ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.281.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 281/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. února 2008 o dovolání, které podal obviněný M. E., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 5 To 430/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 103 T 145/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 6. 8. 2007, sp. zn. 103 T 145/2007, byl (v řízení proti uprchlému) obviněný M. E. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., protože podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „v období od 1. 6. 1996 do 11. 7. 2006 v O.– L., okres K., a jinde, úmyslně ničím nepřispěl na výživu své nezletilé dcery M. E., , ačkoli mu vyživovací povinnost k ní vyplývá ze zákona o rodině a výše výživného mu byla stanovena rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 30. 9. 1994 sp. zn. 41 C 9/94, který nabyl právní moci dne 26. 11. 1994, a to částkou ve výši 600,- Kč měsíčně, splatnou vždy každého prvého dne v měsíci předem k rukám matky I. E., nyní H. a za uvedené období tak na výživném zapříčinil dluh v celkové výši 73.200,- Kč, kdy M. města O., odboru sociálnímu, který na nezletilou M. poskytoval od 1. 7. 1998 do 30. 11. 2001 s určitými přestávkami příspěvek na výživu, dluží částku 6.238,- Kč a matce I. H. částku 66.692,- Kč, přičemž po shora uvedené období nikde řádně nepracoval, o práci nejevil zájem, kdy nebyl evidován jako uchazeč o zaměstnání na místně příslušném úřadu práce, čímž znemožňoval vymáhání výživného exekuční cestou“. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §213 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podali obviněný M. E. a okresní státní zástupce v Karviné, rozhodl (stále v řízení proti uprchlému) ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě. Rozsudkem ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 5 To 430/2007, z podnětu odvolání okresního státního zástupce v Karviné podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a za podmínek ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., neboť „v období od 1. 6. 1996 do 11. 7. 2006 v O. – L., okres K., a jinde, úmyslně ničím nepřispěl na výživu své nezletilé dcery M. E., ačkoli mu vyživovací povinnost k ní vyplývá ze zákona o rodině a výše výživného mu byla stanovena rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 30. 9. 1994 sp. zn. 41 C 9/94, který nabyl právní moci dne 26. 11. 1994, a to částkou ve výši 600,- Kč měsíčně, splatnou vždy každého prvého dne v měsíci předem k rukám matky I. E., nyní H., a za uvedené období tak na výživném zapříčinil dluh v celkové výši 73.200,- Kč, kdy M. m. O., odboru sociálnímu, který na nezletilou M. poskytoval od 1. 7. 1998 do 30. 11. 2001 s určitými přestávkami příspěvek na výživu, dluží částku 6.238,- Kč a matce I. H. částku 66.692,- Kč“. Za to obviněného odsoudil podle §213 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let a šesti měsíců. Podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku vyjádřil přesvědčení, že odvolací soud nesprávně a v rozporu se zákonem kvalifikoval skutečnost, že (obviněný) neplatil výživné na svou nezletilou dceru a nezasílal je k rukám její matky, jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. Poznamenal, že soud neplacení výživného hodnotil jako úmyslný trestný čin, což je podle něho v příkrém rozporu se skutečností, jelikož z finančních důvodů nebyl schopen výživné na svou nezletilou dceru platit. Uvedl, že soud druhého stupně dovodil úmyslné nesplnění jeho vyživovací povinnosti z toho, že platil výživné, byť pouze částečně, na své další dítě, syna G. F. Prohlásil, že s tímto stanoviskem soudu se nemůže ztotožnit, protože jeho finanční možnosti byly a jsou velmi omezené a neumožňují mu platit výživné na obě děti, a to ani poměrnou částí soudem stanoveného výživného. Odmítl, že by se na jeho straně jednalo o úmysl (přímý či nepřímý) výživné neplatit a dodal, že pokud by měl finanční možnost výživné na dceru platit, zcela nesporně by tak již učinil. V návaznosti na to konstatoval, že skutečnost, že neplatil a neplatí výživné na své nezletilé dítě za situace, kdy neměl a ani nemá možnost je z důvodu nedostatku finančních prostředků platit, nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí č. 81/1955 a č. 33/1960 Sb. rozh. tr. a uvedl, že pro posouzení trestnosti neplacení výživného na nezletilé dítě není podstatná pouze existence zákonné povinnosti vyživovat jiného, nýbrž musí ještě existovat i prokázaná možnost povinného tuto vyživovací povinnost plnit. Obě zákonné podmínky musí být splněny současně, a to se podle jeho názoru v daném případě nestalo. Poté argumentoval, že soud nejenže neprokázal, že jeho finanční situace je taková, že mu umožňuje platit výživné na obě děti, ale navíc bez konkrétního důkazu o jeho faktické finanční situaci bezdůvodně a zcela účelově vyvodil, že výživné na obě děti je schopen platit. Dále namítl, že se neztotožňuje s argumentací odvolacího soudu uvedenou ve druhém odstavci na straně 5 rozsudku v tom smyslu, že údajně znemožnil soudu zjistit jeho majetkové poměry a tím i schopnost platit výživné. Seznal, že nic takového neučinil a že je pouze věcí soudu, zda a jakým způsobem si jeho majetkové poměry zjistí a že toto soud neučinil. Přitom podotkl, že svým shora uvedeným konstatováním soud v podstatě přiznává, že jeho majetkové poměry a tím i schopnost platit výživné na nezletilou dceru nezjistil, ovšem přesto, bez jakéhokoli konkrétního důkazu, dovodil, že má takové majetkové poměry, které mu umožňují na nezletilou dceru výživné platit. Uzavřel, že soud skutek nesprávně právně posoudil jako trestný čin podle §213 odst. 1 tr. zák., i když pro toto posouzení neexistovaly hmotně právní důvody. V důsledku toho jej soud rovněž nezákonně odsoudil k trestu odnětí svobody na šest měsíců, byť s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou roků a šesti měsíců.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) „dle ust. §265k/, odst. 1 trestního řádu odvolání státního zástupce zamítl, odvolání obhájce vyhověl a aby napadený rozsudek č.j. 5 To 430/2007-258 ze dne 27. 9. 2007 Krajského soudu v Ostravě včetně vadného řízení mu předcházejícího ve všech jeho výrocích pro jeho nezákonnost zrušil a aby rozhodl tak, že … se trestného činu zanedbání povinné výživy dle ust. §213, odst. 1 trestního zákona nedopustil.“ Přípisem ze dne 14. 12. 2007 pak udělil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Stručně zrekapitulovala rozhodnutí odvolacího soudu a poznamenala, že v pořadí již druhé dovolání obviněného bylo opětovně uplatněno z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Posléze připomněla uplatněnou dovolací argumentaci a shledala, že prostřednictvím takto konstatované dovolací argumentace je namítána absence subjektivní stránky trestného činu zanedbání povinné výživy, původně posouzeného podle §213 odst. 2 tr. zák. a na podkladě kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 6 Tdo 573/2007, ustáleného na mírnější právní kvalifikaci podle §213 odst. 1 tr. zák. ve variantě úmyslné formy zavinění. Podotkla, že výše uvedenou právní eventualitu posouzení jeho jednání za pomoci v dovolání specifikované judikatury obviněný zpochybňoval též při odůvodnění svého prvého dovolání. Jelikož v této souvislosti již státní zástupkyně svoje stanovisko k objektivním schopnostem obviněného plnit zákonnou vyživovací povinnost zaujala, uvedla, že nezbývá, než v uvedeném směru přímo citovat tu část původního vyjádření ze dne 23. 4. 2007 sp. zn. 1 NZO 334/2007, ve kterém je tato otázka řešena: „Soudy správně naznaly, že o schopnosti dovolatele plnit jeho zákonnou povinnost ve vztahu k jeho nezletilé dceři M. E. po celé vytýkané období nebylo pochyb. I když soudem stanovené výživné mu bylo uloženo plnit k rukám matky nezletilého dítěte, a to na jemu známou adresu v rozhodnutí uvedenou, faktem zůstává, že si neplnil svoji zákonnou povinnost, plynoucí z vykonatelného soudního rozhodnutí jak po krátké období, kdy byl veden jakožto uchazeč na úřadu práce, tak ani v převažující části vytýkaného času, kdy byl z úřadu práce sankčně vyřazen a zdržoval se na neznámém místě. Neplnění své zákonné vyživovací povinnosti se dále dopouštěl i za okolností, kdy vycestoval mimo území republiky a způsobil tak stav, že za účelem zajištění plnění uvedené platební povinnosti muselo být po něm zavedeno pátrání prostřednictvím Ú. p. m. o. m. v B. I když míra jeho schopnosti plnit vyživovací povinnost byla do jisté míry ovlivněna výší pobíraného hmotného zabezpečení uchazeče o zaměstnání, nelze přehlédnout, že dovolatel při vědomí uvedené povinnosti neprojevoval vážný zájem o zaměstnání, byl-li z evidence úřadu práce sankčně vyřazen. Současně za uvedeného stavu věci nečinil žádné kroky k tomu, aby alespoň po dobu, kdy se mu nepodaří si opatřit zaměstnání, využil záchranné sociální sítě státu, aby si za její pomoci zajistil náhradní možnost výživné plnit.“
Následně státní zástupkyně konstatovala, že lze plně akceptovat ten shodný závěr obou soudů, že schopnost obviněného plnit jeho zákonnou vyživovací povinnost za popsaných okolností existovala, a tedy uvedený objektivní předpoklad pro vyvození jeho trestní odpovědnosti ve světle označených judikatorních rozhodnutí byl dán. Přitom zdůraznila, že pokud za takového stavu věci nevyužil uvedených možností, které reálně existovaly, pak musel být přinejmenším srozuměn s eventualitou, že své zákonné povinnosti v jejím plném rozsahu (tj. na obě jeho děti) nebude moci dostát. Současně je podle ní v uvedeném směru možno plně odkázat na ty pasáže odůvodnění obou soudních rozhodnutí, ve kterých soudy dospívají k závěru o úmyslné formě jeho zavinění.
Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. E. rozhodl tak, že se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítá.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 5 To 430/2007, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
V návaznosti na to považuje Nejvyšší soud za potřebné znovu zdůraznit skutečnosti, jež rozvedl k výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve svém usnesení ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 6 Tdo 573/2007, jímž zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 2. 2007, sp. zn. 5 To 783/2006, a rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 103 T 226/2006, (těmito rozsudky byl obviněný odsouzen pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na jeden rok s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání tří roků a šesti měsíců) včetně dalších rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a Okresnímu soudu v Karviné – pobočce v Havířově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Uplatněné dovolací námitky však směřují primárně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů a zejména vadná skutková zjištění a současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (namítá, že na základě provedených důkazů soud neprokázal, že jeho finanční situace je taková, že mu umožňuje platit výživné na obě děti a že bez konkrétního důkazu o jeho faktické finanční situaci bezdůvodně a zcela účelově vyvodil, že je schopen výživné na obě děti platit) a vlastní (pro něho příznivou) verzi skutkového stavu věci (opakovaně tvrdí, že z důvodu nedostatku finančních prostředků neměl a ani nemá možnost výživné na nezletilou dceru M. platit). Až sekundárně – z uvedených skutkových (procesních) výhrad a na základě vlastních skutkových tvrzení – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a uzavírá, že tento není trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., neboť nebyla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty tohoto trestného činu. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry učiněnými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné poznamenat následující skutečnosti.
Trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného.
Ve stručnosti lze připomenout, že objektem tohoto trestného činu je nárok na výživu, pokud je založen na ustanovení zák. č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších zákonů (dále jen „zákon o rodině“), a vztahuje se na vyživovací povinnost vyplývající přímo z tohoto zákona, aniž by se zpravidla vyžadovalo její předchozí určení soudem. Trestní odpovědnost pachatele uvedeného trestného činu se odvíjí od jeho povinnosti vyživovat jiného podle příslušných ustanovení zákona o rodině. Neplněním povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného se rozumí zaviněné neplacení výživného nebo neposkytování odpovídajícího plnění v naturální formě. Z hlediska trestní odpovědnosti je nerozhodné, zda je oprávněné osobě plněno dobrovolně či na základě výkonu rozhodnutí. O neplnění vyživovací povinnosti jde i tehdy, pokud není plněno v rozsahu stanoveném v §96 odst. 1 zákona o rodině. Po subjektivní stránce může být trestný čin podle §213 tr. zák. spáchán úmyslně i z nedbalosti. Zavinění se musí vztahovat i na normativní znak skutkové podstaty, kterým je zákonná povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného. Pachatelem může být pouze osoba, která je povinna vyživovat nebo zaopatřovat jiného, přičemž předpokladem trestnosti je, že povinná osoba byla v rozhodné době objektivně schopna výživné plnit (srov. přiměř. rozhodnutí č. 81/1955 a č. 33/1960 Sb. rozh. tr.).
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu obviněný „…neplnil svou vyživovací povinnost úmyslně, když nepochybně věděl, že je povinen výživné platit i na nezl. dceru M., avšak přesto na její výživu po dobu delší deseti let ničím nepřispěl… nebylo možno akceptovat námitku obhájkyně obžalovaného, podle které nebyly zjištěny majetkové poměry obžalovaného a zda vůbec byl schopen výživné platit… V této souvislosti je třeba poukázat, že pokud by obžalovaný neměl stálý příjem, mohl usilovat prostřednictvím úřadu práce o získání zaměstnání, které by mu umožnilo získat prostředky potřebné k hrazení výživného, případně mohl požádat příslušné orgány na území ČR o přiznání sociálních dávek, což však neučinil. Obžalovaný přitom zjevně disponoval finančními prostředky, které by mu alespoň z části umožnily plnit jeho vyživovací povinnost i vůči nezl. dceři M., pokud na výživu svého syna G. F. během let 2004, 2005 zaslal částky uvedené ve zprávě na čl. 122 spisu.“
V souvislosti s tím lze přisvědčit i argumentaci státní zástupkyně, že obviněný, ačkoli si byl vědom existence vyživovací povinnosti k nezletilé dceři, neprojevoval vážný zájem o zaměstnání, byl-li z evidence úřadu práce sankčně vyřazen, přičemž nečinil žádné kroky k tomu, aby alespoň po dobu, kdy se mu nepodaří si opatřit zaměstnání, využil záchranné sociální sítě státu, aby si za její pomoci zajistil náhradní možnost výživné plnit, a lze akceptovat závěr obou soudů, že (objektivně) schopnost obviněného plnit jeho zákonnou vyživovací povinnost existovala, a tedy uvedený objektivní předpoklad pro vyvození jeho trestní odpovědnosti ve světle označených judikatorních rozhodnutí byl dán. Jestliže za takového stavu věci obviněný nevyužil možností, které reálně existovaly, pak musel být přinejmenším srozuměn s eventualitou, že své zákonné povinnosti v jejím plném rozsahu (tj. na obě jeho děti) nebude moci dostát.
S ohledem na shora rozvedená teoretická východiska a skutková zjištění, která jsou popsána v rozsudku soudu druhého stupně, je možné konstatovat, že právní kvalifikace jednání obviněného jako trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. je přiléhavá a že subjektivní stránka skutkové podstaty tohoto trestného činu (úmyslné zavinění) byla jednáním obviněného naplněna.
Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). Nejvyšší soud shledal, že o takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. února 2008
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý