ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.820.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 820/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. S., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) A. S., a 2) E. Š., o 77.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 6 C 226/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 3. května 2006, č. j. 47 Co 252/2002-256, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kroměříži částečným rozsudkem ze dne 29. 4. 2002, č. j. 6 C 226/98-205, zamítl žalobu vůči oběma žalovaným na zaplacení částky 77.500,- Kč s 19% úrokem z prodlení od 4. 4. 1996 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku na náhradu škody, spočívající v ušlém zisku za období od 4. 4. 1996 do 18. 11. 1996, k němuž mělo podle žaloby dojít tím, že žalovaní bez právního důvodu užívali podíl žalobce na movitém a nemovitém majetku tvořícím dřevařské závody v H. p. H. a znemožnili mu dosáhnout vyššího zisku. Žaloba ohledně dalších nároků směřovala i proti P. H., s. s r. o., O. D. a K. P., v průběhu řízení však došlo k prohlášení konkursu na majetek těchto žalovaných, soud prvního stupně proto řízení ve vztahu k nim přerušil. Vyšel ze zjištění, že na základě dohody o vydání a převodu majetku ze dne 1. 8. 1994 uzavřené mezi F. n. m. na straně jedné a žalobcem, žalovanými, A. S. a L. S. na straně druhé se žalobce stal spoluvlastníkem v rozhodnutí specifikovaných nemovitostí a věcí movitých sloužících k provozování dřevařských závodů. Dne 4. 4. 1996 byla mezi P. H., s. s r. o., jako nájemcem (stala se jím na základě nájemní smlouvy uzavřené dne 5. 8. 1995) a O. D. a K. P. jako podnájemníky uzavřena smlouva o podnájmu shora uvedených nemovitostí a věcí movitých. Dne 4. 6. 1996 byla na dobu určitou do 31. 12. 2001 mezi žalovanými (pronajímateli) a O. D. a K. P. (nájemci) uzavřena nájemní smlouva o nájmu těchto nemovitostí včetně věcí movitých nacházejících se v nich; dopisem ze dne 11. 6. 1996 žalobce těmto nájemcům sdělil, že shora uvedené věci movité a nemovité užívají neoprávněně. Soud prvního stupně shledal částečně důvodnou námitku promlčení, vznesenou oběma žalovanými, s tím, že k promlčení nároku na náhradu ušlého zisku za období od 4. 4. 1996 do 28. 10. 1996 došlo ve dvouleté subjektivní době, jejíž počátek se odvíjí přinejmenším ode dne 11. 6. 1996, kdy se žalobce nejpozději dozvěděl o tom, že mu vzniká tvrzená škoda; byla-li žaloba podána dne 29. 10. 1998, je nárok na náhradu ušlého zisku za období od 4. 4. 1996 do 28. 10. 1996 promlčen. Nárok na náhradu ušlého zisku za období od 29. 10. 1996 do 18. 11. 1996 pak není důvodný. Podle soudu prvního stupně totiž nelze uzavření nájemní smlouvy ze dne 4. 6. 1996 považovat za protiprávní jednání žalovaných, neboť jednali jako většinoví spoluvlastníci předmětných nemovitostí a věcí movitých (§139 odst. 2 obč. zák.) a nebylo prokázáno, že by porušili jinou právní povinnost nebo že by se na úkor žalobce bezdůvodně obohatili.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 3. 5. 2006, č. j. 47 Co 252/2002-256, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že žalobcem uplatněný nárok na náhradu ušlého zisku za období od 4. 4. 1996 do 28. 10. 1996 je promlčen ve dvouleté subjektivní promlčecí době a že předpoklady odpovědnosti za škodu podle §420 odst. 1 obč. zák. nejsou splněny. Předmětné nemovitosti vlastní žalovaní každý z ¼ (dohromady v rozsahu ½), zatímco žalobce pouze z 1/6; žalovaní tedy uzavřeli nájemní smlouvu ze dne 4. 6. 1996 jako většinoví spoluvlastníci v souladu s §139 odst. 2 obč. zák., menšinoví spoluvlastníci jsou povinni toto rozhodnutí respektovat, přičemž jim náleží podíl na zisku (nájemném) v poměru jejich spoluvlastnického podílu.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jež odůvodňuje podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a má za to, že „došlo k rozporu s příslušným hmotným právem a napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť jak soud prvoinstanční tak i odvolací neprovedly správná skutková zjištění a z nich následně nevyvodily řádně odůvodněné právní závěry“. Žalobce dovozuje, že škoda mu vznikla úmyslným jednáním žalovaných, a proto objektivní promlčecí doba činí deset let. Tvrdí přitom, že až dne 15. 11. 1996 obdržel nájemní smlouvu ze dne 4. 6. 1996, ze které teprve zjistil, že mu vznikla škoda a kdo ji způsobil (až dne 12. 11. 1996 za asistence Policie ČR byl vpuštěn na předmětné nemovitosti). Odvolacímu soudu rovněž vytýká pochybení v otázce hodnocení velikosti podílů, neboť vycházel jen z hodnocení podílů na nemovitém majetku a nezabýval se ani přes návrhy žalobce velikostí podílů na movitém majetku (strojní a technologické vybavení závodu, náhradní díly, dopravní technika atd.), kde žalovaní jsou spoluvlastníky výrazně minoritními, přičemž smyslem nájemní smlouvy ze dne 4. 6. 1996 byla následná výrobní činnost realizovaná právě prostřednictvím těchto movitých věcí. Konečně dovolatel namítá, že odvolací soud nezajistil důležité svědectví likvidátora P. H., s. s r. o., u soudního jednání. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
První žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že žalobcův podíl na nemovitém majetku činí 7,47% a na movitém - podle dohody o vydání a převodu majetku ze dne 1. 8. 1994 - 1/5, tedy také minoritní podíl. Navrhl proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí potvrdil.
Druhá žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že podíl na movitých věcech obou žalovaných činil 2/5, zatímco žalobcův 1/5, a jeho spoluvlastnický podíl na nemovitostech zapsaných na listech vlastnictví činil 1/6 (z nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 49 žalobce nic nevlastnil). Navrhla proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí potvrdil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž mu předcházel zrušující rozsudek odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. Nesprávné právní posouzení věci, které je zde jediným uplatnitelným důvodem dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Po právní stránce soudy obou stupňů odůvodnily promlčení nároku na náhradu ušlého zisku za období od 4. 4. 1996 do 28. 10. 1996 uplynutím subjektivní promlčecí doby, která počala běžet okamžikem, kdy se žalobce dozvěděl o vzniku škody (dne 11. 6. 1996 se nejpozději dozvěděl o tom, že mu vzniká údajná škoda), a uplynula před podáním žaloby. Z tohoto pohledu je právní posouzení otázky promlčení v souladu se zákonem (srov. §106 odst. 1 obč. zák.) i ustálenou judikaturou dovolacího soudu k počátku a běhu subjektivní promlčecí doby, takže nelze dospět k závěru, že by napadené rozhodnutí mělo po právní stránce zásadní význam. Bezpředmětná je dovolací námitka, že žalovaní škodu způsobili úmyslně, neboť tato okolnost by měla vliv na délku objektivní promlčecí doby, avšak ani její případné prodloužení nemůže nic změnit na tom, že před podáním žaloby marně uplynula doba subjektivní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1586/2007). Odvolací soud při respektování těchto obecných principů posuzoval otázku promlčení na základě konkrétních skutkových zjištění charakteristických pouze pro tento jedinečný případ, přičemž závěr, kdy se žalobce o vzniku škody dozvěděl (tvrdí, že až dne 15. 11. 1996 obdržel nájemní smlouvu, z níž teprve zjistil, že mu vznikla škoda a kdo ji způsobil), je otázkou skutkovou, opírající se o konkrétní skutkové zjištění. Uplatnění dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (tj. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování - srov. §241a odst. 3 o.s.ř.), však přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže (srov. §242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Ani ohledně nepromlčené části nároku na náhradu ušlého zisku za období od 29. 10. 1996 do 18. 11. 1996 - soudy obou stupňů posouzené jako nedůvodné - nejsou dovolací námitky způsobilé založit závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2608/2000, publikovaný pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003) dovodil, že rozhodnou-li spoluvlastníci většinou počítanou podle velikosti jejich podílů o nakládání společnou nemovitostí, není to samo o sobě porušením právní povinnosti ve smyslu §420 odst. 1 obč. zák., které by zakládalo odpovědnost za škodu vůči menšinovému spoluvlastníku. Konkrétní hodnocení velikosti podílů jednotlivých spoluvlastníků se pak odvíjí od jedinečného skutkového základu a má dopad jen do poměrů projednávané věci, nikoliv do rozhodovací praxe soudů vůbec, jak vyžaduje ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Navíc námitka dovolatele, že odvolací soud vycházel jen z hodnocení podílů na nemovitém majetku, a „nezabýval se ani přes návrhy žalobce klíčovou skutečností, a to velikostí podílů na movitém majetku (strojní a technologické vybavení závodu, náhradní díly, dopravní technika atd.)“, kde žalovaní jsou „spoluvlastníky výrazně minoritními“, představuje nepřípustně uplatněnou novou skutečnost ve věci samé až v dovolacím řízení (tvrzení o odlišné velikosti spoluvlastnického podílu na věcech movitých dovolatel v průběhu nalézacího řízení nevznesl), k níž dovolací soud nemůže s ohledem na tzv. zákaz novot v dovolacím řízení přihlížet (§241a odst. 4 o.s.ř.).
Konečně přípustnost dovolání nemůže založit ani dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., kterým odvolacímu soudu vytýká vadu řízení (že „nezajistil důležité svědectví likvidátora P. H., s. s r. o. u soudního jednání, přestože tento byl soudem řádně předvolán“); k námitkám tzv. jiných vad řízení Nejvyšší soud může přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř.).
Ze všech těchto důvodů neshledal dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. a dovolání žalobce přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. Žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalovaným v této fázi řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. února 2009
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu