ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.306.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 306/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. března 2008 dovolání, které podal obviněný K. R., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 5 To 401/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 1/2007, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. R. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 4 T 1/2007, byl obviněný K. R. uznán vinným, že
jako živnostník – majitel firmy K. R. – z. – m., na základě předchozí objednávky vyrobil a dne 19. 4. 2006 v B. v obchodním domě V. ve vstupním vestibulu nad hlavním schodištěm instaloval rolovací bezpečnostní mříž s elektrickým pohonem o rozměru 5,6 m x 3,2 m o celkové hmotnosti 255 kg, tvořenou navíjecím válcem uchyceným na každém konci do ocelové desky, a vodícími lištami, přičemž vzhledem k profesním zkušenostem si musel být vědom toho, že se nemůže jednat o konstrukci samonosnou, tak přesto mříž instaloval nesprávně, a to tím způsobem, že vodící tenkostěnné lišty i ocelové desky na navíjecím válci upevnil na zeď z plných pálených cihel, která přitom nebyla vhodná pro tahové zatížení, přitom použil nesprávný typ hmoždinek a kratší vruty, přičemž ocelové desky na navíjecím válci upevnil vždy jen jedním vrutem a nevzal tak na zřetel tahovou sílu, která zajišťuje mříž proti pádu a kdy tahovou sílu ve skutečnosti zajišťovaly jen tyto dva vruty, po takto provedené instalaci, kdy mříž nebyla v provozu a byl na ní následně dne 25. 4. 2006 namontován ovládací prvek a bylo s ní manipulováno, tak téhož dne kolem 13.40 hod. došlo k vytržení desek s navíjecím válcem ze zdi a mříž se zřítila, přičemž padající mříží byly zachyceny na místě přítomné dvě osoby, které takto utrpěly mnohočetná závažná poranění, a to M. K., utrpěla zlomeninu obou ramének kosti stydké vpravo, otřes mozku, ránu v týlní krajině o délce 3 cm, zhmoždění týlní krajiny hlavy, zhmoždění stěny břišní, zhmoždění dolní části zad, zhmoždění obou stehen, částečnou trhlinu vnitřního postranního kolenního vazu, krevní výron v levém kolenním kloubu a poškození a degeneraci obou menisků levého kolenního kloubu, v důsledku uvedených zranění byla hospitalizována do 11. 5. 2006, kdy se podrobila operaci kolenního kloubu, přičemž omezena v obvyklém způsobu života byla po dobu nejméně 12 týdnů, kdy nemohla zatěžovat zraněnou dolní končetinu a pohybovat se mohla jen pomocí berlí, M. N. utrpěla zhmoždění plic, zlomeninu 3. až 8. žebra vlevo, zlomeninu 7. až 9. žebra vpravo, úrazové proniknutí vzduchu do dutiny hrudní, zlomeninu 8. hrudního obratle, zlomeninu 4. bederního obratle, zlomeninu levé lopatky, zlomeninu kosti kyčelní a stydké vpravo a tržnou ránu bederní krajiny vlevo, v důsledku uvedených zranění byla hospitalizována do 30. 6. 2006, kdy se podrobila operaci páteře, omezena v obvyklém způsobu života byla jednak 7 týdnů po dobu hospitalizace a následně v dalším období, kdy se mohla pohybovat pomocí berlí a byla nucena nosit korzet.
Takto zjištěný skutek soud prvního stupně kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. a obviněného odsoudil podle §224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněnému uloženo, aby podle svých sil uhradil škodu způsobenou trestnou činností.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozeným Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, škodu ve výši 349.837,- Kč a M. N., škodu ve výši 95.280,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená M. N. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená M. K. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti konstatovanému rozsudku podal obviněný K. R. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 5 To 401/2007, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Vůči citovanému usnesení krajského soudu (výroku o zamítnutí odvolání) ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu podal obviněný K. R. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod stanovený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku i jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V podání obviněný konstatoval, že podstatou závěru o vině bylo zjištění o nesprávné instalaci rolovací bezpečnostní mříže s elektrickým pohonem, jakož i konstrukčním nedostatkům, v důsledku kterýchžto vad došlo k jejímu zřícení a poranění dvou přítomných osob. Uvedl, že dokazování jeho viny se koncentrovalo do odborných závěrů policií ustanoveného znalce stran bezpečnosti instalace a konstrukčních prvků tohoto zařízení, aniž bylo v dostatečné míře přihlédnuto k dalším právně relevantním skutečnostem, zejména soukromoprávnímu rámci obchodního vztahu mezi obviněným jako zhotovitelem a svědkem Ing. T. V. jako objednavatelem, vlastníkem a provozovatelem rolovací bezpečnostní mříže, jakož i objektu, v němž ke škodné události došlo. Za dané situace nemůže podle mínění obviněného obstát z hlediska objektivního a pochybnosti nevzbuzujícího zjištění skutkového stavu úvaha soudu prvního stupně o nepochybné věrohodnosti svědků Ing. T. V. (z důvodu zájmového střetu s K. R.) a J. K., když naposledy jmenovaný instaloval spouštěcí mechanismus mříže a byl rovněž v zájmovém střetu s jeho osobou.
Dále obviněný namítl, že právní vztah mezi ním a svědkem Ing. T. V. se řídil právním režimem smlouvy o dílo podle obchodního zákoníku. Jelikož mezi nimi nedošlo k písemně uzavřené smlouvě, tak bez dalšího platil režim ustanovení §542 odst. 1 obch. zák. Obviněný vytkl, že soudy obou stupňů se otázkou tohoto právního vztahu mezi zhotovitelem a objednavatelem díla vůbec nezabývaly, a to z hlediska přechodu vlastnictví, kontroly prací, místa a způsobu předání díla, jak to má na mysli obchodní zákoník v ustanoveních pojednávajících o smlouvě o dílo (§536 a násl. obch. zák.). Mimo pozornost soudů zůstal i fakt, že k újmě na zdraví poškozených osob došlo v objektu vlastníka díla společnosti V. spol. s r. o. Nedošlo ani k posouzení právního vztahu mezi vlastníkem budovy a provozovatelem obchodní činnosti podle živnostenského oprávnění. Jinými slovy řečeno se zřetelem na právní režim ustanovení §420a obč. zák. (srov. NS ČR 25 Cdo 890/2000) zůstala zcela nedořešena otázka vyhodnocení odpovědnosti za újmu na zdraví fyzických osob. V návaznosti na to obviněný zdůraznil, že může nést nanejvýš odpovědnost za škodu vůči firmě V., spol. s r. o. v rámci právního režimu ustanovení obchodního zákoníku. Odpovědnost za úraz v prodejně vůči poškozeným nese vlastník díla V. spol. s r. o., eventuálně vlastník budovy. V tomto směru se měly soudy zabývat podmínkami nájmu mezi vlastníkem a provozovatelem příslušné živnosti. Soudy se však spokojily toliko s nepřesvědčivými závěry ustanoveného znalce za situace, kdy bylo nepochybně zjištěno, že bezpečnostní mříž byla po zřícení celá srolovaná, takže je evidentní, že došlo k nesprávné manipulaci s ní, respektive k neodbornému zásahu do konstrukčního nebo provozního systému. Nebyl vyslyšen ani návrh obviněného, aby soud provedl předložený důkaz znaleckým posudkem Ing. J. H. vyvracející závěry ustanoveného znalce Ing. J. K. Taktéž nebylo přihlédnuto k tomu, že zhotovené dílo, které opakovaně instaloval v jiných objektech, je zcela funkční a z provozního hlediska bezpečné.
Podle obviněného byl soudy obou stupňů zkrácen na svých základních právech, neboť nezjistily skutkový stav věci v nezbytné míře pro její objektivní posouzení, nezkoumaly pečlivě okolnosti svědčící v jeho prospěch a neprovedly jím navrhované důkazy, ačkoliv právní rámec „škodné události“ zakládal nezbytnost šetření věci přesahující závěry ustanoveného znalce, které v dovolání označil za odborně pochybné. Byl tudíž zkrácen na svém právu rovného postavení strany v řízení před soudem, jež shledal v selhání soudu v povinnosti hodnotit důkazy podle vnitřního přesvědčení na základě pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rovněž uvedl, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a to z hlediska absence zavinění v intencích ustanovení §5 tr. zák., jakož i jiném nesprávném hmotně právním posouzení z hlediska příslušného právního režimu obchodního a občanského zákoníku.
V dovolání obviněný označil kriminalizaci svého případu za násilnou a v příkrém rozporu s hledisky vyjádřenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, podle něhož: „Trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, které má soukromoprávní základ, je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních společenských hodnot. V zásadě však nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu. Je však nepřijatelné, aby tuto ochranu aktivně přebíraly orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je ochrana převážně celospolečenských hodnot, nikoliv konkrétních subjektivních práv jednotlivce, jež svou povahou spočívají v soukromoprávní sféře.“ Obviněný též konstatoval křehkou linii nesprávně zjištěného skutkového stavu a nesprávné právní kvalifikace skutku, na což poukázal Ústavní soud, když konstatoval: „…nesprávné zjištění skutkového stavu nelze striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace skutku. Tyto dvě kategorie jsou v podstatě neoddělitelné, jak dokazuje daný případ a výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by měl tuto skutečnost zohledňovat. Každé skutkové zjištění má totiž bezpochyby vliv na právní posouzení skutku, které je dynamicky závislé na „stupni zjištěného skutkového stavu případu“. Nelze proto jednoznačně předřadit skutková zjištění jejich právnímu posouzení.“
Závěr o trestní odpovědnosti, byť ve formě nedbalostního zavinění, bez objasnění právních vztahů mezi zainteresovanými stranami z hlediska příslušných ustanovení obchodního či občanského zákoníku obviněný označil za chybný, nedůsledný, účelově posouzený a nectící zákonná ustanovení procesní či hmotně právní povahy. Postupem soudů byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 39 ve spojení s čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, když nebylo respektováno jeho právo na spravedlivý proces, nebylo vycházeno z presumpce neviny a nebyla respektována zásada in dubio pro reo. Obecné soudy nectily kontradiktornost trestního řízení a tak vyloučily rovné postavení obviněného před zákonem.
Z popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 5 To 401/2007, i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 4 T 1/2007, a přikázal, aby věc byla v potřebném rozsahu znovu projednána a rozhodnuta.
Podáním ze dne 18. 1. 2008, které bylo Městskému soudu v Brně doručeno dne 23. 1. 2008 obviněný K. R. prostřednictvím obhájce vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že obviněný uplatňuje v podaném dovolání důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však významná část námitek směřuje proti hodnocení provedených důkazů, čímž fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Skutkovými zjištěními, jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Údajně nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř. být nemohou. Státní zástupce potrhl, že přezkoumáním ve shora naznačeném směru však žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry zjištěny nebyly. Uvedl, že uplatněnému dovolacímu důvodu koresponduje toliko námitka, že obviněný odpovídá výlučně svědku Ing. T. V. podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku, zatímco vůči poškozeným odpovídá za újmu na zdraví jmenovaný jako vlastník nemovitosti, a tudíž i zhotoveného díla (rolovací mříže) a dále výtka absence nedbalosti podle §5 tr. zák. na straně obviněného. V této části státní zástupce shledal dovolání zjevně neopodstatněným. Skutečnost, že vlastníkem mříže byl ve smyslu příslušných zákonných ustanovení obchodního zákoníku vlastník budovy, tj. firma V. spol. s r. o. (nikoliv Ing. T. V. osobně), je z hlediska trestněprávního irelevantní. Rovněž odpovědnost zhotovitele objednateli díla podle obchodního zákoníku nelze zaměňovat s odpovědností trestněprávní, která je postavena na principu odpovědnosti za zaviněné porušení norem trestního práva.
Státní zástupce připomněl, že prvostupňový soud učinil skutková zjištění, že k pádu rolovací mříže a ke zranění obou poškozených žen došlo v důsledku její vadně provedené instalace, při použití nevhodných a přetížených hmoždinek zasazených do cihlového zdiva nesprávným způsobem (jedna do příliš malé hloubky a druhá do kraje cihly, která přitom praskla). Montáž mříže prováděl obviněný K. R. osobně a nedostatečnosti jejího uchycení si s ohledem na svou mnohaletou zkušenost v oboru musel být vědom. Jednal tedy zaviněně podle §5 písm. a) tr. zák. Státní zástupce zdůraznil, že oproti tomu ustanovení §420a obč. zák., jehož se obviněný dovolává, se v daném případě neuplatní, neboť se týká odpovědnosti za škodu vzniklou provozní činností, pod níž nelze pád mříže, s níž nebylo v inkriminované době manipulováno a která podle výslovného vyjádření obviněného nebyla objednateli dosud k užívání předána, podřadit.
Z uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud hodlal učinit jiné rozhodnutí, vyslovil ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování dovolání obviněného K. R. předně shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z těchto důvodů je nutno označit za irelevantní námitky obviněného K. R., když v podrobnostech vytýká nesprávnost skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení ve věci provedených důkazů. Tak je tomu v případě, pokud obviněný zpochybňuje věrohodnost výpovědí svědků Ing. T. V. a J. K., dále nesouhlasí se znaleckým posudkem z oboru stavebnictví vypracovaného znalcem Ing. J. K. a namítá neprovedení obhajobou předloženého znaleckého posudku z oboru stavebnictví, který vypracoval Ing. J. H. Jak již bylo výše řečeno, v tomto směru nelze v dovolacím řízení napadené rozhodnutí přezkoumávat. Z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Brně plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného a proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů. S těmito závěry se v odvolacím řízení ztotožnil i Krajský soud v Brně, jak je zřejmé z odůvodnění napadeného usnesení. V případě, že by byly vzneseny jen výhrady popsané v tomto odstavci, bylo by nutno podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítnout, a to jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Obviněný K. R. v mimořádném opravném prostředku rovněž uplatňuje námitky, které by mohly deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově naplnit. Uvádí, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť absentuje zavinění v intencích ustanovení §5 tr. zák., jakož i jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a to pokud bylo rozhodnuto o jeho povinnosti k náhradě škody. Vytýká, že nebylo v dostatečné míře přihlédnuto k soukromoprávnímu rámci obchodního vztahu mezi obviněným jako zhotovitelem a svědkem Ing. T. V. jako objednavatelem, vlastníkem a provozovatelem rolovací bezpečnostní mříže, jakož i objektu, v němž ke škodné události došlo. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí vykazují tyto tvrzené vady.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt a tento čin spáchá proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Podle §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. se těžkou újmou na zdraví rozumí jen vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví delší dobu trvající porucha zdraví. Podle ustanovení §5 písm. a), b) tr. zák. je trestný čin spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel
a) věděl, že může způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo
b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
Za porušení důležité povinnosti lze považovat jen porušení takové povinnosti, jež má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, kde tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (srov. rozhodnutí č. 11/1964 Sb. rozh. tr.).
Jak již bylo výše zdůrazněno, je pro Nejvyšší soud rozhodující zjištění, podle něhož obviněný K. R. spáchal skutek tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku Městského soudu v Brně a rozveden v jeho odůvodnění. Z popisu předmětného skutku k jednání obviněného mimo jiné vyplývá, že „dne 19. 4. 2006 v B. v obchodním domě V. ve vstupním vestibulu nad hlavním schodištěm instaloval rolovací bezpečnostní mříž s elektrickým pohonem o rozměru 5,6 m x 3,2 m o celkové hmotnosti 255 kg, tvořenou navíjecím válcem uchyceným na každém konci do ocelové desky, a vodícími lištami, přičemž vzhledem k profesním zkušenostem si musel být vědom toho, že se nemůže jednat o konstrukci samonosnou, tak přesto mříž instaloval nesprávně, a to tím způsobem, že vodící tenkostěnné lišty i ocelové desky na navíjecím válci upevnil na zeď z plných pálených cihel, která přitom nebyla vhodná pro tahové zatížení, přitom použil nesprávný typ hmoždinek a kratší vruty, přičemž ocelové desky na navíjecím válci upevnil vždy jen jedním vrutem a nevzal tak na zřetel tahovou sílu, která zajišťuje mříž proti pádu a kdy tahovou sílu ve skutečnosti zajišťovaly jen tyto dva vruty, po takto provedené instalaci, kdy mříž nebyla v provozu a byl na ní následně dne 25. 4. 2006 namontován ovládací prvek a bylo s ní manipulováno, tak téhož dne kolem 13.40 hod. došlo k vytržení desek s navíjecím válcem ze zdi a mříž se zřítila, přičemž padající mříží byly zachyceny na místě přítomné dvě osoby, které takto utrpěly mnohočetná závažná zranění…“. Současně je potřebné uvést, že v daném případě tyto dvě osoby – M. K. a M. N. utrpěly zranění blíže specifikovaná v tzv. skutkové větě rozsudku prvostupňového soudu, která nepochybně jsou těžkou újmou na zdraví ve smyslu ustanovení §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák., neboť u nich šlo o vážnou delší dobu trvající poruchu zdraví. V tomto směru ani nebyly v dovolání žádné výhrady vzneseny. Dále je ze skutkových zjištění zjevné, že se obviněný dopustil pochybení při montáži zmíněného zařízení v obchodním domě V. v B., mezi tímto jeho jednáním a škodlivým následkem – zraněními M. K. a M. N. je dána příčinná souvislost, přičemž jeho jednání je pokryto nedbalostním zaviněním. V této souvislosti soud prvního stupně s poukazem na provedené důkazy, a to zejména znalecký posudek z oboru stavebnictví, k činu obviněného v odůvodnění rozsudku mimo jiné konstatoval: „…konstrukce se vyznačuje určitým momentem a tím i působením vodorovné síly, která je zcela nedostatečně kompenzována pouze jedinou hmoždinkou na každé straně v horní části boční desky, která drží navíjecí kovový válec i s roletou. Tato je přitom evidentně excentricky uložena. Navíc toto kotvení bylo provedeno hmoždinkou určenou do zcela jiných porézních materiálů, zcela nevhodně byla ke kotvení použita zeď z plných pálených cihel o tloušťce pouze 14,5 cm. Obžalovaný, jako odpovědný podnikatel osobně realizující toto nikoli nenáročné dílo, při instalaci zcela ignoroval, že na levé straně byla tloušťka omítky 4,8 cm a v cihle pak mohla být hmoždinka zakotvena pouze na délku 2,4 cm. Na druhé straně byl otvor pro hmoždinku vrtán zcela k okraji cihly. Při takovémto provedení je pak zcela jednoznačné, že právě nedostatečné uchycení, špatně zvolený materiál jak hmoždící, tak materiál zdiva, byly jednoznačně příčinou selhání uchycení na vodorovnou sílu, což byl rovněž jednoznačně důvod pro vytržení hmoždinek a pád mříže na zem, čímž došlo ke zranění obou poškozených.“ Současně městský soud uvedl: „…obžalovaný již po období cca 15 roků podniká v oboru zámečnictví a dlouhodobě tak vyvíjí podnikatelskou činnost právě zaměřenou na výrobu a montáž obdobných zařízení. Právě z tohoto důvodu si nutně musel být vědom toho, že jím provedená konstrukce a kotvení, jsou obecně nebezpečné, že nejsou dostatečné k zajištění pádu tohoto zařízení, přesto v tomto případě odvedl dílo, které jednoznačně nesplňuje základní technické parametry bezpečného provozu. Je zcela bez jakékoliv relevance, že dosud se obdobná záležitost obžalovanému v jeho praxi nestala…“. V návaznosti na tato zjištění prvostupňový soud s poukazem na praxi obviněného, předmět jeho podnikatelské činnosti a způsob provedení díla zdůraznil: „…odvedl natolik nekvalitní práci a výkon, že ačkoliv věděl, že může dané následky způsobit, bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že k ohrožení osob, pohybujících se pod zavěšenou roletou, nedojde.“ Tudíž shledal, že se obviněný činu dopustil ve formě vědomé nedbalosti podle §5 písm. a) tr. zák. Jeho jednání soud prvního stupně kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., neboť jinému z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho povolání. V této spojitosti k činu obviněného podtrhl: „…jako osoba dlouhodobě podnikající v obo,
ru zámečnictví a v oboru výroby a instalace podobných zařízení, musel být řádně informován a měl si být vědom toho, že kotvení rolety mělo být řádné, tj. do zdiva příslušných parametrů s příslušným hmoždícím materiálem v potřebných délkách a počtech, což jednoznačně nedodržel a ignoroval i celkovou konstrukci svého zařízení. Bez jakýchkoliv pochybností zůstává též příčinná souvislost mezi jednáním obžalovaného a jeho následkem, který je vyjádřen především analýzou poranění obou poškozených…“ (vše na str. 11 rozsudku městského soudu).
Podle názoru Nejvyššího soudu nelze právnímu posouzení předmětného skutku vytknout pochybení, neboť jednání obviněného K. R. naplňuje všechny zákonné znaky trestného činu, jímž byl v soudním řízení pravomocně uznán vinným včetně jeho subjektivní stránky ve formě vědomé nedbalosti. Nutno poznamenat, že odpovědnost trestněprávní nelze zaměňovat s odpovědností obchodněprávní, jak to obviněný činí v podaném dovolání. Jeho protiprávním jednáním byl způsoben škodlivý následek na lidském zdraví, které nesporně patří k základním celospolečenským hodnotám, jež jsou chráněny trestním zákonem. Proto odkaz v mimořádném opravném prostředku na zásadu ultima ratio je nepatřičný.
Rovněž dovolací námitku obviněného K. R., že soudy chybně rozhodly o jeho povinnosti k náhradě škody, nelze akceptovat.
Ustanovení §415 obč. zák. zakotvuje, že každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí. Podle §420 odst. 1 obč. zák. platí, že každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Podle §444 odst. 1 obč. zák. při škodě na zdraví se jednorázově odškodňují bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění. Podle §444 odst. 2 obč. zák. Ministerstvo zdravotnictví stanoví v dohodě s Ministerstvem práce a sociálních věcí vyhláškou výšku, do které lze poskytnout náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění, a určování výše náhrady v jednotlivých případech. Takovým předpisem je v současnosti vyhláška č. 440/2001 Sb.
V posuzovaném případě byl obviněný Karel Raab odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., jehož se dopustil zaviněným porušením právní povinnosti při montáži zařízení, jehož vada způsobila poškozeným újmu na zdraví. Kromě trestní odpovědnosti jej stíhá i odpovědnost občanskoprávní, neboť jednáním popsaným v odsuzujícím rozsudku porušil právní povinnost nejen ve vztahu k objednateli díla, nýbrž i povinnost tzv. generální prevence (§415 obč. zák.). Protože v přímé souvislosti s tím vznikla škoda na zdraví, jsou ve vztahu k poškozeným naplněny podmínky obecné odpovědnosti obviněného za škodu podle §420 odst. 1 obč. zák. Na tom nic nemění poukaz obviněného na případnou odpovědnost provozovatele obchodu, neboť okolnost, že vedle něj za škodu odpovídá i jiný subjekt, jej odpovědnosti nezbavuje. Přitom konkrétní nároky i jejich výše, jak o nich bylo, a to s poukazem na v předchozím odstavci konstatovaná zákonná ustanovení včetně zmíněné vyhlášky, v soudním řízení rozhodnuto (viz jejich specifikace na str. 12 až 13 rozsudku prvostupňového soudu), ani nejsou v dovolání zpochybňovány.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného K. R. odmítl, neboť je shledal zjevně neopodstatněným. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. března 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k