ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.4628.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 4628/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: L. Č. r., s. p., proti žalované: O. t., a. s., zastoupená advokátem, o 98.008,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 23 C 48/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. června 2008, č. j. 6 Cmo 412/2006-247, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 6. 2008, č. j. 6 Cmo 412/2006-247, k odvolání žalované potvrdil rozsudek ze dne 10. 7. 2006, č. j. 23 Cm 48/2000-196, jímž Krajský soud v Plzni uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 98.008,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu; odvolací soud rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se po doplnění dokazování ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o skutkovém stavu věci i s jeho právním posouzením, že žalovaná při své podnikatelské činnosti produkuje látky toxicky působící na lesní porosty a lesní půdu (SO2) a v důsledku působení těchto emisí (556,258 t SO2) vznikla v roce 1997 škoda na lesních porostech na území ČR, za kterou žalovaná odpovídá podle §420a odst. 2 písm. b) obč. zák. Vycházeje ze znaleckého posudku Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti J.-S., jenž se ztotožnil s daty a zjištěními obsaženými v posudku Prof. Ing. R. M., CSc., který vycházel z rozptylové studie RNDr. P. H. a výpovědí znalců a zástupce zpracovatele soudem ustanoveného znaleckého ústavu, shledal existenci příčinné souvislosti mezi emisí škodlivin žalovanou a škodami na lesních porostech a určil výši škody stanovené metodikou tzv. Gaussova matematického modelu. Podle soudu byly dostatečně prokázány všechny předpoklady odpovědnosti za škodu, žalovaná se ani po doplnění dokazování své odpovědnosti nezprostila, tj. neprokázala, že by uvedená škoda byla způsobena neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu anebo vlastním jednáním poškozeného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a které odůvodňuje podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v následujících otázkách. Namítá, že předmětné lesní porosty nejsou zahrnuty do práva hospodaření žalobce a nebyly mu pro vadu zřizovacích listin (rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR o založení státního podniku ze dne 11. 12. 1991, o převedení části majetku státního podniku ze dne 30. 10. 1992 a o přizpůsobení zakladatelské listiny státního podniku L. ČR ze dne 12. 8. 1997 s přílohou č. 1) nikdy do práva hospodaření státem svěřeny, a proto není dána aktivní věcná legitimace žalobce. Žalobcem tvrzená škoda tedy nemohla vzniknout na „jeho“ majetku, neboť on žádný takový neeviduje (v žádné formě nevede ve svém účetnictví); soudy obou stupňů měly při zjišťování aktivní věcné legitimace vyzvat žalobce k prokázání rozhodných skutečností a zkoumat zejména to, zda jeho majetek zahrnuje i lesní porosty, o kterých tvrdí, že jsou činností žalované poškozovány v období za rok 1997, a zda tento majetek je, resp. byl v roce 1997, ve vlastnictví státu. Dovolatelka má dále za to, že nárok na náhradu škody je vyloučen z důvodu absence evidence celkové hodnoty lesních porostů žalobcem před a po poškození, jíž se soudy obou stupňů nezabývaly, žalobce proto není oprávněn požadovat náhradu škody za snížení hodnoty majetku nulové hodnoty; navíc soudy připustily, aby žalobce tvrzenou škodu a její náhradu vypočítal podle předpisů zákona veřejného (zákona č. 81/1996 Sb.), nikoli podle příslušných ustanovení zákona občanského práva (zákona č. 151/1997 Sb.), když žalobce opírá svůj nárok o §420a obč. zák. Vytýká rovněž soudům obou stupňů, že rozhodly de facto o podílu dovolatelky na náhradě celkové škody vzniklé žalobci, aniž by byla zjištěna existence škody, příčina jejího vzniku, celková škoda vyjádřená v penězích, bez čehož však nelze rozhodovat o povinnosti k náhradě podílu na její výši, a to ani za použití ustanovení §136 o.s.ř.; soudy obou stupňů nepoučily ve smyslu §119a o.s.ř. žalobce o jeho povinnosti a nevyvodily z jeho nečinnosti relevantní závěr, a při rozhodování o povinnosti k náhradě podílu na části škody nepostupovaly ve smyslu §118a odst. 1 a odst. 3 o.s.ř. a zatížily tak řízení vadou, která v důsledku vedla k nerovnému postavení účastníků řízení, tj. porušení práva na spravedlivý proces tím, že na žalobci nebylo požadování splnění základní povinnosti. K témuž důsledku vedla podle dovolatelky i vada řízení spočívající v nezohlednění rozhodnutí odvolacího soudu v obdobné věci, jež sám odvolací soud označil za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, kdy v obdobné věci nárok na náhradu škody způsobené provozní činností na lesních porostech, spočívající ve snížení přírůstu lesního porostu, nepřiznal z důvodu nenaplnění předpokladů odpovědnosti za škodu, tj. příčinné souvislosti a výše škody, neboť konstatoval, že není podán důkaz o tom, čeho by poškozený v tom kterém roce dosáhl u určitého porostu, resp. u stromů, které jsou jeho součástí, kdyby na porosty negativně nepůsobily exhalace, neboť pouhý výpočet není důkazem. Konečně dovolatelka poukazuje na to, že ve svých výročních zprávách žalobce uvádí vysoké přírůsty dřevní hmoty (nejvyšší ve střední Evropě), jež jsou důvodem přidělení ratingu na úrovni Baa+/ACR (cituje z přílohy č. 7 Zprávy auditora o ověření účetní závěrky za rok 2000), a z toho důvodu je uplatnění nároku na náhradu škody za snížení přírůstu na dřevní hmotě v rozporu s dobrými mravy. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Podle ustanovení §243c odst. 2 o.s.ř., ve znění účinném od 23. 1. 2009 (část první, čl. II, bod 12, část věty za středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), obsahuje odůvodnění pouze stručný výklad důvodů, pro které je dovolání nepřípustné.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušující rozhodnutí, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., vyžadující, aby napadené rozhodnutí bylo po právní stránce zásadního významu. Důvody pro založení přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení Nejvyšší soud neshledal.
Dovolatelka zásadní právní význam napadeného rozhodnutí vymezila v několika bodech. Otázka aktivní věcné legitimace žalobce (státního podniku) k uplatnění nároku na náhradu škody vzniklou na lesních porostech byla vyřešena v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo 325/2002, publikovaném pod č. 46 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004, v němž bylo konstatováno, že státní podnik vykonávající právo hospodaření k lesům (s lesním národním majetkem) je aktivně věcně legitimován k uplatnění nároku na náhradu škody z imisí na lesním půdním fondu a na lesních porostech (§420a obč. zák.), a to dokonce i proti státu, který škodu způsobil. S těmito ustálenými judikatorními závěry Nejvyššího soudu je napadené rozhodnutí v souladu. Jestliže pak dovolatelka tvrdí, že k předmětným lesním porostům nemá žalobce právo hospodaření, neboť tyto skutečnosti z obsahu zřizovacích listin nelze seznat a žalobce jej v žádné formě neeviduje ve svém účetnictví, napadá rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění; námitka, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.), však přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže. Obdobný charakter z hlediska přípustnosti dovolání pak mají námitky dovolatelky, že chybí jakékoli záznamy o evidenci hodnoty lesních prostorů žalobcem před a po poškození poškozovaného prostoru, resp. chybí údaje o snížení hodnoty lesního porostu v důsledku poškození lesa v roce 1997, že celková škoda a její výše nebyla soudy v rámci nalézacího řízení zjištěna.
Označuje-li dovolatelka za právně významnou otázku prokázání vzniku a výše škody a vztahu příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a provozní činností žalované, je v první řadě zřejmé, že otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje, zda škodná událost (protiprávní úkon škůdce či právem kvalifikovaná skutečnost) a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný pod C 1025 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck). Právní posouzení příčinné souvislosti, které může spočívat ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, není dovoláním zpochybňována. Z vylíčení důvodů dovolání přitom vyplývá, že dovolatelka nesouhlasí především s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav v projednávané věci, a tvrdí, že z provedených důkazů skutkový stav ohledně výše škody, příčinné souvislosti a spoluzavinění žalobce nebyl zjištěn správně ani úplně. Jejímu tvrzení, že soudy neprovedly žádný důkaz, jímž by byla výše škody prokázána, nelze přisvědčit, neboť skutková zjištění v tomto směru čerpaly soudy obou stupňů především ze znaleckých posudků Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti J.-S., posudku Prof. Ing. R. M., CSc., který vycházel z rozptylové studie RNDr. P. H. jako důkazů provedených v řízení. Způsob zjištění výše škody pak odpovídá ustálené judikatuře dovolacího soudu k této otázce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo 325/2002, publikovaný pod č. 46 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004, a rozsudek téhož soudu ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. 25 Cdo 62/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí NS ČR, sv. 13, pod C 924). Na tom nic nemění ani nedůvodná výhrada, že žalobce výši škody způsobené podle §420a obč. zák. vypočítal podle předpisů zákona veřejného, nikoliv podle příslušných ustanovení zákona občanského práva. Zákon totiž nevylučuje, aby zvláštní předpis stanovil pravidla pro určení výše škody, za kterou je dána odpovědnost podle občanského zákoníku; rozlišení charakteru předpisů z hlediska soukromoprávního a veřejnoprávního je zde bez významu, jestliže konkrétní úprava směřuje ke stanovení pravidel použitelných ve sféře občanskoprávní odpovědnosti.
Zásadní právní význam rozhodnutí nemůže založit ani námitka, že odvolací soud vyvodil opačný právní závěr o příčinné souvislosti a výši škody na lesním přírůstu, než jaký dříve zaujal ve skutkově obdobné věci. Podle čl. 95 odst. 1 zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, je soudce při rozhodování vázán pouze zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu, přičemž z žádného ustanovení občanského soudního řádu nevyplývá, že by odvolací soud byl vázán svým právním názorem vyjádřeným byť i v předchozím zrušujícím rozhodnutí v téže věci (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, uveřejněné pod č. 80 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2008). To platí zejména v případě, kdy původní právní názor byl překonán pozdější publikovanou judikaturou Nejvyššího soudu. Bez významu je potom z tohoto pohledu i okolnost, že dřívější rozhodnutí označil odvolací soud za rozhodnutí zásadně právně významné.
Vytýká-li dovolatelka soudům obou stupňů, že postupovaly v rozporu s ustanovením §118a odst. 1 a 3 o.s.ř., neboť žalobce nevyzvaly k doplnění skutkových tvrzení a navržení důkazů a řádně ho nepoučily podle těchto ustanovení, a rovněž jej nepoučily ve smyslu §119a o.s.ř. a nevyvodily z nečinnosti žalobce relevantní závěr, nejedná se o dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., nýbrž o dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., totiž že soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tento dovolací důvod však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládá, neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné, což není tento případ.
Konečně k námitce dovolatelky, že uplatnění náhrady škody za snížení přírůstu na dřevní hmotě je v rozporu s dobrými mravy, protože ve svých výročních zprávách žalobce uvádí vysoké přírůsty dřevní hmoty (nejvyšší ve střední Evropě), jež jsou důvodem přidělení ratingu na úrovni Baa+/ACR, dovolací soud nemůže s ohledem na tzv. zákaz novot v dovolacím řízení přihlížet, neboť ji dovolatelka nevznesla v průběhu nalézacího řízení a poukaz na výroční zprávy představuje nepřípustné uplatnění nové skutečnosti ve věci samé až v dovolacím řízení (§241a odst. 4 o.s.ř.).
Je tedy zřejmé, že nemá-li rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., není dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné, a dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalovaná neměla v dovolacím řízení úspěch, avšak žalobci žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. dubna 2009
JUDr. Petr Vojtek , v. r.
předseda senátu