ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.4017.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 4017/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněné T. O. C. r., a. s., proti povinnému Mgr. V. M., zastoupenému advokátkou, pro 129.768,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 11 Nc 5327/2005, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2006, č. j. 27 Co 638/2006-32, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeném rozhodnutí krajský soud potvrdil v odvoláním napadených výrocích usnesení okresního soudu ze dne 9. 1. 2006 , č. j. 11 Nc 5327/2005-13, jímž soud prvního stupně nařídil podle vykonatelného rozhodnutí Č. t. ú., odboru pro oblast P. – pracoviště B., ze dne 6. 10. 1998, č. j. 140228/98-631, k vymožení pohledávky ve výši 129.768,40 Kč s 17% úroky z prodlení od 3. 9. 1998 do zaplacení a nákladů exekuce, exekuci na majetek povinného, a jejím provedením pověřil JUDr. Z. Z., soudního exekutora. Odvolací soud dospěl k závěru, že právo na úhradu za poskytnuté telekomunikační služby podléhá promlčení, a proto nelze použít ustanovení §71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) ve znění pozdějších předpisů – dále jen „správní řád“ - při soudním výkonu rozhodnutí správního úřadu, jímž bylo právo přiznáno. Neshledal důvodnou námitku povinného, že by správní rozhodnutí, jež je exekučním titulem, nebylo možné vykonat z důvodu uplynutí lhůty v tomto ustanovení uvedené.
Povinný napadl usnesení dovoláním, v němž vyslovuje nesouhlas s právním závěrem odvolacího soudu o neuplatnitelnosti §71 odst. 3 správního řádu při soudním výkonu rozhodnutí Č. t. ú., kterým je uložena povinnost k úhradě telekomunikačních nedoplatků. Namítá, že usnesení Okresního soudu Praha – východ ze dne 10. 8. 2004, sp. zn. E 63/2001-56, vycházelo z konstantní judikatury, kdy se uplatnila aplikace ustanovení §71 odst. 3 správního řádu a v něm uvedená promlčecí lhůta, a zpětné vztažení výkladu Nejvyššího soudu uplatněného ve stanovisku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1966/2004, na rozhodnutí z roku 1998 značně poškozuje dovolatele a je v rozporu se zásadou právní jistoty občanů. Dále namítá, že odvolací soud se věcí nezabýval s ohledem na ustanovení §103 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), když při své argumentaci nevzal v úvahu námitku, že ve věci bylo již pravomocně rozhodnuto usnesením Okresního soudu Praha – východ ze dne 10. 8. 2004, jímž byl nařízený výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného zastaven. Dovolatel má za to, že se v daném případě jedná o „věc totožnou, neboť se jedná o stejný nárok založený totožným rozhodnutím (…), stejný předmět řízení, totožné účastníky a totožné skutečnosti“. Navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení soudu prvního i druhého stupně zrušil.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení exekuce, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem je pak dovolací soud vázán (včetně jeho obsahového vymezení) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Dovolatel tvrdí, že rozhodnutí je zásadně právně významné, ale hodnocením v dovolání obsažené argumentace k takovému závěru dospět nelze.
Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování (právních) otázek, jež jsou ve stadiu nařízení exekuce významné, uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe. Věcné posouzení návrhu na nařízení exekuce totiž zahrnuje pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je výkon rozhodnutí navrhován v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného, zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje výkon rozhodnutí nařízený nebo navržený jiným způsobem a zda právo není prekludováno.
Obecně přijímaný výklad ustanovení §71 odst. 3 správního řádu – uplatňovaný dovolatelem, byl – v případech, o který jde i v dané věci – radikálně změněn usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1966/2004, uveřejněným v časopise Soudní judikatura 5/2005 pod č. 82. V tomto rozhodnutí, jehož závěrů – a v tom se dovolatel mýlí, dovozuje-li opak – lze využít i na exekuci titulů vydaných přede dnem 16. 2. 2005 – a na nějž dovolací soud v plném rozsahu odkazuje, dospěl velký senát Nejvyššího soudu k závěru, že při soudním výkonu rozhodnutí správního úřadu, jímž bylo oprávněnému přiznáno právo, podléhající podle příslušných hmotněprávních ustanovení promlčení, se ustanovení §71 odst. 3 zákona správního řádu nepoužije. Nelze-li na jeho výkon vztáhnout ustanovení §71 odst. 3 správního řádu, nejsou v důsledku dány podmínky pro zastavení nařízené exekuce z důvodu uplynutí tříleté prekluzivní lhůty tam stanovené.
Dovolatelova námitka překážky věci pravomocně rozhodnuté (§159a odst.5 o. s. ř.), kterou se odvolací soud vůbec nezabýval, založit přípustnost dovolání taktéž nemůže, jelikož k vadě řízení podle §229 odst. 2 písm. b) o. s. ř. soud přihlédne, stejně jako k některým dalším tzv. zmatečnostním vadám, jen v případě – o který zde ovšem (viz výše) nejde – kdy je dovolání přípustné. Samotná vada podle §229 odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy (od 1. 1. 2001) způsobilým dovolacím důvodem není; je však důvodem k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Vzhledem k tomu, že právní předchůdce oprávněného podal proti povinnému na základě téhož exekučního titulu návrh na nařízení výkonu rozhodnutí a že usnesením Okresního soudu Praha – východ ze dne 10. 8. 2004, č. j. E 63/2001-56, byl výkon rozhodnutí zastaven podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. s odůvodněním, že podkladové rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu nelze vykonat po uplynutí tříleté lhůty stanovené v §71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o právním řízení (správní řád), je třeba připomenout, že překážka věci pravomocně rozhodnuté je dána i tehdy, došlo-li ke změně rozhodovací praxe soudů při řešení rozhodné právní otázky (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 25 Cdo 15/2008), v souzené věci otázky, jakému režimu podléhá právo na úhradu za poskytnuté telekomunikační služby.
Protože však napadené rozhodnutí je v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1966/2004, podmínky pro vyslovení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. splněny nejsou, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. února 2009
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu