ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.258.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 258/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. března 2008 o dovolání, které podal obviněný J. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. M., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 7. 2007, sp. zn. 3 To 178/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 88 T 5/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2007, sp. zn. 88 T 5/2007, byl obviněný J. M. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1, odst. 2 tr. zák., neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „7. 12. 2006 mezi 02:00 a 03:00 hodinou potkal poškozeného J. M. na konečné zastávce MHD v K., oslovil poškozeného a pozval ho, aby šel s ním, přivedl poškozeného k domu na adrese B., H., do domu nejprve vstoupil po otevření svědkem D. obžalovaný sám, po chvíli se vrátil a pozval poškozeného dovnitř, zavřel za ním garážové dveře, vytáhnul do té doby schovaný nůž o celkové délce 30 cm, přiložil ho poškozenému k hrudníku a požadoval, aby vytáhnul všechny věci z kapes, dále chtěl, aby mu poškozený dal věci, které měl v kabeli, proto poškozený věci z tašky vysypal na zadní kapotu auta, z těchto věcí si obžalovaný vybral mobilní telefon Samsung D 600, ostatní věci poškozenému vrátil a přikázal poškozenému, aby z místa odešel, nikomu o věci neříkal a pohrozil poškozenému pohybem nožem kolem krku;
a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. 11 T 40/2001, který nabyl právní moc dne 18. 10. 2001, odsouzen pro trestný čin loupeže podle §234 odstavec 1 trestního zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, který vykonal dnem 18. 5. 2004, po výkonu uvedeného trestu byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 7. 9. 2005, sp. zn. 5 T 10/2004, který nabyl právní moci dne 4. 3. 2006, za pokus trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 a §247 odst. 1 písm. a) trestního zákona k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 350 hodin, znovu trestním příkazem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 23. 11. 2006 sp. zn. 2 T 124/2006, který nabyl právní moci dne 17. 2. 2007, za trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu 4,5 roku“.
Za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., z jehož spáchání byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 23. 11. 2006, sp. zn. 2 T 124/2006, byl obviněný odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák., §42 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zároveň zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu ve Vyškově ze dne 23. 11. 2006, sp. zn. 2 T 124/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. 7. 2007, sp. zn. 3 To 178/2007, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku naplnění materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy. Poznamenal, že materiální podmínka recidivy obsažená v §41 tr. zák. je významným korektivem zabraňujícím tomu, aby za zvlášť nebezpečné recidivisty byli mechanicky považováni všichni, kteří znovu spáchali trestný čin uvedený v §41 odst. 2 tr. zák., a že splnění materiální podmínky nelze spatřovat jen v samotné existenci okolností, které jsou znaky skutkových podstat příslušných zvlášť závažných trestných činů, nýbrž zejména v intenzitě, s jakou byly tyto znaky naplněny. Přitom je třeba zkoumat zejména nebezpečnost předcházejícího i nového zvlášť závažného úmyslného trestného činu. S ohledem na předchozí seznal, že materiální stránka zvlášť nebezpečné recidivy v jeho případě naplněna nebyla. Následně připomněl, že u trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. je stanoveno velmi vysoké rozpětí trestní sazby trestu odnětí svobody, a to od dvou do deseti let, neboť formální znaky tohoto trestného činu naplní velmi široké spektrum skutků, kdy však jejich společenská nebezpečnost bude velmi odlišná. V této souvislosti zdůraznil, že v prvém případě odsouzení pro trestný čin loupeže dospěl soud k tomu, že společenská nebezpečnost předmětného skutku byla poměrně nízká, když mu uložil trest odnětí svobody ve výši tří let, a to již s přihlédnutím k jeho předchozím odsouzením pro majetkovou trestnou činnost. Krajský soud v odůvodnění rozsudku ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 7 To 381/2001, na str. 4 ke společenské nebezpečnosti tohoto trestného činu uvedl, že: „… pokud jde o způsob spáchání trestného činu, nebyly zjištěny takové skutečnosti, které by výrazněji zvyšovaly společenskou nebezpečnost jejich jednání. Ti v podstatě využili podnapilosti poškozeného a dané příležitosti.“ Ani sám poškozený zřejmě nepovažoval tento trestný čin za příliš společensky nebezpečný, když ho oznámil orgánům činným v trestním řízení až po týdnu od jeho spáchání, a to prostřednictvím a na základě iniciativy svého otce. Pokud jde o nyní posuzovanou trestní věc, obviněný prohlásil, že trvá na tom, že mu byl mobilní telefon předán poškozeným dobrovolně, nicméně, že ani skutek spáchaný tak, jak je popisován poškozeným, by materiální stránku recidivy nenaplňoval, když nedošlo k použití násilí ani ke vzniku škody. O společenské nebezpečnosti tohoto skutku vypovídá podle něho i skutečnost, že situace byla pozorována ze vzdálenosti asi 20 m třetí nezaujatou osobou, která si ani nepovšimla tohoto, že by měl být páchán nějaký trestný čin a rozhovor poškozeného a obviněného na ni působil jako běžná konverzace. Sám poškozený pravděpodobně také celou situaci za příliš nebezpečnou nepovažoval, když vypověděl, že poté, co byl obviněným oloupen a vyhozen z předmětného domu, čekal ještě asi půl hodiny před domem a sledoval, zda někdo vyjde ven, a teprve poté přivolal hlídku Policie ČR. Dále obviněný argumentoval, že od odsouzení pro předchozí zvlášť závažný trestný čin do spáchání současného skutku uplynula již dost dlouhá doba na to, aby jeho jednání mohlo být posuzováno jako zvlášť nebezpečná recidiva, konkrétně pět a půl roku od předchozího odsouzení, resp. dva a půl roku od výkonu trestu. Vyjádřil domněnku, že soudy nižších stupňů hodnotily materiální stránku trestného činu nedostatečně, když se zabývaly pouze jeho trestním rejstříkem a nikoliv konkrétní společenskou nebezpečností těchto dvou zvlášť závažných trestných činů, kterou je v souladu s nálezem ÚS 701/01 nutné vždy přesvědčivě prokázat a zdůvodnit, a to zejména hodnocením předchozího trestného činu a trestného činu nyní souzeného podle hledisek uvedených v §3 odst. 4 tr. zák.
V další části dovolání označil napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné a protiústavní, a to z důvodu tzv. opomenutých důkazů, protože v řízení před soudem prvního a druhého stupně bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod tím, že soudy neprovedly výslech obhajobou navrhované svědkyně V. V., jejíž výpověď měla podle vědomostí obviněného významným způsobem potvrdit jeho obhajobu. Podotkl, že právu obviněného navrhovat důkazy na svoji obhajobu odpovídá povinnost soudu o těchto důkazech rozhodnout, a pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví, přesvědčivě a úplně odůvodnit, z jakých důvodů je neprovedl. Konstatoval, že soud dospěl na základě výpovědi poškozeného M. k závěru, že pozval poškozeného do domu svého kamaráda, kde mu v garáži pod pohrůžkou násilí nožem uloupil mobilní telefon. Připomenul, že se hájil tím, že poškozený mu v průběhu jejich rozhovoru sdělil, že by si potřeboval sehnat peníze na drogy a chtěl za tím účelem prodat svůj mobilní telefon, přičemž (obviněný) přislíbil poškozenému, že se pokusí tento telefon prodat někomu ze svých známých. Mobilní telefon mu předal poškozený zcela dobrovolně již před jeho (obviněného) prvním vstupem do domu, kdy v domě zkoušel funkčnost telefonu, zatímco poškozený čekal před domem. Teprve poté pozval poškozeného dovnitř do garáže domu, kde mělo dojít k předmětnému trestnému činu. Zopakoval, že tvrdil, že předmětný mobilní telefon měl u sebe zcela jistě již před prvním vstupem do domu, a zdůraznil, že toto bylo potvrzeno i výpovědí svědka D., který uvedl, že si je zcela jist, že (obviněný) měl mobilní telefon u sebe již při prvním vstupu do domu, kdy zkoumal jeho funkčnost, hledal nabíječku, aby telefon mohl dobít apod. Protože výpověď jeho (obviněného) a svědka D. byla v tomto směru v rozporu s výpovědí poškozeného M., navrhla obhajoba výslech dalšího svědka, V. V., která měla potvrdit skutečnost, že (obviněný) měl telefon u sebe již při prvním vstupu do domu a nemohl jej tedy později poškozenému uloupit. Tento důkaz měl také prokázat nevěrohodnost poškozeného M., kdy výlučně na jeho výpovědi bylo rozhodnutí soudu o vině (obviněného) založeno. Shledal, že tento důkaz však soudy proveden nebyl, že soud prvního stupně sice původně tento důkaz považoval za podstatný, kdy svědkyni V. V. k odročenému hlavnímu líčení předvolal, ovšem, když se tato na výzvu soudu dobrovolně nedostavila, návrh na provedení důkazu zamítl s tím, že svědkyně může dosvědčit pouze to, co již před soudem vypověděl svědek D. Vyjádřil přesvědčení, že toto vysvětlení je poněkud nelogické, když soud svědecké výpovědi svědka D. v tomto bodě neuvěřil, jinými slovy tak soud prvního stupně říká: tuto svědkyni není třeba vyslýchat, protože pokud by potvrdila obhajobu obviněného, tak bychom jí stejně nevěřili. Odvolací soud se s touto námitkou ve svém usnesení nevypořádal vůbec, když v jeho odůvodnění věnoval námitce jedinou větu - že souhlasí se soudem prvního stupně, že tento důkaz není nutno provádět. Obviněný uzavřel, že podle jeho názoru tímto soudy porušily jeho ústavou zaručené právo na spravedlivý proces a právo na obhajobu, neboť o otázce viny rozhodly pouze na základě výpovědi poškozeného a neprovedly důkaz, který by stěžejní bod této výpovědi vyvracel a tím vyvracel i jeho (obviněného) vinu, a to přesto, že výpověď poškozeného byla v tomto bodu v rozporu s výpovědí svědka D. a s obhajobou obviněného. V této souvislosti upozornil, že podle četných nálezů Ústavního soudu České republiky (dále jen „Ústavní soud“) a judikatury Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) lze do kategorie opomenutých důkazů zařadit situace, kdy bylo účastníkem navrženo provedení určitého důkazu, přičemž návrh na jeho provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, a že takovýmto postupem soudu, který se v odůvodnění rozhodnutí nevypořádá s navrženými důkazy, které mají podpořit obhajovací verzi, je zasaženo do základního práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Přitom doplnil, že podle opakovaných nálezů Ústavního soudu České republiky se dovolací řízení nenachází mimo rámec spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou základních práv a svobod, a proto je i Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení povinen zabývat se ochranou základních práv. Z tohoto důvodu má obviněný za to, že jsou dány podmínky, aby Nejvyšší soud v rámci přezkoumání podaného dovolání přezkoumal i to, zda v předcházejícím řízení nebylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, tak jak je popsáno v tomto dovolání.
Vzhledem k těmto skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 7. 2007, sp. zn. 3 To 178/2007, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Se zřetelem k těmto skutečnostem je třeba konstatovat, že podstatnou část námitek, jež obviněný v dovolání uplatnil, nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ale ani jiný důvod dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř.) podřadit. Jedná se konkrétně o námitky, podle nichž je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné a protiústavní, a to z důvodu tzv. opomenutých důkazů, protože v řízení před soudem prvního a druhého stupně bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod [tyto vady měly být založeny tím, že soudy o otázce viny rozhodly pouze na základě výpovědi poškozeného a neprovedly důkaz, který by stěžejní bod této výpovědi vyvracel a tím vyvracel i jeho (obviněného) vinu, a to přesto, že výpověď poškozeného byla v tomto bodu v rozporu s výpovědí svědka D. a s obhajobou obviněného].
Zejména je ovšem na místě v daných souvislostech zdůraznit, že touto argumentací se již zabýval Ústavní soud, který ji shledal zjevně neopodstatněnou („v projednávaném případě obecné soudy nevykročily z mezí spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, ani nedošlo k porušení jiných práv zakotvených v Listině“) a ústavní stížnost obviněného usnesením ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 2194/07, odmítl.
Namítl-li však obviněný, že soudy nesprávně právně posoudily otázku naplnění materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy a že skutek, jímž byl v posuzované věci uznán vinným, materiální stránku zvlášť nebezpečné recidivy nenaplňuje, pak takovou argumentaci lze z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označit za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.
Podle §41 odst. 1 tr. zák. se za zvlášť nebezpečného recidivistu považuje pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin (§42 odst. 1 tr. zák.), ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Kriminálně politickým smyslem institutu zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. je přísněji postihnout „nepoučitelné“ delikventy, dopouštějící se opakovaně zvlášť závažných trestných činů. Mimořádná přísnost trestu je zde zdůvodnitelná tím, že pachatel, ač se mu již v minulost dostalo trestem náležitého varování, tvrdošíjně opakuje zvlášť nebezpečné protispolečenské útoky, jejichž zavrženíhodnost mu musí být notoricky zjevná. Uložení zostřeného trestu lze v těchto případech ospravedlnit hledisky generální a individuální prevence (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 396/03).
Citované zákonné ustanovení takto vymezuje základní podmínky, za jejichž kumulativního splnění může být pachatel kvalifikován jako zvlášť nebezpečný recidivista. První podmínky (formální) spočívají v tom, že pachatel opětovně spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, přestože již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, tedy přesto, že již v minulosti spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, za který byl potrestán (čímž se rozumí alespoň částečný výkon trestu, z povahy věci – srov. §41 odst. 2 tr. zák. - trestu odnětí svobody) a k tomuto potrestání lze přihlížet.
V posuzovaném případě splnění těchto podmínek (ve formálním smyslu) vyplývá ze zjištění popsaných v rozsudku soudu prvního stupně, podle něhož obviněný spáchal skutek kvalifikovaný jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. „přesto, že byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. 11 T 40/2001, který nabyl právní moc dne 18. 10. 2001, odsouzen pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, který vykonal dnem 18. 5. 2004“.
Další podmínka (materiální) předpokládá, že okolnost opětovného spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu přes potrestání pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti takového trestného činu pro společnost.
Při posuzování splnění tohoto předpokladu musí být, jak ostatně (demonstrativně) vyplývá z ustanovení §41 odst. 1 tr. zák., zhodnocena především délka doby od posledního odsouzení do spáchání posuzovaného trestného činu. Přitom délkou doby, která uplynula od posledního odsouzení, nutno rozumět nejen dobu, která uplynula od právní moci rozsudku, nýbrž i dobu, která uplynula od podmíněného propuštění nebo po odpykání trestu (viz rozhodnutí č. 6/1963 Sb. rozh. tr.). V průběhu výkonu tohoto (posledního) trestu měl totiž pachatel značně ztíženou možnost páchání další trestné činnosti. Při zkoumání podmínek, zda se pachatel považuje za zvlášť nebezpečného recidivistu, je délka doby, která uplynula od posledního odsouzení jenom jedním, nikoliv však jediným hlediskem, které je nutno hodnotit v souvislosti s otázkou, zda stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost je podstatně zvýšený (viz rozhodnutí č. 33/1968 Sb. rozh. tr.).
Pro úplnost je na místě připomenout, že při posuzování podmínek pro uznání obviněného jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 tr. zák. je třeba, mimo délky doby, která uplynula od posledního odsouzení, přihlédnout také k dalším okolnostem, určujícím stupeň nebezpečnosti recidivy pro společnost, např. ke způsobu provádění trestné činnosti, ke škodám způsobeným nynější i dřívější trestnou činností, k počtu, druhu a výši dřívějších trestů, k pohnutkám a důvodům, které vedly k recidivě. Závažným hlediskem je i celkové posouzení osobnosti pachatele, jeho celkový osobní profil, charakterové a psychické vlastnosti, věk apod. Významné je také zjištění, kolikrát už byl pachatel v minulosti potrestán za zvlášť závažné trestné činy, za kolik takových trestných činů to bylo, za kolik trestných činů je nyní souzen, jaká je celková délka v minulosti vykonaných trestů, jak dlouhé jsou intervaly mezi jejich výkonem apod. Důležité je také zhodnocení následků trestného činu. Při hodnocení materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy se zhodnotí i konkrétní stupeň nebezpečnosti trestného činu, a to jak předchozího, tak nyní souzeného. Přihlédnout je třeba k významu a závažnosti všech trestných činů, za něž byl pachatel dříve potrestán, k jeho chování ve výkonu trestu, ke způsobu života mezi jednotlivými činy a tresty, k délce trestu dříve uloženého i k trvání jeho skutečného výkonu, k páchání i jiných trestných činů v rozhodné době (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 396/03).
Z těchto hledisek je nutné konstatovat, že v současnosti posuzovaného jednání (taktéž loupežného přepadení) se dovolatel dopustil dne 7. 12. 2006, tedy sice téměř pět a půl roku po předchozím odsouzení pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin (loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.), avšak již jen zhruba dva a půl roku po vykonání trestu, který mu byl za tento trestný čin uložen.
Kromě doby, která uplynula od odsouzení za zvlášť závažné úmyslné trestné činy (i od posledního odsouzení) a výkonu trestů, je třeba (jak shora uvedeno) dále zohlednit konkrétní okolnosti nyní posuzovaného trestného činu stejně jako okolnosti charakterizující předcházející trestný čin loupeže. Pokud jde o nyní projednávaný delikt, patří se vyzdvihnout zejména skutečnost, že obviněný k činu užil, a to ke zdůraznění pohrůžky bezprostředního násilí, zbraň v podobě nože. Takové jednání samo o sobě nutno hodnotit jako společensky velmi nebezpečné. Navíc nelze přehlížet, že obviněný spáchal čin poměrně promyšleně a lstivě – vylákal poškozeného na místo, kde mohl předem pojatý záměr bez rizika pro vlastní osobu uskutečnit. Neobstojí přitom jeho tvrzení, že tímto činem nezpůsobil škodu. Naopak, škodu způsobil – zmocnil se mobilního telefonu Samsung D 600, takže trestný čin loupeže nejen dokonal, ale i dokončil. Rovněž tyto okolnosti přispívají k závěru o podstatně zvýšeném stupni společenské nebezpečnosti předmětného skutku.
V souvislosti s tím je třeba dále náležitě vyhodnotit zjištění, že rovněž v případě trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. 11 T 40/2001, se jednalo o trestnou činnost závažnou, společensky velmi nebezpečnou. Skutkový základ uvedeného trestného činu spočíval v tom, že dovolatel a obviněný J. F. „dne 7. 5. 2001 kolem 04.00 hodin v B. na blíže neurčeném místě, napadli poškozeného R. Š. tak, že poté, co vystoupil z vozidla značky Lada 1300, patřícího obžalovanému M., shodili jej na zem a pěstí jej udeřili do obličeje a do oblasti žeber, strhli mu z krku řetízek ze zlatého kovu s přívěskem, stáhli mu koženou černou vestu, odcizili finanční hotovost ve výši 1.800,- Kč a následně mu odcizili štěně kavkazského ovčáka a hnědou koženou bundu, které byly v autě a z místa napadení ujeli. Svým jednáním způsobili poškozenému drobná poranění a škodu ve výši 4.690,- Kč, neboť kožená bunda a štěně kavkazského ovčáka byly poškozenému později vráceny.“
Společenská nebezpečnost předmětného činu byla výrazně zvyšována spácháním činu ve spolupachatelství s další osobou, dále tím, že se tak stalo závažnější formou jednání – přímým fyzickým násilím, a způsobením (byť drobného) poškození zdraví a majetkové újmy (také v tomto případě by trestný čin nejen dokonán, ale i dokončen). Dalším významným faktorem zvyšujícím stupeň společenské nebezpečnosti činu (a současně zřetelně definujícím obviněného jako zatvrzelého a nepoučitelného pachatele – k tomu viz dále níže) byl fakt spáchání zmíněného činu obviněným jako majetkovým recidivistou a zejména ve zkušební době podmíněného odsouzení a po výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody. Již před uvedeným (prvním) trestným činem loupeže totiž byl obviněný opakovaně odsouzen pro trestnou činnost zejména majetkového charakteru. Konkrétně je na místě zmínit následující odsouzení. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 4. 1998, sp. zn. 8 T 102/97, byl odsouzen pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. a pokus trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 tr. zák. k §247 odst. 1 písm. b) tr. zák. a dále pro trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. a neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák., jimž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 4. 1995, sp. zn. 8 T 21/95, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu do 16. 5. 2001 (v této zkušební době spáchal uvedený trestný čin loupeže). Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. 8 T 128/98, byl obviněný odsouzen za pokus trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 tr. zák. k §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. a dále pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 11. 1998, sp. zn. 5 T 109/98, a trestné činy neuposlechnutí rozkazu podle §273 odst. 1 tr. zák. a svémocného odloučení podle §284 odst. 3 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 9. 1998, sp. zn. 11 T 16/98, k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na patnáct měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem (trest vykonal dne 19. 6. 1999).
Hodnocení Krajského soudu v Brně, který tehdy rozsudkem ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 7 To 381/2001, k odvolání obviněného zrušil uvedený rozsudek Městského soudu v Brně ve výroku o trestu jeho se týkajícím a obviněnému uložil mírnější trest odnětí svobody na tři roky, na něž v dovolání obviněný odkazuje, je třeba v daném kontextu označit za povrchní a nepřiléhavé.
Důrazně je dále nutné poukázat na to, že v době od výkonu trestu odnětí svobody uloženého mu za první trestný čin loupeže do spáchání nyní posuzovaného trestného činu loupeže se obviněný dopustil více trestných činů. Jak zjistil již nalézací soud po výkonu uvedeného trestu byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 7. 9. 2005, sp. zn. 5 T 10/2004, který nabyl právní moci dne 4. 3. 2006, za pokus trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 a §247 odst. 1 písm. a) trestního zákona k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 350 hodin, znovu trestním příkazem Okresního osudu ve Vyškově ze dne 23. 11. 2006 sp. zn. 2 T 124/2006, který nabyl právní moci dne 17. 2. 2007, za trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu 4,5 roku“. Zmíněný trestný čin ublížení na zdraví spáchal dne 20. 5. 2006. K tomu je třeba doplnit, že dne 28. 10. 2006 spáchal závažný trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. a trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2007, sp. zn. 3 T 130/2007, ve spojení s usnesením Krajského soud v Brně ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. 8 To 471/2007. Pro úplnost je na místě uvést, že v případě trestných činů ublížení na zdraví se jednalo o razantní fyzické útoky, jimiž byly obviněným způsobeny v rámci použité právní kvalifikace velmi závažné následky - dvojitá zlomenina dolní čelisti s nutným operačním zákrokem a nasazením pevné mezičelistní fixace s následným výrazným omezením poškozeného v obvyklém způsobu života po dobu čtyř týdnů, resp. zhmoždění břišní stěny, trhlina sleziny, zhmoždění sleziny, krvácení pod pouzdro sleziny a krvácení do břišní dutiny, vyžadující operativní odstranění poraněného orgánu s následnou hospitalizací, v důsledku poranění byl poškozený podstatně omezen v obvyklém způsobu života po dobu tří týdnů, především však samotným poraněním sleziny spojené se silným krvácením do dutiny břišní byl poškozený ohrožen na životě a zachráněn byl pouze urgentně provedenou operací, přičemž v důsledku ztráty sleziny je ohrožen snížením imunity.
Popsaná zjištění tak dostatečně zřetelně dokládají zřejmou tendenci obviněného k soustavné úmyslné protispolečenské činnosti a prokazují, že je přes svůj relativně nízký věk již zatvrzelým pachatelem, jehož nápravy nebylo dosaženo ani opakovaným výkonem trestu odnětí svobody. Výstižně přitom soud prvního stupně shledal: „Od výkonu posledního trestu nedošlo k žádné nápravě v chování obžalovaného, po propuštění z výkonu trestu kriminální kariéra obžalovaného dále pokračuje a nabírá stále nebezpečnější obrysy. Poslední trestný čin (loupež) je vyvrcholením všech dřívějších skutků.“
Není pak od věci připomenout, že v průběhu výkonu trestu odnětí svobody uloženého obviněnému rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. 11 T 40/2001, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 7 To 381/2001, byla usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 28. 11. 2003, sp. zn. 6 PP 224/2003, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 14 To 845/2003, zamítnuta žádost obviněného o podmíněné propuštění z výkonu uvedeného trestu. Soudy totiž dospěly [zejména se zřetelem ke zjištění, že obviněný se v průběhu výkonu trestu dopustil závažného kázeňského provinění (narušování vztahů mezi odsouzenými), za současného vyhodnocení jeho trestní minulosti] k závěru, že nesplnil „základní podmínku pro úvahu o možnosti podmíněného propuštění, tj. prokázání polepšení.“
Lze tedy shrnout, že obviněný jako zatvrzelý, nepoučitelný pachatel opětovně spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin (navíc stejný trestný čin – speciální recidiva) za okolností, jež podstatně zvýšily stupeň nebezpečnosti tohoto trestného činu pro společnost. Vzhledem k tomu byla i materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. naplněna.
Nejvyšší soud v návaznosti na uvedené konstatuje, že soudy obou stupňů nepochybily, pokud dospěly k závěru, že obviněný spáchal trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák.
V souvislosti s tím je třeba připomenout, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované věci nejedná.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. M. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. března 2008
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý