ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.435.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 435/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. prosince 2008 o dovoláních obviněných S. P., I. H., Ing. A. O., CSc., R. K., Ing. M. H., T. G. a D. K., a o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném ve prospěch i neprospěch obviněného M. H., a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 1 To 87/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 T 19/97 a 45 T 8/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se o d m í t a j í dovolání obviněných S. P., I. H. a Ing. M. H.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se o d m í t a j í dovolání obviněných Ing. A. O., CSc., R. K., T. G. a D. K.
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se odmítá dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané ve prospěch i v neprospěch obviněného M. H.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. 32 T 19/97, byli shora jmenovaní obvinění (spolu s obviněným Ing. V. Ž., který dovolání nepodal, ale s výjimkou obviněného M. H., jehož věc byla předtím vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí) jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák. uznáni vinnými pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., jehož se podle zjištění soudu dopustili tak, že
„všichni v úmyslu získat majetkový prospěch se vědomě zapojili do podvodných obchodních operací s cennými papíry, vystavenými na mnohamilionové částky v amerických dolarech (USD) ve prospěch firmy K., spol. s r. o., tím způsobem, že:
- v přesně nezjištěný den koncem měsíce března 1994, v O., obžalovaný S. P., který byl iniciován obžalovaným Ing. A. O., a obžalovaný I. H. vystavili nejméně čtyři kusy směnek na formuláři s anglickým textem, datované dnem 24. 3. 1994, každou v nominální hodnotě 2 milionů USD, tedy celkem v nominální hodnotě nejméně 8 milionů USD, podle kterých se obžalovaný I. H., přestože ve skutečnosti nedisponoval žádnými odpovídajícími majetkovými prostředky, zavazoval ve stanovené lhůtě zaplatit uvedenou finanční částku ve prospěch firmy K., spol. s r. o., jejímž jediným majitelem byl obžalovaný S. P., a krátce poté obžalovaný S. P., na pokyn obžalovaného Ing. A. O., ke zvýšení obchodovatelnosti směnek, využil svých osobních kontaktů na vedoucího úvěrového oddělení Č. s., a. s., obžalovaného Ing. V. Ž., který na žádost obžalovaného S. P. neoprávněně opatřil předmětné směnky razítkem Č. s., a. s., jako ručitele směnek (tzv. avalem), přičemž kontakty mezi obžalovaným S. P. a obžalovaným Ing. A. O. při předávání potřebných tiskopisů a vyplněných směnek zajišťoval obžalovaný M. H.,
- obžalovaný Ing. A. O. po převzetí avalovaných směnek využil svých obchodních kontaktů a prostřednictvím obžalovaného B. Š., který byl rovněž vyloučen ze společného řízení a jehož trestní stíhání dosud nebylo skončeno, směnky předali nezjištěným způsobem do B. v Maďarské republice, kde za pomoci dalších osob, cizích státních příslušníků, bylo blíže nezjištěným způsobem provedeno rozmnožení směnek, které však již byly padělány tak, že byly opatřeny padělanými podpisy pracovníků Č. s., a. s., a byla upravena doba a místo splatnosti směnek, a poté byly tyto padělky uvedeny na trh cenných papírů nejen v České republice, ale i v Maďarsku, Velké Británii, Spolkové republice Německo, Rakousku a Thajsku, přičemž mezi osobami, které se účastnily těchto obchodních operací, bylo používáno osobních, telefonických, faxových kontaktů a bankovních spojení, do čehož se zapojili i obžalovaní R. K., Ing. M. H., T. G. a D. K., a to tím způsobem, že obžalovaní T. G. a D. K. zajišťovali jako řidiči dopravu obžalovaného B. Š. při jeho cestách a jednáních v České republice i zahraničí a obžalovaní R. K. a Ing. M. H. zajišťovali telefonická a faxová spojení, kdy po zjištění výskytu těchto padělků na území České republiky se začaly věcí zabývat orgány činné v trestním řízení a v průběhu měsíce května roku 1994 došlo k postupnému zadržení obžalovaných S. P., I. H., Ing. V. Ž., M. H. a Ing. A. O., CSc.,
- po zadržení uvedených obžalovaných i nadále pokračoval v započatých obchodních operacích obžalovaný B. Š. a obžalovaní R. K., Ing. M. H., T. G. a D. K., kteří zajišťovali potřebné kontakty ve spolupráci a podle pokynů obžalovaného B. Š., kdy v tomto období byly uvedeny na trh cenných papírů také padělané směnky ve prospěch firmy K., spol. s r. o., v nominální hodnotě 20 milionů USD, datované dnem 8. 7. 1994, a od měsíce června 1994 uvedení obžalovaní, ve spojení s dalšími osobami v cizině, započali obchodní operace také s padělanými blokacemi prostředků ve prospěch firmy K., spol. s r. o., což spočívalo v tom, že různým bankovním ústavům v zahraničí nepravdivě potvrzovali, že u Č. s., a. s., divize úvěrů, centrála P., má firma K., spol. s r. o., k obchodním operacím „zablokovánu“ částku 160 milionů USD, přičemž používali padělaných tiskopisů Č. s., a. s., padělaných razítek Č. s., a. s., a firmy K., spol. s r. o., padělaných notářských ověření různých dokladů a pro spojení s Č. s., a. s., divize úvěrů, centrála P., uváděli na dokladech telefonní a faxová čísla, která ve skutečnosti sloužila pro spojení na obžalované R. K. a Ing. M. H., kteří se takto vydávali za ústředí Č. s., a. s., v P., a v tom jednání obžalovaní pokračovali do zadržení v měsících listopadu a prosinci roku 1994,
kdy však do současné doby nebylo zjištěno, že by se obžalovaným podařilo podvodné obchodní operace dokončit ke škodě konkrétní fyzické nebo právnické osoby, a ke dni splatnosti směnek nikdo směnky nepředložil k proplacení“.
Za to byli odsouzeni: Obviněný S. P. podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Obviněný I. H. podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §40 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří roků. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků, přičemž byl zároveň nad ním vysloven dohled. Obviněný Ing. V. Ž. podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §40 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání a podnikatelské činnosti v bankovním a peněžním sektoru na dobu pěti let. Obviněný Ing. A. O., CSc. podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Obviněný R. K. podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci, a to přenosného počítače značky Note Stars s příslušenstvím a dvěma kusy disket č. 1 a č. 14, uložených v úschově Krajského soudu v Ostravě. Obviněný Ing. M. H. podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Obviněný T. G. podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Obviněný D. K. podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Ohledně obviněného M. H. rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 6. 2002, sp. zn. 45 T 8/2002, tak, že jej uznal vinným (při naprosto stejném vymezení skutku, jak byl popsán výše) pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 4 zák. č. 265/2001 Sb., jako spolupachatele podle §9 odst. 2 tr. zák. se shora jmenovanými obviněnými, a podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §40 odst. 1 tr. zák. mu uložil trest odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř roků, přičemž nad ním zároveň vyslovil dohled.
Proti oběma citovaným rozsudkům podali všichni obvinění odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 1 To 91/2002, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. oba rozsudky zrušil a poté nově rozhodl podle §259 odst. 3 tr. ř. tak, že všechny obviněné podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby krajského státního zástupce v Ostravě ze dne 1. 11. 1996, sp. zn. 4 KZv 70/94, pro skutek kvalifikovaný jako pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1, §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., jehož se měli dopustit jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák.
Proti zprošťujícímu rozsudku odvolacího soudu podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání. Učinila tak v neprospěch všech devíti obviněných z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl usnesením ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 8 Tdo 614/2004, tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil, současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Věc se tak vrátila do stadia řízení před soudem druhého stupně.
Vrchní soud v Olomouci o odvoláních všech obviněných nově rozhodl rozsudkem ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 1 To 87/2004, tak, že oba napadené rozsudky zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. a podle §259 odst. 3 tr. ř. všech devět obviněných uznal vinnými, že:
1) obvinění S. P., I. H., Ing. V. Ž., Ing. A. O., CSc., a M. H.
„v úmyslu získat majetkový prospěch se vědomě zapojili do podvodných operací s cennými papíry, vystavenými na mnohamilionové částky v amerických dolarech (USD) ve prospěch firmy K., spol. s r. o., tím způsobem, že
v přesně nezjištěný den koncem měsíce března 1994, v O., obžalovaný S. P., který byl iniciován obžalovaným Ing. A. O., CSc., společně s obžalovaným I. H., vystavili nejméně 4 kusy směnek na formuláři s anglickým textem, datované dnem 24. 3. 1994, každou v nominální hodnotě 2 milionů USD, tedy celkem v nominální hodnotě nejméně 8 milionů USD, podle kterých se obžalovaný I. H., přestože ve skutečnosti nedisponoval žádnými odpovídajícími majetkovými prostředky, zavazoval ve stanovené lhůtě zaplatit uvedenou finanční částku ve prospěch firmy K., spol. s r. o., jejímž jediným majitelem byl obžalovaný S. P.,
když tyto směnky vystavili poté, co prostřednictvím obžalovaného M. H. obdrželi od Ing. A. O., CSc., mimo jím navrácených tří kusů směnek vystavených v českém jazyce na částku 2 miliony USD, i příslušný mezinárodní formulář, který obžalovaný S. P. nechal rozmnožit;
prostřednictvím obžalovaného M. H. byly uvedené 4 ks směnek poté, co byly notářsky ověřeny, předány obžalovanému Ing. A. O., CSc.,
krátce poté obžalovaný S. P. vystavil společně s obžalovaným I. H. další 4 ks směnek na mezinárodním formuláři, každou na částku 2 miliony USD, obžalovaný S. P. pak na pokyn obžalovaného Ing. A. O., CSc., ke zvýšení obchodovatelnosti směnek, využil svých osobních kontaktů na vedoucího úvěrového oddělení Č. s., a. s., pobočky v O., obžalovaného Ing. V. Ž., který na jeho žádost, aby směnka byla opatřena tzv. avalem, neoprávněně opatřil předmětné směnky razítkem Č. s., a. s., pobočka O.;
kontakty mezi obžalovaným S. P. a obžalovaným Ing. A. O., CSc., při předávání potřebných tiskopisů a vyplněných směnek zajišťoval obžalovaný M. H., který nejméně ve třech případech zprostředkoval předání směnek mezi obžalovanými a rovněž obžalovaného P. instruoval, jakým způsobem má být směnka vyplněna;
obžalovaný Ing. A. O., CSc., po převzetí směnek opatřených razítkem Č., a. s., pobočka O., využil svých obchodních kontaktů a prostřednictvím další osoby, proti které je vedeno trestní stíhání samostatně, směnky předal nezjištěným způsobem do B. v Maďarské republice, kde za pomoci dalších osob, cizích státních příslušníků, bylo provedeno nezjištěným způsobem rozmnožení směnek, které však již byly padělány tak, že byly opatřeny padělanými podpisy pracovníků Č. s., a. s., pobočky O., a byla upravena doba a místo splatnosti směnek, a poté byly tyto padělky uváděny do oběhu v celé řadě zemí;
v důsledku opatření směnek avalem hrozila v případě jejich uplatnění Č. s., a. s., škoda až do výše plnění vyplývajícího z ručitelského závazku“,
2) obvinění R. K., Ing. M. H., T. G. a D. K.
„poté, co padělané směnky ve prospěch firmy K., spol. s r. o., O., v nominální hodnotě 2 miliony USD a 20 milionů USD, měly být uplatněny jako platební prostředek v obchodních vztazích, se spolupodíleli na činnostech, v jejichž důsledku by došlo k obohacení též blíže nezjištěných osob tak, že
obžalovaní T. G. a D. K. v přesně nezjištěné době v měsíci květnu či červnu 1994 na podnět další osoby, proti níž je vedeno trestní stíhání samostatně, zabezpečili verifikaci anglického překladu, který obžalovaní a další nezjištěné osoby využili k tomu, že různé peněžní ústavy v zahraničí byly ve formě tzv. Blocked funds letter (blokace prostředků) nepravdivě informovány o tom, že u Č., a. s., divize úvěrů, centrála P., má firma K., spol. s r. o., O., k obchodním operacím „zablokovánu“ částku 160 milionů USD, k čemuž bylo použito padělaných tiskopisů Č., a. s., padělaných razítek Č., a. s., a firmy K., spol. s r. o., padělaných notářských ověření různých dokladů, kdy po spojení s Č. s., a. s., divize úvěrů, centrála P., byla uvedena na dokladech telefonní a faxová čísla, která ve skutečnosti sloužila pro spojení na obžalované R. K. a Ing. M. H., kteří se takto vydávali za ústředí Č. s., a. s., v P., a v tomto jednání obžalovaní pokračovali do jejich zadržení orgány PČR v měsících listopadu, resp. prosinci roku 1994,
přičemž v důsledku toho, že padělané směnky byly opatřeny avalem, hrozila v případě jejich uplatnění Č. s., a. s., škoda až do výše plnění vyplývajícího z ručitelského závazku, a škoda jiným peněžním ústavům, pokud by v důsledku podvodně potvrzené blokace prostředků u Č. s., a. s., poskytly financování obchodů, které měly padělané směnky zajišťovat“.
Takto popsané jednání odvolací soud právně kvalifikoval u všech devíti obviněných jako přípravu k trestnému činu podvodu podle §7 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 4 tr. zák. a uložil jim podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §40 odst. 1 tr. zák. tyto tresty:
obviněnému S. P. trest odnětí svobody v trvání čtyřiceti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem, obviněnému I. H. trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podle §58 odst. 1, §60a odst. 1, 2 tr. zák. za současného vyslovení dohledu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let, obviněnému Ing. V. Ž. trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podle §58 odst. 1, §60a odst. 1, 2 tr. zák. za současného vyslovení dohledu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let, zároveň mu podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání a podnikatelské činnosti v bankovním a peněžním sektoru na dobu pěti let, obviněnému Ing. A. O., CSc., trest odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem, obviněnému R. K. trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem, zároveň mu uložil podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci v rozsudku blíže specifikované, obviněnému Ing. M. H. trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem, obviněnému T. G. trest odnětí svobody v trvání čtyřiceti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem, obviněnému D. K. trest odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem, a obviněnému M. H. trest odnětí svobody v trvání dva a půl roku, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání obvinění S. P. a I. H. (oba prostřednictvím obhájce JUDr. J. O.), Ing. A. O., CSc. (prostřednictvím obhájce JUDr. M. H.), R. K. (prostřednictvím obhájce P. T.), Ing. M. H. (prostřednictvím obhájce JUDr. M. K.), T. G. (prostřednictvím obhájce JUDr. M. K.) a D. K. (prostřednictvím obhájce JUDr. V. S.). Dovolání ve prospěch i neprospěch obviněného M. H. podala také nejvyšší státní zástupkyně.
Obvinění S. P. a I. H. opřeli svůj mimořádný opravný prostředek o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedli v něm, že soud druhého stupně provedl „důkazy“ ve veřejném zasedání za rekordní 2,5 hodiny a vydal rozsudek s obsáhlým odůvodněním, které však neodpovídá provedenému procesnímu řízení. Zdůraznili, že ačkoliv odvolací soud přisvědčil tomu, že poškozeným subjektem je Č. s., a. s., a citoval zákon směnečný a šekový, je zřejmé, že forma tzv. avalu, včetně smyšlených osob, činí neplatným závazek směnečného rukojmího. Navíc soud nerespektoval znalecký posudek znalce Ing. V. B. z oboru ekonomika, peněžnictví a pojišťovnictví, se specializací na bankovnictví, ze kterého vyplynulo, že při přístupu k systému S.W.I.F.T. a K.T.T. existují u korespondenčních bank podpisové vzory a tudíž běžné faxové číslo fyzické nebo právnické osoby, která není členem společnosti, nelze S.W.I.F.T. odeslat ani přijmout, a k uzavření smlouvy je nutný indosament obdržitele a převedení směnky oprávněnou osobou (v tomto případě obviněným S. P.). Pokud jde o vystavení směnky I. H. ve prospěch S. P., jednalo se o nekrytou směnku, která u obou obviněných zakládala skutkový omyl. Tato skutečnost navíc nemohla být objasněna, protože trestní řízení proti hlavnímu organizátorovi trestné činnosti B. Š. bylo vyloučeno k samostatnému řízení.
Dovolatelé dále namítali, že odvolací soud se vůbec nezabýval tím, že obviněný S. P. zničil originály směnek a nevěděl, že směnky byly padělány; jde prý tak o důvod zániku trestnosti dobrovolným upuštěním. V závěru svého podání navrhli, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a též vadné řízení jemu předcházející a přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Obviněný Ing. A. O., CSc., své dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a poukazoval v něm na diametrální rozdílnost právních názorů Vrchního soudu v Olomouci vyjádřených ve dvou po sobě jdoucích rozhodnutích o odvoláních. Vytýkal odvolacímu soudu, že nijak nedoplnil dokazování a pouze přehodnotil své původní vývody, přestože Nejvyšší soud svým rozhodnutím požadoval pouze zpřesnění a podrobnější odůvodnění původního zprošťujícího rozsudku. Hodnotící závěr, obsažený ve výroku odsuzujícího rozsudku, odvolací soud přejal od nalézacího soudu, ačkoliv postrádá oporu v důkazech. Soud měl rozhodovat na základě zásady in dubio pro reo a zprostit jej obžaloby.
Dovolatel rovněž namítal, že soudy nerespektovaly rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, jež podrobně citoval, a neřešily problém proporcionality v souvislosti s jeho právem na spravedlivý proces. Vůbec se tak nezabývaly tím, že postupem času dochází k oslabení individuální i generální prevence, takže uložený trest má po tolika letech probíhajícího řízení ryze represivní charakter, a nepřihlédly ani k tomu, že trestná činnost byla pouhým excesem v jeho jinak řádném životě. Nevzaly ani v úvahu, že společnost v mezidobí prošla zásadními změnami a byla konfrontována s daleko nebezpečnějšími formami hospodářské kriminality.
V závěru svého podání obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonné ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí, příp. aby sám rozhodl o zproštění obžaloby.
Obviněný R. K. ve svém podání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Poté, co stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení, se zaměřil na rozbor předchozího usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2004. V této souvislosti namítl, že dovolací soud Vrchnímu soudu v Olomouci vytkl, že dosavadní výsledky dokazování nedávají dostatečně spolehlivý podklad k rozhodnutí ve věci, zejména pak u obviněných, kteří se měli na trestné činnosti podílet menší měrou. Ačkoliv dovolací soud poukázal na nevýrazný podíl právě tohoto obviněného na trestné činnosti, Vrchní soud v Olomouci rozhodl zcela opačně, než učinil ve svém prvním rozhodnutí a uznal jej vinným, aniž by doplnil předchozí dokazování. Přitom právě podíl na trestné činnosti hraje důležitou roli při hodnocení stupně společenské nebezpečnosti.
Dovolatel dále poukázal na tiskovou zprávu Ústavního soudu ze dne
25. 4. 2005, v níž tento soud citoval rozhodnutí, jímž zrušil rozhodnutí Nejvyššího soudu, který – ačkoliv ve věci konstatoval průtahy – nevyvodil z toho žádné závěry. Ústavní soud v tomto rozhodnutí uvedl, že je třeba zkoumat, jaké důsledky má porušení práva na spravedlivý proces na přiměřenou délku řízení, zejména zda trest odnětí svobody je v souvislosti s délkou řízení přiměřený či nikoliv. Obviněný zdůraznil, že se nepodílel ani na jediném dni průtahů, vždy se dostavil na předvolání, proto uložený trest neodpovídá citovanému rozhodnutí Ústavního soudu.
Závěrem svého podání tento dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků, proti nimž dovolání směřuje, a následně podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň navrhl ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. odklad výkonu rozhodnutí, příp. přerušení výkonu trestu.
Obviněný Ing. M. H. své dovolání opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uvedl, že ve spise není jediný důkaz o tom, že měl zajišťovat telefonická a faxová spojení ze své firmy. V březnu roku 1994 totiž převedl svůj obchodní podíl a od té doby se již ve firmě nezdržoval. Nepopíral sice, že ve spise jsou důkazy o tom, že se uskutečnily telefonáty a byly posílány faxy s hlavičkou Č. s., namítal však, že byt ani počítač nebyl jeho a že nebylo prokázáno, že by zajišťoval přijímání a odesílání zpráv. Jeho tvrzení bylo navíc svědecky potvrzeno. V té souvislosti namítal, že bylo rozhodnuto o jeho vině, ačkoliv nebyl snesen žádný důkaz, že by věděl o padělaných směnkách a o nezákonnosti transakce s bankovní zárukou. Trestní řízení neprobíhalo v souladu s trestním řádem, byl proveden důkaz čtením výpovědi svědka F. – J., ač šlo o důkaz neprocesní a tudíž nepoužitelný, ve spise navíc není založen výsledek grafologické zkoušky, které se měl (obviněný) podrobit.
Dále dovolatel poukazoval na skutečnost, že od spáchání trestného činu uplynula ne nepodstatná doba a že se zvětšujícím se časovým odstupem se oslabuje prvek individuální i generální prevence. I když nenamítal dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., zmínil, že u něho šlo o ojedinělý exces z řádného života, bylo na něho působeno dlouhou vazbou a protože v současné době žije řádným životem, žádnou převýchovu skrze trest k řádnému životu nepotřebuje. Uložený trest je vůči němu čirou represí a je tak v rozporu s ustanovením §23 odst. 1 tr. zák.
Druhý dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný odůvodnil tím, že rozsudek odvolacího soudu postrádá rozhodnutí o jeho řádném odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci i rozsudek Krajského soudu v Ostravě a též vadné řízení jim předcházející a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě věc k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný T. G. ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obdobně jako další dovolatelé namítl, že Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 10. 2004 poukázal na jeho nevýrazný podíl jako řidiče na vytýkané trestné činnosti. Odvolací soud přesto, aniž by doplnil dokazování, rozhodl naprosto odlišně od svého předchozího rozhodnutí a uznal jej vinným spácháním přípravy k trestnému činu podvodu podle §7 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 4 tr. zák. Zdůraznil, že se na trestné činnosti podílel menší měrou, což hraje zásadní úlohu při posuzování stupně společenské nebezpečnosti jeho jednání. Odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, když jej uznal vinným protiprávním jednáním popsaným shora, a zejména nezdůvodnil, proč bez doplnění dokazování dospěl k závěru, že jeho podíl na trestném činu spočíval v zabezpečení verifikace anglického překladu padělaných směnek, když do té doby u něho byla prokázána funkce řidiče, příp. kurýra.
Vzhledem k těmto argumentům obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud „ve smyslu §265 odst. 3 písm. i)“ přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadených výroků, proti nimž bylo dovolání podáno a následně podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a podle §265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň navrhl, aby mu byl ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. odložen výkon trestu, příp. pokud již bude trest realizován, aby byl výkon trestu přerušen.
Obviněný D. K. ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Protože text jeho podání se detailně shoduje s dovoláním obviněného T. G., včetně návrhu na způsob rozhodnutí Nejvyššího soudu „ve smyslu §265 odst. 3 písm. i)“ a návrhu na odklad, příp. přerušení výkonu trestu, je možné na ně odkázat, aniž by bylo zapotřebí znovu je citovat. Dovolatel navíc uvedl pouze to, že z hlediska nutnosti respektovat elementární principy je prý nepřípustné bližší neodůvodnění rozdílů v trestech, uložených jednotlivým obviněným odvolacím soudem, zvláště v situaci, kdy „obvinění, kteří se na trestné činnosti podíleli vyšší měrou, obdrželi podmíněně odložené tresty odnětí svobody, zatímco jemu byl uložen trest nepodmíněný“. Už vůbec nechápal, proč spoluobviněnému T. G. byl uložen mírnější trest než jemu, ačkoliv „byl v rozsudku vždy jmenován za tímto obviněným jako jakýsi přívěsek“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání také nejvyšší státní zástupkyně. Učinila tak ve prospěch i neprospěch obviněného M. H. a uplatnila v něm dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., protože tomuto obviněnému byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Dovolatelka v podrobnostech uvedla, že rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci byl tomuto obviněnému uložen podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §40 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dva a půl roku, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák., §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Takto uložený trest odnětí svobody však přesahuje dvě léta, tedy hranici, na niž je omezena zákonná možnost podmíněného odkladu výkonu trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zák. I když podmíněné odsouzení není uvedeno v ustanovení §27 tr. zák. jako zvláštní druh trestu, přesto je v §58 odst. 1 tr. zák., svým způsobem stanovena zvláštní „trestní sazba“, v jejímž rozsahu je možno ukládat trest odnětí svobody, jehož výkon soud podmíněně odloží. Proto pokud soud výkon trestu odnětí svobody ve výměře dva a půl roku obviněnému podmíněně odložil, aniž zároveň nad ním vyslovil dohled podle §60a odst. 1, 2 tr. zák., jedná se o překročení zákonem stanovené sazby trestu (dovolatelka v té souvislosti poukázala na shodné usnesení Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 3 Tdo 803/2005).
V závěru svého podání proto nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku o trestu, který byl obviněnému M. H. uložen, a dále aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 tr. ř. projednal dovolání v neveřejném zasedání. Pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu vyjádřila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání jiným než navrženým způsobem.
Ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. se k dovolání nejvyšší státní zástupkyně vyjádřil obviněný M. H. prostřednictvím svého obhájce JUDr. R. M. a k dovoláním obviněných se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
Obviněný M. H. ve svém vyjádření uvedl, že s nejvyšší státní zástupkyní lze souhlasit v tom, že odvolací soud se namítané nepřesnosti dopustil. Ačkoliv vzhledem k délce trestního řízení zřejmě uvažoval, jak vyplývá i z odůvodnění jeho rozsudku, o zmírnění ukládaného trestu odnětí svobody na dva roky (ukládané tresty zmírnil také ostatním obviněným), ve výroku rozsudku uvedl délku tohoto trestu na dva a půl roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu tří roků.
Přesto se obviněný domníval, že není na místě napadený rozsudek rušit. Nelze totiž nevidět, že v případě zrušení napadeného rozsudku by opětovně rozhodoval odvolací soud, a to s velkým časovým odstupem od spáchání trestného činu a doba trestního řízení by se znovu prodloužila. Z toho dovodil, že „otázka, která má být z podnětu dovolání nejvyšší státní zástupkyně řešena, není po právní stránce zásadního významu“ a jsou tak splněny podmínky ustanovení §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání „ve smyslu §265 i) odst. 1 odmítl“.
Státní zástupce v souhrnném vyjádření k dovoláním obviněných S. P. a I. H. pouze stručně uvedl, že jejich mimořádné opravné prostředky jsou obsahově zcela identické; opírají se sice o dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak jimi použitá argumentace nenaplňuje deklarovaný ani žádný jiný dovolací důvod. Ve stejném podání se obdobným způsobem vyjádřil také k dovolání obviněného Ing. M. H. Ten v rámci téhož dovolacího důvodu ve skutečnosti neuvedl ani jedinou námitku hmotně právní povahy, neboť hodnocení jednotlivých důkazů z jeho strany, názor na způsob práce orgánů činných v trestním řízení ani výhrady proti uloženému trestu za námitky proti právnímu posouzení skutku (resp. proti jinému hmotně právnímu posouzení) rozhodně považovat nelze. Pokud tento dovolatel uplatnil i důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., podložil jej argumentem zcela nekoherentním s obsahem tohoto dovolacího důvodu. Jestliže tvrdil, že rozsudek odvolacího soudu postrádá výrok o jeho odvolání, měl se dovolávat speciálního důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., což neučinil. Kromě toho obviněný nejspíš nepostřehl, že oba rozsudky Krajského soudu v Ostravě, jimiž bylo ve věci rozhodnuto v prvním stupni, byly zrušeny právě z podnětu podaných odvolání všech obviněných.
S ohledem na uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud všechna tři předmětná dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud takové rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Pokud jde o dovolání obviněného Ing. A. O., CSc., státní zástupce uvedl, že není možné považovat je za opodstatněné. Obviněný totiž v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadenému rozhodnutí vytýkal pochybení procesního rázu, tedy že odvolací soud neprovedl dokazování, o němž se zmiňoval v předchozím rozhodnutí Nejvyšší soud, a ve sféře námitek skutkové povahy zpochybňoval zjištění soudu o své účasti na páchané trestné činnosti. V tomto ohledu mu přisvědčit nelze, protože odvolací soud vyložil důvody, jež ho vedly ke zpřesnění popisu skutku ve skutkové větě rozsudku.
K dovolatelem namítaným průtahům v trestním řízení státní zástupce uvedl, že je skutečností, že řízení před soudy trvalo značnou dobu, na druhé straně však nelze nevidět, že se jednalo o složitější, odborně náročnou věc, v níž figurovalo celkem devět obviněných a kde hrál svou roli i mezinárodní prvek. Nepřiměřenou délku řízení přitom vyjádřil odvolací soud zcela zřetelně ve výroku o trestu, který změnil výrazně ve prospěch dovolatele.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání tohoto obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. I v tomto případě souhlasil, aby Nejvyšší soud takové rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
K mimořádnému opravnému prostředku obviněného T. G. státní zástupce uvedl, že ani toto dovolání nelze považovat za důvodné. Obviněný totiž v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil jednak námitky procesního rázu (neprovedení doplňujícího dokazování), jednak námitky skutkové (pokud jde o jeho podíl na verifikaci anglického textu na listinách sloužících k páchání trestné činnosti). Za důvodné nepovažoval ani námitky týkající se údajně nesprávného či nedostatečného hodnocení stupně společenské nebezpečnosti jednání dovolatele. Odvolací soud se posouzením také materiální stránky trestné činnosti tohoto obviněného řádně zabýval a proti jeho závěrům nelze mít zásadních výhrad. Nižší míru jeho účasti na trestné činnosti pak vyjádřil ve výroku o trestu.
Jelikož dovolání dalšího obviněného D. K. bylo podáno ze stejného dovolacího důvodu a po obsahové stránce bylo téměř identické s dovoláním obviněného T. G. [jediným odlišným odstavcem sice napadl i rozhodnutí o uložených trestech, ale učinil tak irelevantně bez uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. zák.], státní zástupce na ně vyjádřil totožný názor.
Nejinak tomu bylo s mimořádným opravným prostředkem posledního dovolatele R. K., který státní zástupce považoval za velmi podobný obsahu dovolání obviněných T. G. a D. K. I tento dovolatel v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal pochybení procesního rázu (nerealizaci doplňujícího dokazování) a námitky skutkové (pokud šlo o jeho podíl na trestné činnosti skupiny obviněných). Státní zástupce v těchto ohledech obviněnému nepřisvědčil, protože odvolací soud řádně vyložil, co jej vedlo ke zpřesnění popisu skutku. Pokud dovolatel R. K. uplatnil navíc dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., státní zástupce uvedl, že varianta uvedená v dovolání je postavena na předpokladu, že došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, což se však v případě tohoto dovolatele nestalo. Odvolací soud totiž jeho odvolání částečně vyhověl, když z jeho podnětu změnil původní rozsudek v jeho prospěch ve výroku o vině i trestu.
Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání těchto tří obviněných odmítl jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Rovněž v tomto případě souhlasil, aby Nejvyšší soud takové rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně i všech obviněných jsou přípustná §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., byla podána osobami oprávněnými §265d odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a v zásadě splňují i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §265f tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda nejvyšší státní zástupkyní a všemi obviněnými uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Pokud jde o obviněné S. P., I. H. a Ing. M. H., všichni tři opřeli své mimořádné opravné prostředky o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný Ing. M. H. navíc i o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Námitky obviněných S. P., I. H. i Ing. M. H., které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnili a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřeli (například že soud druhého stupně provedl „důkazy“ ve veřejném zasedání za rekordní 2,5 hodiny a vydal rozsudek s obsáhlým odůvodněním, které však neodpovídá provedenému procesnímu řízení, že soud nerespektoval znalecký posudek znalce Ing. V. B., že ve spise není jediný důkaz o tom, že obviněný Ing. M. H. měl zajišťovat telefonická a faxová spojení ze své firmy, neboť se tam od března 1994 nezdržoval, nebo že o vině tohoto obviněného bylo rozhodnuto, ačkoliv nebyl snesen žádný důkaz, že by věděl o padělaných směnkách a o nezákonnosti transakce s bankovní zárukou, že trestní řízení neprobíhalo v souladu s trestním řádem, že ve spise není založen výsledek grafologické zkoušky, které se měl tento obviněný podrobit, apod.), v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady totiž zásadně napadají rozsah provedeného dokazování soudy obou stupňů a způsob hodnocení důkazů z jejich strany. Všichni dovolatelé ve svých podáních v podstatě dali najevo, že nesouhlasí s výsledky provedeného dokazování a především se skutkovými závěry soudů obou stupňů. Trvali na vlastních skutkových verzích, konstruovali vlastní právní závěry o své vině, resp. nevině a v závislosti na tom zpochybňovali závěr soudu o správnosti použité právní kvalifikace.
Z povahy vytýkaných vad je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli tito obvinění ve svém mimořádném opravném prostředku v této části formálně deklarovali dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnili toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhali odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozovali údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byli uznáni vinným.
Lze tak shrnout, že těmito obviněnými vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že tito dovolatelé neuplatnili žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Na základě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který navíc uplatnil obviněný Ing. M. H., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci soud druhého stupně v průběhu veřejného zasedání konaném i k odvolání tohoto obviněného podle §254 tr. ř. věcně přezkoumal nejen zákonnost a odůvodněnost napadených výroků rozsudku, ale i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, a dále postupoval podle §258 a §259 tr. ř. Procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy splněny byly. K naplnění jmenovaného dovolacího důvodu by tak mohlo dojít pouze v jeho druhé alternativě, tedy za předpokladu, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. To sice obviněný namítl, když ve svém podání tvrdil i existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem Nejvyšší soud dovodil (srov. výše), že se tak nestalo relevantně.
Pokud tento obviněný v textu svého podání rovněž zmínil, že rozsudek odvolacího soudu postrádá výrok o jeho odvolání, pak je třeba (ve shodě s vyjádřením státního zástupce) uvést, že v takovém případě měl namítat existenci speciálního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. To však neučinil, nehledě na to, že zřejmě přehlédl, že oba původní odsuzující rozsudky Krajského soudu v Ostravě byly zrušeny Vrchním soudem v Olomouci právě z podnětu odvoláních, která podali všichni obvinění, tedy i obviněný Ing. M. H.
Za této situace a z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněných S. P., I. H. a Ing. M. H. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť byla podána z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř.
Dále se Nejvyšší soud zabýval dovoláními obviněných D. K. a T. G., která byla prakticky identická a opírala se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Když Nejvyšší soud posuzoval jednotlivé dovolací námitky těchto obviněných, shledal, že ve svých podáních zčásti brojili proti procesnímu postupu odvolacího soudu, zejména pokud namítali, že tento soud neprovedl ty důkazy, které nařídil provést Nejvyšší soud ve svém předchozím usnesení sp. zn. 8 Tdo 614/2004. K těmto výhradám je nutné uvést, že uplatněný dovolací důvod nenaplňují, neboť se nevztahují k otázce nesprávného právního posouzení věci ani k otázce jiného nesprávného hmotně právního posouzení. Mimo to je třeba uvést, že Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí nezavázal odvolací soud k provedení žádných konkrétních důkazů, spíše jej instruoval k tomu, aby se soustředil na ty významné otázky, které v té době nebyly dostatečně objasněny, a poukazoval na některé problémy, které v dalším řízení mohou nastat. Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění svého rozhodnutí tyto úvahy dovolacího soudu přesně citoval, celou věcí se znovu zabýval, doplnil dokazování výslechem obviněných T. G. a D. K., přehodnotil své původní závěry a nakonec meritorně rozhodl. Už z těchto důvodů Nejvyšší soud tyto námitky obviněných nemohl považovat za relevantní.
Naopak za relevantně uplatněné Nejvyšší soud považoval ty výhrady obviněných, v jejichž rámci poukazovali na skutečnost, že na trestné činnosti celé skupiny pachatelů se podíleli pouze menší měrou a tudíž že nebezpečnost jejich jednání pro společnost je menší než zákonem požadovaný stupeň (§3 odst. 2 tr. zák.). Dovolací soud však zároveň shledal, že jde o námitky, jimž nelze přiznat opodstatnění.
K této problematice Nejvyšší soud považuje za potřebné alespoň stručně a jen v obecné rovině uvést, že trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. V tzv. kvalifikované skutkové podstatě podle odst. 4 jej spáchá ten, kdo způsobí škodu velkého rozsahu; tou je podle §89 odst. 11 tr. zák. škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč.
Podle §7 odst. 1 tr. zák. jednání pro společnost nebezpečné, které záleží v organizování zvlášť závažného (§41 odst. 2) trestného činu, v opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení, srocení, v návodu nebo pomoci k takovému trestnému činu anebo v jiném úmyslném vytváření podmínek pro jeho spáchání, je přípravou k trestnému činu, jestliže nedošlo k pokusu ani dokonání trestného činu. V dané věci odvolací soud uzavřel s tím, že jednání obviněných záleželo v jiném úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného trestného činu.
Dále je zapotřebí uvést, že má-li být posuzovaný skutek trestným činem, musí současně (vedle formálních zákonných znaků) vykazovat potřebný stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti. Podle §3 odst. 2 tr. zák. totiž platí, že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Jednotlivá kritéria pro stanovení konkrétního stupně nebezpečnosti činu pro společnost jsou příkladmo uvedena v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák., podle něhož je tento stupeň určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Teprve po jejich pečlivém vyhodnocení lze učinit závěr, zda projednávaný skutek dosahuje i potřebného stupně společenské nebezpečnosti.
Zmínit je třeba i ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., podle něhož k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Jestliže Vrchní soud v Olomouci poté, co v průběhu odvolacího řízení celou věc znovu přezkoumal, doplnil dokazování výslechem obou jmenovaných dovolatelů, přehodnotil své původní závěry a meritorně rozhodl i o jejich vině způsobem již shora přesně popsaným, Nejvyšší soud nemá důvod jeho nové závěry zpochybňovat. Odvolací soud podrobně na stranách 57 až 61 svého rozhodnutí odůvodnil, proč upravil a konkretizoval skutkovou větu rozsudku, zejména proč z ní vypustil část týkající se toho, že tito dva dovolatelé měli zajišťovat dopravu spoluobviněného B. Š. při jeho cestách po České republice. Současně však uvedl, že nově formulovaná skutková zjištění již jsou důkazně podložena (výpovědí obviněného T. G. a výpověďmi svědků) a svědčí pro závěr, že oba dovolatelé se na jednání s blokacemi prostředků ve prospěch společnosti K., spol. s r. o., skutečně podíleli.
V návaznosti na to je třeba poukázat na další úvahy odvolacího soudu ve vztahu k použité právní kvalifikaci, v jejichž rámci se podrobně zabýval také naplněním materiální stránky přípravy k trestnému činu podvodu podle §7 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 4 tr. zák., zejména pokud jde o naplnění tzv. kvalifikované skutkové podstaty u těchto dvou dovolatelů. Dospěl přitom k závěru, že jednání všech obviněných (mimo obviněného M. H.) bylo vedeno úmyslem přímým ve smyslu §4 písm. a) tr. zák., což znamená, že jim všem byla dobře známá výše škody, kterou svým jednáním chtěli a reálně mohli způsobit. Takový závěr lze vztáhnout i na obviněné T. G. a D. K.; pokud totiž tito dovolatelé měli za úkol zabezpečit verifikaci anglického překladu směnek, pak nemůže být pochyb o tom, že předmětné směnky měli fyzicky v rukou a s údaji v nich obsaženými se seznámili. Odvolací soud musel přihlédnout také k zvlášť závažnému následku, který i z jednání dovolatelů hrozil, pokud by došlo k dokonání trestného činu; ten by vznikl především Č. s., a. s., pokud by po ní bylo požadováno, aby plnila jako aval nekrytých směnek místo směnečného dlužníka, ale i všem dalším subjektům, kteří by za směnky zaplatili.
Nejvyšší soud proto neměl důvod zpochybňovat právní závěr odvolacího soudu, že také tito dva obvinění svým jednáním naplnili po formální i materiální stránce skutkovou podstatu přípravy k trestnému činu podvodu podle §7 odst. 1 k §250 odst. 1, 4 tr. zák.
Pokud obviněný D. K. nesouhlasil s výší trestu odnětí svobody, který mu byl uložen a v této souvislosti poukazoval na to, že některým obviněným byl uložen trest podmíněný a jiným trest nepodmíněný, ale nižší, pak jde o námitku v rámci tohoto dovolacího důvodu zcela nepřípadnou. Námitky ve vztahu k uloženému trestu lze v dovolání uplatnit jen skrze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to pouze tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo jestliže mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Dovolacím důvodem však není pouhá nepřiměřenost trestu, ať již je pociťován jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. trest.).
Jelikož v dovoláních obviněných D. K. a T. G. se objevily i výhrady k textu odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, je zapotřebí pro úplnost uvést, že podle §265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
Za této situace a opět jen ze stručně uvedených důvodů (srov. §265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání těchto dvou obviněných jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť shledal, že jsou zjevně neopodstatněná.
Obvinění R. K. a Ing. A. O., CSc., ve svých podáních uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný Roman Kubala navíc i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
K naposledy uvedenému dovolacímu důvodu však postačuje uvést to, co již bylo rozvedeno výše v případě obviněného Ing. M. H. Také obviněný R. K. totiž tvrdil, že bylo rozhodnuto o jeho odvolání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. V posuzované věci však soud druhého stupně i k jeho odvolání v průběhu veřejného zasedání podle §254 tr. ř. věcně přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků obou napadených rozsudků, i správnost postupu řízení a dále postupoval podle §258 a §259 tr. ř. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy splněny byly, proto by k naplnění tohoto dovolacího důvodu mohlo dojít pouze za předpokladu, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. To sice obviněný namítl, když ve svém podání tvrdil rovněž existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem Nejvyšší soud dovodil (srov. níže), že se tak stalo irelevantně.
Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani námitky obviněných R. K. a Ing. A. O., Csc., podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jimiž brojili proti procesnímu postupu odvolacího soudu, vytýkali mu, že nedoplnil dokazování a že důkazy již dříve provedené hodnotil nesprávně, když jeho usvědčující úvahy jsou jen nepodložené hypotézy, které nemají oporu v provedených důkazech, apod. Již shora bylo uvedeno, že na podkladě tohoto důvodu dovolání nelze posuzovat správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Stejně tak Nejvyšší soud nemohl považovat za relevantně uplatněnou výhradu obviněného Ing. A. O., Csc., že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou „in dubio pro reo“. Tato námitka totiž směřuje výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo se týká jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení.
Za relevantní však Nejvyšší soud považoval ty námitky obou jmenovaných obviněných, že soudy nižších stupňů při svém rozhodování nijak nezohlednily délku trestního řízení a že nerespektovaly princip proporcionality v souvislosti s jejich právem na spravedlivý proces, a také výhradu obviněného R. K. vztahující se k údajně nesprávnému posouzení jeho malé míry účasti na trestné činnosti z hlediska stupně společenské nebezpečnosti jeho jednání.
V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že podle čl. 6 odst. 1 (věty první) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod publikované pod
č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“) každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Tomuto ustanovení koresponduje čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Listina“), jež byla prohlášena součástí ústavního pořádku České republiky: Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
Zároveň Nejvyšší soud odkazuje na několik rozhodnutí Ústavního soudu vztahujících se k této problematice, v nichž je uvedeno, že průtahy v řízení nemohou být důvodem pro zrušení rozhodnutí obecných soudů, neboť zákon nedává možnost přiznání jiné satisfakce, než je vyslovení názoru, že toto právo (tj. právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě) bylo porušeno. Tuto argumentaci je třeba doplnit v tom směru, že nepřiměřenost délky řízení je podle dosavadní judikatury Evropského soudu důvodem toliko pro spravedlivé zadostiučinění stěžovatelů formou finanční náhrady, ale není, a ani nemůže být důvodem pro zastavení trestního stíhání (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. II. ÚS 32/03).
Obvinění ve svých dovoláních odkazovali také na nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, v němž je (mimo jiné) uvedeno, že „jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je zřejmé, že zároveň je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody stěžovatele (čl. 8 odst. 2 Listiny), obecně ústavním pořádkem předvídaný, je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Jinak řečeno, je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále pouze za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky. Totiž i zákonem předvídané omezení základních práv je třeba interpretovat ústavně konformním způsobem, tj. mimo jiné tak, aby jejich aplikace obstála v testu proporcionality. Ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení, může být dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Je proto povinností obecných soudů využít všech takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje, k tomu, aby vedle práva na osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. To vše takovým způsobem, aby byla především zajištěna ochrana základních práv stěžovatele a současně vyloučeno nastoupení mezinárodněprávní odpovědnosti České republiky za porušení závazků plynoucích z Úmluvy. Úvahy obecných soudů o trestu, popřípadě přímo o trestním stíhání v souvislosti s dobou uplynuvší od spáchání činů, resp. s ohledem na délku trestního řízení, musejí být strukturovány do tří rovin. Jednak je to rovina úvah opírajících se o trestněprávní předpisy, dále test proporcionality plynoucí z imperativu právního státu a v něm chápané osobní svobody (rovina ústavní) a nakonec promítnutí délky řízení do případně ukládaného trestu (rovina Úmluvy a mezinárodněprávní odpovědnosti).
Odvolací soud se uvedenými hledisky a citovanými rozhodnutími zjevně zabýval, jak je zřejmé z odůvodnění jeho rozhodnutí. Při hledání přiměřené a spravedlivé rovnováhy mezi omezením základních práv jednotlivce a veřejným zájmem pečlivě zvažoval nejen celkovou závažnost trestné činnosti všech obviněných, tedy také dovolatelů R. K. a Ing. A. O., Csc., především rafinovanost v jejich jednání, vysokou proorganizovanost celé skupiny pachatelů a výši reálně hrozící škody, ale i délku trestního řízení, která od spáchání trestného činu v roce 1994 do rozhodnutí odvolacího soudu na počátku roku 2006 činila více než jedenáct let. Právě tato okolnost, tedy nepřiměřená délka trestního řízení, jej vedla k závěru, že při novém rozhodování ve věci (zejména při ukládání trestů odnětí svobody) neakceptoval výši trestů obviněným uložených soudem prvního stupně a naopak využil moderačního práva, které mu dává ustanovení §40 odst. 1 tr. zák., a všem obviněným (tedy i jmenovaným dovolatelům) mimořádně snížil tresty odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby. Ačkoliv všichni obvinění byli ohroženi sazbou od pěti do dvanácti let, nejpřísnější trest odnětí svobody, který byl uložen obviněnému Ing. A. O., Csc., činil čtyři a půl roku.
Nejvyšší soud proto [znovu jen ze stručně uvedených důvodů (srov. §265i odst. 2 tr. ř.)] dovolání těchto dvou obviněných jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť shledal, že jsou zjevně neopodstatněná.
Poněvadž také v dovoláních obviněných R. K. a Ing. A. O., Csc., se objevily rovněž výhrady k obsahu odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, je třeba je upozornit i na ustanovení §265a odst. 4 tr. ř., podle něhož dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podala rovněž nejvyšší státní zástupkyně. Jak již bylo výše uvedeno, učinila tak ve prospěch i v neprospěch obviněného M. H. a uplatnila v něm důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Má-li dojít k jeho naplnění, musí být v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu trestu, nebo k uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. však nelze namítat taková případná pochybení soudu při ukládání trestu, která by měla spočívat například v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §23 až §26 tr. zák., příp. §31 až §34 tr. zák.
Jelikož v textu svého podání nejvyšší státní zástupkyně namítla, že obviněnému byl uložen trest (odnětí svobody) ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, je zřejmé, že jmenovaný dovolací důvod uplatnila v jeho druhé alternativě.
Současně Nejvyšší soud shledal, že takto uplatněné výhrady jsou opodstatněné.
Podle §250 odst. 4 tr. zák. lze pachateli trestného činu podvodu uložit trest odnětí svobody na pět až dvanáct let. Tento trest soud může snížit podle §40 odst. 1 tr. zák., shledá-li, že jsou splněny podmínky v tomto ustanovení uvedené.
Ustanovení §27 tr. zák. vymezující druhy trestů podmíněné odsouzení nezná. Možnost podmíněného odložení uloženého trestu odnětí svobody je upravena až v §58 odst. 1 tr. zák., podle něhož soud může (při splnění podmínek tam uvedených) podmíněně odložit výkon trestu odnětí svobody nepřevyšujícího dvě léta. Tímto ustanovením je fakticky stanovena specifická trestní sazba, v jejímž rozsahu (do dvou let) může soud ukládat trest odnětí svobody s podmíněným odkladem. Zkušební dobu v takovém případě stanoví podle §59 odst. 1 tr. zák. na jeden rok až pět let.
Uložil-li odvolací soud obviněnému M. H. podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §40 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dva a půl roku, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let, není pochyb o tom, že tak učinil v rozporu se zákonem. Jakkoliv obviněnému uložil druh trestu (odnětí svobody) sice přípustný, jeho výměra přesáhla zvláštní zákonnou trestní sazbu, u níž ještě lze k podmíněnému odkladu podle §58 odst. 1 tr. zák. přistoupit. Ve své podstatě tak jde o trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, jak má na mysli shora citované ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Na tomto závěru nemůže nic změnit fakt, že odvolací soud zřejmě uvažoval uložit obviněnému trest odnětí svobody ve výměře dvou roků, jak by bylo možno usuzovat z odůvodnění jeho rozsudku (srov. stranu 67). Podstatné totiž je, že vyhlásil uložení trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, jak je zřejmé z výroku rozsudku (nejen z jeho písemného vyhotovení, ale především z protokolu o veřejném zasedání).
Pokud však odvolací soud přece jen zamýšlel uložit obviněnému podmíněný trest odnětí svobody v trvání dva a půl roku, mohl tak učinit pouze za současného použití §60a odst. 1 tr. zák. (podle něho za podmínek uvedených v §58 odst. 1 tr. zák. může soud podmíněně odložit výkon trestu odnětí svobody nepřevyšujícího tři léta, stanoví-li zároveň nad pachatelem dohled), jak ostatně postupoval již soud prvního stupně. Jelikož citované ustanovení neaplikoval a nad obviněným dohled zároveň nevyslovil, výší uloženého trestu překročil zákonem stanovenou zvláštní sazbu trestu odnětí svobody.
Jakkoliv Nejvyšší soud z uvedených důvodů přisvědčil dovolací argumentaci nejvyšší státní zástupkyně, že soud druhého stupně se vytýkaného pochybení skutečně dopustit, zároveň dospěl k závěru, že nejde o pochybení natolik zásadní, aby jej vedlo k dovolatelkou navrženému postupu, tedy ke zrušení rozsudku odvolacího soudu ve výroku o trestu, který byl obviněnému M. H. uložen, a k přikázání věci soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí. Nemohl totiž přehlédnout jednak to, že odsuzující rozsudek nabyl právní moci dne 26. 1. 2006 a od tohoto okamžiku obviněnému začala běžet zkušební doba podmíněného odsouzení (byla-li stanovena na tři roky, pak je zřejmé, že uplyne dne 26. 1. 2009), jednak to, že trestné činnosti se obviněný dopustil před více než čtrnácti lety a akceptací navrženého postupu by byl vystaven dalšímu zcela neúměrnému prodlužování trestního řízení.
Z těchto důvodů a za situace, že nejvyšší státní zástupkyně podala dovolání nejen v neprospěch, ale i ve prospěch obviněného M. H. (uložení přísnějšího trestu odnětí svobody se výslovně nedomáhala), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. a dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítl.
Pokud obvinění T. G., D. K. a R. K. ve svých podáních rovněž navrhli, aby Nejvyšší soud ohledně nich rozhodl o odkladu nebo přerušení výkonu rozhodnutí, je zapotřebí uvést, že o takovém podnětu dovolací soud nerozhodoval. Předsedkyně senátu soudu prvního stupně v předkládací zprávě návrh na přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. neučinila a předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal.
Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. prosince 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a