ECLI:CZ:NS:2009:11.TDO.1238.2009.1
sp. zn. 11 Tdo 1238/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. listopadu 2009 o dovolání obviněného P. Z. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. května 2009, sp. zn. 6 To 116/2009, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň město pod sp. zn. 7 T 41/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. Z.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 16. února 2009, sp. zn. 7 T 41/2008, byl obviněný P. Z. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že dne 16. 10. 2007 v P., J. ul., v provozovně V., s. r. o., prostřednictvím firmy J. Š. – A. P., prodal M. H. osobní motorové vozidlo zn. Peugeot 406, červené barvy, za částku 75.000,- Kč, přestože věděl, že v době prodeje tohoto vozidla nebyl jeho majitelem, neboť na základě dohody o zajišťovacím převodu práva ze dne 28. 8. 2006 mezi ním a společností V. l., a. s., která mu poskytla půjčku na nákup uvedeného vozidla ve výši 73.500,- Kč, byla majitelkou vozidla výše uvedená společnost, čímž způsobil společnosti V. l., a. s., P., M. H., škodu ve výši nejméně 59.629,- Kč.
K odvolání obviněného P. Z. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4. května 2009, sp. zn. 6 To 116/2009, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Okresního soudu Plzeň-město pouze ve výroku o způsobu výkonu uloženého trestu odnětí svobody a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §39a odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zák. zařadil obviněného P. Z. pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s dozorem.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný P. Z. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že v posuzovaném případě „právní posouzení nevystihuje všechny podstatné okolnosti skutku a to jak z hlediska objektivní, tak ani subjektivní stránky“. Obviněný si byl vědom skutečnosti, že si na koupi osobního vozidla půjčil od společnosti V. l., a. s., částku 73.500,- Kč, a že tento závazek byl zajištěn prostřednictvím zajišťovacího převodu práva, kterým bylo vlastnické právo k vozidlu převedeno na výše uvedenou společnost. Stejně tak si však byl vědom skutečnosti, že se svým jednáním nijak nezbavil povinnosti svůj závazek vůči společnosti uhradit, a to bez ohledu na skutečnost, kdo předmětné vozidlo užíval. Obviněný pověřil zprostředkovatele k prodeji vozidla pod vlivem náhlé finanční tísně a tíživé situace své rodiny. Jeho úmyslem však nebylo způsobit majiteli vozidla škodu, neboť se domníval, že bude schopen svým závazkům dostát. Plnou moc ke zprostředkování prodeje vozidla obviněný udělil ještě před odstoupením od smlouvy ze strany společnosti V. l., a. s. Obviněný byl v červenci roku 2007 hospitalizován a operován pro závažné plicní onemocnění, což mu znemožnilo splnit své závazky vůči poškozené společnosti. Skutkový stav ve výroku rozsudku soudu prvního stupně je pak podle dovolatele popsán nepřesně, neboť vychází z ničím nepodloženého závěru, že kupní smlouvu s M. H. uzavřel osobně. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřila tak, že jeho námitkám nelze přisvědčit. Obviněný v dovolání sice namítá, že v posuzovaném případě „právní posouzení nevystihuje všechny podstatné okolnosti skutku a to jak z hlediska objektivní tak ani subjektivní stránky“, jeho námitce však chybí bližší odůvodnění. Naopak v rozporu s touto obecnou proklamací dovolatel uvedl, že si od společnosti V. l., a. s., vypůjčil finanční prostředky na koupi osobního vozidla a že na ní dohodou o zajišťovacím převodu práva převedl vlastnické právo k vozidlu, přičemž si byl vědom toho, že svůj dluh byl nadále povinen splácet, a to bez ohledu na to, zda vozidlo aktuálně užíval. Dovolatel tedy, ačkoliv tak v rámci svých námitek předeslal opak, naplnění objektivní stránky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. ve skutečnosti nijak nezpochybnil. Závěr o zavinění pak dovolatel zpochybnil toliko důvody, které jej k jeho jednání vedly (náhlá finanční tíseň a tíživá rodinná situace). Jeho námitce stran nedostatku subjektivní stránky nicméně nelze přisvědčit, neboť ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že obviněný prostřednictvím zprostředkovatelského subjektu převedl na jiného vlastnictví k vozidlu, ačkoliv si byl vědom toho, že jeho vlastníkem je na základě dohody o zajišťovacím převodu práva poškozená společnost V. l., a. s., která si touto cestou zajistila návratnost půjčky, kterou obviněnému na nákup vozidla poskytla. Pokud obviněný namítl, že poškozené společnosti nechtěl způsobit škodu, neboť i přes převod předmětného vozidla měl v úmyslu svůj dluh vůči poškozené společnosti uhradit (vozidlo mělo být převedeno ještě před tím, než poškozená odstoupila od smlouvy), jeho námitkám nelze přisvědčit. Jednání obviněného vypovídá o jeho zcela evidentním záměru natrvalo zbavit poškozenou dispozice s předmětným vozidlem a tím i natrvalo znemožnit jeho navrácení původnímu účelu svěření. Při neoprávněném inkasu kupní ceny při převodu vozidla pak obviněnému nepochybně muselo být zřejmé, že jedná ke škodě jeho majitele. Na základě těchto zjištění bylo možno učinit závěr, že si obviněný přisvojil cizí svěřenou věc a způsobil tak jejímu vlastníkovi škodu v kvalifikované výši, přičemž i tato okolnost je pokryta odpovídající formou zavinění. Je tedy zřejmé, že obviněný při svém jednání vybočil ze soukromoprávního rámce, na kterém byl jeho vztah s poškozenou společností vybudován a do jejího vlastnického práva zasáhl způsobem, kterým po objektivní i subjektivní stránce naplnil skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Státní zástupkyně v rámci svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti dospěl k následujícím závěrům:
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolatel naplnil tento dovolací důvod tvrzením, že v posuzovaném případě nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným.
Trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena a způsobí tak škodu nikoli malou (tj. škodu nejméně ve výši 25.000,- Kč - §89 odst. 11 tr. zák.).
Ze skutkových zjištění soudů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že podstata jednání obviněného spočívala v posuzovaném případě v tom, že dne 16. října 2007 prostřednictvím firmy J. Š. – A. P. prodal M. H. osobní motorové vozidlo zn. Peugeot (z uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného stran nesprávného popisu ve skutkové větě rozsudku o přímém prodeji vozidla M. H. nemají žádné opodstatnění), za částku 75.000,- Kč, přestože věděl, že v době prodeje nebyl jeho majitelem, neboť na základě dohody o zajišťovacím převodu vlastnického práva ze dne 28. srpna 2006 uzavřené mezí obviněným a společností V. l., a. s., která mu poskytla půjčku na nákup uvedeného vozidla ve výši 73.500,- Kč, byla majitelkou vozidla právě tato společnost. Jinak řečeno obviněný v rozporu s účelem, pro který mu bylo vozidlo svěřeno a s vědomím, že tak činí proti vůli jejího vlastníka (společnosti V. l., a. s.), toto vozidlo prodal, čímž si jej ve smyslu §248 tr. zák. přivlastnil, neboť s ním naložil jako s vlastním (srov. např. rozhodnutí č. 21/2002-II. Sb. rozh. tr.). Je tedy zřejmé, že (jinak v podstatě neodůvodněné) tvrzení o nenaplnění objektivní stránky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. nemůže obstát. Obviněný ostatně své jednání v dovolání (stejně jako v předcházejícím řízení) v tomto směru ani nijak nepopírá.
Po subjektivní stránce je k naplnění trestného činu podle §248 odst. 1 tr. zák. vyžadován úmysl /§4 tr. zák./. Pokud jde o těžší následek (v podobě vzniku škody nikoli malé podle §248 odst. 2 tr. zák.), k jeho naplnění po subjektivní stránce postačí, pokud jej pachatel zavinil z nedbalosti /§6 písm. a) tr. zák./.
Závěr o formě zavinění je závěrem právním, který však vychází ze skutkových zjištění soudů, vyplývajících z provedeného dokazování (srov. také nález Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 36/98). V posuzované věci soudy zcela důvodně opřely svůj závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. o zjištění, že obviněný dne 16. října 2007 prodal prostřednictvím firmy J. Š. – A. P. M. H. osobní motorové vozidlo značky Peugeot 406, jehož vlastníkem byla na základě dohody o zajišťovacím převodu vlastnického práva ze dne 28. srpna 2006 společnost V. l., a. s., ačkoliv si byl vědom toho, že až do doby uhrazení svého dluhu vůči poškozené společnosti má vozidlo toliko svěřeno k užívání. Za této situace již není ani rozhodné to, zda obviněný navíc přistoupil k neoprávněné dispozici s předmětným autem až po odstoupení od smlouvy ze strany poškozené společnosti. Obviněný zjevně jednal v úmyslu natrvalo zbavit oprávněného vlastníka možnosti dispozice s vozidlem a tím i možnosti realizovat práva z pohledávky za obviněným přímo na vozidle pro případ, že zajištěná pohledávka nebude uhrazena. Svou vědomost o povaze právních vztahů k vozidlu a znalost důsledků z nich vyplývajících ostatně obviněný v dovolání ani nijak nezpochybnil. Pokud obviněný v dovolání uvádí, že důvodem jeho jednání byla náhlá finanční tíseň a tíživá situace v rodině, nejde o hlediska, která by byla významná pro posouzení subjektivní stránky trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. (obviněný jimi v podstatě toliko osvětluje motiv svého jednání). Stejné závěry je pak nutno učinit i ve vztahu k námitkám, že se obviněný ani přes prodej vozidla nechtěl zbavit svého závazku vůči poškozené, neboť měl dále v úmyslu jednotlivé splátky hradit. Z formálního hlediska je trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák. dokonán již okamžikem prodeje a tímto momentem vzniká škoda vlastníkovi věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2001, sp. zn. 4 Tz 222/2001, publikovaný pod č. T 313. Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu nakladatelství C. H. Beck). Pokud tedy jako v posuzovaném případě ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že obviněný již v době prodeje vozidla s tímto vědomě nakládal v rozporu s účelem, ke kterému mu bylo poškozenou společností svěřeno a současně si z něj obstaral trvalý prospěch, pak je zcela opodstatněný závěr, že se obviněný svého jednání (kvalifikovaného podle §248 odst. 1, 2 tr. zák.) dopustil úmyslně, a to přinejmenším ve formě úmyslu nepřímého /§4 písm. b) tr. zák./. Stejné závěry je pak nutno učinit také ve vztahu k naplnění kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu podle §248 odst. 2 tr. zák. Námitky obviněného tedy v tomto směru nemohou obstát.
V posuzované věci tedy nemůže být žádných pochyb, že obviněný svým jednáním po objektivní i subjektivní stránce naplnil skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák.
Pokud jde o materiální podmínku trestnosti činu, tj. zda v uvedeném případě čin obviněného dosahoval patřičného stupně nebezpečnosti pro společnost, je třeba vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Naopak pokud v konkrétním případě nebezpečnost činu pro společnost, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosahuje stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, tj. neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty, nepůjde o trestný čin (srov. č. 43/1996 Sb. rozh. tr.); to však není případ posuzované věci obviněného.
Lze tak uzavřít, že s ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dovolání obviněného P. Z. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. listopadu 2009
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík