ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.246.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 246/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. února 2008 o dovolání, které podal obviněný M. D., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 3 To 203/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 2 T 14/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 2006, sp. zn. 2 T 14/2004, byl obviněný M. D. uznán vinným trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 24. 10. 2002 v O. na ul. S., v p. Č. p. p. a.s., z pověření majitele níže označeného vozidla, při uplatnění nároku na pojistné plnění, oznámil pojistnou událost, k níž mělo dojít dne 17. 10. 2002 v době kolem 09.25 hodin ve S. O. na ul. T. ve směru od ulice N. N. k ulici N. B., a to tak, že mělo dojít ke střetu osobního automobilu Citroën Xantia 1.9 PD, RZ:, uživatelky A. B., které řídil P. B. a osobního automobilu Škoda Octavia, RZ:, majitele spol. A. R., s.r.o., které řídil obžalovaný M. D., při němž mělo na vozidle zn. Škoda Octavia dojít též k poškození jeho levé přední části, včetně levé části přední nápravy a levého předního disku kola, k čemuž však ve skutečnosti při této dopravní nehodě nedošlo, ani dojít nemohlo, přičemž na základě oznámení škodné události Č. p. p., a.s. by plnila společnosti A. R., s.r.o. částku 320.719,- Kč, avšak v případě, že by byl uveden skutečný rozsah poškození, by pojišťovna plnila jen částku 302.102,- Kč“.
Za tento trestný čin byl obviněný M. D. odsouzen podle §250a odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců. Podle §53 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen také peněžitý trest ve výši 10.000,- Kč a pro případ, že by tento peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání třiceti dnů. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Č. p. p., a.s., se sídlem P., B. č., IČ:, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Citovaným rozsudkem byl dále podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obviněný P. B. obžaloby pro skutek v rozsudku uvedený. V návaznosti na to byla podle §229 odst. 3 tr. ř. poškozená Č. p. p., a.s., se sídlem P., B., IČ:, ve vztahu k obviněnému P. B. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný M. D. a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě. Rozsudkem ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 3 To 203/2007, z podnětu odvolání jmenovaného obviněného podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. ve vztahu k tomuto obviněnému napadený rozsudek zrušil v celém výroku o trestu a za podmínek ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. obviněného M. D. nově odsoudil podle §53 odst. 1, odst. 3 tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 20.000,- Kč a pro případ, že by tento peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání třiceti dnů. Jinak ve vztahu k tomuto obviněnému ponechal napadený rozsudek nezměněný. Z podnětu dovolání státního zástupce pak podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve vztahu k obviněnému P. B. a za podmínek ustanovení §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně, aby v ní v učinil nové rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný M. D. (dále jen „obviněný“) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku vyjádřil přesvědčení, že jeho vina trestným činem pojistného podvodu nebyla řádně prokázána a že existují závažné pochybnosti, které měly být krajským soudem vyhodnoceny v jeho prospěch. Poznamenal, že od samého počátku tvrdí, že všechna poškození osobního automobilu, který při dopravní nehodě dne 17. 10. 2002 řídil, vznikla v souvislosti s touto dopravní nehodou, že předmětné vozidlo nebylo před dopravní nehodou žádným způsobem poškozeno a že ani po ní vozidlo sám či prostřednictvím jiných osob nepoškozoval a nepoškodil. Přitom prohlásil, že toto jeho tvrzení nebylo v průběhu dokazování vyvráceno ani znaleckým dokazováním.
Dále podotkl, že ve věci bylo vypracováno několik znaleckých posudků a z podnětu Krajského soudu v Ostravě i revizní znalecký posudek. Uvedl, že se se závěry znaleckých posudků prakticky ztotožňuje, až na závěr znalců v tom směru, že vyvrátili jeho tvrzení, že vozidlo Škoda Octavia po prvotním střetu s vozidlem Citroën Xantia nemohlo svou přední částí narazit na obrubník a následně jej přejet a dále se otřít o betonový sloupek. Tuto část dopravní nehody, s ohledem na její průběh a následná zjištěná poškození, znalci vyloučili. S tímto závěrem znalců vyslovil nesouhlas. Podle něho bylo vozidlo Škoda Octavia po předmětné dopravní nehodě zcela nepojízdné a bylo z místa dopravní nehody odtaženo odtahovou službou. Znalci k tomuto jeho tvrzení uvedli, že je nezpochybňují, avšak vyloučili možnost poškození přední nápravy a spodní části motoru v důsledku dopravní nehody a uzavřeli, že vozidlo s tímto poškozením nebylo schopno samostatného provozu. V této souvislosti poukázal na závěry předchozích znaleckých posudků, „vypracovaných orgány činnými v trestním řízení“, které zcela zpochybňovaly, že k dopravní nehodě mezi Škodou Octavia a Citroën Xantia vůbec došlo tak, jak byla nahlášena a projednána policisty dopravního inspektorátu v Ostravě. Upozornil, že teprve v průběhu trestního řízení znalci připustili (a konec konců se to objevuje i v závěrech revizního znaleckého posudku), že ke kolizi mezi těmito vozidly v danou chvíli došlo, ovšem tvrdošíjně trvají na tom, že v důsledku této dopravní nehody nedošlo k poškození přední nápravy a spodní části motoru, nicméně zároveň připustili, že k poškození spodní části motoru a přední nápravy mohlo dojít i při následném odstraňování vozidla z místa dopravní nehody (při natahování vozidla na odtahové vozidlo), byť se vyjádřili, že podle jejich názoru by nejspíš nedošlo k poškození vozidla v tvrzeném a později při opravě zjištěném rozsahu.
Obviněný rovněž namítl, že v průběhu dokazování nebyl proveden jediný důkaz, mimo tvrzení obsažených ve znaleckém posudku, že k dopravní nehodě došlo jiným způsobem, než jaký byl (obviněnými) popsán policistům a oznámen pojišťovnám. Přitom zdůraznil, že dopravní nehoda se stala na frekventovaném místě v O. (na křižovatce, kde je vedena doprava do měst K. a H.), v době silného provozu, a proto je zcela nemožné, aby na místo dopravní nehody bylo přivezeno již poškozené vozidlo Škoda Octavia, navíc poškozené tak, že nebylo podle vyjádření znalců schopné provozu, a aby bylo umístěno do ponehodového postavení, ve kterém jej zachytili dopravní policisté.
Obviněný posléze odmítl též tvrzení znalců obsažené ve znaleckém posudku, že vozidlo Škoda Octavia nemohlo zůstat v ponehodovém postavení, ve kterém jej zachytili policisté dopravního inspektorátu, a vyjádřil přesvědčení, že znalci tento svůj závěr dostatečně jasně nevysvětlili a že tvrdošíjným setrváváním na tomto závěru bez bližšího zdůvodnění souvislostí, vedoucích k tomuto závěru, zneužili svého postavení na „znaleckém trhu“. Přitom konstatoval, že Ústav soudního inženýrství, který zpracovával revizní znalecký posudek, je jediným ústavem svého druhu v České republice a znalci podávající revizní znalecký posudek jsou si tohoto výsadního postavení velmi dobře vědomi. Vyplynulo to mj. i z jejich výslechu před soudem prvního stupně, kdy na jakýkoli jeho (obviněného) dotaz, byť podložený závěry jiných znalců a odborníků, pouze odkazovali bez bližšího zdůvodnění na závěry svého znaleckého posudku, který tedy ani bližším způsobem nevysvětlili, neboť tento představovali jako jediné možné východisko. Podle jeho slov právě s ohledem na tuto skutečnost zůstalo stanovisko znalců zcela neotřeseno. Nebyli ochotni připustit jakoukoli pochybnost o svých závěrech.
Z těchto všech důvodů dospěl k závěru, že krajský soud nevyhodnotil jeho trestní věc ve vzájemných souvislostech a pochybnosti o jeho vině hodnotil nedostatečným způsobem, když podle něho existují závažné pochybnosti o jeho vině a za daného stavu dokazování nemohl krajský soud jednoznačně dospět k závěru, že se (obviněný) trestného činu pojistného podvodu dopustil.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) z podnětu jeho dovolání zrušil rozsudek krajského soudu a vrátil jeho trestní věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že z dovolací argumentace obviněného je zřejmé, že její podstatou je zpochybnění způsobu hodnocení provedeného dokazování, který vedl ke skutkovým zjištěním rozhodným pro posouzení jeho viny a v této návaznosti i účelové zaměření na prosazení odlišného skutkového stavu věci, který by právní závěr o splněných podmínkách pro vyvození jeho trestní odpovědnosti v přisouzeném směru již nepodporoval. Obviněný prosazuje skutkovou verzi uplatněnou při nahlášení pojistné události ze dne 17. 10. 2002 založenou na tvrzení, že tato proběhla způsobem popisovaným v oznámení a měla za následek veškerá tam uváděná poškození jeho vozidla. Činí tak prostřednictvím námitek, zaměřených proti výsledkům několikerého znaleckého dokazování z oboru silniční dopravy se specializací na dopravní nehody, především však proti závěrům revizního znaleckého posudku Ústavu soudního inženýrství VÚT Brno, a tedy se skutečně zabývá jen polemikou o správnosti postupu obou soudů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Přitom neuvádí ani jedinou hmotně právní námitku, která by při respektu k opatřeným skutkovým zjištěním zpochybňovala správnost použité právní kvalifikace jeho skutku. Státní zástupkyně proto uzavřela, že není pochyb o tom, že za daného stavu věci nejsou dány obecné předpoklady obsahového přezkoumání předmětného dovolání, přičemž uvedený mimořádný opravný prostředek není přezkoumatelný jak z hlediska uplatněného, tak ani některého jiného ze zákonných dovolacích důvodů ve smyslu jejich taxativního výčtu podle ustanovení §265b odst. 1 tr. ř.
Nad rámec tohoto stanoviska k otázce kvalifikovanosti podaného dovolání státní zástupkyně dodala, že výhrady dovolatele nejsou takové povahy, aby odůvodňovaly judikovanou výjimečnost zásahu do skutkového stavu věci, podmíněnou extrémním nesouladem opatřených skutkových zjištění a právními závěry na jejich podkladě přijatými. Prohlásila, že ani taková případná námitka by však neměla naději na úspěch, a rozvedla, že znalecké dokazování ve věci provedené a představující stěžejní část rozhodných skutkových zjištění daného případu, se nakonec ustálilo na tom, že při dopravní nehodě ze dne 17. 10. 2002 mezi vozidlem řízeným dovolatelem a vozidlem řízeným spoluobviněným P. B. zcela jednoznačně nedošlo k poškození levé přední části včetně levé přední nápravy a levého předního disku kola dovolatelova vozidla a že ke vzniku škodlivého následku uvedené povahy podle analýzy průběhu předmětného nehodového děje ani dojít nemohlo. V návaznosti na to shledala, že pokud dovolatel při oznámení škodní události pro Českou podnikatelskou pojišťovnu, a.s. uvedl, že k takovému poškození jeho vozidla při předmětné dopravní nehodě naopak došlo a že se tak stalo v konečné fázi nehodového děje jím přesně popisovaným způsobem, pak o skutečném průběhu předmětné dopravní nehody, který mu byl nade vší pochybnost znám, uvedl hrubě zkreslené údaje, v důsledku kterých mu bylo na úkor poškozené pojistitelky vyplaceno vyšší pojistné plnění, než takové, jaké by bylo předmětem jeho oprávněného nároku. Je tedy zřejmé, že dovolatel za daného stavu věci jednal za podmínek §250a odst. 1 tr. zák.
Z uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání o předmětném dovolání rozhodl tak, že se podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítá.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 3 To 203/2007, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, které je třeba z hlediska jeho podstaty podřadit pod ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výhradně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž de facto soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (znaleckých posudků z oboru silniční dopravy se specializací na dopravní nehody, především revizního znaleckého posudku Ú. s. i. V. B., s tím, že podle jeho přesvědčení odvolací soud nevyhodnotil celou trestní věc ve vzájemných souvislostech a nevzal v úvahu pochybnosti o jeho vině) a vadná skutková zjištění [skutkový závěr, podle kterého při předmětné dopravní nehodě ze dne 17. 10. 2002 nedošlo (a ani dojít nemohlo) k poškození levé přední části včetně levé přední nápravy a levého předního disku kola jím řízeného vozidla], když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedenému důkaznímu řízení [vyjadřuje výhrady vůči (usvědčujícím) znaleckým posudkům a namítá, že v průběhu trestního řízení nebyl (mimo sporných znaleckých posudků) proveden jediný důkaz prokazující, že k dopravní nehodě došlo jiným způsobem, než jaký byl jím (a spoluobviněným) popsán policistům a oznámen pojišťovnám] a vlastní (od skutkových zjištění soudů zcela odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že dopravní nehoda proběhla způsobem jím popsaným v oznámení příslušné pojišťovně a měla za následek veškerá tam specifikovaná poškození jeho vozidla, a dodává, že toto jeho tvrzení nebylo vyvráceno ani znaleckým dokazováním). Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován pouze v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval toliko z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný formálně ani věcně neuplatnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V předmětné trestní věci to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se tento obviněný dopustil skutku v podobě popsané v rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 2006, sp. zn. 2 T 14/2004. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud konstatuje, že mezi právními závěry soudů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. února 2008
Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý