ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.470.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 470/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. dubna 2008 o dovolání, které podal obviněný L. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. H., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 5 To 529/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. 102 T 266/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 1. 10. 2007, sp. zn. 102 T 266/2006, byl obviněný L. V. [v bodě 1)] uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal společně s obviněným A. K. tím, že „1) dne 13. 8. 2006 v době kolem 15.45 hodin v H. – Š., okres K., v přízemí v chodbě domu čp. na ul. Ch., jednáním ve vzájemné shodě, vedeni úmyslem získat mobilní telefon, obžalovaný A. K. oslovil M. Ř. a požadoval po něm zapůjčení jeho mobilního telefonu zn. Nokia, typ 7210 se SIM kartou v hodnotě 2.570,- Kč a když jmenovaný toto odmítl, obžalovaný A. K. po něm opětovně požadoval uvedený telefon pod hrozbou, že pokud mu telefon nevydá, tak jej zbije, načež z obav před fyzickým napadením M. Ř. svůj telefon obžalovanému A. K. předal, kdy obžalovaný A. K. vzápětí telefon podal obžalovanému L. V., který po celou dobu incidentu stál vedle M. Ř., kryl obžalovaného A. K. a svou přítomností hrozby pobitím umocňoval, načež obžalovaný L. V. s mobilním telefonem začal manipulovat a následně z místa i s telefonem utekl, kdy k samotnému napadení M. Ř. nedošlo“.
Za to byl obviněný L. V. odsouzen podle §187 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 103 T 15/2007, ve vztahu k obviněnému L. V., jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněného A. K.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný L. V., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 5 To 529/2007, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný L. V. dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku odvolacímu soudu vytkl, že nesprávně hmotně právně posoudil skutek popsaný v bodě 1) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně z hlediska jeho zavinění, a namítl, že soudy obou stupňů tento skutek nesprávně právně kvalifikovaly jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Poté připomněl, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku shledal, že z jeho (obviněného) strany došlo k jednání ve spolupachatelství, když svou přítomností při činu po předchozí domluvě zesiloval činnost prováděného násilí nebo pohrůžky násilí, o čemž svědčí i to, že s mobilním telefonem odešel. Krajský soud v Ostravě pak dospěl k závěru, že výrok o vině v napadeném rozsudku je správný a jeho (obviněného) jednání odpovídá i použitá právní kvalifikace. Obviněný následně prohlásil, že trvá na tom, že se nedopustil skutku, který je kvalifikován pod bodem 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. V této souvislosti argumentoval, že pohrůžka vyslovená A. K. nesměřovala k žádnému násilí, resp. že ji vůbec neslyšel, o čemž podle jeho názoru svědčí i jejich následné jednání, jakož i jednání poškozeného M. Ř. Přitom poznamenal, že poškozený vydal svůj mobilní telefon A. K. v chodbě domu čp. na ul. Ch. v H. – Š., kde (poškozený) společně se svým otcem, který byl v době činu doma, bydlel, a že A. K. zůstal po činu v domě a hovořil tam se svou známou P. H., která toto potvrdila u hlavního líčení, a setrval tam až do příjezdu policie, přivolané otcem poškozeného, poté, když se zjistilo, že (obviněný) odešel z domu i s mobilním telefonem. K tomu ještě dodal, že také on po činu zůstal v chodbě uvedeného domu a za přítomnosti a dohledu poškozeného M. Ř. s jeho telefonem manipuloval. Když se poškozený od něho (obviněného) vzdálil, proto, aby se šel zeptat A. K., co bude s jeho telefonem, (obviněný) z domu i s mobilním telefonem odešel. Zdůraznil pak, že výhružka pobitím je tvrzena výlučně poškozeným M. Ř., a dodal, že se odvolací soud měl vypořádat se všemi okolnostmi, které jsou nezbytným podkladem pro právní posouzení jeho (obviněného) jednání jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., zejména s požadavkem použití násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. V závěru dovolání vyjádřil přesvědčení, že skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) po projednání věci ve smyslu §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a věc podle §265l odst. 1 tr. ř. vrátil Krajskému soudu v Ostravě, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co stručně zrekapitulovala rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu a uplatněnou dovolací argumentaci, vyložila důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž mj. uvedla, že tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení. Poté konstatovala, že obviněný L. V. většinu svých námitek založil na polemice s tím, jak byly hodnoceny ve věci pořízené důkazy, když vytýká soudu, že neuvěřil jeho obhajobě o tom, že s násilným odebráním mobilního telefonu poškozenému neměl nic společného. Dodala, že námitky obviněného jsou obsahově shodné s těmi, které uplatnil již v rámci řízení o řádném opravném prostředku. V návaznosti na to dospěla k závěru, že zmíněné námitky obviněného, v nichž vytyčuje skutkový děj odlišně od skutkových zjištění soudů obou stupňů, nelze podřadit pod zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť takové námitky stojí mimo jeho rámec. Přitom shledala, že obviněný uplatnil pouze dvě námitky, které lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to námitku, že se skutku nemohl dopustit za situace, pokud proti poškozenému nepoužil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a námitku, že skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti. V uvedené souvislosti připomněla, že trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, a že obviněný byl uznán vinným pro tu variantu trestného jednání, která je charakterizována tím, že proti jinému použil pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Vyjádřila přesvědčení, že ze skutkových zjištění jednoznačně vyplynulo, že obviněný A. K. poté, co poškozený M. Ř. mu odmítl půjčit svůj mobilní telefon, požadoval po něm uvedený mobilní telefon pod hrozbou, že pokud mu jej nevydá, tak jej zbije, přičemž celou dobu byl na místě činu přítomen obviněný L. V., kterému obviněný A. K. posléze mobilní telefon poškozeného předal a který s ním odešel a že z takového popisu skutku je zcela zjevné, že obvinění A. K. a L. V. jednali ve vzájemné shodě. Poté zdůraznila, že pro závěr o spolupachatelství na loupeži není rozhodující, zda každý ze zúčastněných užil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí, neboť jako spolupachatelství na daném trestném činu je možné posoudit i takové jednání spolupachatele, který fakticky neužije žádného fyzického násilí a tímto ani nevyhrožuje, kdy stačí pouhá jeho přítomnost na místě činu, kterou fakticky zvyšuje důraznost fyzického násilí nebo pohrůžky tímto násilím.
Státní zástupkyně vyjádřila nesouhlas rovněž s názorem obviněného L. V., že předmětný skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti. Seznala, že tento skutek nevykazuje žádné markanty či skutečnosti zvláštního zřetele hodné, v důsledku nichž by bylo třeba na daný skutek nahlížet shovívavěji. Stupeň společenské nebezpečnosti je tedy rozhodně vyšší než nepatrný. Obviněný L. V. společně se spoluobviněným A. K. po poškozeném naprosto bezdůvodně požadovali vydání jeho mobilního telefonu a poté, co jim nevyhověl, vyhrožovali mu užitím násilí, čemuž se poškozený posléze podvolil a mobilní telefon vydal, přičemž tento byl následně se ziskem prodán, jak bylo bezpochyby obviněnými předtím plánováno a předpokládáno. Žádná konkrétní okolnost tedy není způsobilá změnit náhled na trestné jednání obviněných. Přitom skutek byl nejen dokonán pohrůžkou užití násilí, ale byl i dokončen a konečně ani sám obviněný nezmínil v dovolání žádné konkrétní okolnosti, které by měly snižovat stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednání.
Na základě výše uvedených skutečností státní zástupkyně uzavřela, že skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil přiléhavou právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá zákonným kritériím. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními. Neobstojí tudíž námitky obviněného, že zjištěný skutek neměl být právně posouzen jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., případně, že takto zjištěný skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti. Obviněný tedy mimořádný opravný prostředek z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil zjevně neopodstatněně.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného L. V. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 5 To 529/2007, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Se zřetelem k těmto skutečnostem je třeba konstatovat, že převážnou část námitek, jež obviněný L. V. v dovolání uplatnil, nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Jedná se konkrétně (stručně shrnuto) o námitky, že se nedopustil skutku, který je popsán v bodě 1) výroku rozsudku nalézacího soudu, že pohrůžka vyslovená A. K. nesměřovala k žádnému násilí, resp. ji (obviněný) vůbec neslyšel, což má potvrzovat i následné jednání všech zúčastněných osob, a že výhružka pobitím je tvrzena výlučně poškozeným M. Ř. Takovou argumentací totiž obviněný L. V. soudům primárně vytýká nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom de facto prosazuje vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů zcela odlišnou) verzi skutkového stavu věci a převážně až sekundárně - z uvedených skutkových (procesních) výhrad - vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku s tím, že tento byl nesprávně z hlediska zavinění kvalifikován jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným L. V. ve skutečnosti spatřován především v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že v tomto směru dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Naznačené námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Obviněný L. V. však také namítl, že skutek, jímž byl uznán vinným [skutek popsaný v bodě 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně], byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., neboť odvolací soud nesprávně posoudil otázku zavinění a nevypořádal se s požadavkem použití násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, a tento skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti. Takové námitky lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo proti jinému užije násilí, nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Objektivní stránka tohoto trestného činu, který má dva objekty (jednak osobní svobodu a jednak majetek, jehož se chce pachatel zmocnit) záleží v použití násilí nebo pohrůžky násilí jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Násilím se rozumí použití fyzické síly. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžkou takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Nemusí být vyjádřena výslovně, postačí i konkludentní jednání, je-li z něho, jakož i z dalších okolností dostatečně zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí je tedy prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka.
Již na tomto místě je třeba konstatovat zjevnou neopodstatněnost námitky obviněného L. V. vytýkající odvolacímu soudu, že se nevypořádal s požadavkem použití násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Předmětný trestný čin lze totiž spáchat, jak vyplývá z rozvedených skutečností, nejen užitím násilí vůči jinému v úmyslu zmocnit se cizí věci, nýbrž i užitím pohrůžky bezprostředního násilí motivovaným týmž úmyslem, a právě tato druhá alternativa byla v posuzované věci naplněna (viz níže).
Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci, přičemž musí zmocnění se věci předcházet. Zmocněním se cizí věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Není přitom rozhodné, zda směřuje k trvalé či přechodné dispozici s věcí. Jde o faktické převedení moci nad věcí z oprávněné osoby na pachatele. Za zmocnění se považuje nejen stav, kdy pachatel sám napadenému věc odejme, ale i stav, kdy mu napadený věc vydá sám pod vlivem pohrůžky bezprostředního násilí či násilí. Trestný čin loupeže je trestným činem úmyslným, přičemž úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 1374 - 1376 s.).
Podle §9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.
Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. např. rozhodnutí č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Vždy však spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání. „Spolupachatelem jest také ten, kdo přispěl k provedení činu částečně, třebas v roli podřízené, jen když byl veden týmž úmyslem, jako ostatní pachatelé“ (viz rozhodnutí č. 786/1922 Sb. rozh. NS). „Zákon nevyžaduje, by činnost všech spolupachatelů (loupeže) byla rovnocenná; stačí, že více osob vědomě spolupůsobí za stejným cílem; není třeba, by se každý spolupachatel osobně dopustil zjevného násilí; stačí, je-li skutečnému pachateli v dohodě s ním po boku, věda, že tento s ním jako se svým pomocníkem počítá a že takto aspoň nepřímo přispívá k provedení činu.“ (viz rozhodnutí č. 3371/1929 Sb. rozh. NS).
Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě v bodě 1) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný L. V. společně s obviněným A. K. „… jednáním ve vzájemné shodě, vedeni úmyslem získat mobilní telefon, obžalovaný A. K. oslovil M. Ř. a požadoval po něm zapůjčení jeho mobilního telefonu… a když jmenovaný toto odmítl, obžalovaný A. K. po něm opětovně požadoval uvedený telefon pod hrozbou, že pokud mu telefon nevydá, tak jej zbije, načež z obav před fyzickým napadením M. Ř. svůj telefon obžalovanému A. K. předal, kdy obžalovaný A. K. vzápětí telefon podal obžalovanému L. V., který po celou dobu incidentu stál vedle M. Ř., kryl obžalovaného A. K. a svou přítomností hrozby pobitím umocňoval, načež obžalovaný L. V. s mobilním telefonem začal manipulovat a následně z místa i s telefonem utekl, kdy k samotnému napadení M. Ř. nedošlo“.
K tomu soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí v návaznosti na správné vymezení spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. (ve shodě s výše rozvedenými skutečnostmi) mj. poznamenal, že: „Spolupachatelem loupeže je tedy i osoba, která svou přítomností při činu po předchozí dohodě zesiluje činnost prováděného násilí nebo pohrůžky násilí. Soud nemá tedy žádné pochybnosti o tom, že ze strany obžalovaného L. V. k takovémuto jednání došlo. Nakonec svědčí o tom i to, že s mobilním telefonem odešel.“
Odvolací soud se s těmito závěry ztotožnil a ve svém usnesení shledal, že: „I když sám obžalovaný V. se násilného jednání vůči poškozenému nedopustil a sám po něm mobilní telefon nevyžadoval, ani mu nijak nevyhrožoval, pak jeho jednání okresní soud správně posoudil již jako trestný čin loupeže dle §234 odst. 1 tr. zák., neboť jde o spolupachatelství, a proto i pouhá přítomnost osoby na místě samém v době trestného jednání jiné osoby pak naplňuje všechny znaky již zmíněného trestného činu. Obžalovaný V. stál v době pronášení výhrůžek proti poškozenému vedle již odsouzeného K. a pouhá jeho přítomnost na místě nepochybně mohla vzbuzovat obavu z možného násilného jednání obou pachatelů a právě touto přítomností byla výhružka vznesená K. umocněna, což poškozený zdůraznil ve své výpovědi tím, že měl strach, a proto mobilní telefon vydal. Proto závěr o spolupachatelství, jímž se ostatně ve svém rozhodnutí zabýval i okresní soud, je dán a celý výrok o vině byl tak shledán zcela správným.“
Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplývá závěr, že obviněný L. V. jednal společně s obviněným A. K., přičemž, stručně řečeno, obvinění užili vůči poškozenému M. Ř. pohrůžku bezprostředního násilí (zbití) se záměrem zmocnit se jeho mobilního telefonu a tento záměr také uskutečnili. Konkrétně obviněný A. K. po jmenovaném poškozeném požadoval mobilní telefon pod hrozbou, že pokud mu ho nevydá, tak jej zbije, a obviněný L. V. stál po celou dobu trvání incidentu vedle poškozeného, kryl obviněného A. K. a svou přítomností umocňoval jeho hrozby. Takto oba obvinění jednali ve vzájemné shodě, vedeni společným úmyslem získat cizí věc. Z obav před fyzickým napadením poškozený svůj telefon předal obviněnému A. K., který jej vzápětí podal obviněnému L. V., jenž poté, co mu byl mobilní telefon poškozeného předán, tento poškozenému nevrátil přesto, že ho o to žádal, a s mobilním telefonem utekl pryč. Byť tedy obviněný L. V. nepoužil proti poškozenému pohrůžku bezprostředního násilí, je se zřetelem ke shora vyložených teoretickým východiskům evidentní, že jeho jednání tvořilo součást celkového loupežného jednání – šlo o společné jednání s jednáním obviněného A. K. Tím byla naplněna objektivní stránka spolupachatelství ve vzájemné provázanosti s objektivní stránkou trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.
V daných souvislostech není od věci připomenout vedle již rozvedených teoretických východisek a citovaných rozhodnutí rovněž související rozhodnutí č. 2918/1927 Sb. rozh. NS (ke spolupachatelství zločinu loupeže) podle něhož „není třeba, by činnost všech spolupachatelů byla stejnorodou a stejně hodnotnou; spadá sem i přítomnost na místě činu, jež měla za účel spáchání zločinu zajistiti; každý spolupachatel zodpovídá za celkový výsledek společné činnosti.“
Skutková zjištění soudu prvního stupně potvrzená odvolacím soudem současně zcela konkrétně vyjadřují rovněž subjektivní stránku trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. včetně subjektivní stránky spolupachatelství k tomuto trestnému činu – společný úmysl, neboť oba obvinění jednali, jak nalézací soud zjistil a výslovně deklaroval ve skutkové větě výroku svého rozhodnutí, ve vzájemné shodě s úmyslem se pod pohrůžkou bezprostředního násilí (zbití) zmocnit cizí věci (mobilního telefonu poškozeného). Přitom úmysl obviněného L. V. směřoval podle zjištěných skutkových okolností i ke spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. společným jednáním.
K tomu lze ještě dodat, že společný úmysl, který je předpokladem spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, každý ze spolupachatelů si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Tak tomu bylo v posuzované věci.
Lze tedy učinit závěr, že skutek, jehož se obviněný L. V. společně s obviněným A. K. dopustil, naplňuje znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
K námitce obviněného L. V. týkající se materiální stránky trestného činu lze v obecné rovině uvést následující skutečnosti. Podle ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. není čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Tato zákonem stanovená zásada (tzv. materiální pojetí trestného činu) znamená, že některá jednání, která v konkrétní podobě nedosahují určité minimální výše nebezpečnosti pro společnost, nejsou trestnými činy, i když jinak (formálně) naplňují znaky některé skutkové podstaty. Kritéria hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost jsou uvedena v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák.
Otázka výkladu ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. je řešena v současné judikatuře - podle rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr. při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, pokud stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty.
Tyto skutečnosti je třeba vztáhnout na předmětný (zjištěný) skutek. Nutno pak konstatovat, že jednání obviněného je charakterizováno okolnostmi, jež vylučují závěr, že konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je v daném případě pod hranicí tzv. typové nebezpečnosti trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., že tedy neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům této trestné činnosti. S ohledem na konkrétní okolnosti zjištěného skutku (především vzhledem k tomu, že tento trestný čin spáchal obviněný L. V. společně s další osobou a že ho nejen dokonal, ale i dokončil, že byl již v minulosti pro majetkovou trestnou činnost a také pro trestný čin loupeže odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody) lze činit závěr o vysoké společenské nebezpečnosti předmětného skutku a trestného činu.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem nemohl Nejvyšší soud přiznat formálně právně relevantní argumentaci obviněného žádné opodstatnění.
Nejvyšší soud proto konstatuje, že mezi právními závěry soudů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad, tedy, že soudy nepostupovaly v rozporu s trestním zákonem, když jednání obviněného L. V. kvalifikovaly jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného L. V. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. dubna 2008
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý