ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.1202.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 1202/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce O. s. b. d. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému F. L., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu družstevního bytu, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 7 C 52/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. března 2007, č. j. 56 Co 473/2006-156, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.142,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. září 2003, č. j. 7 C 52/2002-54, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi žalobce z nájmu žalovaného k „bytu č. 17 o velikosti 3+1 v 7. podlaží (správně v 6. podlaží) domu na ulici O. 1212 v K. skládajícímu se ze tří pokojů, kuchyně, WC, koupelny, lodžie, chodby a sklepního boxu v suterénu domu“ (dále jen „předmětný byt,“ resp. „byt,“ a „předmětný dům,“ resp. „dům“), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím posledního dne třetího měsíce po právní moci rozhodnutí, uložil žalovanému a všem, kdo s ním bydlí, povinnost byt vyklidit a předat ho žalobci do patnácti dnů od zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 31. srpna 2004, č. j. 56 Co 123/2004-76, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně nejprve usnesením ze dne 18. listopadu 2004, č. j. 7 C 52/2002-87, připustil, aby do řízení na straně žalovaného přistoupila I. M. (dále jen „původní žalovaná“), a následně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 11. dubna 2005, č. j. 7 C 52/2002-109, ve spojení s usneseními ze dne 25. května 2006, č. j. 7 C 52/2002-137, a ze dne 18. srpna 2006, č. j. 7 C 52/2002-139, přivolil k výpovědi ze společného nájmu žalovaného a původní žalované k předmětnému bytu, určil, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, uložil žalovanému a původní žalované povinnost byt vyklidit, a to žalovaný do patnácti dnů od zajištění přístřeší a žalovaná do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že žalovaný a původní žalovaná jako společní nájemci předmětného bytu a společní členové družstva žalobce nezaplatili nájemné a úhrady za služby spojené s užíváním bytu nejméně od února 1999 do ledna 2002, že ke konci ledna 2002 činil jejich dluh 74.846,- Kč a že jejich manželství bylo pravomocně rozvedeno a dvě nezletilé děti pocházející z manželství byly svěřeny do výchovy původní žalované. Zjistil rovněž, že původní žalovaná je nyní nájemkyní obecního bytu s nájemní smlouvou na dobu neurčitou, že v předmětném bytě nemá žádný majetek a ani své osobní věci, že žalovaný je maďarským státním příslušníkem bydlícím v České republice od svých devatenácti let, že v České republice nemá jinou možnost bydlení, že nájemné z bytu neplatí dlouhodobě nejprve z důvodu nezaměstnanosti a posléze pro nemoc a že s původní žalovanou nebyl ani schopen se na placení nájemného domluvit. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že je naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době dání výpovědi z nájmu bytu /a ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb./ (dále jen „obč. zák.“); proto k výpovědi z nájmu bytu přivolil. Vyklizovací povinnost původní žalované nepodmínil zajištěním bytové náhrady (neboť je nájemkyní obecního bytu) a žalovanému, který nemá ve výchově nezletilé děti pocházející z manželství, přiznal podle §712 odst. 5 věty první obč. zák. přístřeší, a to po zohlednění skutečnosti, že povinnosti vyplývající z nájmu bytu neplní dlouhodobě.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. března 2007, č. j. 56 Co 473/2006-156, citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k původní žalované zrušil a řízení proti ní zastavil (výrok I.), připustil změnu žaloby učiněnou u odvolacího jednání dne 22. března 2007 (výrok II.), ve vztahu k žalovanému změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu, určil, že nájemní poměr žalovaného skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a uložil žalovanému povinnost byt vyklidit do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty od zajištění přístřeší (výrok III.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výroky IV., V. a VI.).
Po rozhodnutí soudu prvního stupně žalobce podáním ze dne 7. listopadu 2006 vzal žalobu proti původní žalované zpět se zdůvodněním, že žalovaní uzavřeli dne
30. ledna 2006 mimosoudní dohodu o zrušení práva společného nájmu předmětného bytu, podle níž se výlučným nájemcem bytu a členem družstva stal žalovaný; původní žalovaná se zpětvzetím žaloby souhlasila. Vzhledem k tomuto dispozitivnímu úkonu žalobce odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k původní žalované zrušil a řízení vůči ní zastavil. Zároveň připustil – s odkazem na ustanovení §95 ve spojení s ustanovením §211 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) – změnu žaloby, kterou žalobce učinil ve vztahu k žalovanému u odvolacího jednání dne 22. března 2007. Poté dovodil, že žalobce je v dané věci aktivně věcně legitimován a že pasivně věcně legitimován je ke dni rozhodování odvolacího soudu žalovaný jako výlučný nájemce předmětného bytu. Dále rovněž dovodil, že žalovaný a původně žalovaná neplacením nájemného hrubě porušovali povinnosti vyplývající z nájmu bytu; proto je – nyní ve vztahu k žalovanému – naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. Za této situace žalobě ve vztahu k němu vyhověl; jeho vyklizovací povinnost vázal na poskytnutí přístřeší, neboť zde nejde o rodinu s nezletilými dětmi (§712 odst. 5 věty první obč. zák.).
Proti výrokům II., III., IV. a V. rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Namítl, že mu postupem odvolacího soudu byla odňata možnost zúčastnit se jednání v dané věci, a to tím, že odvolací soud i přes jeho žádost doloženou průkazem práce neschopného odvolací jednání neodročil. Poté uvedl, že žalobce se vůči němu choval v rozporu s dobrými mravy; zneužil totiž jeho rodinnou krizi (kterou on sám nezavinil) k tomu, aby jej cíleným jednáním připravil o předmětný byt. Poukázal na to, že původní žalovaná dostávala od něj finanční prostředky na nájemné, které však neplatila; následně ze společné domácnosti odešla a získala obecní byt. Ačkoliv tyto okolnosti byly v řízení tvrzeny, odvolací soud se posouzením otázky rozporu výpovědi z nájmu bytu s dobrými mravy nezabýval. Měl rovněž za to, že v jeho případě jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro přiznání bytové náhrady ve formě náhradního ubytování. Spatřoval je především v tom, že je cizincem a jako takový musí mít evidován trvalý pobyt v místech určených k bydlení, a dále rovněž v tom, že náhradní ubytování je podmínkou pro důstojný styk s dětmi. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (ve výrocích II., III., IV. a V) zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že řízení netrpí žádnými vadami, neboť žalovaný byl v řízení zastoupen advokátem, který byl přítomen jednání odvolacího soudu. Dále uvedl, že „pro výpověď z nájmu bytu je nerozhodné, kdo z nájemců (žalovaných) dluh způsobil“, a že „nelze hodnotit chování žalované a její opuštění společné domácnosti tak, že za to může žalobce a jeho výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy.“ Vyjádřil přesvědčení, že v případě žalovaného nejsou dány žádné důvody zvláštního zřetele hodné pro přiznání bytové náhrady v jiné formě než je přístřeší. Navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Rozhodnutí, jímž odvolací soud připustil změnu žaloby (výrok II. napadeného rozsudku), a také rozhodnutí o nákladech řízení (výroky IV. a V. napadeného rozsudku) mají (a to i v případě, že jsou součástí výrokové části rozsudku), jde-li o jejich formu, povahu usnesení (§167 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s §211 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. nemůže být dovolání proti výrokům II., IV. a V. napadeného rozsudku přípustné už proto, že usnesení o připuštění změny žaloby
a usnesení o nákladech řízení nejsou rozhodnutími ve věci samé. Pojem „věc sama” je totiž právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně tak, že jde o předmět, ohledně něhož se řízení vede – tedy žalobou uplatněný nárok, o němž má být v řízení věcně rozhodnuto.
Přípustnost dovolání proti výrokům II., IV. a V. napadeného rozsudku však nelze opřít ani o další ustanovení občanského soudního řádu upravující přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. §238 odst. 1, §238a odst. 1, §239 o.s.ř.).
Z řečeného vyplývá, že dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud připustil změnu žaloby, není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinném od 1. ledna 2001 přípustné; stejně tak není přípustné dovolání proti usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení. Ostatně ke stejnému právnímu závěru ohledně přípustnosti dovolání proti rozhodnutí o nákladech řízení dospěl dovolací soud již v usnesení ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněném pod č. 88 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, v daném případě jeho napadenému výroku III., je upravena v ustanovení §237 o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku je založena na zásadě diformity (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí ve věci byly posouzeny soudy obou stupňů rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům těmito rozhodnutími jsou podle jejich závěrů odlišné. Pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem měnícím, není rozhodující to, jak odvolací soud formuloval rozsudečný výrok či uvedl-li v odůvodnění rozsudku, že postupoval podle §219 o.s.ř. nebo podle §220 o.s.ř. Rozhodujícím hlediskem není ani to, zda odvolací soud považoval rozhodnutí soudu prvního stupně za věcně správné nebo nesprávné, nýbrž to, zda posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků po obsahové stránce jinak (odlišně) než soud prvního stupně. Odlišností se přitom nemyslí rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva účastníků (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod č. 52 v sešitě č. 9 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn.
20 Cdo 1655/99).
V posuzovaném případě odvolací soud neposoudil práva a povinnosti účastníků řízení (žalobce a žalovaného) jinak než soud prvního stupně; ostatně i z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že se plně ztotožnil s právními závěry, které soud prvního stupně zaujal ve vztahu k žalovanému v rozsudku ze dne 11. dubna 2005, č. j. 7 C 52/2002-109. Z tohoto důvodu nemůže jít o nesouhlasná rozhodnutí ve smyslu §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Proto napadený rozsudek je ve vztahu mezi žalobcem
a žalovaným, tj. v napadeném výroku III., rozsudkem potvrzujícím. Za této situace nemůže být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že soud prvního stupně svým druhým rozsudkem nerozhodl jinak než v dřívějším (zrušeném) rozsudku (v obou případech šlo ve vztahu k žalovanému o vyhovující rozsudky).
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle
§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Přitom k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. (v dovolání – vzhledem k jeho obsahu – byla uplatněna vada podle §229 odst. 3 o.s.ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti), jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) zásadně nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08). Zbývá dodat, že uplatněná vada je důvodem žaloby pro zmatečnost (§229 a násl. o.s.ř.).
Na základě skutkového zjištění, že žalovaný a původní žalovaná jako společní nájemci předmětného bytu a společní členové družstva žalobce nezaplatili nájemné
a úhrady za služby spojené s užíváním bytu nejméně od února 1999 do ledna 2002 a že ke konci ledna 2002 činil jejich dluh 74.846,- Kč, odvolací soud shodně se soudem prvního stupně usoudil na naplněnost výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. v podobě nezaplacení nájemného a záloh na plnění spojená s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce. Jestliže na podkladě skutkového zjištění o nezaplacení dlužného nájemného ani v průběhu odvolacího řízení pokládal odvolací soud za správný rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo k výpovědi z nájmu bytu přivoleno, zabýval se, byť nikoli výslovně, rovněž posouzením, zda výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Pokud pak dovolatel – s poukazem na okolnosti uvedené v dovolání – zastává názor, že výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy, Nejvyšší soud konstatuje, že soudní praxe se ustálila v názoru, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004). Uvedený právní názor sdílí Nejvyšší soud i v projednávané věci.
Pro úplnost však je zapotřebí připomenout, že Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 21. dubna 1998, sp. zn. 26 Cdo 471/98, uveřejněném na straně 425 v sešitě č. 8 z roku 1998 časopisu Právní rozhledy, dovodil, že nezaplatil-li nájemce bytu nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce (§711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) výlučně z důvodu objektivně existující tíživé sociální situace a byla mu proto dána výpověď z nájmu bytu, avšak v době soudního řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu dlužné nájemné uhradí a nadále nájemné řádně platí, není vyloučeno posoudit jednání pronajímatele, který nadále na výpovědi trvá, jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy. Objektivní existence tíživé sociální situace a příčinná souvislost této situace s neplacením nájemného však musí být postaveny najisto. Ustálená judikatura kromě toho dovodila, že nepříznivá sociální situace nájemce, jejímž důsledkem bylo neplacení nájemného, nemůže sama o sobě vést k závěru, že výpověď pronajímatele z nájmu bytu daná nájemci pro neplacení nájemného, je v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. února 2002, sp. zn. 26 Cdo 2173/2002, uveřejněný pod C 1702 ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). O tom, že soudní praxe je v tomto směru ustálena, svědčí i rozhodnutí Nejvyššího soudu např. z 26. dubna 2006, sp. zn. 26 Cdo 452/2005, ze 14. června 2006, sp. zn. 26 Cdo 900/2005, z 20. září 2006, sp. zn. 26 Cdo 1832/2006, z 16. ledna 2007, 26 Cdo 3299/2006, a z 24. října 2007, sp. zn. 26 Cdo 3273/2006.
Zásadně právně významné nelze napadené rozhodnutí shledat ani v otázce formy bytové náhrady pro žalovaného. Judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. dubna 2001, sp. zn. 26 Cdo 2263/99, uveřejněný pod C 394 ve svazku 4 Souboru rozhodnutí Nejvyšší soudu, rozsudek ze dne 24. července 2001, sp. zn. 26 Cdo 636/2000, uveřejněný pod C 642 ve svazku 8 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu) je ustálena v názoru, že skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele z důvodu hrubého porušování povinnosti nájemce vyplývající z nájmu bytu (§711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.), nemůže soud podle §712 odst. 5 věty druhé obč. zák. vázat povinnost nájemce k vyklizení bytu na zajištění náhradního ubytování či náhradního bytu, nejde-li o rodinu s nezletilými dětmi. Přiznání jiné formy bytové náhrady než přístřeší nepřichází v takovém případě v úvahu ani na základě §3 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2003, sp. zn. 26 Cdo 545/2003, uveřejněný pod C 1875 ve svazku 25 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání proti napadenému výroku III. ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Lze uzavřít, že dovolání proti výrokům II., III., IV. a V. napadeného rozsudku není přípustné, a proto je dovolací soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovaného, který zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 342,- Kč představující 19 % DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 16. dubna 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu