ECLI:CZ:NS:2009:11.TDO.1468.2008.1
sp. zn. 11 Tdo 1468/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. února 2009 o dovolání obviněného J. S. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. června 2008, sp. zn. 6 To 22/2008, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 6/2006, takto:
Dovolání obviněného J. S. se podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. S. byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2007, sp. zn. 50 T 6/2006, uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zákona, kterého se dopustil jednáním podrobně popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku.
Za spáchání tohoto trestného činu a sbíhající se trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2004, č. j. 12 T 158/2003-91, který nabyl právní moci 1. 4. 2004, a za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2005, č. j. 11 T 305/2004-102, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 9 To 442/2005, byl odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. za užití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5,5 (pět a půl) roku. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl obviněný zařazen pro výkon uloženého trestu do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech a výkonu funkce prokuristy ve všech obchodních společnostech a družstvech na dobu 8 (osmi) let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2005, č.j. 11 T 305/2004-102, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 9 To 442/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
Týmž rozsudkem byl obviněný podle §226 písm. a), písm. d) tr. řádu zproštěn obžaloby pro další čtyři dílčí skutky, jež byly podle obžaloby součástí pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák.
Na základě odvolání státního zástupce, obviněného J. S. a poškozených V. Š. a R. K. , podaných proti citovanému rozsudku prvního stupně, Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. 6 To 22/2008, podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), f), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně, a to ve výroku, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. a dále v celém výroku o trestu a sám podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák.
Zmíněného trestného činu se dopustil tím, že ačkoli si byl vědom, že nebude schopen dostát svým smluvním závazkům vzhledem k nepříznivé finanční situaci své vlastní, jakožto fyzické osoby, jakož i vzhledem k nepříznivé finanční situaci společnosti S., a.s., se sídlem D. , B. , kdy společnost S. , a.s., se nacházela v platební neschopnosti a ke dni 31. 12. 2002 byl výsledek hospodaření společnosti záporný (ztráta představovala 889.000,-Kč), přesto si od níže uvedených subjektů půjčoval finanční prostředky, resp. od nich objednával stavební práce na stavbě na ulici O. , v B. , a to:
jako osoba oprávněná jednat za společnost S. , a. s., na základě plné moci ze dne 8. ledna 2002
1) dne 13. 7. 2003 uzavřel jako objednatel se společností L. E. , s. r. o., se sídlem H. , B. , smlouvu o dílo na dodávku a montáž silnoproudu na stavbě O. , v B. , za smluvní cenu ve výši 1.752.149,- Kč, tuto však neuhradil, dne 4. 12. 2003 závazek vůči uvedené společnosti uznal, přičemž do současné doby uhradil pouze část smluvní ceny a společnosti L. E. , s. r. o., nadále dluží 1.234.383,- Kč,
2) dne 18. 7. 2003 v B. uzavřel s V. Š. , smlouvu o poskytnutí finanční výpomoci, kde společnost S. , a. s., figurovala jako příjemce finanční výpomoci ve výši 470.588,- Kč, kterou se obviněný zavázal vrátit nejpozději do 18. 9. 2003, což však neučinil a V. Š. tak způsobil škodu v uvedené výši,
3) dne 21.7.2003 v B. uzavřel jako objednatel s podnikatelem P. H. , se sídlem N. , S., smlouvu o dílo na provedení komplexní instalace zateplení, plynoinstalace a ústředního topení na stavbě O. , v B. , za smluvní cenu ve výši 1.960.000,- Kč, následně sníženou na 1.835.000,- Kč, provedené dílo převzal, z ceny však uhradil pouze část a podnikateli P. H. tak do současné doby dluží částku ve výši nejméně 1.545.000,- Kč,
4) 26. 7. 2003 v B. uzavřel jako objednatel se společností T. , s. r. o., se sídlem O. , B., smlouvu o dílo na dodávku stavebních prací na stavbě O. , v B. , provedené dílo převzal, avšak faktury na částku 150.000,- Kč se splatností 5. 10. 2003, na částku 47.985,- Kč se splatností 11. 11. 2003 a na částku 1.087.319,- Kč se splatností rovněž dne 11. 11. 2003 neuhradil a společnosti T. , s. r. o., tak způsobil škodu ve výši 1.285.304,- Kč,
5) u společnosti L. , B. , s. r. o., se sídlem M., B. , objednal pronájem lešení, zahrnující jeho montáž, demontáž a dopravu na stavbu O. , v B. , lešení převzal předávajícími protokoly ze dne 6. 6. 2003, 4. 8. 2003, 15. 8. 2003, 4. 9. 2003, 3. 10. 2003, 10. 10. 2003, následně vystavené faktury na částku 74.182,50 Kč se splatností dne 15. 10. 2003, na částku 40.973,- Kč se splatností dne 7. 10. 2003, na částku 59.311,- Kč se splatností 16. 10. 2003, na částku 6.767,50 Kč se splatností dne 4. 10. 2003, na částku 68.048,- Kč se splatností dne 30. 11. 2003, na částku 8.045,- Kč se splatností dne 2. 12. 2003, na částku 55.071,- Kč se splatností 13. 12. 2003, na částku 19.526,- Kč se splatností 13. 12. 2003, na částku 45.688,- Kč se splatností dne 19. 12. 2003, na částku 19.298,50 Kč se splatností dne 30. 12. 2003 a na částku 5.833,- Kč se splatností dne 30. 12. 2003, však neuhradil a společnosti L. B. , s. r. o., tak způsobil škodu v celkové výši 402.563,50 Kč,
6) dne 27. 8. 2003 v O. uzavřel jako objednatel se společností T. C. O. , s. r. o., se sídlem na M., O.-P., smlouvu o dílo na provedení komplexní regenerace panelového domu O., v B., za smluvní cenu ve výši 1.809.515,90 Kč, dodatkem ze dne 28. 11. 2003 zvýšenou částku 2.162.238,40 Kč, následně vystavené faktury na částku 911.444,40 Kč se splatností dne 10. 11. 2003, na částku 835.072,- Kč se splatností 2. 1. 2004 a na částku 415.722,- Kč se splatností rovněž dne 2. 1. 2004, však neuhradil a společnosti T. O. , s.r.o., tak způsobil škodu ve výši 2.162.238,40 Kč,
jako soukromá fyzická osoba
7) koncem roku 2001 si od M. S. , půjčil finanční částku ve výši 1.000.000,- Kč, dále si od jmenovaného do konce roku 2003 postupně půjčoval další finanční prostředky až do celkové výše dluhu nejméně 2.000.000,- Kč, přičemž dne 12. 7. 2004 vystavil směnku bez protestu na částku 5.500.000,- Kč splatnou dne 31. 12. 2004, na základě které měl zaplatit uvedenou částku M. S. , což však neučinil a poškozenému tak způsobil škodu ve výši nejméně 2.000.000,- Kč,
8) dne 6. 4. 2003 v B. uzavřel s R. K. , smlouvu o půjčce finančních prostředků ve výši 88.000,- Kč s dobou splatnosti do 9. 4. 2004 s tím, že peníze potřebuje pro svoji stavební činnost, zapůjčené finanční prostředky však ve sjednané době nevrátil a poškozenému R. K. tak způsobil škodu ve výši 88.000,- Kč,
9) koncem roku 2003 kontaktoval F. B. , se žádostí o půjčku s tím, že peníze potřebuje na nákup materiálu pro svoji stavební činnost, přičemž dne 3. 11. 2003 v B. převzal od jmenovaného částku 200.000,- Kč v hotovosti a téhož dne vystavil na řad F. B. směnku bez protestu znějící na částku 200.000,- Kč, splatnou dne 3. 6. 2004, zapůjčené finanční prostředky však nevrátil a poškozenému F. B. tak způsobil škodu ve výši 200.000,- Kč.
Za spáchání tohoto trestného činu a za sbíhající se trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2004, č. j. 12 T 158/2003-91, doručeným obviněnému dne 23. 3. 2004, který nabyl právní moci 1. 4. 2004 a za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2005, č. j. 11 T 305/2004-102, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 9 To 442/2005, byl odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák., za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6,5 (šesti a půl) roku. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon uvedeného trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech a výkonu funkce prokuristy ve všech obchodních společnostech na dobu 8 (osmi) roků. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2005, č. j. 11 T 305/2004-102, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 9 To 442/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému R. K. , bytem K. , P. , částku ve výši 88.000,- Kč a poškozenému V. Š. , bytem M. , B. , částku ve výši 470.488,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. řádu byl poškozený V. Š. odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obhájce obviněného dne 22. 9. 2008 dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolatel rekapituluje podstatu své obhajoby. Uvádí, že byla postavena na tvrzení, že rozhodně neměl v úmyslu na úkor kohokoliv se obohatit a věřil, že podnikatelské záměry (stavbu větrných elektráren), které jsou mu předestírány, se budou realizovat a z jejich výtěžku se mu podaří pokrýt pasiva, která v hospodaření jím řízené společnosti přechodně vznikla. Rovněž zdůraznil, že projevil ochotu použít k úhradě vzniklých závazků i veškerý svůj osobní majetek, i zpeněžit rodinné sídlo v B. –S. v hodnotě cca 12 milionů Kč, přičemž poukazuje na skutečnost, že o těchto tvrzeních nabízel důkazy soudu, který je však neprovedl. Dle mínění dovolatele se jednalo o zásadní důkazy k posouzení subjektivní stránky trestného činu. Podle dovolatele odvolací soud při svém rozhodování fakticky navázal na pochybení, jichž se dopustil soud prvního stupně a neučinil nic k tomu, aby toto pochybení odstranil. Namítá, že soudy nezjistily všechny podstatné skutečnosti v tom rozsahu, jak mají být podle zákona zjištěny pro spravedlivé rozhodnutí. Dle dovolatele důkazy, které byly provedeny, byly soudy nesprávně vyhodnoceny. Poukazuje na to, že nebyly vzaty v úvahu pochybnosti, které měly být hodnoceny v jeho prospěch. Tvrdí, že tak došlo k extrémně nesprávnému právnímu posouzení skutku. Dovolatel dodává, že i kdyby názor soudů na existenci podvodného úmyslu byl správný, měly být vzaty v úvahu i další skutečnosti, zejména jeho osobní situace a skutečnost, že se odhodlal své problémy řešit i sebevraždou, přičemž popisuje její následky (invalidní důchod). Závěrem podaného dovolání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci č. j. 6 To 22/2008-1049 ze dne 26. 6. 2008 a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k podanému dovolání prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.
Podle názoru státního zástupce valná většina námitek vtělených do dovolání nevyhovuje deklarovanému dovolacímu důvodu. Týká se to výhrad vůči úplnosti dokazování a způsobu, jímž ve věci činné soudy hodnotily provedené důkazy. Pokud jde o námitku ohledně úplnosti dokazování, obviněný soudům vytýká, že neprovedly jím navrhované důkazy týkající se subjektivní stránky trestného činu, zejména ve vztahu k jeho oprávněné víře v úspěch zamýšlených podnikatelských aktivit a též ve vztahu k jeho rozhodnutí obětovat veškerý osobní majetek, především rodinné sídlo v B. – S. na úhradu přijatých závazků. Dle státního zástupce soud druhého stupně se s námitkami dovolatele, které uplatnil již v odvolání, dostatečně zabýval. Jednalo se ve skutečnosti o jakési podnikatelské chiméry, které měly bez reálných smluvních podkladů (jež by řešily otázky spojené se stavebními pozemky, dodávkami technologie, odběrem vyrobené elektrické energie apod.) a finančního zabezpečení k realizaci tak daleko, že šlo spíše o iracionální úvahy než o praktické podnikatelské plány, zejména když byl obviněný tak těžce zadlužen, jak vyplynulo z dokazování. Státní zástupce považuje za irelevantní opakovanou námitku dovolatele, že podvodný úmysl je vyloučen jeho rozhodnutím uspokojit věřitele z výtěžku prodeje rodinného sídla v hodnotě 12 milionů Kč. Připomíná, že dovolatel se trestné činnosti dopouštěl od konce roku 2001, především v průběhu roku 2003. Upozorňuje, že samotný dovolatel v hlavním líčení dne 3. dubna 2007 uvedl, že o všechno jmění - tj. především zmiňovanou nemovitost v S. , ale i o byt matky, jímž ručil za své závazky – přišel již v průběhu roku 1999 či roku 2000. Státní zástupce konstatuje, že je vyloučeno bez ohledu na bezúspěšné soudní kroky, jimiž se pokusil získat tuto nemovitost zpět, aby ještě v roce 2003 uvažoval o jejím prodeji a zhojení svých závazků z jeho výtěžku. Shrnuje, že tedy žádná z námitek dovolatele nevyvrací, ba ani nezpochybňuje existenci jeho podvodného úmyslu. Ve vztahu k námitce dovolatele, že soudy nevzaly v úvahu při právní kvalifikaci jeho špatnou osobní situaci uvádí, že byla pouhým důsledkem jeho úmyslné trestné činnosti ke škodě majetku řady věřitelů, a tento faktor nemůže nijak ovlivnit společenskou nebezpečnost předcházející trestné činnosti, jíž se obviněný dopustil. Domnívá se, že totéž platí o jeho sebevražedném pokusu a jeho následcích - jedná se o okolnosti nastavší až po dokonání trestného činu, jež na jeho hmotně právní posouzení nemohou mít žádný vliv.
S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné a současně aby učinil rozhodnutí za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného rozhodnutí vyslovil rovněž souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s vydáním rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě (§265e odst. 1 tr. řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. řádu) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé rozsudkem, jíž byl uznán vinným a uložen mu trest.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na které je v dovolání výslovně odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. řádu ).
Důvod dovolání je podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
K dovolání obviněného je pak nutno dále poznamenat, že dovolání podle §265a a násl. tr. řádu není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad vymezených zejména v §265b odst. 1 tr. řádu, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředpisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. května 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu neodpovídají ty námitky dovolatele, v jejichž rámci hodnotí úplnost dokazování a způsob hodnocení provedených důkazů. Konkrétně se jedná o námitky týkající se neprovedení důkazů ve vztahu jeho oprávněné víry v úspěch zamýšlených podnikatelských aktivit a též ve vztahu k jeho rozhodnutí obětovat veškerý osobní majetek, především rodinné sídlo v B. –S. , na úhradu přijatých závazků. Prostřednictvím takto vymezených výhrad odvolatel ve skutečnosti brojil proti správnosti skutkových zjištění, nikoli proti správnosti právního posouzení skutku. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. řádu, proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumávat (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Při posouzení dovolání obviněného Nejvyšší soud reflektoval i judikaturu Ústavního soudu týkající se ústavně-konformní interpretace dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (obsaženou zejména v nálezech sp. zn. II. ÚS 669/05, IV. ÚS 216/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 4/04, IV. ÚS 55/02, IV. ÚS 219/03), dle níž v rámci dovolacího řízení lze připustit přezkum skutkových zjištění, ale pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými důkazy a skutkovými závěry, k nimž dospěl soud a které jsou podkladem pro jeho právní závěry. Je zde totiž třeba rozlišovat skutkové závěry učiněné na základě provedeného dokazování od jejich právního posouzení, přičemž dovolatel musí tento nesoulad učinit předmětem svého dovolání.
Ve vztahu k uplatněným námitkám dovolatele lze konstatovat, že dovolatel ve svém dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu fakticky brojí proti závěrům soudů ohledně okolností významných pro posouzení naplnění znaků trestného činu. Tyto závěry jsou však závěry skutkovými, které teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty v konkrétním případě v úvahu přicházejícího trestného činu. Odvozuje-li přitom dovolatel v některé části svého dovolání nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiného hmotně právního posouzení výlučně od jím deklarovaného jiného skutkového stavu, než k jakému dospěly soudy v dovolání předcházejícímu řízení, pak jeho dovolání v této jeho části nespadá pod žádný zákonný dovolací důvod.
Pro úplnost lze rekapitulovat, že obviněný, ačkoliv si byl vědom, že nebude schopen dostát svým smluvním závazkům vzhledem k nepříznivé finanční situaci své vlastní, jakožto fyzické osoby, jakož i vzhledem k nepříznivé finanční situaci společnosti S. , a. s., kdy se uvedená společnost nacházela v platební neschopnosti, ke dni 31. 12. 2002 byl výsledek hospodaření společnosti záporný (ztráta činila 889.000,- Kč), přesto si od různých subjektů půjčoval finanční prostředky, resp. od nich objednával stavební práce na stavbě na ulici O. , v B.
Z tzv. právních vět výroku o vině v rozsudku soudu tedy vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 4 tr. zák. tím, že obviněný při půjčkách a objednávání stavebních prací uváděl věřitele v omyl v tom směru, že jim budou peníze vráceny ve sjednaných lhůtách, resp. že jim bude ve stanovených lhůtách za stavební práce zaplaceno. Ve skutkových větách soud konstatoval, že obviněný „si byl vědom, že nebude schopen dostát svým smluvním závazkům vzhledem k nepříznivé finanční situaci své vlastní, jakožto fyzické osoby, jakož i vzhledem k nepříznivé finanční situaci společnosti S.
V odůvodnění svého rozhodnutí soud dále uvedl, že svým jednáním způsobil škodu v celkové výši nejméně 9.388.076,90 Kč, tedy částce blížící se dvojnásobku škody velkého rozsahu. Na základě dokazování soud dospěl k závěru, že obviněnému nebyl prokázán přímý úmysl. Konstatoval, že je však nepochybné, že obviněný věděl, že pokud práce objedná, peníze si vypůjčí a sjedná lhůtu k zaplacení či vrácení peněz, že v této lhůtě peníze vrátit či zaplatit nebude schopen, musel si být pak vědom, že předmětným poškozeným může způsobit škodu a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn. V jeho jednání tedy soud spatřoval nepřímý úmysl ve smyslu ustanovení §4 písm. b) tr. zák. V této souvislosti odkazuje Nejvyšší soud na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu (zejména č. l. 19 v. v. a násl.). S tímto hodnocením se ztotožňuje i Nejvyšší soud.
V souvislosti s námitkou obviněného, dle níž soudy neprovedly navrhované důkazy týkající se subjektivní stránky trestného činu ve vztahu k jeho víře v úspěch zamýšlených podnikatelských projektů, se Nejvyšší soud ztotožňuje s hodnocením soudu II. stupně, když uvedl, že takový projekt je nutno mít zabezpečen po finanční, technické a právní stránce, k čemuž nedošlo a obviněný spoléhal na budoucí nejisté události, což se správně odrazilo v dovození nepřímého úmyslu (viz str. 19 a str. 20 v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). K námitce o vyloučení podvodného úmyslu jeho rozhodnutím uspokojit věřitele z výtěžku prodeje rodinného sídla v B. –S. v hodnotě 12 milionů Kč Nejvyšší soud připomíná, že sám obviněný v hlavním líčení dne 3. 4. 2007 (protokol č. l. 740) uvedl, že o všechno jmění, zmiňovanou nemovitost v S. , ale i o byt jeho matky, jímž ručil za své závazky, přišel již v roce 1999 či 2000. I když podnikl soudní kroky, jimiž se pokusil získat tuto nemovitost zpět, je vyloučeno, aby ještě v roce 2003 uvažoval o jejím prodeji a uspokojení svých závazků z jeho výtěžku. Těmito námitkami obviněný pouze fakticky brojí proti soudy učiněným skutkovým závěrům a jde tedy o námitky stojící mimo jakýkoli zákonný dovolací důvod.
K námitce nedostatečného hodnocení jeho těžké osobní finanční a zdravotní situace, která dle jeho mínění má vliv na právní kvalifikaci (kumulující se dluhy, tlak věřitelů na vrácení poskytnutých půjček, uskutečněný sebevražedný pokus) je nutno uvést následující: Okolnosti uvedeny dovolatelem dle Nejvyššího soudu nemohly mít vliv na právní posouzení věci ohledně naplnění podmínek pro použití vyšší trestní sazby ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. a pokračování v trestném činu podle §89 odst. 3 tr. zák. Společenskou nebezpečnost jednání obviněného vyhodnotily oba soudy shodně - jako podstatně zvýšený stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, který je dán zejména výší způsobené škody, jakož i způsobem provedení trestného činu. Nejvyšší soud připomíná, že tíživá osobní situace byla důsledkem jeho úmyslné trestné činnosti. Uvedenou námitkou se dovolatel ocitá rovněž mimo uplatněný dovolací důvod.
Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle §265i odst. 3 až 5 tr. řádu. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 26. února 2009
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman