ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.595.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 595/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce P. B., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) H. R., 2) J. R., zastoupenému advokátem, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 34 C 300/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2007, č. j. 19 Co 73/2007-117, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 2.7.2003 se žalobce domáhal, aby bylo určeno, že „nebyly zjištěny důvody pro vydědění žalobce P. B.“, že „notářský zápis o vydědění je zpochybněn v datumu sepsání a datumu narození žalobce, a proto se stává neplatným,“ a že „žalobce P. B. je právoplatným dědicem po dědečkovi M. R.“. Uvedl, že jeho „dědeček pan M. R., důchodce, který zemřel 25.3.2002, zanechal listinu o jeho vydědění N 367/01, NZ 297/01, sepsanou dne slovy: patnáctého října rokudvoutisícíhoprvního, ale číslicemi 15.9.2001“; že „je tak datum sepsání notářského zápisu nejasné“; že „M. R. v notářském zápisu uvedl, že se žalobce narodil 13.10.1978, ač se skutečně narodil 13.10.1979“; že „pokud byl vyděděn P. B. narozený 13.10.1978, pak to není on a žádá, aby soud notářský zápis o jeho vydědění v celém rozsahu zrušil“; že „v notářském zápisu o vydědění se uvádí, že pana M. R. – dědečka nenavštěvoval“, že však „v roce 1997 onemocněla jeho maminka (dcera pana M. R.) rakovinou a tato nemoc si vyžádala jeho okamžitou účast na vedení společné domácnosti a to jak fyzickou, tak finanční“; že „žili z důchodu maminky a z peněz, které vydělal a které společně používali na provoz společné domácnosti“; že „postupně se zdravotní stav maminky natolik zhoršil, že uklízel, pral, žehlil, vařil, nakupoval a ještě zabezpečoval zdravotní službu, kdy trpěla nesnesitelnou bolestí“; že „tyto skutečnosti si prověřila i Česká armáda, která jej povolala jen na tříměsíční vojenskou službu“; že „maminka mu zemřela dne 16.8.2001 za krutých bolestí a krátce na to se snažil navštívit dědečka pana M. R., který jej vykázal z bytu s tím, že jej nezná, když se předtím o něj nestaral, ale jen o maminku a že přichází, aby získal jeho peníze a že má počítat s tím, že jej vydědí“; že „dědečkem mu bylo vyčítáno, že jeho maminka - žena žádnou pomoc nepotřebovala, že pomoc potřeboval on, nemocný muž“.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 22.10.2003, č. j. 34 C 300/2003-28 (správně č. j. 34 C 300/2003-31), zamítl „žalobu o určení, že nebyly zjištěny důvody pro vydědění žalobce P. B., že notářský zápis o vydědění je zpochybněn v datumu sepsání a datumu narození žalobce, proto se stává neplatným, že žalobce P. B. je právoplatným dědicem po dědečkovi M. R.“; současně uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 6.350,- Kč k rukám zástupce žalovaného. Vycházel ze zjištění, že „usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30.4.2003, sp. zn. 18 D 599/2002, bylo v řízení o dědictví po M. R., zemřelém dne 25.3.2002, uloženo žalobci, aby v době do jednoho měsíce po právní moci uvedeného usnesení podal u Obvodního soudu pro Prahu 5 proti žalovaným žalobu na určení, že je dědicem zůstavitele ve smyslu ustanovení §473 obč. zák., jako jeho vnuk“. Uvedl, že ještě před zahájením řízení poučil žalobce podle §5 o.s.ř. o tom, zda ve smyslu usnesení zdejšího soudu ze dne 30.4.2003, sp. zn. 18 D 599/2002-58, trvá na znění žalobního návrhu podané žaloby ve znění, v jakém byla podána“ a že „žalobce na znění žalobního návrhu setrval“. Poté dospěl k závěru že „v dané věci jde o určovací žalobu, a to ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř., která jako taková předpokládá k úspěšnému uplatnění subjektivního práva existenci naléhavého právního zájmu“; že „tento naléhavý právní zájem byl vymezen pravomocným usnesením zdejšího soudu ze dne 30.4.2003, sp. zn. 18 D 599/2002-58, s nímž byl žalobce seznámen“ a „jestliže žalobce za tohoto stavu věci ve své žalobě takto vymezený právní zájem nerespektoval, soudu nezbylo než žalobu jako nedůvodnou zamítnout“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 9.2004, č. j. 53 Co 283, 284/2004-56, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, ve výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a druhým žalovaným, a změnil, ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou, tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení; současně rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že žalobce je povinen zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 6.425,- Kč k rukám advokáta JUDr. V. K. Vycházel ze závěru, že „jakkoliv lze souhlasit se závěrem soudu prvního stupně v tom, že žalobce byl vázán rozhodnutím dědického soudu a že bylo proto jeho povinností domáhat se žalobou určení, že je dědicem po zůstaviteli po M. R., čemuž ne zcela dostál, nelze než především přisvědčit argumentaci druhého žalovaného v tom, že žalobce se určení svého práva domáhal po uplynutí lhůty stanovené dědickým soudem“; že „výše označeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 mu totiž bylo umožněno, aby žalobu na určení, že je dědicem zůstavitele, podal ve lhůtě do jednoho měsíce od právní moci usnesení“; že „usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30.4.2003 nabylo právní moci dne 29.5.2003“; že „řízení v dané věci bylo zahájeno podáním žaloby až 2.7.2003, tedy po skončení měsíční lhůty k uplatnění nároku, která marně uplynula dne 29.6.2003“; že „žalobce tedy nevyužil svého práva domáhat se určení, že je dědicem ve smyslu ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř., neboť včas v soudem stanovené lhůtě nepodal, jako ten z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, žalobu, jíž by bylo zahájeno řízení, v rámci něhož by byly posouzeny sporné skutečnosti rozhodné pro určení dědického práva“; protože „ve stanovené lhůtě nebyla žaloba podána, dědický soud bude pokračovat v řízení bez zřetele na dědice, jemuž byla povinnost uložena“.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 21. 3. 2006, č. j. 21 Cdo 2174/2005-82, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Uvedl především, že odvolací soud vycházel (výhradně) ze skutečností rozhodných pro závěr, zda žaloba byla žalobcem podána po uplynutí lhůty určené k podání takové žaloby soudem v řízení o dědictví po zůstaviteli ve smyslu ustanovení §175k odst. 2 o. s. ř., ačkoli žádný z účastníků v průběhu řízení před soudy obou stupňů tvrzení vztahující se k těmto skutečnostem neuplatnil; že tím odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Městský soud v Praze poté usnesením ze dne 2.7.2006, č. j. 16 Co 262/2006-90, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22.10.2003, č. j. 34 C 300/2003-28, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Uvedl, že „soud prvního stupně pochybil, když žalobu jako celek zamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu, aniž žalobce poučil o povinnosti tvrdit naléhavý právní zájem“; že „v průběhu odvolacího řízení upřesnil žalobce petit tak, aby přesně odpovídal výroku usnesení, kterým byl odkázán dědickým soudem k podání této žaloby, tedy žádal změnu žalobního petitu na určení, že žalobce je dědicem zůstavitele ve smyslu ustanovení §473 obč.zák. jako jeho vnuk“.
Obvodní soud pro Prahu 5, poté, co při jednání dne 6.9.2006, připustil změnu žaloby na určení, že „žalobce je dědicem zůstavitele ve smyslu ustanovení §473 obč.zák. jako jeho vnuk“, rozsudkem ze dne 6.9.2006, č. j. 34 C 435/2006-100, žalobu zamítl; současně uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů řízení 25.325,- Kč, k rukám jeho zástupce, a rozhodl, že žalovaný 1) nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze závěru, že „usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30.4.2003, č. j. 18 D 599/2002-58, bylo žalobci v řízení o dědictví po zůstaviteli uloženo podat do jednoho měsíce žalobu na určení, že je dědicem zůstavitele“; že „toto usnesení nabylo právní moci dne 29.5.2003“; že „žaloba byla podána až 2.7.2003, tedy po skončení měsíční lhůty“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28.3.2007, č. j. 19 C 73/2007-117, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6.9.2006, č.j. 34 C 435/2006-100, jako správný potvrdil; současně uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů odvolacího řízení 12.614,- Kč, k rukám jeho zástupce, a rozhodl, že žalobce a žalovaný 1) nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vycházel v zásadě ze stejných závěrů jako soud prvního stupně.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28.3.2007, č. j. 19 C 73/2007-117, podal žalobce dovolání. Namítá, že „soudy obou stupňů pochybily, jestliže bez ohledu na zjištěný právní zájem žalobce, jehož existence byla založena již situací pro žalobce nepříznivou, kdy on sám neměl možnost se stýkat se zůstavitelem a poskytovat mu event. pomoc, neboť ještě před dosažením osmnáctého roku věku se staral o dceru zůstavitele, tedy vlastní matku, jakož i bez ohledu na prokázaný skutkový děj žalobu zamítly“; že „již v průběhu předchozího řízení prokázal na své straně splnění všech podmínek potřebných k tomu, aby na něj ve smyslu příslušných zákonných ustanovení bylo hleděno jako na dědice“. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §41a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Podle ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř., závisí-li rozhodnutí o dědickém právu na zjištění sporných skutečností, odkáže soud usnesením po marném pokusu o smír toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou. K podání žaloby určí lhůtu. Nebude-li žaloba ve lhůtě podána, pokračuje soud v řízení bez zřetele na tohoto dědice.
Lhůta určená soudem v řízení o dědictví ve výroku usnesení podle §175k odst. 2 o. s. ř. je lhůtou soudcovskou. Tato lhůta může být soudem prodloužena, její zmeškání však nemůže být prominuto. K prodloužení lhůty dojde jen na základě rozhodnutí soudu vydaného před jejím uplynutím. Žalobu podanou po uplynutí lhůty stanovené ve výroku usnesení podle §175k odst. 2 o. s. ř. soud zamítne (srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.7.2004, sp. zn. 30 Cdo 493/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 84, ročník 2005).
K zachování lhůty pro podání žaloby o určení dědického práva stanovené soudem v rozhodnutí vydaném v řízení o dědictví ve smyslu ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. je nezbytné, aby žaloba nejpozději posledního dne lhůty došla soudu; na tom nic nemění skutečnost, že délku lhůty vymezuje svým rozhodnutím soud (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.2.2005, sp. zn. 29 Odo 741/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9, ročník 2006; usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 10.8.1998, sp. zn. I. ÚS 230/98, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS ČR pod č. 47, sv. 11).
Z výše uvedeného je zřejmé, že v daném případě soudy při posouzení otázek povahy lhůty stanovené soudem v rozhodnutí vydaném v řízení o dědictví ve smyslu ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. a důsledků marného uplynutí této lhůty, nesprávnost jejichž posouzení žalobce ne zcela zřetelně namítá, postupovaly v souladu s ustálenou judikaturou soudů. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto, z hlediska těchto právních otázek, nemůže mít zásadní význam (srov. §237 odst. 3 o.s.ř.).
S ohledem na to, že odvolací soud (i soud prvního stupně) opřel své rozhodnutí výhradně o závěr, že žaloba byla žalobcem v posuzovaném případě podána až po uplynutí lhůty stanovené soudem v rozhodnutí vydaném v řízení o dědictví ve smyslu ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř., nemohou zbývající námitky uplatněné dovolatelem v dovolání, netýkající se tohoto závěru, a proto pro posouzení věci nerozhodné, založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. února 2009
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu