ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.1345.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 1345/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. listopadu 2008 o dovolání, které podal obviněný F. K., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 6. 2008, sp. zn. 1 To 22/2008, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 10/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 43 T 10/2006, byl obviněný F. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že:
„1. v přesně nezjištěné době, cca v měsíci červenci 2005, ve Z. podal nejméně v jednom případě psychotropní látku metamfetamin, známou jako pervitin, tehdy nezletilé S. N., v té době žákyni 7. třídy základní školy, a to fouknutím do nosu, ačkoliv mu byl znám její věk, a dále v uvedené době a místě nejméně v jednom případě aplikoval metamfetamin fouknutím do nosu nezletilé L. K., tehdy žákyni 8. třídy základní školy, ačkoliv mu byl od počátku znám její věk, přičemž metamfetamin je látka uvedená v příloze č. 5 psychotropních látek zařazených do seznamu II. podle Úmluvy o psychotropních látkách (vyhl. č. 62/1989 Sb.) v návaznosti na ustanovení §2 písm. a) zák. č. 167/1998 Sb. o návykových látkách,
2. v přesně nezjištěné době od léta do podzimu 2005 ve Z., v provozovně herny C., podal nejméně ve dvou případech psaníčko s psychotropní látkou metamfetamin, známou jako pervitin, tehdy mladistvé I. T., která si jej aplikovala šňupnutím nosem, přičemž metamfetamin je látka uvedená v příloze č. 5 psychotropních látek zařazených do seznamu II. podle Úmluvy o psychotropních látkách (vyhl. č. 62/1989 Sb.) v návaznosti na ustanovení §2 písm. a) zák. č. 167/1998 Sb. o návykových látkách“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval v bodech 1. a 2. jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. a za tento trestný čin a za sbíhající se trestné činy zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák., poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák., jimiž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 21. 11. 2005, sp. zn. 17 T 450/2005, který nabyl právní moci dne 29. 4. 2006, mu podle §187 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle §57a odst. 1 tr. zák. trest zákazu pobytu v okrese Znojmo v trvání tří roků. Zároveň soud zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 21. 11. 2005, sp. zn. 17 T 450/2005, týkající se tohoto obviněného, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu.
Naproti tomu soud obviněného podle §226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 3 KZV 38/2006, pro skutek právně kvalifikovaný jako trestné činy pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. a ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b) tr. zák.
Proti tomuto rozhodnutí podali obviněný a krajský státní zástupce odvolání, o nichž Vrchní soud v Olomouci rozhodl tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný s takovým rozhodnutím nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. K. K. proti němu podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Naplnění zmíněného dovolacího důvodu obviněný spatřoval v bodě A) v nesouladu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, který označil za extrémní, a v bodě B) v použité právní kvalifikaci jeho jednání, když namítl chybnou aplikaci ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. ve vztahu k §187 tr. zák.
V bodě A) svého podání obviněný blíže uvedl, že je mu známo, že dovolací soud nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, přesto jedinou výjimkou může být tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním hodnocením. Domníval se, že právě o takovou situaci v dané věci jde a že soudy nepostupovaly správně, když neaplikovaly zásadu in dubio pro reo. V této souvislosti se zabýval výrokem o vině a namítl, že v bodě 1. soud prakticky vycházel pouze ze svědectví svědkyně L. K. Tuto výpověď srovnával se svojí, kterou považoval za logickou, naopak výpověď svědkyně nepovažoval za věrohodnou. Odkazoval na osobní charakteristiky svědkyně, které popsala znalkyně PhDr. M. S., a také na osobní situaci, v níž tato svědkyně vypovídala. Dále namítal, že nebyl zjištěn žádný motiv jeho jednání, nesouhlasil s formulací skutkové věty „nejméně v jednom případě“ a takové vyjádření označil za zavádějící a neodpovídající skutkovým zjištěním. Obdobné námitky uvedl také k bodu 2. výroku o vině, zejména poukazoval na rozpor jeho výpovědi s výpovědí svědkyně I. T. a také na rozpory v jejích výpovědích v přípravném řízení a v řízení před soudem.
V bodě B) obviněný namítl, že jde o nesprávnou aplikaci ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. ve vztahu k ustanovení §187 tr. zák. Nesouhlasil s názorem soudu prvního stupně, že obecně platí, že již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen, neboť z doslovného znění ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. vyplývá, že k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Je proto přesvědčen, že jednáním uvedeným v §187 odst. 2 a 3 tr. zák. by měla být postihována jen velmi závažná jednání v oblasti výroby a držení drog a obchodování s nimi, což v jeho případě jednoznačně prokázáno nebylo. V jeho prospěch v této souvislosti mělo být zhodnoceno, že uvedeným způsobem jednal ojediněle, nikoliv výdělečně či zištně, vždy však na základě požadavku osob, které na něm pervitin vyžadovaly. Nesprávně soudy zohlednily i speciální recidivu a další skutečnosti, v jejichž světle došlo k negativnímu hodnocení jeho osoby.
Dovolatel rovněž poukázal na to, že trest, který mu byl uložen, je velmi přísný a zcela zjevně převažuje jeho represivní složka nad složkou výchovnou, což považoval za nespravedlivé ve srovnání s jinými trestními věcmi, kdy často a za mnohem společensky nebezpečnější činy jsou pachatelům ukládány tresty nižší.
V závěru svého podání obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonné ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil obě napadená rozhodnutí a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. zák. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že v bodě A) podání obviněný ve skutečnosti nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, ale porušení procesních ustanovení. To sice může být rovněž důvodem dovolání, avšak nikoliv podle zvoleného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Státní zástupkyně nepovažovala námitky obviněného založené na údajném extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry za relevantně uplatněné, neboť dovolatel jimi nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady zaměřil proti procesnímu postupu obou soudů, jimž vytkl odlišné hodnocení provedených důkazů. Samotná skutková zjištění ani provádění důkazů však není možné v rámci dovolacího řízení přezkoumávat a měnit. Ačkoliv Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, včetně úplné absence příslušných skutkových zjištění (citovala sp. zn. I. ÚS 4/04), v posuzované věci o takový případ nejde. Obviněný se totiž domáhal přehodnocení výsledků dokazování ve svůj prospěch, tedy zjištění skutečností pro něj podstatně příznivějších a zcela odlišných od těch, které soudy vzaly při svém rozhodování po rozboru provedených důkazů v úvahu.
Naproti tomu státní zástupkyně považovala za relevantní argumenty obviněného uvedené v bodě B) dovolání. Zároveň však uvedla, že ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. bylo aplikováno soudy obou stupňů správně, a to v souladu se zásadami pro posuzování konkrétního stupně nebezpečnosti činu pro společnost, včetně zavinění obviněného vážícího se k naplnění formálních znaků okolností, které podmiňují použití vyšší trestní sazby. Soudy správně zhodnotily, že zavinění obviněného vzhledem k naplnění znaků uvedených kvalifikovaných podstat je rozdílné, tedy že jednání právně kvalifikovaného podle §187 odst. 2 písm. b) tr. zák. se dopustil v úmyslu přímém ve smyslu ustanovení §4 písm. a) tr. zák., neboť znal věk poškozených S. N. a L. K., zatímco jednání právně kvalifikovaného podle §187 odst. 3 písm. b) tr. zák. se dopustil ve formě nevědomé nedbalosti podle §5 písm. b) tr. zák., neboť ze vzhledu svědkyně I. T. nebylo jednoznačně zřejmé, že je plnoletá.
Státní zástupkyně dále zdůraznila několik skutečností, na základě nichž je třeba považovat jednání obviněného za společensky nebezpečné. Drogového deliktu se dopustil nejen vůči osobě mladší 18 let, ale dokonce i vůči osobám mladším 15 let, šlo hned o tři osoby ve věku, kdy kontakt s omamnou nebo psychotropní látkou mohl mít pro ně velmi závažné důsledky, přičemž v takovém věku nemusí jít o osoby natolik zralé, aby dokázaly posoudit a zvážit nebezpečnost takového počínání. V případě pervitinu, jehož podání nezletilým a mladistvé bylo jednoznačně prokázáno, jde o velmi účinnou psychotropní látku se snadným vznikem nástupu závislosti. Obviněný se činu dopustil jako speciální recidivista, přičemž skutečnost, že nebyl zjištěn motiv jeho jednání, v žádném směru nesnižuje stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednání. Naopak absence zištného či jiného motivu u něho koresponduje se závěry znaleckého posudku ohledně jeho osobnosti, z něhož je zřejmé, že nevnímá drogy a samozřejmě také ani pervitin jako nežádoucí ohrožující společenský fenomén, ale jako součást současného životního stylu. Ani míra narušení svědkyň S. N. a L. K. a jejich životní styl (pohybovaly se v prostředí neodpovídajícím jejich věku, kde měly své místo i prostituce a drogy) nesnižují společenskou nebezpečnost jeho jednání. Nelze totiž přijmout názor, že by šíření a popularizace drog, včetně jejich prodeje, byly méně společensky nebezpečné, pokud by takové jednání bylo pácháno již vůči narušeným osobám, případně i těm, kteří již mají zkušenosti s aplikací drog.
Konečně se státní zástupkyně vyjádřila k námitce dovolatele týkající se nepřiměřené přísnosti jemu uloženého trestu. Takovou námitku nepovažovala za uplatnitelnou v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť námitky ohledně výroku o trestu lze uplatnit výlučně prostřednictvím speciálního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Zároveň však dodala, že takto formulovanou dovolací námitku nelze namítat ani prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu, neboť ten je možné aplikovat pouze v situacích předvídaných zákonem, a to tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest
§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z tohoto pohledu se Nejvyšší soud nejprve zabýval relevancí uplatněných dovolacích námitek. U výhrad uvedených pod bodem A) dovolání přitom shledal, že ačkoliv se obviněný dovolával údajného tzv. extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a právními závěry na podkladě tohoto dokazování učiněnými, ve skutečnosti jednotlivé důkazy zpochybňoval a snažil se především znevěrohodnit výpovědi svědkyň L. K. a I. T.
Stejně tak nelze považovat za relevantní dovolací námitku tvrzení obviněného, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou „in dubio pro reo“. Tato námitka směřuje výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení.
Za relevantně uplatněnou nelze považovat ani námitku obviněného o údajně nepřiměřeně přísném trestu, který mu byl uložen, neboť takovou výhradu nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vůbec podřadit. Námitku týkající se výroku o trestu totiž lze uplatnit výlučně prostřednictvím speciálního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy v případě, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Nic takového však obviněný nenamítl.
Uvedené námitky tudíž stojí mimo zvolený dovolací důvod. Pokud by obviněný uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolatel však ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil také námitky, které jsou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelné. Jednalo se zejména o argumenty, jimiž brojil proti naplnění materiální stránky trestného činu. Nejvyšší soud však shledal, že takové námitky jsou zjevně neopodstatněné.
V obecné rovině je zapotřebí alespoň ve stručnosti uvést, že pojmovými znaky trestného činu jsou nejen znaky formální, ale také materiální. Pro spolehlivý závěr, zda se v daném případě jedná či nejedná o trestný čin, je nezbytné zjišťovat také to, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti, a to u dospělého pachatele vyšší než nepatrný. Formální a materiální podmínky trestnosti činu přitom nelze směšovat, zaměňovat ani vzájemně nahrazovat (srov. rozhodnutí č. 20/1998 Sb. rozh. trest.).
Podle §3 odst. 1, 2 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečné jednání, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně. Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu.
Podle §3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Z uvedeného vyplývá, že nebezpečnost činu pro společnost je materiální podmínkou, která musí být splněna, aby šlo o trestný čin. Z ustanovení §3 odst. 1 tr. zák. v souvislosti s ustanovením §1 tr. zák. vyplývá, že nebezpečnost činu pro společnost je v zásadě dána tím, že takový čin porušuje nebo ohrožuje zájmy chráněné trestním zákonem. Přitom však nestačí zabývat se jen porušením nebo ohrožením chráněných zájmů, ale je nutné přihlédnout i ke všem ostatním okolnostem případu, které mají vliv na nebezpečnost činu pro společnost a které jsou obecně uvedeny v citovaném ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. Nebezpečnost činu pro společnost jako tzv. materiální znak trestného činu tak vyjadřuje celkovou závažnost činu, a to z hlediska jeho objektivních i subjektivních znaků včetně osoby pachatele.
V konkrétním případě musí být všechny uvedené znaky naplněny, aby se jednalo o trestný čin. Proto není trestným činem takový čin, který sice naplňuje formální znaky některého trestného činu podle trestního zákona, ale není pro společnost nebezpečný, resp. jeho stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je nepatrný ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák. Nebezpečnost činu pro společnost přitom vyjadřuje celkovou závažnost činu, a to z hlediska jeho objektivních i subjektivních znaků včetně pachatele.
Při řešení otázky, zda jednání obviněného vyhovovalo rovněž požadavkům trestní odpovědnosti z hlediska naplnění všech znaků materiální stránky přisouzeného skutku, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti činu nelze nikterak exaktně vyjádřit, nýbrž tuto okolnost je třeba posuzovat přísně individuálně s přihlédnutím k dalším okolnostem případu, které jsou obecně uvedeny v již citovaném ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. a které mají na nebezpečnost činu pro společnost vliv.
Úvahy o tom, zda obviněný zjištěným jednáním naplnil materiální znak trestného činu, musejí vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti pro společnost vyšší než nepatrný, popř. malý (srov. rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. trest.).
Obdobné platí též pro posuzování materiální podmínky pro použití vyšší trestní sazby podle §88 odst. 1 tr. zák. (k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost). Také v tomto směru totiž zákon již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby (srov. rozh. č. 34/1976 Sb. rozh. trest.).
Tyto skutečnosti je třeba vztáhnout i na předmětný skutek a konstatovat, že soud prvého stupně nepochybil, pokud v daném případě dospěl k závěru, že znaky materiální stránky trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. byly jednáním obviněného naplněny. Dovolatel se dopustil trestné činnosti vůči nedospělým osobám (mladistvé a dvěma nezletilým), které jsou zvýšeně (zejména v negativním směru) ovlivnitelné už vzhledem k jejich nízkému věku a které nejsou schopné posoudit vliv drogy na svoje zdraví, osobnost a na další důsledky, které užívání těchto látek může mít. Navíc bylo třeba přihlédnout k tomu, že kontakt s omamnou a psychotropní látkou může mít pro osoby v takto nízkém věku podíl na vzniku drogové závislosti. Ačkoliv bylo zjištěno, že všechny tři dívky se již dříve, než se setkaly s obviněným, pohybovaly v sociálně patologickém závadovém prostředí, ani tato skutečnost nesnižuje stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněného. Jeho chování vůči poškozeným, vliv na ně, snadný přístup k návykovým látkám, akceptace toho, že užívání omamných a psychotropních látek je vlastně normální a je součástí moderního životního stylu, to vše lze přičíst k dalším negativním činitelům působícím na jejich vyvíjející se osobnost.
Soudy obou stupňů rovněž musely přihlédnout k tomu, že obviněný se popsaného jednání dopustil jako speciální recidivista, který si z předchozích potrestání pro stejný druh trestné činnosti nevzal žádné ponaučení a nynější trestné činnosti se dopustil krátce po svém potrestání soudem dne 9. 6. 2005 (srov. stranu 16 odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně).
Nejvyšší soud neměl důvod zpochybňovat právní závěr soudu druhého stupně, že jednání obviněného naplňuje všechny (formální i materiální) znaky skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. Proto z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. listopadu 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a