ECLI:CZ:NS:2008:7.TDO.130.2008.1
sp. zn. 7 Tdo 130/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 13. února 2008 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného P. K. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 7. 2007, sp. zn. 3 To 471/2007, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 74 T 33/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2007, sp. zn. 74 T 33/2006, byl obviněný P. K. uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. Byl odsouzen podle §222 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 74 T 61/2005, který nabyl právní moci dne 23. 11. 2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody.
Obviněný se trestných činů dopustil tím, že dne 18. 12. 2005 kolem 20:00 hodin v O. – Z. , před ZŠ K. po předchozí slovní rozepři v úmyslu způsobit vážné poranění, bezdůvodně fyzicky napadl ml. P. K. , kterého udeřil pěstí do obličeje, a to do spodní čelisti, kdy jmenovaný upadl na zem a následně ho několikráte udeřil pěstí do hlavy, a když ml. J. M. , se snažil poškozenému pomoci, tak obviněný udeřil J. M. vší silou čelem do nosu a snažil se ho kopnout do genitálií, což se mu nepodařilo, neboť jmenovaný uhnul a jmenovanému způsobil zhmoždění v obličejové části a zlomeninu nosních kůstek s následnou dobou léčení do 31. 12. 2005 a jen zcela náhodou nedošlo k závažnějšímu poranění, ml. P. K. se nenechal lékařsky ošetřit.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 16. 7. 2007, sp. zn. 3 To 471/2007, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), g), l) tr. ř. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný uvedl, že obžaloba Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 1. 2. 2006, sp. zn. 1 ZT 17/2006, byla podána dne 7. 2. 2006 a kvalifikovala jeho jednání mimo jiné i jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., za který zákon stanoví trest odnětí svobody na dvě léta až osm let. Obviněný je přesvědčen, že v souladu s ustanovením §36 odst. 3 tr. ř. měl mít obhájce již v okamžiku podání obžaloby. Obhájce Mgr. M. P. mu však byla ustanovena až usnesením Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 74 T 33/2006, dne 27. 10. 2006. Obhájce mu tedy byl ustanoven až osm a půl měsíce po podání obžaloby. Podle obviněného došlo tímto k porušení jeho ústavou zaručeného práva na obhajobu.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný uvedl, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli bylo podle zákona nepřípustné z důvodu absence jeho zákonného zahájení. Má za to, že usnesení o zahájení trestního stíhání postrádá zákonem předepsané náležitosti, a není tedy usnesením zákonným. V souladu s ustanovením §160 odst. 1 tr. ř. je nutné mimo jiné v odůvodnění usnesení přesně označit skutečnosti, které prokazují důvodnost trestního stíhání. Tuto podmínku však podle obviněného usnesení o zahájení trestního stíhání v žádném případě nesplňuje, když se toliko ve velmi stručném odůvodnění výroku odkazuje na trestní oznámení J. M. , podání vysvětlení P. K. a lékařskou zprávu. Usnesení dále obsahuje odkaz na listinné důkazy (aniž by bylo specifikováno na jaké) a další prověřování policejních orgánů, což je zcela neurčitý, nejasný a z hlediska výkonu práva na obhajobu nepoužitelný pojem. Uvedené odkazy podle obviněného postrádají přesnější relevantní specifikace, které by bylo možno v rámci výkonu obhajoby napadat. Tyto skutečnosti v žádném případě nevyhovují dikci zákona, podle něhož je třeba přesně označit skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání. V této souvislosti obviněný poukázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1 To 66/2000, kdy účinky zahájení trestního stíhání nenastávají, neobsahuje-li sdělení obvinění, nezbytné náležitosti uvedené ve třetí větě ustanovení §160 odst. 1 tr. ř. Shodně v této věci judikoval Nejvyšší soud České republiky rozhodnutím ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 4 Tz 13/2006. Obviněný dále namítal, že se policejní orgán v usnesení o zahájení trestního stíhání nevypořádal se subjektivní stránkou trestného činu. Obviněný poukázal na judikované rozhodnutí Ústavního soudu České republiky IV. ÚS 582/99, které uvádí, jde-li o úmyslný trestný čin, v záznamu o sdělení obvinění musí být uvedena i subjektivní stránka trestného činu, tedy zavinění. Ignoroval-li vyšetřovatel Policie ČR ve sdělení obvinění subjektivní stránku trestného činu, potom toto sdělení postrádá podstatnou náležitost a nelze je považovat za zákonné sdělení podle §160 odst. 1 tr. ř. Podle názoru obviněného nezákonným zahájením trestního stíhání bylo přípravné řízení postiženo závažnou vadou, byly závažným způsobem porušeny trestní procesní předpisy. S námitkami absence náležitostí odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání a tedy nezákonného zahájení trestního stíhání se údajně nevypořádaly ani soud prvního stupně ani soud odvolací.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný nejdříve citoval znalecký posudek vypracovaný MUDr. M. D. , že proti střední části obličeje působilo tupé násilí střední intenzity, že úderem hlavou útočníka proti oblasti obličeje mohou vznikat mimo jiné i nitrolební poranění, k jejichž vzniku dochází napadení velkou intenzitou síly nebo že se u poškozeného jedná o zranění středně těžká s průměrnou dobou léčení 10 – 14 dnů. Obviněný namítal, že se soud druhého stupně nevypořádal s rozpory ve výpovědi poškozeného, kdy tento uvedl, že byl nejprve obviněným udeřen pěstí do brady, když ovšem podle znalce nebyla v oblasti brady poškozeného objektivně popsána žádná zranění. Odvolací soud také neodůvodnil, proč nevzal v úvahu znalecký posudek v části, která stanovila průměrnou dobu léčení zranění poškozeného na 10 – 14 dnů. Krajský soud se tedy řádně nevypořádal s objektivně odborně zjištěnou skutečností, která odůvodňuje právní posouzení, spočívající v uznání obviněného vinným toliko trestným činem podle §221 odst. 1 tr. zák. a nikoli pokusem trestného činu podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák. Krajský soud také setrval na shodném názoru jako soud prvního stupně, že jen náhodou nedošlo k zranění závažnějšímu, bez toho, aniž by svůj právní závěr odůvodnil. Pokud jde o úmysl způsobit poškozenému těžkou újmu, obviněný vytkl soudu prvního stupně, že tento závěr opřel pouze o konstatování, že jen náhodou nedošlo ke vzniku závažnějších poranění. Soud uvedl, že pouze vzhledem k tomu, že intenzita síly ze strany obviněného nedosáhla velké intenzity, nedošlo u poškozeného k závažnějším zraněním. Soud prvního stupně dospěl k těmto skutkovým zjištěním, ačkoli žádný důkaz nesvědčil, že by obviněný využil při úderu hlavou do obličeje poškozeného sílu svého těla, například tím, že by před úderem hlavou nadskočil. Přestože v řízení nebylo prokázáno, že by obviněný užil při úderu hlavou váhu svého těla, dospěl soud k závěru, že jeho úmyslem bylo způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. Obviněný poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky pod sp. zn. 5 Tz 49/2001, podle kterého je rozhodující, zda úmysl pachatele směřoval ke způsobení závažnějšího následku v podobě těžké újmy na zdraví. Soud prvního stupně tak bez ohledu na skutečnost, že obviněný úmyslně nejednal s cílem způsobit poškozenému těžkou újmu, kdy v řízení nebylo prokázáno, že by v okamžiku úderu nadskočil a využil váhu svého těla, jako prvek o nějž by bylo možno opřít hlavní úvahu o úmyslu způsobit jednáním těžkou újmu, obviněnému klade za vinu jednání, jež není kryto ani přímým ani eventuálním úmyslem či nedbalostí obviněného. Navíc odpovědnost pachatele za náhodu, kdy dojde ke vzniku trestně právního následku lze dovodit pouze za předpokladu, že pachatel zapříčiní určitý skutkový stav a je dál srozuměn s tím, že vlivem tohoto skutkového děje mohou nastat alternativní následky a pachatel neučiní nic k zabránění následku s trestně právním dopadem a k tomuto následku je pachatel lhostejný. Soud prvního stupně tedy podle obviněného dovozoval z provedených důkazů nesprávné a navíc hypotetické závěry, které ani z důkazů neplynou. Jediný důkaz pro naplnění subjektivní stránky byl soudem údajně spatřen ve znaleckém posudku, který však podle obviněného nedokazuje, jaké zranění měl poškozenému v úmyslu způsobit a ani, že byl veden úmyslem poškozenému způsobit zranění, jež by bylo možno subsumovat pod těžkou újmu. Jeho úmysl způsobit poškozenému nitrolební poškození shledat v žádném případě nelze. Obviněný je přesvědčen, že chybí důkaz o tom, že byl obviněný veden úmyslem způsobit těžkou újmu. Uzavřel, že jeho dovolání je důvodné, neboť rozhodnutí soudů obou stupňů nemohou obstát z důvodu absence zákonného zahájení trestního stíhání. Další důvod spatřuje tom, že mu nebyl ustanoven obhájce již v okamžiku, kdy vyšla najevo podstatná skutečnost pro ustanovení obhájce, kdy obhájce mu byl ustanoven až osm a půl měsíce poté. Další důvod pak obviněný spatřuje v nesprávném právním posouzení skutku, neboť je přesvědčen, že důkazy svědčily o uznání vinným toliko trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák.
S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 7. 2007, sp. zn. 3 To 471/2007.
Nejvyšší stání zástupkyně se k dovolání do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu o něm nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky shledal, že obviněný ve svém obsáhlém dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), e), g), l) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
Uvedený dovolací důvod bude naplněn zejména tehdy, pokud v trestní věci byly dány podmínky nutné obhajoby uvedené v §36 tr. ř., tzn. pokud obviněný musel být v řízení zastoupen obhájcem, ať již zvoleným (§37 tr. ř.), nebo ustanoveným (§38 tr. ř.), a přitom žádného obhájce neměl.
O tento dovolací důvod obviněný opřel zejména námitku, podle níž v souladu s ustanovením §36 odst. 3 tr. ř. měl mít obhájce již v okamžiku podání obžaloby. Obhájkyně Mgr. M. P. mu však byla ustanovena až usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 10. 2006, sp. zn. 74 T 33/2006, tedy až osm a půl měsíce po podání obžaloby. Podle obviněného došlo tímto k porušení jeho ústavou zaručeného práva na obhajobu. Nejvyšší soud se touto námitkou zabýval, avšak shledal ji zjevně neopodstatněnou. Z obsahu trestního spisu totiž vyplývají následující zcela odlišné skutečnosti.
Usnesením ze dne 4. 1. 2006 bylo zahájeno trestní stíhání obviněného P. K. pro podezření ze spáchání trestných činů výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. (č. l. 6 tr. spisu). Na č. l. 7 se dále nachází upozornění na změnu právní kvalifikace podle §160 odst. 6 tr. ř. ze dne 26. 1. 2006, s tím, že jednání obviněného bude kvalifikováno jako trestné činy podle §202 odst. 1 tr. zák. a §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák. Obviněný byl současně poučen o nutnosti být zastoupen obhájcem podle §36 odst. 3 tr. zák. Téhož dne (26. 1. 2006) pak obviněný udělil plnou moc pro zastupování obhájci Mgr. Z. T. (č. l. 8 tr. spisu). Tento obhájce byl přítomen výslechu obviněného dne 26. 1. 2006 (č. l. 13), účastnil se také prostudování spisu (č. l. 45), jako obhájce obviněného byl rovněž přítomen hlavnímu líčení dne 11. 5. 2006 (č. l. 63). Na č. l. 79 trestního spisu se nachází oznámení Mgr. T. o ukončení právního zastupování obviněného doručené Okresnímu soudu v Ostravě dne 19. 10. 2006. Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 10. 2006, sp. zn. 74 T 33/2006, byla obviněnému ustanovena obhájkyně Mgr. M. P. (č. l. 80), která byla přítomna dalšímu hlavnímu líčení dne 13. 11. 2006.
Dovolací soud proto konstatuje, že k porušení práva obviněného na obhajobu nedošlo, neboť byl po celé trestní řízení obhájcem v souladu s ustanovením §36 tr. ř. o nutné obhajobě zastoupen, a to nejprve obhájcem zvoleným, a poté ustanoveným. Tato námitka obviněného je tedy zjevně neopodstatněná, když také v mezidobí od vypovězení plné moci předchozím obhájcem, do ustanovení obhájce jiného, nebyly prováděny žádné úkony trestního řízení.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Na základě shora uvedeného je zřejmé, že obviněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zčásti opřel o skutkové námitky založené na vlastním hodnocení provedených důkazů, o námitky absence důkazů svědčících o jeho vině a polemice s odůvodněním rozhodnutí soudů obou stupňů. Obviněný nabízí k posouzení vlastní verzi průběhu skutkového děje a zcela pomíjí skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů. Takové námitky však pro svůj procesní charakter (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají. Nejvyšší soud jako soud dovolací není obecnou třetí instancí, určenou ke komplexnímu přezkumu napadených rozhodnutí. Dovolací soud je na podkladě zákonného zmocnění oprávněn přezkoumávat napadená rozhodnutí jen z důvodů taxativně vymezených v ustanovení §265b tr. ř., mezi kterými samotný přezkum skutkových zjištění soudu prvního stupně, resp. druhého stupně, nefiguruje.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů také vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž Nejvyšší soud mezi nimi neshledal žádný, natož pak extrémní rozpor, který by jediný mohl odůvodnit zásah do skutkového děje v řízení o dovolání. Konečně ani samotný obviněný existenci takovéhoto rozporu nenamítá.
Za právně relevantní shledal dovolací soud tu část dovolání, kde obviněný namítl, že jeho jednání nemělo být kvalifikováno jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák., s ohledem na absenci subjektivní stránky uvedeného trestného činu, neboť nebylo údajně dokázáno, že byl veden úmyslem poškozenému způsobit zranění, jež by bylo možno subsumovat po těžkou újmu. Obviněný v této souvislosti namítá také intenzitu útoku, s tím, že nebylo prokázáno, že by při úderu hlavou využil sílu svého těla a tím zvýšil intenzitu svého útoku, což podle něj svědčí pro skutečnost, že nejednal s cílem způsobit poškozenému těžkou újmu.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
Pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel jednáním pro společnost nebezpečným, které bezprostředně směřuje k tomu, aby jinému úmyslně způsobil těžkou újmu na zdraví (srov. §89 odst. 7 tr. zák.), jehož se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Z hlediska naplnění subjektivní stránky (zavinění) je zapotřebí, aby pachatel nejen jednal úmyslně (srov. 3 odst. 3 tr. zák.), nýbrž musí být zároveň zjištěno (prokázáno), že úmysl pachatele (§4 tr. zák.) směřoval k následku (účinku) uvedenému v ustanovení §222 odst. 1 tr. zák., tj. ke způsobení těžké újmy na zdraví v některé z forem uvedených v ustanovení §89 odst. 7 tr. zák. Pachatel by pak zákonem předpokládaný následek musel chtít vyvolat buď přímo, anebo měl alespoň vědět, že takový následek může svým jednáním způsobit, a pro tento případ s tím být srozuměn. Úmysl pachatele způsobit jinému těžkou újmu na zdraví je nutno dovozovat zejména z intenzity a způsobu útoku, z toho, proti které části těla útok směřoval, z povahy předmětu, kterým byl útok veden a zároveň je třeba zvážit i další okolnosti případu jako pohnutku činu a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. např. č. 16/1964 Sb. rozh. tr.).
Pokud jde o námitku absence subjektivní stránky pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák., považuje Nejvyšší soud za nutné podotknout, že námitky obviněného směřují i proti závěru, že se pokusu trestného činu ublížení na zdraví dopustil v úmyslu přímém (že nebyl veden úmyslem způsobit těžkou újmu, že neužil takovou intenzitu útoku, a proto nejednal s cílem způsobit těžkou újmu), z jednání obviněného však byl soudem dovozen úmysl eventuální, tedy nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák.
Obviněný byl mimo jiné uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. Pokus je obecnou formou trestného činu, který však nebyl dokonán, protože nenastal následek, který je znakem skutkové podstaty trestného činu. Ze skutkových zjištění vyjádřených ve skutkové větě rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že jednání obviněného bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., když obviněný v úmyslu způsobit vážné poranění bezdůvodně fyzicky napadl nejprve mladistvého K. a poté také mladistvého M. , který se snažil poškozenému pomoci, tohoto vší silou udeřil čelem do nosu a způsobil mu tak popsaná poranění v obličejové části, když jen zcela náhodou nedošlo k závažnějšímu poranění. Z hlediska subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. postačuje, aby pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit těžkou újmu na zdraví, a byl s tím srozuměn. Z rozhodnutí soudů obou stupňů a z provedených důkazů vyplývá, že obviněný bezdůvodně fyzicky napadl dva mladistvé, přičemž poškozeného M. , který se snažil pomoci druhému poškozenému, prudkým úderem svého čela silně udeřil do oblasti nosu. Tímto úderem hrozily poškozenému následky popsané ve znaleckém posudku MUDr. M. D. Tento silný úder vedený proti oblasti obličeje mohl poškozenému způsobit poranění důležitého orgánu (nitrolební poranění) a ohrozit ho na životě. Ze skutkových zjištění tak vyplývá, že obviněný si musel být vědom toho, že svým jednáním může způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 tr. zák. Musel vědět, že svým jednáním, tedy způsobem útoku (úderem hlavou proti obličeji poškozeného) s uvedenou intenzitou (vší silou) může poškozenému způsobit závažná poranění hlavy a tedy těžkou újmu na zdraví. Pokud jde o obviněným namítanou intenzitu útoku, kdy uvedl, že nenadskočil a neužil váhu celého těla a tedy neměl v úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví poškozeného. Nejvyšší soud uvádí, že ze znaleckého posudku vyplývá, že nadskočení je pouze jednou z možností jak zvýšit intenzitu síly úderu. Skutečnost, že obviněný takto nejednal, nesvědčí o jeho nevině. Ze znaleckého posudku naopak vyplývá, že útok úderem hlavou je mechanizmus způsobilý i ke vzniku závažnějších poranění a toho si byl obviněný vědom a s tímto následkem byl také srozuměn. Způsob útoku využitím váhy těla k zvýšení intenzity, pak jen zvyšuje nebezpečí vzniku těžké újmy na zdraví a může svědčit o úmyslu přímém. Je-li podmínkou vzniku tohoto následku zasažení hlavy oběti velkou intenzitou síly (jak uvedl znalec), tak soudem I. stupně bylo zjištěno, že obviněný udeřil poškozeného vší silou. O vysoké intenzitě útoku svědčí i bezprostřední pád poškozeného na zem, jakož i skutečnost, že mu znemožnil účinnou obranu jak překvapivostí útoku, tak i tím, že jej držel rukama za bundu a cloumal s ním dopředu, tj. proti směru úderu, čímž ještě zvýšil jeho intenzitu.
Nejvyšší soud se proto se závěry soudů ztotožnil a shledal, že napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, když část námitek uplatněných pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je skutkové povahy a zbývající zmíněné právní námitky jsou nedůvodné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný uplatnil v jeho druhé alternativě, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho opravného prostředku, ačkoli v řízení mu předcházejícím byl dán i důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., když bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoli bylo podle zákona nepřípustné. Tento důvod dovolání sice obviněný neuplatnil přímo uvedením tohoto ustanovení, ale jeho citací, což je postačující.
V souvislosti s tímto dovolacím důvodem obviněný poukázal na skutečnost, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli bylo podle zákona nepřípustné z důvodu absence jeho zákonného zahájení. Má za to, že usnesení o zahájení trestního stíhání postrádá zákonem předepsané náležitosti, a není tedy usnesením zákonným. V souladu s ustanovením §160 odst. 1 tr. ř. je nutné mimo jiné v odůvodnění usnesení přesně označit skutečnosti, které prokazují důvodnost trestního stíhání, včetně subjektivní stránky daného trestného činu. Tuto podmínku však podle obviněného usnesení o zahájení trestního stíhání nesplňuje. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 1 To 66/2000, na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky pod sp. zn. 5 Tz 49/2001, a na judikované rozhodnutí Ústavního soudu České republiky IV. ÚS 582/99.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze ovšem uplatnit pouze na situace, kdy je dán některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř., pro které nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, neboť výlučně v tomto ustanovení trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání, jako je např. vedení trestního stíhání na základě usnesení o jeho zahájení, které neobsahuje všechny obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením §160 odst. 1 tr. ř., důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nezakládají (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 11 Tdo 514/2004, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydavatelství C. H. Beck, sešit 10, pod č. T 739).
Ve vztahu k této námitce nezbývá než konstatovat, že svým obsahem nenaplňuje zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. a ani jiný z přípustných dovolacích důvodů vymezených v §265b odst. 1 tr. ř. Touto otázkou se přitom k námitce obviněného již zabýval jak soud I. stupně, tak i soud odvolací.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu se shora uvedeným, kdy obviněným uplatněné námitky pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné, námitky pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. tento ani jiný důvod dovolání podle §265b tr. ř. nenaplňují a námitky uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zčásti bez významu a zčásti je Nejvyšší soud shledal rovněž zjevně neopodstatněnými, bylo dovolání obviněného P. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. února 2008
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš