ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.1571.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 1571/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně m. č. P., zastoupené advokátem, proti žalované E. H., zastoupené advokátem, o vyklizení nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 6 C 103/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2007, č. j. 29 Co 305/2007-236, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se původně domáhala přivolení k výpovědi z nájmu žalované k bytu č. 1, o velikosti 2+1 s úplným příslušenstvím v domě č.p. 134, v P., Vinořské náměstí.
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 18. 9. 2002, č.j. 62 Co 321/02-79, potvrdil vyhovující rozsudek ze dne 19. 3. 2002, č.j. 6 C 131/2000-64, kterým Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) žalobě vyhověl, přičemž povinnost žalované k vyklizení označeného bytu vázal na zajištění náhradního bytu.
K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky (soud dovolací) rozsudkem ze dne 17. 5. 2004, č.j. 26 Cdo 1817/2003-125, rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně – poté, co připustil změnu žaloby tak, že žalobkyně se namísto přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá vyklizení ve výroku specifikovaných místností – rozsudkem ze dne 23. 3. 2006, č.j. 6 C 103/2004-170, uložil žalované povinnost vyklidit místnosti, které užívá jako byt o velikosti 2+1, sestávající se z místností o velikosti 21 m2, 20 m2, 7 m2 a 5 m2, nacházející se v 1. nadzemním podlaží domu č.p. 134, Vinořské náměstí v P. (dále též „předmětné místnosti“, resp. „místnosti“ a „předmětná nemovitost“, resp. „nemovitost“) a vyklizené předat žalobkyni do 30-ti dnů od právní moci rozsudku; zároveň rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 16. 10. 2007, č.j. 29 Co 305/2007-236, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ve shodě se soudem prvního stupně vzal zejména za prokázáno, že žalobkyni přísluší k předmětné nemovitosti, jejímž vlastníkem je hlavní město P., právo hospodaření, že její právní předchůdce uzavřel dne 24. 8. 1973 s žalovanou a jejím tehdejším manželem P. H. dohodu o odevzdání a převzetí bytu o dvou pokojích a kuchyni s příslušenstvím v této nemovitosti (dále „Dohoda z roku 1973“), že v ní nebyla stanovena úhrada za užívání bytu s tím, že uživatelé budou bezplatně provádět v nemovitosti domovnické práce, že žalovaná i po odstěhování manžela tyto práce vykonávala, že jí v roce 1999 žalobkyně oznámila, že o další výkon prací již nemá zájem, a vyzvala ji k uzavření nájemní smlouvy a k placení nájemného a úhrad za služby spojené s užíváním předmětné nemovitosti, což žalovaná odmítla. Dále vzal za zjištěno, že dne 1. 3. 1973 vydal odbor výstavby ONV P. stavební povolení ke stavbě předmětné nemovitosti, že dne 29. 3. 1974 se konalo místní šetření za účelem uvedení stavby do trvalého provozu (užívání) se závěrem, že do doby doložení revizní zprávy hromosvodu nebude kolaudační výměr vydán, a že vzhledem k tomu, že žalovaná odmítá nemovitosti zpřístupnit, nelze kolaudační řízení dokončit. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že Dohoda z roku 1973 je absolutně neplatná podle §39 obč.zák., neboť jí nepředcházelo ve smyslu ustanovení §154 a §155 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991 rozhodnutí o přidělení bytu vydané místním národním výborem (jiným příslušným orgánem); navíc předmětné místnosti nebyly bytem (dle §62 tehdy platného zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty), neboť nebylo prokázáno, že by byly rozhodnutím stavebního úřadu určeny k trvalému bydlení. Žalované proto nevzniklo právo osobního užívání bytu, jež by se následně - účinností zákona č. 509/1991 Sb., transformovalo na právo nájmu bytu, a užívá tak předmětné místnosti bez právního důvodu. Vzhledem k tomu shledal shodně se soudem prvního stupně žalobu na vyklizení důvodnou, a přisvědčil i jeho závěru, že nejsou dány důvody pro odepření výkonu práva žalobkyně pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. (užívá-li žalovaná předmětné místnosti, aniž by za jejich užívání platila úhradu po té, co žalobkyně v roce 1999 odmítla další výkon původně sjednaných prací a nabídla jí uzavření nájemní smlouvy), ani pro přiznání bytové náhrady na základě uvedeného ustanovení (podmiňovala-li žalovaná nabídku žalobkyně, že jí v zájmu smírného řešení zajistí bytovou náhradu požadavkem, že musí jít toliko o byt s regulovaným nájemným).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnila v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Naplnění prvého z uplatněných dovolacích důvodů spatřuje v tom, že soud prvního stupně nesplnil závazný pokyn dovolacího soudu vyslovený v jeho zrušujícím rozsudku, tj. doplnit dokazování ohledně bytu a právního vztahu k němu, a naopak připustil změnu žaloby, ačkoliv výsledky dosavadního dokazovaní nemohly pro ni tvořit podklad, že odvolací soud nerozhodl o její námitce podjatosti soudců odvolacího soudu, že ji nepředvolal a nevyslechl v rámci odvolacího řízení, a že se nezabýval její námitkou nezpůsobilosti právního zástupce žalobkyně k zastupování a jejím návrhem na přerušení řízení. Nesprávné právní posouzení shledává v tom, že se odvolací soud nedostatečně vypořádal s její námitkou, že Dohoda z roku 1973 je svou povahou a obsahem dohodou ve smyslu §51 obč.zák., a to jednoznačně ujednáním o výstavbě objektu s jedním bytem s následnými právy a povinnostmi jejich účastníků; o jinou dohodu se ani jednat nemohlo, neboť k datu jejího uzavření daný objekt (nemovitost) ani byt neexistoval a nebylo ani započato se stavbou. Dovolatelka má za to, že nesprávné právní posouzení má „svůj původ v nesprávném hodnocení důkazů“, které odvolací soud neodstranil; v této souvislosti poukazuje na okolnosti, k nimž soud přihlédl v rámci úvahy o aplikaci §3 odst. 1 obč.zák., na to, že nabyla (příp. spolu se svým bývalým manželem) vlastnické právo k předmětné nemovitosti (i k pozemku, na němž byla postavena) vydržením, a dále na investice vložené do nemovitosti a dovozuje, že jednání žalobkyně je v hrubém rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč.zák.). S poukazem na okolnosti uváděné dále v dovolání zpochybňuje existenci vlastnického práva žalobkyně k předmětné nemovitosti, a závěrem vyjadřuje přesvědčení, že byla nesprávně a v rozporu s hmotným právem posouzena otázka oprávněnosti jejího bydlení v předmětné nemovitosti. Navrhla, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně učinila návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Vyjádření k dovolání podáno nebylo.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnící řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o.s.ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně o změněné žalobě (na vyklizení předmětných místností) je jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř) nebo nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Právě takové nezpůsobilé dovolací důvody uplatňuje dovolatelka; to platí především ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., neboť k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/) a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 20. 10. 2005, sp.zn. 26 Cdo 181/2005, a z 13. 3. 2008, sp.zn. 26 Cdo 1425/2007, ve spojení s usneseními Ústavního soudu z 20. 7. 2006, sp.zn. III. ÚS 51/06, a z 25. 9. 2008, sp.zn. III. ÚS 1369/08).
Nezpůsobilý dovolací důvod rovněž představují námitky dovolatelky, jimiž zpochybňuje hodnocení provedených důkazů, neboť tyto obsahově směřují proti zjištěnému skutkovému stavu, a je jimi uplatňován dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Dovolatelka dále vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení Dohody z roku 1973 s tím, že vzhledem k její povaze a obsahu jde o dohodu ve smyslu §51 obč.zák., která jí zakládá právní důvod bydlení v předmětné nemovitosti.
Především je třeba uvést, že právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 21. 10. 1999, sp.zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, dále např. rozsudku z 31. 1. 2001, sp.zn. 20 Cdo 1145/99, a usnesení z 31. 10. 2002, sp.zn. 20 Cdo 2196/2001, a z 7. 10. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1881/2003). Otázka, k čemu směřovala vůle účastníků Dohody z roku 1973, je proto otázkou skutkovou, již nepřísluší dovolacímu soudu zkoumat v případě dovolání, jehož přípustnost je zvažována podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dále je třeba uvést, že právní závěr odvolacího soudu o absolutní neplatnosti Dohody z roku 1973 odpovídá ustálené judikatuře dovolacího soudu, která dovodila, že předpokladem platně uzavřené dohody o odevzdání a převzetí bytu ve smyslu ustanovení §154 a §155 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991, bylo rozhodnutí místního národního výboru o přidělení bytu; dohoda uzavřená bez tohoto rozhodnutí byla vzhledem k ustanovení §39 uvedeného předpisu neplatná (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 27. 3. 1997, sp.zn. 2 Cdon 335/97, uveřejněné pod č. 26 v příloze časopisu Soudní judikatura č. 10/1998, z 17. 7. 1997, sp.zn. 2 Cdon 837/97, z 27. 7. 2000, sp.zn. 26 Cdo 187/99, a z 20. 4. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1096/2004). Ostatně nehledě na to, předmětné místnosti v době uzavření této dohody ani fakticky neexistovaly, a nemohly být tudíž ani bytem, jak správně dovodil odvolací soud.
Námitkou dovolatelky, že odvolací soud neposoudil otázku možného nabytí jejího vlastnického práva k předmětné nemovitosti vydržením, nově vznesenou až v dovolání, se dovolací soud nezabýval, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá.
O návrhu na odklad vykonatelnosti (§243 o.s.ř.) napadeného rozhodnutí, jež neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobkyni nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. února 2009
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu