ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.1784.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 1784/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. G., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému D. a.s., zastoupenému advokátkou, o 274.436,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C 420/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. ledna 2008, č. j. 9 Co 1033/2005-408, takto:
Rozsudek krajského soudu se ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v zamítavém výroku co do úroku z prodlení z částky 88.040,50 Kč ve výši 23% za dobu od 13. 8. 1998 do 26. 2. 2002, a ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaná (její právní předchůdce Č. B. Ú. n. L. a. s.) zaplatila 274.436,-Kč s 23% úrokem z prodlení od 13. 8. 1998 do zaplacení. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že mu žalovaná dala neplatnou výpověď z pracovního poměru, a že se proto domáhá náhrady mzdy za měsíce červenec 1998 až srpen 1999 v částce 219.425,- Kč, náhrady mzdy za nevyčerpanou dovolenou za rok 1998 v částce 7.589,- Kč, rozdílu ve vyplaceném odstupném v částce 18.587,- Kč, doplatku na hospodářském výsledku za rok 1997 v částce 6.000,- Kč, zálohy na hospodářský výsledek za rok 1998 v částce 5.000,- Kč, „příspěvku na dovolenou, respektive 14 plat“ v částce 4.000,- Kč a náhrady mzdy za nevyčerpanou dovolenou za rok 1999 v částce 13.835,- Kč.
Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 5. 12. 2001, č. j. 13C 420/99 – 165, žalované uložil zaplatit žalobci 251.849,- Kč s úrokem z prodlení 23% ročně od 13. 9. 1998 do zaplacení a „ve zbytku“ návrh zamítl; zároveň žalované uložil zaplatit žalobci náklady řízení 10.040,50 Kč a „státu - České republice, správě Okresního soudu v Ústí nad Labem“ soudní poplatek v částce 10.076,- Kč. Vyšel z toho, že žalovaná dala žalobci dopisem ze dne 26. 2. 1998 výpověď z pracovního poměru, která byla rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 15. 9. 1998, č. j. 15 C 659/98 – 35, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 4. 5. 1999, č. j. 29 Co 966/98-66, shledána neplatným právním úkonem. Žalobci proto náleží náhrada mzdy 219.425,- Kč, náhrada mzdy za nevyčerpanou dovolenou za rok 1998 a 1999, doplatek hospodářského výsledku za rok 1997 a záloha na hospodářský výsledek za rok 1998, celkem 251.849,- Kč; jinak považoval žalobu za nedůvodnou. Při posuzování úroku z prodlení vyšel z ustanovení §517 odst. 1, 2 obč. zák. ve spojení s §1 vládního nařízení č. 142/1994 Sb. a úrok z prodlení přiznal ve výši dvojnásobku diskontní sazby vyhlášené Č. n. b. (ve výši 23%) ode dne následujícího po dni, na nějž byla u žalované stanovena výplata („12. dne následujícího měsíce“), tedy ode dne 13. 9. 1998.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 29. 5. 2003, č. j. 9 Co 64/2002-207, rozsudek soudu prvního stupně „v napadené části“ (v přísudečném výroku a v nákladových výrocích) zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že z odůvodnění jeho rozhodnutí „není jasné“, na základě čeho dospěl k závěru, že žalobce má nárok i na jiná plnění než na náhradu mzdy podle ustanovení §61 zák. práce, že při zjišťování průměrného výdělku žalobce nevycházel z ustanovení §17 zákona č. 1/1992 Sb., že nezkoumal dobu trvání uplatněného nároku ve vztahu ke všem okolnostem případu, jakož i s ohledem na existenci další výpovědi z pracovního poměru, která byla žalobci žalovanou dána v květnu 1999, a že nezhodnotil, zda nárok žalobce, uplatněný v souvislosti s neplatností výpovědi z února 1998, po celou tuto dobu trval a pokud ano, zda šlo skutečně o nárok podle ustanovení §61 zák. práce anebo již o nárok podle ustanovení §130 zák. práce.
Okresní soud v Ústí nad Labem – poté, co usnesením ze dne 2. 6. 2005, č. j. 13 C 420/99-338, rozhodl, že v řízení na straně žalované bude pokračováno se společností D. p. Ú. k., a.s., (nyní D. a.s.) -rozsudkem ze dne 12. 9. 2005, č. j. 13 C 420/99-349, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 22. 10. 2007, č. j. 13 C 420/99-378, žalované uložil zaplatit žalobci 71.266,50 Kč „v hrubých“ s úrokem z prodlení 23% ročně od 13. 8. 1998 do zaplacení, do částky 195 580,50 Kč a úroku z prodlení 23% ročně od 13. 8. 1998 do zaplacení z částky 195.580,50 Kč žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, že žalovaná je povinna zaplatit „státu - České republice, správě Okresního soudu v Ústí nad Labem“ soudní poplatek v částce 2.850,- Kč a že žalované se vrací ze zálohy složené na náklady důkazu částka 100,- Kč. Znovu vyšel z toho, že žalovaná dala žalobci dopisem ze dne 26. 2. 1998 výpověď z pracovního poměru, která byla rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 15. 9. 1998, č. j. 15 C 659/98 – 35, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 4. 5. 1999, č. j. 29 Co 966/98-66, shledána neplatným právním úkonem. Vycházeje ze znaleckého posudku Ing. S. B., dospěl k závěru, že žalobci vznikl nárok na náhradu mzdy ve výši 159.307,- Kč. Od této částky však odečetl 88.040,50 Kč, neboť tuto částku žalovaná žalobci zaplatila „příkazem k úhradě“ ze dne 25. 2. 2002. Pro přiznání dalších uplatněných nároků (náhrada mzdy za nevyčerpanou dovolenou, hospodářský výsledek, doplatek odstupného) podle soudu prvního stupně „není opora v právních předpisech“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 17. 1. 2008, č. j. 9 Co 1033/2005-408, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, pokud jím byla žaloba zamítnuta do částky 101.594,60,-Kč s 23% úrokem od 13. 8. 1998 do zaplacení, změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci dalších 78.987,90Kč s 23% úrokem z prodlení od 13. 8. 1998 do zaplacení, a zrušil, pokud jím byla zamítnuta žaloba do částky 14.998,-Kč s 23% úrokem od 13. 8. 1998 do zaplacení; zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů za řízení před soudy obou stupňů. Shodně se soudem prvního stupně vyšel z toho, že žalovaná dala žalobci neplatnou výpověď z pracovního poměru, že žalobce dopisem doručeným žalované dne 9. 4. 1998 oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání, a že jsou tak splněny podmínky pro přiznání náhrady mzdy podle ustanovení §61 zák. práce. Tento nárok náleží žalobci za dobu od 1. 8. 1998 (den následující po uplynutí výpovědní lhůty) do 24. 6. 1999 (do právní moci rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 26. 2. 1998). Nárok za měsíc červenec 1998 a za období počínaje dnem 25. 6. 1999 posoudil podle ustanovení §130 zák. práce, neboť žalovaná, „přes jistotu, že pracovní poměr žalobce trvá, žalobci nepřidělovala práci ve smyslu §35 zák. práce“. Nesouhlasil s tím, jak soud prvního stupně stanovil průměrný výdělek žalobce. Za rozhodné období pro výpočet průměrného výdělku považoval II. čtvrtletí roku 1998 a „při pravděpodobném hrubém výdělku žalobce 90,-Kč za hodinu a při 1872 pracovních hodinách v období od 1. 8. 1998 do 24. 6. 1999, tj. za 10 měsíců a poměrnou část června“ stanovil „celkovou výši pravděpodobného hrubého příjmu žalobce na 168.480,-Kč“. Vycházeje ze stejného pravděpodobného výdělku přiznal žalobci za červenec 1998 částku 16.560,- Kč a za období od 25. 6. 1999 do konce srpna 1999 částku 37.079,- Kč. Za dobu od l. 7. 1998 do 31. 8. 1999 celkem 222.119,- Kč. „Spolu s poměrnou částí 13. a 14. platu, tj. měsíční částkou 2.333,-Kč za červenec až prosinec 1998 (celkem 13.998,-Kč), pak náhrada představuje celkem částku 236.117,-Kč“. Za poměrnou část dovolené v roce 1999 přiznal žalobci náhradu ve výši 2.177,90 Kč. Žalobci tak podle odvolacího soudu náleží celkem 238.294,90 Kč a nikoli 159.307,-Kč, jak dovodil soud prvního stupně. Po započtení částečného plnění žalované ve výši 88.040,50 Kč zbývá k úhradě 150.254,40 Kč; protože však z této částky bylo napadeným rozsudkem žalobci pravomocně přiznáno 71.266,50 Kč, k doplacení zbývá 78.987,90 Kč. Zrušení zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně co do částky 14.998,-Kč s úrokem z prodlení odůvodnil tím, že, jestliže soud prvního stupně napadeným rozsudkem „žalobě vyhověl do výše 71.266,50 Kč s příslušenstvím a do částky 195.580,50 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, překročil, v zamítavém výroku, předmět řízení o 14.998,-Kč“.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že v průběhu řízení žalovaná částečně uspokojila žalobcův nárok, když mu dne 26. 2. 2002 poskytla 88.040,50 Kč. Odvolací soud však pochybil, jestliže žalobci nepřiznal také úrok z prodleni ve výši 23% z částky 88.040,50 Kč ode dne 13. 8. 1998 do 26. 2. 2002. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v tomto rozsahu zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, neboť dovolání žalobce „neobsahuje formulaci jakékoli otázky zásadního právního významu“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu (proti výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v zamítavém výroku co do úroku z prodlení z částky 88.040,50 Kč ve výši 23% za dobu od 13. 8. 1998 do 26. 2. 2002) bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. dovolání přípustné (neboť dovolací soud se dosud k otázce úroku z prodlení podle ustanovení §256 odst. 2 zák. práce ve všech jejích souvislostech nevyjádřil), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání, a je-li dovolání přípustné, lze přihlédnout též k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.), přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu především z důvodů uplatněných v dovolání.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (skutková zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.), že žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaná zaplatila 274.436,-Kč s 23% úrokem z prodlení od 13. 8. 1998 do zaplacení. V průběhu řízení (dne 26. 2. 2002) žalovaná část žalobou uplatněného nároku ve výši 88.040,50 Kč žalobci zaplatila.
Podle ustanovení §256 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 31. 12. 2006 (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce – dále jen „zák. práce“), účastník, který včas a řádně neuspokojí nárok druhého účastníka, je v prodlení.
Podle ustanovení §256 odst. 2 věty první zák. práce účastník, jehož peněžitý nárok nebyl včas a řádně uspokojen, může požadovat úroky z prodlení ve výši stanovené pro občanskoprávní vztahy.
Podle ustálené judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 3. 2002, sp. zn. 21 Cdo 700/2001, uveřejněný pod č. 67 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2208/2000, uveřejněný pod č. 55 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002) nárok zaměstnance na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru vzniká nejdříve ode dne následujícího po dni, kdy měl podle neplatného rozvázání pracovního poměru pracovní poměr účastníků skončit, a to za předpokladu, že zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, a že žalobou podle ustanovení §64 zák. práce napadl platnost rozvázání pracovního poměru. Nárok na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru lze úspěšně uplatnit, jakmile nastala jeho splatnost (§10 a §19 zákona o mzdě) a zaměstnavatel se dostal do prodlení s jeho uspokojením (§253 zák. práce).
Protože v projednávané věci žalobce žalované oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání (dopisem ze dne 9. 4. 1998) a žalovaná mu neumožnila pokračovat v práci, vznikl mu nepochybně ode dne následujícího po dni, kdy měl podle neplatného rozvázání pracovního poměru žalobcův pracovní poměr skončit (po dni 31. 7. 1998) nárok na náhradu mzdy. V řízení bylo rovněž prokázáno, že žalovaná žalobcovy nároky dobrovolně neuspokojovala, a proto se žalobce jejich uspokojení domáhal žalobou ze dne 2. 12. 1999. Je tedy mimo pochybnost, že se žalovaná dostala do prodlení ve smyslu ustanovení §256 odst. 1 zák. práce. Zároveň žalobci vzniklo ve smyslu ustanovení §256 odst. 2 věty první zák. práce právo požadovat úroky z prodlení, které rovněž žalobou uplatnil. Sama okolnost, že žalovaná později z části žalobcův nárok uspokojila, má na existenci práva požadovat úroky z prodlení jen ten vliv, že úrok z prodlení může být soudním rozhodnutím přiznán ze zaplacených částek jen za dobu do jejich zaplacení. Odvolací soud tuto skutečnost přehlédl, a nepřiznal žalobci (v rozporu s ustanovením §256 odst. 2 věty první zák. práce) úrok z prodlení také částky 88.040,50 Kč za dobu od její splatnosti (od splatnosti jednotlivých nároků) do 26. 2. 2002, kdy žalovaná částku 88.040,50 Kč žalobci zaplatila.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není v dovoláním napadené části správný; Nejvyšší soud ČR jej proto v této části, jakož i v akcesorickém výroku o nákladech řízení, podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1, §243d odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.)
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. února 2009
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu