ECLI:CZ:NS:2009:11.TDO.1131.2008.1
sp. zn. 11 Tdo 1131/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. února 2009 o dovolání obviněného P. W. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. dubna 2008, sp. zn. 5 To 159/2008, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. 103 T 239/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. W.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 3. března 2008, sp. zn. 103 T 239/2007, byl obviněný P. W. uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. (skutek pod bodem 1 rozsudku), trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. (skutek pod bodem 2 rozsudku), trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. (skutek pod bodem 3 rozsudku), trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. (skutek pod bodem 4 rozsudku), trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. (skutek pod bodem 5 rozsudku) a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. (skutek pod bodem 6 rozsudku), a byl mu za to uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců s výkonem ve věznici s dozorem a trest propadnutí věci – „boxera“ z kovu bronzové barvy, zavíracího nože stříbrné barvy s rukojetí vyloženou gumovými střenkami, černého teleskopického obušku a „mačety“, uložených jako volná příloha v depozitu Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ke sp. zn. 103 T 239/2007.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že:
1) v přesně nezjištěný den kolem 20. 4. 2006 kolem 22:00 hodin v O. P. , okres K. , na ul. V P. , vtáhl za použití násilí, a to tak, že uchopil za jednu z paží a silou vtáhl do osobního motorového vozidla na sedadlo spolujezdce L. P. , kde ji přivázal bezpečnostním pásem a odvezl na přesně nezjištěné místo v lese poblíž nezjištěného dolu, po celou dobu cesty ji bil pěstmi do obličeje, ruky a hrudníku, zde ji z vozidla vytáhl a povalil na zem, kde do ní několikráte kopl, a poté ji opět naložil za použití násilí do uvedeného vozidla, zde jí přiložil ke krku mačetu a přinutil ji vypsat a podepsat směnku na částku 1 200 000,- Kč, pak ji odvezl do jejího trvalého bydliště v O. –P. , okres K. , na ulici V. P. do domu, kde ji zamkl v jejím domě a zde držel zamčenou a hlídal po dobu dvou dnů a poté, co ho přesvědčila o tom, že se nic nestalo, zavezl ji do H. –Š. , okres K. , k jejím rodičům, kde ji vysadil a odjel neznámo kam a tímto svým jednáním jí způsobil pohmoždění vlasaté části hlavy, levé poloviny obličeje a další pohmožděniny po těle s dobou léčení od 24. 4. 2006 do 4. 5. 2006, kdy věc byla prověřována Policií ČR, obvodní oddělení H. , jako podezření ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 trestního zákona,
2) v přesně nezjištěné době v měsíci červnu roku 2006 v O. –P. , okres K. , na ul. V P. , v místě bydliště L. P. v několika případech hrozil jmenované a jí blízkým osobám fyzickou újmou, kdy však nespecifikoval o jaké osoby se má jednat a pouze opakovaně prohlašoval, že se těmto osobám může něco nepěkného stát a to, pokud dá souhlas k jeho trestnímu stíhání pro trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 trestního zákona, která byla prověřována Policií ČR, Obvodní oddělní H. , když věc byla prověřována na základě regresního hlášení NsP H. ze dne 23. 6. 2006, z čehož měla strach a to i v důsledku předchozího fyzického napadení a tak při sepisování protokolu o trestním oznámení dne 18. 6. 2006, nedala souhlas s jeho trestním stíháním a věc byla odložena usnesením podle §159a odst. 2 trestního řádu s přihlédnutím k §11 odst. 1 písm. i) trestního řádu ze dne 26. 6. 2006,
3) dne 25. 7. 2006 kolem 21:15 hodin v H. –Š. , okres K. , na ul. A. , poblíže domu slovně vyhrožoval poškozené L. P. zabitím, kdy své výhrůžky umocnil vytažením bočně vystřelovacího nože s čepelí o délce as 15 cm, kdy jmenovaná ve strachu před poškozením utekla do domu svých rodičů na uvedené adrese, kdy věc byla prověřována Policií PČR OOP H. Š. , jako podezření ze spáchání trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zákona,
4) v přesně nezjištěné době měsíce září nebo října 2006 v O. P. , okres K. , , na ul. V P. , v místě bydliště L. P. v několika případech hrozil jmenované a jí blízkým osobám fyzickou újmou, kdy však nespecifikoval o jaké osoby se má jednat a pouze opakovaně prohlašoval, že se těmto osobám může něco nepěkného stát, a to pokud dá souhlas k trestnímu stíhání jeho osoby pro trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zákona, který byl prověřován PČR OOP H. Š. , z čehož měla strach a i v důsledku předchozího fyzického napadení a tak dne 15. 10. 2006 nedala souhlas s jeho trestním stíháním a věc byla odložena usnesením podle §159a odst. 2 tr. řádu s přihlédnutím k §11 odst. 1 písm. i) trestního řádu ze dne 24. 10. 2006,
5) dne 11. 5. 2007 po 18:00 hodině v O. část M. O. , okres O. –M. , v bytě uzamkl L. P. bez jejího souhlasu, která byla u něho na návštěvě, a zde jí začal hrozit, že pokud s ním nebude chodit, tak jí zohyzdí obličej tím, že ho polije kyselinou, rozřeže jí ho nožem, nebo že jí strčí rozžhavenou kulmu mezi nohy, aby nemohla s nikým spát, poté jí řekl, že ji v každém případě ostříhá dohola a při tom vytáhl a položil na kuchyňský stůl nůž, boxera a nějakou pistoli, přičemž se jí zeptal, zda bude hodná, jinak vytáhne i tu zmiňovanou kyselinu, načež řekl L. P. , že ji ostříhá dohola a pokud bude křičet nebo se bránit, tak nějakou výše popsanou věc použije, ta ze strachu ze svého napadení se posadila na židli, kde jí nejprve vlasy řezal nožem a poté jí vlasy ostříhal elektrickým strojkem na vlasy dohola, kdy po 22:00 hodině uvedeného dne ji odvezl do jejího trvalého bydliště v O. –P. , V P. , okres K. , kdy ke vstupu do domu ho L. P. nepozvala, avšak v důsledku předchozího jednání měla obavy mu jakkoliv oponovat, kde s ní setrval až do rána, to i přesto, že ho prosila, ať z jejího bydliště odejde, což neučinil a z jejího bydliště odjel až dne 12. 5. 2007 v ranních hodinách,
6) dne 16. 5. 2007 v O. –V. , okres O. , na ul. N. , měl v držení pistoli,, kdy tuto pistoli měl uschovanou ve vozidle, v přihrádce mezi předními sedadly, přičemž není držitel zbrojního průkazu opravňujícího ho k držení této zbraně.
K odvolání státního zástupce rozhodl Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem ze dne 17. dubna 2008, sp. zn. 5 To 159/2008, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ve výroku o trestu a nově rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků s výkonem ve věznici s ostrahou a trest propadnutí věci - „boxera“ z kovu bronzové barvy, zavíracího nože stříbrné barvy s rukojetí vyloženou gumovými střenkami, černého teleskopického obušku a „mačety“, uložených jako volná příloha v depozitu Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ke sp. zn. 103 T 239/2007. O odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Ostravě tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný P. W. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný předně namítl, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání (pro skutky popsané pod bodem 1 a 3 rozsudku soudu prvního stupně), ačkoliv bylo podle zákona /§11 odst. 1 písm. i) tr. ř./ nepřípustné. Obviněný již byl pro jednání popsané pod bodem 1 a 3 rozsudku soudu prvního stupně prověřován, poškozená ovšem nedala souhlas k zahájení jeho trestního stíhání, proto byla věc odložena postupem podle §159a odst. 2 tr. ř. Jednání obviněného popsané pod bodem 3 rozsudku je vymezeno shodně jako jednání, jehož prověřování bylo odloženo usnesením Policie ČR ze dne 24. října 2006. Jednání popsané pod bodem 1 rozsudku je potom taktéž z větší části shodné s jednáním, jehož prověřování bylo odloženo usnesením Policie ČR ze dne 26. července 2006. Pokud je v rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 1 popisováno též další jednání obviněného, které mělo spočívat v tom, že přiměl poškozenou k vypsání směnky, obviněný je toho názoru, že poškozená odepřela svůj souhlas s trestním stíháním pro celý incident k němuž byla vytěžována, usnesení o odložení trestního stíhání by se proto mělo vztahovat i na tyto okolnosti. Jelikož usnesení o odložení věci nabylo právní moci a toto rozhodnutí nebylo posléze zrušeno /např. podle §174 odst. 2 písm. e) tr. ř., když samotné podání obžaloby nemůže mít podle názoru obviněného účinky jeho zrušení/, nebylo v posuzované věci možno v trestním stíhání obviněného pokračovat. Za této situace pak nemá význam ani údajný nátlak obviněného na poškozenou za účelem odepření jejího souhlasu s trestním stíháním (jednání popsané pod bodem 2 a 4 rozsudku).
Dovolatel dále namítl, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Popis skutku nezahrnuje popis subjektivní stránky trestných činů, pro něž byl obviněný odsouzen. V případě skutku popsaného pod bodem 6 rozsudku, který byl soudy kvalifikován jako trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák., je v rozsudku uvedeno, že obviněný „měl v držení“ pistoli, kdy tuto „měl uschovanou“ ve vozidle. Obviněný tak byl odsouzen pro jednání, které spočívalo v podstatě v tom, že v autě, které měl v užívání, byla nalezena zbraň. Soud prvního stupně se však již nijak nevypořádal se skutečností, která vyplývá z výpovědí několika svědků, a to že obviněný není provozovatelem vozidla a v rozhodné době nebyl jedinou osobou, která vozidlo užívala. Obviněný dále namítl, že jeho jednání popsané pod bodem 2 a 4 rozsudků bylo nesprávně kvalifikováno jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák., kterého se dopustí ten, kdo spáchá trestný čin vydírání na svědkovi. Osoby, na nichž se měl obviněný této trestné činnosti dopustit, nejsou v popisu skutku vymezeny ve spojení s označením „svědek“, a v procesním postavení svědka se ani nenacházely. Podle §97 tr. ř. je osobě přiznáno procesní postavení svědka, je-li předvolána k výpovědi za účelem zjištění, co je jí známo o trestném činu, pachateli či okolnostech důležitých pro trestní řízení. V přípravném řízení může mít osoba procesní postavení svědka pouze podle §164 odst. 1 tr. ř. Do té doby jde toliko o osobu, která podává vysvětlení. K naplnění trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. v posuzovaném případě nemohlo dojít. Věc obviněného (skutek pod bodem 2 a 4 rozsudku) byla pouze prověřována a poškozená L. P. se v procesním postavení svědka nenacházela.
V neposlední řadě dovolatel namítl, že soudy nesprávně zjistily skutkový stav věci a že jejich právní závěry jsou v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními. Soudy učinily svá zjištění na podkladě neúčinných důkazů a s některými provedenými důkazy se vůbec nevypořádaly. Ve vztahu k jednání pod bodem 6 rozsudku soudy dospěly k závěru o vině obviněného, ačkoliv obviněný není vlastníkem vozidla, v němž byla nalezena zbraň a vozidlo v rozhodné době užívaly také další osoby. Soudy se nijak nevypořádaly se svědeckou výpovědí V. M. a naopak nesprávně přisvědčily výpovědím pracovníků autoservisu, z nichž ovšem vyplynulo pouze tolik, že obviněný byl osobou, která se pravidelně starala o servis předmětného vozidla. Skutečnost, že obviněný měl v držení zbraň, konečně nelze dovozovat ani z jednání obviněného, jak je popsáno poškozenou L. P. v bodě 5 rozsudku (nebylo prokázáno, že se jednalo o skutečnou zbraň a navíc totožnou se zbraní nalezenou ve vozidle užívaném obviněným). Soudy také pochybily, pokud vycházely z protokolu o domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor a příkazů k nim, které byly realizovány ještě před zahájením trestního stíhání obviněného a jejich provedení nebylo odůvodněno tak, jak zákon vyžaduje pro neodkladné nebo neopakovatelné úkony v této fázi řízení. Neústavnost příkazu k provedení domovní prohlídky a v souvislosti s tím i samotné domovní prohlídky, pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ze dne 25. srpna 2008, sp. zn. IV. ÚS 1780/07, kterým byl k návrhu stěžovatelky K. W. (bývalé manželky obviněného) dotčený příkaz k provedení domovní prohlídky zrušen. Nesprávný byl také postup čtením výpovědi, kterou poškozená L. P. učinila v přípravném řízení. Výslech byl prováděn podle §164 odst. 1 tr. ř., ale jeho provedení nebylo nijak odůvodněno. Okolnosti provedení vyšetřovacího úkonu přitom podle názoru obviněného nelze dodatečně domýšlet. Odůvodnění vyšetřovacího úkonu slouží především k přezkumu existence podmínek pro jeho provedení. Nesprávné jsou také závěry soudů ve vztahu k věrohodnosti výpovědi této poškozené z přípravného řízení, neboť poškozená své výpovědi postupně měnila (později např. nově uváděla, že ji obviněný kromě jiného také přiměl vypsat směnku) a její výpověď je navíc motivována jejími „osobními nároky“ na obviněného (viz znalecký posudek PhDr. M.) Důvodem pro odmítnutí výpovědi ze strany příbuzných poškozené v hlavním líčení nebyla ani tak obava z případného dalšího násilného jednání obviněného, jak zdůrazňoval odvolací soud, ale obava z případného trestního stíhání samotné poškozené. Obviněný byl navíc po celou dobu řízení ve vazbě a jakékoliv ovlivnění svědků tak nebylo možné. Dospěl-li soud k závěru, že svědci mají obavy o své zdraví, měl je dále poučit o jejich právech podle §55 odst. 2 tr. ř., což ovšem neučinil. Znalecký posudek PhDr. M. k osobnosti poškozené, o nějž se soudy při svém rozhodování výrazně opíraly, je vnitřně rozporný. Závěr znaleckého posudku (potvrzený výpovědí znalkyně u soudu), že poškozená L. P. měla problém vyvázat se ze vztahu s obviněným a dlouho měla tendenci jej z jeho jednání vyviňovat (např. i milostné dopisy poškozené psané do vazby), a že v průběhu trestního řízení již ovšem nebyla na obviněném citově závislá, je v rozporu s tím, že poškozená odmítla vypovídat v hlavním líčení. Nesprávné jsou konečně též závěry soudů, že v případě jednání obviněného spočívajícího v tom, že poškozenou přinutil vypsat směnku ve výši 1 200 000,- Kč, není rozhodné, zda se jednalo o směnku platnou z hlediska právních předpisů. Otázka platnosti závazku má význam jak pro hodnocení společenské nebezpečnosti jednání obviněného, tak následně též pro stanovení druhu a výše jeho trestu.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil tak, že dovolatelem tvrzený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., považuje za zjevně neopodstatněný. Odložení věci nevytváří překážku věci rozhodnuté. Proti obviněnému nebylo zahájeno trestní stíhání, věci byly toliko prověřovány postupem podle §158 tr. ř. a v dalším prověřování tak bylo možno pokračovat, aniž by bylo nutno zrušit usnesení o odložení věci. Usnesení o odložení věci nebrání ani zahájení trestního stíhání postupem podle §160 odst. 1 tr. ř. Skutek popsaný v bodě 1 rozsudku byl nadto kvalifikován jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., k němuž není třeba souhlasu poškozené. Ke stíhání pro skutek popsaný v bodě 3 rozsudku by sice obvykle byl souhlas poškozené vyžadován, nicméně v posuzovaném případě bylo odepření souhlasu vyvoláno výhrůžkami a nátlakem obviněného. Ve smyslu §163a odst. 1 písm. d) tr. ř. tak rovněž nebylo souhlasu třeba.
Námitkami, které dovolatel podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a jejichž podstatou je tvrzení, že provedené domovní prohlídky byly nezákonné, že soudy vadně hodnotily důkazy k otázce užívání vozidla, nesprávně četly výpověď poškozené z přípravného řízení a nesprávně hodnotily pravdivost této výpovědi, dovolatel napadá skutková zjištění soudů a jiné vady procesního charakteru. Dovolací soud je ovšem skutkovými zjištěními nižších soudů vázán a skutkový stav již nemůže na podkladě dovolatelem uplatněného (ani jiného zákonného) dovolacího důvodu přezkoumávat. Mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci přitom v posuzovaném případě nejsou žádné extrémní rozpory. Ostatní námitky, které dovolatel podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné. Z popisu skutku pod body 1 - 5 rozsudku jasně vyplývá, že se obviněný svého jednání dopustil ve formě úmyslu přímého. Pokud jde o skutek pod bodem 6, ze slovního obratu „…měl uschovanou ve vozidle…“ jasně vyplývá, že k uložení zbraně do vozidla došlo vědomou a aktivní činností obviněného. Okolnost, že ze skutkové věty není zřejmé, zda rozhodného dne užíval vozidlo obviněný, a tato skutečnost je zřejmá až z odůvodnění rozsudku, není většího významu. Otázka vlastnictví vozidla zde rovněž není rozhodná. Podstatné je, že ze skutkových zjištění soudů vyplynulo, že rozhodného dne užíval vozidlo obviněný a ten do něj uschoval nelegálně drženou zbraň. Pokud jde o právní kvalifikaci skutku pod bodem 2 a 4 rozsudku, není nezbytné, aby vydíraný poškozený již byl v procesním postavení svědka. Stačí, pokud svými smysly vnímal skutečnosti, ohledně nichž může v budoucnu jako svědek vypovídat a je vydírán v souvislosti s takovouto (budoucí) svědeckou výpovědí (shodně např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 133/2000). Konečně pokud jde o otázkou posouzení náležitostí směnky podle zákona směnečného a šekového v případě skutku pod bodem 1 rozsudku, jejich posouzení nebylo pro potřeby použité právní kvalifikace trestného činu podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. nezbytné. Naopak, pokud by se prokázalo, že se jednalo o směnku se všemi jejími náležitostmi, přicházelo by v úvahu zhoršení postavení obviněného, kterému by pak hrozila právní kvalifikace skutku také podle §235 odst. 2 písm. d) tr. zák. Státní zástupce v rámci svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti, dospěl k závěru, že se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případech, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Trestní stíhání je podle zákona nepřípustné tehdy, je-li dán některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř. /popř. §11a tr. ř./, pro které nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Důvody nepřípustnosti trestního stíhání jsou v §11 odst. 1 tr. ř. /popř. §11a tr. ř./ vymezeny taxativně.
Dovolatel uplatnil tento dovolací důvod námitkou, že jeho trestní stíhání pro skutky pod bodem 1 a 3 rozsudku bylo podle §11 odst. 1 písm. i) tr. ř. nepřípustné, když poškozená nedala souhlas s jeho trestním stíháním, prověřování věci bylo odloženo usnesením podle §159a odst. 2 tr. ř. a toto usnesení nebylo nikdy zrušeno.
Podle §159a odst. 2 tr. ř. státní zástupce nebo policejní orgán před zahájením trestního stíhání odloží usnesením věc, je-li trestní stíhání nepřípustné podle §11 odst. 1 tr. ř.
Podle §11 odst. 1 písm. i) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno je-li trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět.
Podle §163 tr. ř. trestní stíhání pro tam vymezené trestné činy proti tomu, kdo je ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď (§100 odst. 2 tr. ř.), lze zahájit a v již zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného. Je-li poškozených jedním skutkem několik, postačí souhlas byť jen jednoho z nich. Nepředloží-li poškozený své vyjádření státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu písemně, zaznamená se jeho obsah do protokolu. Souhlas s trestním stíháním může poškozený výslovným prohlášením vzít kdykoliv zpět, a to až do doby, než se odvolací soud odebere k závěrečné poradě. Výslovně odepřený souhlas nelze znovu udělit.
Souhlasu poškozeného s trestním stíháním pro některý z trestných činů uvedených v §163 odst. 1 tr. ř. není třeba, pokud byla takovým činem způsobena smrt, poškozený není schopen dát souhlas pro duševní chorobu nebo poruchu, pro kterou byl zbaven způsobilosti k právním úkonům, nebo pro kterou byla jeho způsobilost k právním úkonům omezena, poškozeným je osoba mladší 15 let nebo je z okolností zřejmé, že souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět v tísni vyvolané výhrůžkami, nátlakem, závislostí nebo podřízeností (§163a odst. 1 tr. ř.).
V posuzovaném případě, pokud jde o skutky popsané pod body 1 (pro jednání spočívající ve fyzickém napadení poškozené, kterým jí bylo způsobeno pohmoždění vlasaté části hlavy, levé poloviny obličeje a další pohmožděniny po těle s dobou léčení od 24. 4. 2006 do 4. 5. 2006) a 3 rozsudku z obsahu spisu vyplývá, že tam popsaná jednání (pokud jednání pod bodem 1 rozsudku bylo původně posuzováno jen jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a jednání pod bodem 3 rozsudku jako trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák.) byla v průběhu druhé poloviny roku 2006 prověřována Policií České republiky, obvodním oddělením H. , věci však byly odloženy usnesením podle §159a odst. 2 tr. ř. poté, co poškozená ani v jednom případě nedala souhlas s trestním stíháním svého druha - podezřelého P. W. (usnesení ze dne 26. července 2006 a usnesení ze dne 24. října 2006).
Ze skutkových zjištění soudů, opírajících se zejména o výpověď poškozené z přípravného řízení (učiněnou dne 17. 5. 2007) a v případě skutku pod bodem 1 rozsudku také z odborného lékařského vyjádření o zraněních poškozené ze dne 23. 4. 2006 ovšem vyplynulo, že poškozená nedala souhlas s trestním stíháním obviněného P. W. proto, že jí a jejím blízkým ještě před podáním vysvětlení ve věci hrozil fyzickou újmou, pokud poškozená udělí souhlas s trestním stíháním jeho osoby. Na podkladě těchto zjištění (podrobně popsaných v bodu 2 a 4 rozsudku) pak soud také dospěl k závěru, že se obviněný mimo jiné dopustil (jednáním pod bodem 2 a 4 rozsudku) trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák.
Souhlasu poškozené s trestním stíháním obviněného pro trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. (skutek pod bodem 3 rozsudku) tak v posuzovaném případě nebylo ve smyslu §163a odst. 1 písm. d) tr. ř. třeba. Pokud jde o skutek pod bodem 1 rozsudku, z obsahu spisu vyplývá, že jednání zde popsané bylo oproti původnímu prověřování Policie ČR (viz záznam o zahájení úkonů trestního řízení ze dne 23. 6. 2006, č. l. 27 a usnesení o odložení věci podle §159a odst. 2 tr. ř. ze dne 26. 7. 2006, téhož č. j. – na č. l. 39) ve svém popisu doplněno o nové okolnosti, jež vyplynuly z výpovědi poškozené ze dne 17. 5. 2007, které při novém prověřování umožnily učinit závěr, že se obviněný P. W. (tehdy v postavení podezřelého) mohl dopustit trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. (nikoli trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., jak bylo jednání kvalifikováno při jeho původním prověřování), k jehož trestnímu stíhání již není třeba souhlasu poškozeného (ustanovení §163 odst. 1 tr. ř. jako jeden z trestných činů, k jejichž trestnímu stíhání je třeba souhlasu poškozeného uvádí pouze trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák.). Pro trestní stíhání se souhlasem poškozeného je přitom rozhodná právní kvalifikace trestného činu, ohledně něhož se má trestní stíhání vést.
Trestnímu stíhání obviněného pro skutky pod bodem 1 a 3 rozsudku nebránila ani skutečnost, že původní prověřování Policie ČR skončila odložením věci podle §159a odst. 2 tr. ř. a tato usnesení nebyla zrušena. Usnesení státního zástupce nebo policejního orgánu podle §159a odst. 2 tr. ř., kterým se před zahájením trestního stíhání odkládá věc, je-li trestní stíhání nepřípustné, totiž nezakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté /s výjimkou rozhodnutí podle §179c odst. 2 písm. f) a g) tr. ř. uvedených v ustanovení §11a – což ovšem není posuzovaný případ obviněného/, neboť není uvedeno ve výčtu rozhodnutí uvedených v §11 odst. 1 písm. f), g) a h) tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 3 Tdo 1183/2007). K námitkám dovolatele Nejvyšší soud také považuje za důležité zdůraznit, že na této skutečnosti nic nemění oprávnění státního zástupce podle §174 odst. 2 písm. e) tr. ř., který může zrušit usnesení o odložení věci vydané policejním orgánem do třiceti dnů od jeho doručení. Zrušení usnesení je odůvodněno požadavkem právní jistoty. Ke zrušení rozhodnutí by mělo být přistoupeno tehdy, shledá-li státní zástupce po jeho přezkoumání, že usnesení je nezákonné nebo neodůvodněné.
Protože, jak již bylo výše řečeno, usnesení o odložení věci nezakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae), pokud po vydání usnesení, kterým se věc odkládá, vyjdou najevo nové skutečnosti, které odůvodňují pokračovat v prověřování, vydá státní zástupce pokyn policejnímu orgánu, aby v prověřování pokračoval nebo policejní orgán z vlastní iniciativy či na jiný podnět opět pokračuje v řízení. Usnesení o odložení věci se v těchto případech neruší (srov. např. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck 2005, s. 1196).
V případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy relevantně uplatněn tehdy, pokud se dovolatel dovolacími námitkami domáhá toho, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání opírajícího se o tento dovolací důvod proto nemohou být námitky vztahující se k nesprávnému skutkovému zjištění, resp. vady ve skutkovém zjištění lze úspěšně namítat jen tehdy, jsou-li důsledkem nesprávného hmotně právního posouzení.
S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že ne všechny dovolatelem namítané vady lze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod. Větší část dovolatelových námitek, tak jak byly výše již rozvedeny, směřuje vůči skutkovým závěrům obou soudů. To platí především o námitkách obviněného ve vztahu ke způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy (především výpověď poškozené L. P. z přípravného řízení, dále svědecké výpovědi V. M. , R. G. a B. H. , znalecký posudek PhDr. L. M. k osobnosti poškozené) a v důsledku toho podle dovolatele dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním o jeho pachatelství obviněného předmětnou trestnou činností.
S ohledem na ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. je nutno zdůraznit, že pokud dovolání je podáno z jiných než zákonných důvodů a uplatněné dovolací námitky nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, tak dovolací soud není ani oprávněn takové dovolaní (dovolací námitky) přezkoumávat, ale naopak musí postupem podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. takové dovolání odmítnout. Proto dovolací soud nemohl přihlížet k těm námitkám obviněného, jež obsahově nenaplňují jak uplatněný dovolací důvod, tak ostatně ani jiný zákonem předvídaný důvod dovolání uvedený v §265b tr. ř. V tomto směru lze odkázat na vcelku konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1141/2004, usnesení ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 6 Tdo 1366/2005 atd.), jež nebyla dotčena ani rozhodováním Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, usnesení ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03 atd.). V tomto rozsahu bylo tak dovolání obviněného podáno z jiného než zákonného důvodu, což by jinak opodstatňovalo postup podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Jen pro úplnost tak lze dodat, že na základě obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů, přitom vycházely zejména z výpovědi poškozené L. P. , znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie dětí a dospělých, k osobnosti poškozené, znalkyně PhDr. L. M. , ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, k duševnímu stavu obviněného P. W. , znalce MUDr. I. D. , prohlídky jiných prostor – osobního vozidla a celé řady listinných důkazů (např. z fotodokumentace vlasového porostu na hlavě poškozené na č. l. 16 – 17, oznámení Nemocnice H. o ublížení na zdraví na č. l. 28, lékařské zprávy ke zranění poškozené L. P. na č. l. 36, fotokopie směnky, fotografie rozstřižené směnky, protokolu o provedení prohlídky jiných prostor na č. l. 83 - 84 a fotodokumentace na č. l. 86 – 90, záznamu z obchodního domu T. a fotografie na č. l. 109 - 111, sdělení Policie ČR na č. l. 108 a 313, odborného vyjádření z oboru kriminalistické balistické expertízy na č. l. 315, odborného vyjádření z oboru kriminalisticko daktyloskopická expertíza na č. l. 318).
Pokud jde o zpochybňovanou věrohodnost výpovědi poškozené L. P. , soudy se touto otázkou velice důkladně a pečlivě zabývaly, a poté dospěly k závěru, že její výpověď je věrohodná (str. 9 – 10 rozsudku soudu prvního stupně, str. 8 napadeného rozsudku odvolacího soudu), a to též proto, že nezůstala nijak osamocena a že její svědectví je podporováno i jinými ve věci provedenými důkazy objektivní povahy. Především na podkladě těchto důkazů soudy dospěly k závěru, že obhajoba obviněného je spolehlivě vyvrácena (str. 7 - 11 rozsudku soudu prvního stupně, str. 7 - 12 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Pokud soudy k některým provedeným důkazům nepřihlédly nebo obhajobou navržené důkazy vůbec neprovedly, pak tento svůj postup řádně zdůvodnily (srov. str. 8 - 11 rozsudku soudu prvního stupně). Je tedy zřejmé, že se soudy ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k podstatnějším výtkám na jejich adresu. Jejich hodnotící úsudky jsou jednoznačné, srozumitelné a logické. V podrobnostech lze tak odkázat i na odůvodnění obou soudních rozhodnutí.
Přesto, že se z pohledu uplatněného dovolacího důvodu jedná o námitky irelevantní, Nejvyšší soud považuje za vhodné (a z hlediska ústavní zásady práva na spravedlivý soudní proces i za potřebné) blíže se vyjádřit k některým námitkám obviněného vztahujícím se ke způsobu ve věci provedeného dokazování.
Námitkami obviněného ve vztahu k použitelnosti výpovědi poškozené L. P. se ve svém rozhodnutí zabýval již odvolací soud a dospěl přitom k závěru, že nebyla vytýkanými vadami nijak dotčena (str. 6 a 7 rozsudku odvolacího soudu). K postupu soudu prvního stupně, jenž v hlavním líčení podle §211 odst. 4 tr. ř. přečetl protokol o dřívější výpovědi této svědkyně, když po zákonném poučení odepřela vypovídat (č. l. 402), nemůže mít výhrad ani Nejvyšší soud. Z obsahu spisu vyplývá, že poškozená L. P. v přípravném řízení vypovídala pouze jednou, a to dne 17. 5. 2007 (protokol na č. l. 262). Výslechu poškozené se osobně zúčastnili dokonce všichni tehdejší obhájci obviněného (ve 13.20 hod. nahradil obhájce JUDr. M. K. obhájce JUDr. P. S. , výslechu poškozené byla po celou dobu přítomna i současná obhájkyně obviněného JUDr. M. N. ), v jeho průběhu jim bylo umožněno klást svědkyni otázky a ke způsobu provádění výslechu poškozené nebyly vzneseny žádné formální ani věcné námitky. Poškozená po náležitém poučení ve své výpovědi podrobně popsala celý skutkový děj (pod body 1 – 5 rozsudku), konkrétně se vyjádřila k násilnému jednání obviněného, k výhrůžkám vůči ní i osobám jí blízkým i k důvodům, pro které předtím nedala souhlas s trestním stíháním. Podmínky pro výslech poškozené v procesním postavení svědka již v přípravném řízení přitom byly dány podle §164 odst. 1 tr. ř., když zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že na svědka by mohl být pro jeho výpověď vyvíjen nátlak. O naplnění podmínek §164 odst. 1 tr. ř. v tomto případě nemůže být žádných pochyb. Poškozená dříve již dvakrát odepřela souhlas s trestním stíháním obviněného, a to právě pod vlivem opakovaných výhrůžek fyzickou újmou adresovaných jí samotné i osobám jí blízkým (skutky pod body 2 a 4 rozsudku, kvalifikované jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák.). Skutečnost, že vyslýchající policista do protokolu o výslechu zjevně nesprávně uvedl, že výslech svědkyně je prováděn jako neodkladný a neopakovatelný úkon podle §164 odst. 1 tr. ř., aniž by jeho provedení bylo podmínkami neodkladnosti či neopakovatelnosti jakkoli odůvodněno, proto za těchto okolností nemůže způsobit nepoužitelnost tohoto důkazu. O neodkladný nebo neopakovatelný úkon se v posuzovaném případě nemohlo jednat už proto, že svědkyně byla k věci slyšena až po zahájení trestního stíhání proti obviněnému (č. l. 113) a po výslechu samotného obviněného (obviněný byl k věci slyšen stejný den, ale v 1.45 hod. ráno – protokol na č. l. 131), přičemž zde nebyly ani důvody pro závěr, že svědkyni nebude možné vyslechnout v řízení před soudem. Je tedy zřejmé, že výslech poškozené L. P. byl proveden způsobem odpovídajícím ustanovením trestního řádu a obhájci obviněného měli možnost (a taky jí využili) se výslechu svědkyně zúčastnit. Podmínky pro přečtení protokolu o výpovědi svědka podle §211 tr. ř. tedy byly v posuzovaném případě splněny a přečtení protokolu o dřívější výpovědi této svědkyně nic nebránilo.
Pokud jde o dovolatelem namítanou neúčinnost domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor, jakož i příkazů k nim, z obsahu spisu vyplývá, že příkazem ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 8 Nt 1713/2007 (č. l. 95), z důvodu prověřování ve věci podezření z trestných činů vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c), §235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. a trestného činu omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák., Okresní soud v Karviné nařídil k návrhu státního zástupce podle §83 odst. 1 tr. ř. s přihlédnutím k §82 odst. 1 tr. ř. domovní prohlídku bytu č. 32 v 7. nadzemním podlaží domu v O. , ve vlastnictví K. W. (bývalé manželky obviněného), jehož uživatelem byl i obviněný P. W. (v té době v postavení podezřelého). Ještě téhož dne byla prohlídka v bytě provedena (protokol na č. l. 96). Z dovolání obviněného i z vlastního šetření Nejvyššího soudu dále vyplývá, že výše označený příkaz k domovní prohlídce byl k ústavní stížnosti K. W. nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 25. 8. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1780/07, zrušen. Z odůvodnění rozhodnutí je patrné, že Ústavní soud dospěl k závěru o neústavnosti příkazu k domovní prohlídce i samotné domovní prohlídky, neboť úkony nebyly jako neodkladné a neopakovatelné (§160 odst. 4 tr. ř.) řádně odůvodněny. Při respektování rozhodnutí Ústavního soudu je zřejmé, že k důkazům, které byly v trestním řízení opatřeny na podkladě této domovní prohlídky nebylo možno při posuzování trestní odpovědnosti obviněného P. W. přihlížet. Procesní nepoužitelnost důkazů získaných na podkladě domovní prohlídky dne 16. 5. 2007 (dvě mikrostopy ze sedáku židlí, vysavač a elektrický holící strojek značky P.) podle názoru Nejvyššího soudu na možnosti učinit závěr o vině dovolatele posuzovanými trestnými činy nic nemění, a to zvláště i s ohledem na tvrzení samotného obviněného, jímž vysvětloval fakt nálezu stop po vlasech poškozené získaných výše uvedenými důkazními prostředky (např. tvrdil, že skutečně ostříhal poškozenou, avšak k její žádosti). I bez těchto důkazů soudy ve věci učinily taková skutková zjištění, na jejichž podkladě bylo možno vyvrátit obhajobu obviněného, že se nedopustil jednání popsaného ve výroku rozsudku. Obviněný je i v tomto případě (získané důkazy se vztahovaly výhradně ke skutku pod bodem 5 rozsudku) usvědčován především výpovědí poškozené L. P. a dalšími ve věci provedenými listinnými důkazy (např. fotodokumentací vlasového porostu na hlavě poškozené na č. l. 16 – 17, záznamem z obchodního domu T. a fotografií na č. l. 109 – 111). Stopy zajištěné při domovní prohlídce (lidské vlasy) v podstatě nijak nepřispěly k objasnění věci, když podle odborného vyjádření, kriminalisticko antropologické expertizy, Policie České republiky, odboru kriminalistické techniky a expertiz (č. l. 325), nebylo možno zjistit, komu vlasy patří, ani jakým způsobem (elektrickým holícím strojkem nebo nožem) byly vlasy odděleny. Výsledky expertízy výpověď poškozené nepotvrzují, ani ji nevyvrací (str. 10 napadeného rozsudku odvolacího soudu), a pro závěr o vině obviněného posuzovaným trestným činem tak nemají větší význam.
Pokud jde o příkaz k prohlídce jiných prostor (osobního vozidla) ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 10 ZN 4926/2007, a následně provedenou prohlídku, rovněž jejich opodstatněností se zabýval k ústavní stížnosti K. W. Ústavní soud. Na rozdíl od výše uvedeného příkazu k domovní prohlídce zde ovšem Ustavní soud dospěl k závěru, že k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo, a usnesením ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 1813/07, ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl. V příkazu o prohlídce jiných prostor ani v protokolu o této prohlídce sice není výslovně uvedeno, proč má být (byla) prohlídka prováděna jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon, nicméně neodkladnost úkonu je podle Ústavního soudu z příkazu jako celku i z dalších okolností případu zřejmá. I s ohledem na tyto závěry Ústavního soudu o procesní použitelnosti důkazů, které byly takto získány nemůže být pochyb. Soudy se pak plně v intencích ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. vypořádaly s argumentací obviněného ohledně možnosti, že předmětnou zbraň zanechala v autě jiná osoba, když v této souvislosti poukázaly na svědecké výpovědi zaměstnanců firmy provádějících mytí automobilu užívaného obviněném, tak jim korespondující výpověď poškozené L. P.
Dovolatel naplnil zákonný požadavek ohledně uplatnění dovolacího důvodu předpokládaného ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitkami, jejichž podstatou je tvrzení, že jeho jednání nebylo možno kvalifikovat jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. (skutek pod body 2 a 4 rozsudku), neboť poškozená L. P. se nenacházela v procesním postavení svědka.
Trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. se dopustí ten, kdo svědka, znalce nebo tlumočníka v souvislosti s výkonem jejich povinnosti, násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Za svědka ve smyslu §235 odst. 2 písm. e) tr. zák. je přitom třeba považovat nejen osobu, která již byla alespoň předvolána jako svědek a má tedy již procesní postavení svědka, ale i osobu, kterou pachatel vydírá pro budoucí výkon její svědecké povinnosti, neboť za svědka podle tohoto ustanovení je třeba považovat svědka v materiálním smyslu, tedy osobu, která vnímala skutečnosti, které mohou být podkladem pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, přičemž jednání pachatele je vedeno úmyslem odradit takového svědka od řádného plnění jeho povinností vyplývajících z trestního řádu (srov. stanovisko trestního kolegia pod č. 15/2002 Sb. rozh. tr.).
Při promítnutí shora uvedených zákonných ustanovení na posuzovaný případ je zřejmé, že námitky obviněného nemohou obstát. Ze zjištění soudů ke skutkům pod body 2 a 4 rozsudku vyplývá, že obviněný v několika případech hrozil poškozené L. P. a jejím blízkým blíže nespecifikovanou fyzickou újmou, a to pro případ, že bude souhlasit s trestním stíháním obviněného pro trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. Poškozená se tedy sice v době, kdy jí obviněný hrozil způsobením fyzické újmy, nenacházela v procesním postavení svědka, jak k tomu namítá obviněný, ale zcela nepochybně vnímala skutečnosti, které mohly být podkladem trestního stíhání obviněného, což bylo právě příčinou jeho výše popsaného jednání. Námitkám obviněného tak nebylo možno přisvědčit.
Rovněž pokud jde o dovolatelovy námitky ve vztahu k absenci popisu subjektivní stránky ve skutkových větách rozsudku, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že se jedná o námitky neopodstatněné.
Podle §120 odst. 3 tr. ř. výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným nebo se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž
i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků, včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve výroku rozsudku, v tzv. skutkové větě, musí soud uvést všechny zjištěné skutkové okolnosti, které jsou v posuzovaném případě konkrétním obsahem zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Nestačí proto, aby se soud při popisu jednání obviněného omezil, byť jen v některých směrech, na citaci těchto zákonných znaků, neboť taková citace tvoří tzv. právní větu rozsudku (srov. č.
43/1999-I Sb. rozh. tr.). Pouze obsahuje-li skutková věta výroku o vině úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění skutkové podstaty trestného činu ve smyslu §120 odst. 3 tr. ř., je možno považovat projednání věci před soudem za úplné, tj. v souladu s právem obviněného na spravedlivý proces (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 83/04).
Konkrétně ke skutku pod bodem 6 rozsudku, na nějž obviněný v dovolání v tomto směru výslovně poukazoval, lze uvést následující.
Z právní věty rozsudku v tomto případě vyplývá, že Okresní soud v Karviné považoval za naplněné ty znaky trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák., které spočívají v tom, že bez povolení přechovával střelnou zbraň.
Z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný měl dne 16. 5. 2007 v O. , na ulici N., v přihrádce mezi předními sedadly vozidla , uschovanou pistoli, aniž by byl držitelem zbrojního průkazu, který by jej opravňoval k držení takové zbraně.
Tato zjištění potom soud vyjádřil ve skutkové větě výroku o vině slovy „dne 16. 5. 2007…měl v držení pistoli, kdy tuto pistoli měl uschovanou ve vozidle v přihrádce mezi předními sedadly, přičemž není držitelem zbrojního průkazu opravňujícího k držení této zbraně.“
Je tedy zřejmé, že dovolací námitky obviněného nemohou obstát, z formulace „…měl v držení“ a „…měl uschovanou ve vozidle“ jednoznačně vyplývá, že k uložení střelné zbraně do vozidla došlo vědomou a aktivní činností dovolatele. Soud především učinil ve vztahu k zákonným znakům skutkové podstaty posuzovaného trestného činu zcela konkrétní skutková zjištění, která následně popsal ve skutkové větě výroku o vině. Postupoval přitom v souladu s ustanovením §120 odst. 3 tr. ř., když uvedl všechny konkrétní skutkové okolnosti, v nichž po objektivní a subjektivní stránce spatřuje naplnění trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. a zároveň skutek popsal způsobem, který jej umožňuje spolehlivě odlišit od jiného. Mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci tak není dán žádný rozpor. Stejné závěry pak lze učinit i ve vztahu k dalším skutkům (pod bodem 1 – 5 rozsudku), jimiž byl obviněný uznán vinným. Skutkové věty obsahují zcela konkrétní popis skutkové děje, tak jak k němu soud dospěl po provedeném dokazování, a jejich znění nemůže vzbudit žádné pochybnosti o tom, že se obviněný všech trestných činů dopustil ve formě přímého úmyslu /§4 písm. a) tr. zák./.
Z formulace dovolacích námitek ve vztahu k posouzení platnosti směnky ke skutku pod bodem 1 rozsudku, v podstatě nevyplývá, kam konkrétně jimi dovolatel směřoval. Pokud jimi ovšem zpochybňoval právní kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., jeho námitky nejsou nijak opodstatněné. Okolnost, zda směnka měla všechny náležitosti, které vyžaduje zákon č. 191/1950 Sb., směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů, nemá v posuzované věci pro naplnění zákonných znaků tohoto trestného činu - že se totiž dopustil vydírání se zbraní - žádný význam.
Lze tak uzavřít, že s ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dovolání obviněného P. W. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. února 2009
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík