ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.425.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 425/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. dubna 2008 o dovolání obviněného R. B. t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. S. p. R., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2007, č. j. 8 To 334/2007-282, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 92 T 119/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2007, č. j. 92 T 119/2007-244, byl obviněný R. B. uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák. Za tento trestný čin mu byl podle §187 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, když pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí věcí uložených v režimovém skladu vyjmenovaných látek Policie ČR, SJmK, K., B. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání.
Z podnětu odvolání obviněného R. B. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 10. 2007, č. j. 8 To 334/2007-282, podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o uložených trestech a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák. a za sbíhající se trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., kterými byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 12 T 71/2007, mu uložil podle §187 odst. 1 tr. zák., za použití §35 odst. 2 tr. zák., souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvacetiosmi měsíců. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí věcí uložených v režimovém skladu vyjmenovaných látek Policie ČR, SJmK, K., B. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu Brno-venkov ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 12 T 71/2007, jakož i všechna další rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nímž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 8 To 334/2007, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. c), h) tr. ř. Ve vztahu k dovolacímu důvodu vymezenému v §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný žádné námitky, které by tento konkretizovaly neuvádí. Pokud pak jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., poukazuje na to, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2007, č. j. 92 T 119/2007-244, mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let. Proti tomuto rozsudku podal odvolání, avšak odvolací soud zjistil, že mu byl trestním příkazem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 12 T 71/2007, uložen úhrnný trest obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin, ten nabyl právní moci 28. 6. 2007, a proto musel Krajský soud v Brně ukládat trest souhrnný, který obviněnému uložil v trvání dvaceti osmi měsíců. Podle mínění obviněného tím, že mu byl uložen souhrnný trest v trvání dvaceti osmi měsíců, tedy o čtyři měsíce více než soudem prvního stupně, a to pouze na základě jeho odvolání, porušil soud druhého stupně zásadu reformationis in peius. Uvedenou skutečností je pak naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a obviněný v této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 1973, sp. zn. 3 Tz 35/73, Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 304/04, I. ÚS 1947/07 či II. ÚS 304/04. Závěrem podaného dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a tomuto soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který se k dovolání obviněného vyjádřil, navrhl Nejvyššímu soudu postupovat podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítnout, neboť ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. tento neuvedl žádnou námitku, a pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. poukazuje státní zástupce na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 570/2006, ve kterém tento soud uvedl, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze namítat výhradně uložení trestu mimo trestní sazbu stanovenou zákonem nebo uložení trestu, který zákon nepřipouští, nikoliv však porušení zákazu reformationis in peius.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže „obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl“. V souvislosti s tímto dovolacím důvodem však obviněný prostřednictvím svého obhájce neuvedl žádné konkrétní námitky, kterými by měl být uplatněný dovolací důvod naplněn, spokojil se s pouhým odkazem na zmíněný dovolací důvod. Zde je pak nutno konstatovat, že obviněný v dovolání přesně nespecifikoval, v čem spatřuje naplnění uplatněného dovolacího důvodu – nekonkretizuje okolnost, kdy a proč neměl v řízení obhájce, přestože ho podle zákona mít měl, jak tvrdí. Nejvyšší soud učinil závěr, že obviněný na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. odkázal pouze formálně. Vzhledem k tomu, že existence dovolacího důvodu nebyla Nejvyšší soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost dovolacího soudu dovolání věcně projednat (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002). Za této situace Nejvyšší soud nemohl postupovat jinak, než dovolání obviněného podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. odmítnout. V daném případě obviněný žádnou okolnost, která by zmíněný dovolací důvod konkretizovala a tím umožňovala přezkoumat řízení ve smyslu §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. uplatněna nebyla, tudíž tato námitka svojí neurčitostí vyvolává nepřezkoumatelnost, neboť není možné dovozovat, která část trestního řízení a z jakých hledisek je obviněným napadána (srov. rozh. I. ÚS 452/07). (Ze spisu vyplývá, že obviněný měl obhájce zvoleného, který byl přítomen hlavnímu líčení i veřejnému zasedání, převzal i rozhodnutí).
V souvislosti s uplatněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je třeba zmínit, že tento je dán v případě, že „obviněnému byl uložen takový druh trest, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným“. Zde je třeba uvést, že obviněný byl uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák. a trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. a poškozováním cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., a byl mu uložen trest souhrnný podle §35 odst. 2 tr. zák. Správnost ukládání souhrnného trestu není obviněným zpochybňována. Nejpřísněji trestným z trestných činů, kterými byl uznán vinným a podle kterého mu tedy měl být ukládán trest, je trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák., podle kterého lze obviněnému uložit trest odnětí svobody od jednoho do pěti let. Byl-li obviněnému uložen trest souhrnný v trvání dvaceti osmi měsíců, jedná se o trest, který zákon připouští a ve výměře, kterou zákon rovněž připouští. V tomto směru nelze v tom, že obviněnému byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti osmi měsíců mj. za trestný čin podle §187 odst. 1 tr. zák., spatřovat naplnění dovolacího důvodu, který je zákonem vymezen v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Obviněný naplnění zmíněného dovolacího důvodu spatřuje v tom, že k jeho odvolání mu byl místo původně uloženého úhrnného trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti osmi měsíců, čímž podle něj byla porušena zásada reformationis in peius. K problematice této zásady, resp. tomu, zda porušení uvedené zásady je dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se vyjádřil Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 11 Tdo 60/2003, kdy uvedl, že „zákonný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení není naplněn případným procesním pochybením odvolacího soudu, který nerespektoval zákaz reformationis in peius při ukládání trestu. Tuto procesní vadu pak bez dalšího nelze podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod předvídaný ustanovením §265b tr. ř.“ V rozhodnutí ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 570/2006, Nejvyšší soud uvedl, že „dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nespočívá v porušení zákazu reformationis in peius při ukládání trestu, nejde-li zároveň o uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští, nebo trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným“.
Pokud obviněný v rámci své argumentace poukazuje na shora uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, musí Nejvyšší soud konstatovat, že zmíněná rozhodnutí jsou mu známa, avšak s ohledem na trestní věc obviněného je nelze v daném případě aplikovat, a to např. již i s ohledem na přímou citaci obviněným části rozhodnutí Ústavního soudu „dle ustálené judikatury obecných soudů musí být to, zda je trest přísnější či nikoli, poměřováno vždy přímým dopadem takového trestu na pachatele a možnostmi, které mu výkon toho kterého druhu trestu skýtá“. Trestním příkazem byl obviněnému uložen trest obecně prospěšných prací v trvání 400 hodin, což odpovídá 200 dnům trestu odnětí svobody. Soud prvního stupně, který obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání dvou roků, aniž by měl k dispozici spis Okresního soudu Brno-venkov, sp. zn. 12 T 71/2007, ukládal tedy obviněnému trest úhrnný, přestože již v té době byly dány podmínky pro uložení souhrnného trestu. Pokud by soudu, který ukládal obviněnému trest odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, jako trest úhrnný, byla uvedená skutečnost známa a přesto nenašla své vyjádření v trestu odnětí svobody a odvolací soud pouze k odvolání obviněného tomuto uložil přísnější trest, pak by bylo možno zvažovat zda byla zásada reformationis in peius porušena. Avšak za situace, kdy předmětný spis pro rozhodnutí o uložení souhrnného trestu neměl soud prvního stupně k dispozici, byl obviněnému ukládán pouze trest úhrnný (a to mírnější), přestože obviněnému skutečnost doručení trestního příkazu s uložením trestu obecně prospěšných prací byla známa, byl obviněný uložením úhrnného trestu zvýhodněn, neboť soudu, který mu ukládal trest odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců nebyla známa skutečnost o nutnosti ukládat trest souhrnný. Tento nesoulad odstranil až soud odvolací, který veškeré své úvahy k ukládanému trestu rozvedl v odůvodnění svého rozsudku. Ve svém rozsudku poukázal také na problematiku zásady reformationis in peius, kterou následně v dovolání obviněný uplatnil. Odvolací soud vyjádřil své přesvědčení, že k porušení uvedené zásady tím, že obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání dvaceti osmi měsíců oproti původně uloženému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců k odvolání obviněného nedošlo, neboť součet trestu odnětí svobody 200 dnů (za čtyři sta hodin obecně prospěšných prací) a dvaceti čtyř měsíců, nebyl jím uloženým trestem odnětí svobody v trvání dvaceti osmi měsíců překonán. Mj. nejednalo se ani o rozhodnutí překvapivé, neboť obviněnému byl předchozí úhrnný trest uložen jako trest odnětí svobody a souhrnný trest musel být uložen také jako nepodmíněný.
Na uvedené skutečnosti, které nemají dopad do oblasti dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. poukazuje Nejvyšší soud pouze z hlediska obviněným uplatněné argumentace a odkazů na rozhodnutí Ústavního soudu. Poukazuje-li obviněný v souvislosti s rozhodnutím Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 1947/07) např. na to, že „k extenzivní aplikaci zákazu reformationis in peius vede i zřejmý fakt, že posledním arbitrem toho, co je či není ku jeho prospěchu, by měl být zásadně obviněný, nikoli soud, který je nepochybně při úvaze, zda nějaká změna obviněnému prospívá či nikoli, veden i vlastními hodnotovými představami“, pak musí Nejvyšší soud uvést, že obviněnému v době, kdy mu byl ukládán úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, který měl být ukládán jako souhrnný, bylo známo již i to, že má uložený trestním příkazem trest obecně prospěšných prací a především to, že se trestné činnosti dopustil v době podmíněného odsouzení pro trestný čin loupeže, kdy trest odnětí svobody v trvání dvou let byl podmíněně odložen na zkušební dobu do 13. 5. 2008 a tím, že mu není ukládán souhrnný trest, že je zvýhodňován. Z pohledu uložených trestů odnětí svobody i možné přeměny trestu odnětí svobody podmíněně odloženého, s ohledem na osobu obviněného pak nelze hovořit o porušení zásady reformationis in peius ve smyslu shora uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu. Výše zmíněné úvahy vedou k závěru, že pokud by přicházelo v úvahu porušení zásady reformationis in peius a nebyl dán v posuzovaném případě důvod pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., musel by Nejvyšší soud takové dovolání, pokud by měl námitkám uplatněným obviněným přiznat právní relevantnost, odmítnout ve smyslu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04, podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, neboť v kontextu s výše uvedenými úvahami by rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně odpovídala znění §125 odst. 1 tr. ř.
Lze shrnout, že s ohledem na shora uvedené skutečnosti (kdy porušení zásady reformationis in peius nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů) bylo dovolání obviněného ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., shodně jako ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by musel dovolání obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, bylo postupováno podle ustanovení §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně 23. dubna 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann