ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.3033.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 3033/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně J. K., zastoupené advokátkou, proti žalovanému M. K., zastoupenému advokátkou, o vypořádání společného jmění, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 5 C 22/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. června 2006, č. j. 13 Co 191/2006-204, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rokycanech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
31. října 2005, č. j. 5 C 22/2003-178, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 8. března 2006, č. j. 5 C 22/2003-194, vypořádal společné jmění účastníků jako bývalých manželů tak, že výrokem pod bodem I. přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného budovu č. p. 31 – rodinný dům na st. parc. č. 45 v obci a k. ú. Š., zapsanou na LV č. 264 u Katastrálního úřadu pro P. k., Katastrální pracoviště R.,
a specifikované movité věci, výrokem pod bodem II. uložil žalovanému povinnost splnit závazek účastníků z úvěru č. 61/70848-3 poskytnutého Č. s., a. s., Oblastní pobočkou v P., a výrokem pod bodem III. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalované na vyrovnání podílů částku 670 000,- Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 22. června 2006, č. j. 13 Co 191/2006-204, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že za trvání manželství (uzavřeného 26. 8. 1989 a zaniklého rozvodem ke dni 30. 3. 2000) účastníci postavili předmětný rodinný dům. Pozemek, na němž se dům nachází, darovali rodiče žalovanému a ten jeho ideální polovinu daroval žalobkyni, takže nebyl součástí zaniklého společného jmění manželů (dále také „SJM“). Za trvání manželství účastníci pořídili ze společných prostředků movité věci ve výroku specifikované. Na ceně domu (2 200 000,- Kč) a movitých věcí (34 050,- Kč) se účastníci shodli. Ve shodě s jejich návrhy byl dům přikázán do vlastnictví žalovaného, jemuž byly přikázány i movité věci, které užívá. Žalovaný tak získal věci v hodnotě 2 234 050,- Kč. Od této částky bylo odečteno 330 400,- Kč, které žalovaný vynaložil ze svých oddělených prostředků na společný majetek, a 239 000,- Kč, které zaplatí po rozvodu manželství na společný dluh. Dále bylo odečteno 230 000,- Kč, což je vnos žalobkyně na společný majetek, který je žalovaný povinen jí zaplatit. Z čisté hodnoty majetku 1 434 650,- Kč, která žalovanému po odpočtu vnosů z dluhu zbývá, bylo žalovanému uloženo, aby zaplatil žalobkyni na vypořádání 440 000,- Kč, čímž žalovanému zůstala hodnota 994 650,- Kč, tedy dvojnásobek toho, co ze společného majetku získala žalobkyně. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že jde o případ, kdy je třeba odchýlit se od rovnosti podílů účastníků a s přihlédnutím k zásluze žalovaného o nabytí společného majetku přiznat mu podíl vyšší (§149 odst. 3 občanského zákoníku /dále „ObčZ“/). Žalovaný totiž požadoval, aby jako jeho vnos byla vypořádáno 1 075 000,- Kč, které zaplatili jeho rodiče v jeho prospěch v souvislosti se stavbou domu, a částka 140 550,- Kč, představující hodnotu jeho prací na udržení perfektního stavu domu a jeho zvelebení, které provedl po odchodu žalobkyně ze společné domácnosti. Požadavek ohledně vnosu 140 550,- Kč podle soudu prvního stupně neodpovídá zásadám, jimiž se řídí nabývání společného majetku, jeho užívání a údržba ve smyslu §143 odst. 1 písm. a), §144 a §145 odst. 1 ObčZ, neboť se týkala doby, po kterou žalovaný dům sám užíval. Zohledněna však byla částka 30 400,- Kč, zaplacená na splátkách úvěru matkou žalovaného v době od října 1997 do května 2000, kdy účastníci již spolu nežili, a dále částka 300 000,- Kč, uvedená v prohlášení účastníků a jeho rodičů z 27. 11. 1991. Svědeckou výpovědí matky žalovaného bylo totiž prokázáno, že finanční výpomoc směřovala vůči celé rodině žalovaného se záměrem zajistit synovi a jeho rodině (tedy i žalobkyni) bydlení v těsné blízkosti tak, aby později mohlo být z jejich strany o ně postaráno. Navíc účastníci vedli s rodiči žalovaného společnou domácnost, a to i po odstěhování do postaveného domu, obě rodiny dávaly finanční prostředky dohromady a finanční záležitosti řešila matka žalovaného. Odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně, že důsledkem této nestandardní situace je i to, že měla v držení objednávky prací a doklady o platbách na stavbu rodinného domu, avšak nelze jednoznačně stanovit výši výhradního finančního podílu rodičů žalovaného. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně nepominul okolnost, že účastníci by hodnot tvořících společný majetek nedosáhli bez značné finanční výpomoci rodičů žalovaného a že ji zohlednil stanovením vyššího podílu žalovaného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a uvádí, že uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 OSŘ. Podle obsahu (§41 odst. 2 OSŘ) však namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ) a že v řízení došlo k vadě, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vytýká odvolacímu soudu, že převzal nesprávně zjištění o tom, kolik a jaké prostředky byly vynaloženy z výlučných prostředků účastníků na majetek společný. Zásadně významným činí podle jeho názoru rozsudek odvolacího soudu otázky, „zda a jak při vypořádání SJM přihlížet ke vnosům každého z manželů, které byly vynaloženy za trvání manželství na společné věci, zda věci pořízené výlučně z prostředků jednoho z manželů jsou společným majetkem či výlučným majetkem jen jednoho z manželů a zda se lze odchýlit od zásady rovnosti podílů každého z manželů s odůvodněním, že je nutné uznat neprokázané vnosy jednoho z manželů a neuznat prokázané vnosy druhého z manželů“. Žalovaný považuje také za nesprávné, že jako společné byly vypořádány v rozsudku soudu prvního stupně uvedené movité věci
a nejsou ani blíže identifikované. V rozsudku soudu prvního stupně nebyla také stanovena výše závazku z úvěru, který mu bylo uloženo zaplatit. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jsou soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno včas proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu řádně zastoupeným účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ).
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacího důvodu uvedeného v 241a odst. 2 písm. b) OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení.
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
K určení předmětu sporu o vypořádání zaniklého společného jmění manželů lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č.
C 2943, v němž konstatoval, že „v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů soud vypořádá jen ty věci (majetek) náležející do tohoto spoluvlastnictví, které účastníci učinili předmětem řízení“ (to platí i o řízení o vypořádání SJM).
Pokud není prokázán opak, má se za to, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří společné jmění manželů (§144 ObčZ v platném znění). Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu
sp. zn. 22 Cdo 2727/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č.
C 528). Na účastníkovi, který tvrdí, že určitá věc je ve společném jmění manželů, leží důkazní břemeno, že věc byla nabyta jedním z manželů za trvání manželství; pokud se toto nabytí prokáže a druhý z manželů tvrdí skutečnosti, které i v takovém případě věc ze společného jmění vylučují, bude na něm důkazní břemeno ohledně těchto skutečností (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2005, sp. zn. 22 Cdo 2615/2004, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 3698). Soudy obou stupňů postupovaly zcela v souladu s uvedenými závěry. Pokud dovolatel tvrdí, že ve sporu důkazní břemeno (v rozporu se závěry odvolacího soudu) unesl, pak jde již o námitku nesprávného skutkového zjištění (§241a odst. 3 OSŘ), kterou, jak uvedeno výše, nelze v tomto řízení uplatnit. Identifikace movitých věcí, přikázáných žalovanému, je postačující
i s přihlédnutím k tomu, že jde o věci, které jsou v jeho držení. Specifikován je také úvěr poskytnutý účastníkům za trvání manželství, jehož výše je uvedená v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
Řešení otázky, „zda a jak při vypořádání SJM přihlížet ke vnosům každého z manželů, které byly vynaloženy za trvání manželství na společné věci“, jednoznačně vyplývá ze znění §149 odst. 2 ObčZ, podle něhož je každý z manželů oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek. Jestliže žalovaný v této souvislosti uvádí, že nesouhlasí ze závěry soudů obou stupňů týkajících se prokázaných či neprokázaných vnosů účastníků na společný majetek, uplatňuje tím dovolací důvod podle §241a odst. 3 OSŘ, který však při posuzování přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) OSŘ uplatnit nelze. K tomu dovolací soud dodává, že v řízení bylo prokázáno, že výlučné prostředky žalobkyně byly použity na stavbu domu účastníků. Pokud žalovaný v dovolání tvrdí, že na jeho pořízení byla vynaložena částka „dosahující téměř 2 000 000,- Kč“, přičemž jeho obvyklá cena byla v řízení určena účastníky částkou 2 200 000,- Kč, je zřejmé, že ani sám nepředpokládá, a během řízení ani netvrdil, že by se jeho hodnota snížila. Proto ani nebylo nutné redukovat prostředky žalobkyně, které vynaložila na stavbu domu, v poměru, v němž došlo ke snížení jeho hodnoty. Jak již odůvodnil soud prvního stupně částka 140 550,- Kč nebyla žalovanému započítána, neboť jí použil na údržbu domu v době, kdy jej výlučně užíval, nikoliv na jeho dostavbu.
K námitce žalovaného, že finanční výpomoc jeho rodičů měla být posouzena jako vnos jeho výlučných prostředků do společného majetku, je třeba uvést, že přehlíží skutečnost, že se mu v řízení ani nepodařilo prokázat, že by ze svých výlučných prostředků do vypořádávaného jmění vložil částku převyšující 300 000,- Kč. Na druhou stranu ani žalobkyně nepopírala, že se o jeho nabytí a udržení zasloužil podstatně vyšší měrou, k čemuž soudy obou stupňů přihlédly v souvislosti s uplatněním principu zásluhovosti podle §149 odst. 3 ObčZ, jímž odůvodnily odklon od rovnosti podílů účastníků na jejich společném majetku. Ustanovení §149 odst. 3 ObčZ v platném znění o tom, k čemu soud při vypořádání společného jmění manželů přihlíží, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které
v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. V případě přípustnosti dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) OSŘ by pak dovolací soud mohl úvahu odvolacího soudu o zásluhách žalovaného na pořízení a udržení společného majetku přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti. O takový případ se však v souzené věci nejedná.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tak není podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ přípustné a dovolací soud je podle §218 písm. c) OSŘ odmítl.
Žalobkyni by podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ příslušela náhrada nákladů dovolacího řízení, ty jí však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. dubna 2009
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu