto své tvrzení dále rozvedl.
V další části dovolání vyslovil své námitky stran skutku pod bodem 46) výroku o vině rozhodnutí soudu prvního stupně. Shledal, že nalézací soud neprovedl vyhodnocení důkazů. Podle jeho slov nejspíš pro nedostatek zjištěných skutečností určil soud termín, kdy měl (obviněný) převzít odcizený notebook v rozmezí od 16. 3. 2005 do 1. 6. 2005, a to přesto, že pod bodem 39) rozsudku, kde je popis skutku odcizení notebooku, je stanoveno datum odcizení na 5. 4. 2005. Uvedl také, že soud na jeho (obviněného) vinu uzavřel na základě výpovědí spoluobviněných, ačkoli je z průběhu odcizení notebooku zřejmé, že o krádeži (obviněný) nemohl vědět. Navíc nepřihlédl k výpovědi jeho otce, který doložil, že měli (společně s jeho matkou) přehled o všech finančních prostředcích syna a že žijí ve společné domácnosti, kde by přítomnost údajné elektroniky, tedy počítačů a rádií, museli zjistit. Dále seznal, že soudy nehodnotily důkazy, zejména výpovědi spoluobviněných, ve vztahu ke skutečnostem zjištěným k bodu 22) rozsudku, tedy odcizení vozidla zn. Octavia poškozenému K. L., následně upozornil na rozpory ve výpovědích spoluobviněných a svědka Š. H. a vyjádřil přesvědčení, že došlo ke konstrukci důkazů v jeho (obviněného) neprospěch.
Ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 47) výroku o vině v rozsudku soudu první instance nejprve připomněl, že tento skutek byl původně žalován samostatně a že žaloba byla postavena tak, že se (obviněný) dopustil napadení poškozeného L. K. sám, tohoto tahal za ruce, až se dostali do ulice N. a zde jej napadl několika údery pěstí do oblasti zad a hlavy. Seznal, že nalézací soud celou situaci vzhledem k neudržitelnosti obžaloby změnil a odsoudil jej za spolupachatelství s neznámou osobou. Podle jeho mínění skutková věta, jak byla nalézacím soudem vytvořena, odporuje původní skutkové větě v obžalobě, jakož i provedeným důkazům, zejména pak znaleckému posudku z oboru soudního lékařství. Prohlásil, že vzhledem k jeho zdravotnímu postižení nemohl nalézací soud vyslovit, že poškozeného napadl sám, avšak i při verzi, že tak učinil s dalším pachatelem, je tento děj vyloučen. Soud závěry znaleckého posudku z oboru soudního lékařství nehodnotil správně, dokonce je překrucoval, aby mohly obstát při jím stanovené verzi. Argumentoval rovněž, že soud postavil odsuzující výrok na jediném důkazu, a to výpovědi svědka O. K., která je však rozporná s výpovědí poškozeného L. K., a to ve všech zásadních rysech samotného napadení a jeho průběhu. Nejzásadnější rozpor ovšem obviněný shledal mezi hodnocením důkazů nalézacím soudem a znaleckým posudkem z oboru soudního lékařství. V prvé řadě zdůraznil, že nalézací soud nesplnil pokyn odvolacího soudu daný mu ve zrušovacím usnesení, a to provést na místě vyšetřovací pokus, se zdůvodněním, že ani svědek K. ani poškozený K. neuvedli skutečnosti, podle kterých by bylo možno vyšetřovací pokus provést. Tento závěr označil obviněný za nedůvodný. Poukázal rovněž na podle jeho názoru účelový a zaujatý závěr nalézacího soudu, že zveličuje své postižení, a přitom poznamenal, že znalec z oboru soudního lékařství nevycházel z jeho subjektivního tvrzení, nýbrž z jeho kompletní zdravotní dokumentace, která vznikla ještě před trestním stíháním. Zdůraznil, že nalézací soud do skutkové věty uvedl, že poškozený byl odveden za použití síly spočívající v uchopení a držení za ruce, tento popis je ale obecný a odporuje popisu, jak jej uvedl svědek K. v hlavním líčení. Ze závěrů znalce podle něho naprosto jednoznačně vyplývá, že se nemohl popisovaného násilí vůči poškozenému vzhledem ke svému postižení zúčastnit. Připomněl i výpovědi dalších svědků, kteří potvrdili, že byť se občas pohyboval bez berlí, silně napadal, nebyl schopen běhu ani rychlé chůze. Uzavřel, že na místě incidentu v inkriminované době nebyl, že byl s kamarády u rybníka B. za obcí P. a že v tomto směru nalézací soud v rozsudku vyhodnocení neprovedl. Dodal ještě, že nebyl zjištěn ani žádný motiv jeho jednání.
Závěrem uvedl, že odvolací soud jeho odvolání zamítl, přitom toliko konstatoval, že napadený rozsudek má všechny náležitosti požadované §125 tr. ř. a že nalézací soud provedené důkazy hodnotil v souladu s požadavky §2 odst. 6 tr. ř., že nezjistil nejasnosti nebo neúplnosti skutkových zjištění a je tohoto názoru, že nalézací soud se vypořádal se všemi skutečnostmi významnými pro rozhodnutí. Ke konkrétním námitkám (obviněného) se nevyjádřil. Jen ve svém rozhodnutí podotkl, že si pouze obtížně dokáže představit, že by obžalovaný U. ve snaze potopit obviněného D. šel tak daleko, aby předvolával křivé svědky, kteří dosvědčili, že se s D. znají z doby, kdy chodili na ryby. Obviněný rovněž odmítl závěr odvolacího soudu v tom smyslu, že souhlasí s tím, že pokud nalézací soud nepovažuje za věrohodnou výpověď obviněného v majetkové trestné činnosti, logicky ji stejně tak nepovažuje za věrohodnou v trestné činnosti uvedené pod bodem 47) rozsudku. Pokud navíc následně odvolací soud rozebírá odvedení poškozeného L. K. a uvádí, že O. K. netvrdí, že by proti L. K. bylo použito páky, zjevně odvolací soud přehlédl, že skutečně nikdo o páce nehovoří, tento způsob použil při hodnocení možností znalec z oboru soudního lékařství, přičemž právě znalec vylučuje průběh napadení, nikoli tedy co tvrdí v souladu s nalézacím soudem odvolací soud, že je napadení v souladu s popisem zranění znalcem. Dále se napadenými právními aspekty věci odvolací soud podrobně nezabýval.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 9. 2007, sp. zn. 23 To 237/2007, i předcházející rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 10. 2006, sp. zn. 2 T 142/2005, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Českých Budějovicích přikázal, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Konstatoval, že dovolání obviněného je sice podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však směřuje výlučně proti hodnocení provedených důkazů, čímž napadá soudem učiněná skutková zjištění a proti údajným vadám procesního charakteru (nerespektování pokynů soudu II. stupně), které však důvodem dovolání podle shora citovaného dovolacího důvodu být nemohou. V této souvislosti připomněl, že skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim tyto soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Údajně nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani podle žádného jiného dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., být nemohou a nemohou jím být ani namítané vady procesního charakteru.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. S projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit jiné než navrhované rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 9. 2007, sp. zn. 23 To 237/2007, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výhradně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká neúplné důkazní řízení [viz námitku, že nalézací soud neprovedl stran skutku popsaného pod bodem 47) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyšetřovací pokus], nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědí spoluobviněných J. Š., J. L. a E. U. či svědků Š. H., Ing. P. P., V. M., E. S., P. R. a O. K., popř. poškozeného L. K. a v neposlední řadě také znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství) a vadná skutková zjištění (skutkový závěr, že navedl E. U. a J. L., aby vnikli do sídla společnosti U. T. S., s.r.o. a odcizili zde notebooky a dále ke vloupání do osobního automobilu zn. Peugeot 605 majitele R. L., popř. že od nich koupil notebook, přestože věděl, že pochází z krádeže a že společně s dalším neznámým pachatelem fyzicky napadl L. K.). Současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (mj. tvrdí, že nepřímé důkazy, na nichž je založen odsuzující rozsudek, netvoří uzavřený okruh prokazující bezvýhradně jeho vinu, zpochybňuje věrohodnost a pravdivost výpovědí spoluobviněných J. Š., J. L. a E. U., resp. svědka O. K. a poškozeného L. K., s tím, že byly účelově přizpůsobeny v jeho neprospěch) a vlastní (pro něho příznivou) verzi skutkového stavu věci [de facto tvrdí, že se skutků popsaným v bodech 44) až 47) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nedopustil]. Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval toliko z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný formálně ani věcně neuplatnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V předmětné trestní věci to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutků popsaných v bodech 44) až 47) rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 10. 2006, sp. zn. 2 T 142/2005. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětných skutků, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud konstatuje, že mezi právními závěry soudů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. února 2008
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý