ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.2424.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 2424/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně m. č. P. 8, zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) V. N., a 2) V. N., zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 4/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. srpna 2006, č. j. 12 Co 212/2006-107, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.142,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 31. 10. 2005, č. j. 13 C 4/2004-83, přivolil k výpovědi z nájmu žalovaných k bytu č. 19 o velikosti 3+1, I. kategorie, v 8. podlaží domu č. p. 406 v P. 8, Bohnicích, Katovická 14 (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), určil, že nájem skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, a žalovaným uložil byt vyklidit do 15 dnů od zajištění přístřeší; současně rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 3. 8. 2006, č. j. 12 Co 212/2006-107, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že žalovaní jsou povinni byt vyklidit a vyklizený předat žalobci po uplynutí výpovědní lhůty do 15 dnů od zajištění přístřeší, jinak jej ve výroku o věci samé a výroku o nákladech řízení potvrdil; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ve shodě se soudem prvního stupně vzal za prokázáno, že žalovaní – společní nájemci předmětného bytu – žijí se svým synem v domě č. p. 594 v P. 9 - Kyjích, Splavné ulici (dále „dům v P. 9“), jehož je žalovaná spoluvlastnicí (v rozsahu 1/6), která se do něho odstěhovala koncem roku 2002 i se synem žalovaných a přihlásila se zde k trvalému pobytu, že jejich manželství trvá, že uzavřeli dne 20. 11. 2002 dohodu o výměně předmětného bytu s manžely D., která však nebyla žalobkyní schválena, že jmenovaní od roku 2004 v předmětném bytě bydlí bez souhlasu pronajímatele (žalobkyně) a jsou zde rovněž hlášeni k trvalému pobytu; tvrzení žalovaného, že byt stále užívá (společně s manžely D.) v řízení prokázáno nebylo. Na tomto skutkovém podkladě dospěl – ve shodě se soudem prvního stupně – k závěru, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“), byl naplněn, neboť žalovaný hrubě porušil povinnosti nájemce tím, že přenechal byt do podnájmu bez souhlasu pronajímatele manželům D. Vzhledem k tomu, že žalovaná má další byt z titulu spoluvlastnického práva k domu (v němž také bydlí) a žalovaný tak jako její manžel disponuje právním titulem k bydlení odvozeným od jejich rodinněprávního vztahu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 813/99, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, sp. zn. 26 Cdo 107/2000), byl naplněn i výpovědní důvod dle §711 odst. 1 písm. g) obč. zák., tj. že žalovaní mají dva byty a že se nejedná o případ, kdy by nebylo možno na nich spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt. Tím, že žalovaná předmětný byt od roku 2002, kdy se odstěhovala, neužívá, stejně jako žalovaný (který sice tvrdil, že byt užívá společně s manžely D., přičemž užívání bytu charakterizoval jako občasné pobývaní pouze v nočních hodinách za účelem přespání, což nelze považovat – i kdyby tomu tak skutečně bylo – za užívání bytu nájemcem obvyklým způsobem), byl naplněn i výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. Za vážný důvod pro neužívání, resp. občasné užívání bytu nelze považovat poskytnutí bydlení (bez souhlasu pronajímatele) cizím osobám. Zároveň dospěl k závěru, že (z důvodů uvedených v jeho rozhodnutí) nejsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., tj. pro odepření výkonu práva žalobkyně. Ztotožnil se s rozhodnutím soudu prvního stupně i v otázce bytové náhrady, tj. pokud vázal povinnost žalovaných předmětný byt vyklidit na zajištění přístřeší (§712 odst. 5 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 o. s. ř. a namítli, že odvolací soud nesprávně posoudil skutkový stav a věc nesprávně právně posoudil. Za otázky zásadního právního významu označují a) otázku, „zda přísluší manželovi, který není vlastníkem nemovitosti, které je vlastníkem (spoluvlastníkem) pouze druhý z manželů, právo bydlení v takovém domě, pokud v něm nikdy nebydlel a manželé navíc žijí v odloučení, a b) otázku, „zda lze považovat za hrubé porušení povinnosti nájemce vyplývající z nájmu bytu umožnění užívání tohoto bytu jiné osobě, která je v tíživé životní situaci, pokud je tato skutečnost oznámena pronajímateli, který sice k takovému pobytu nedal předchozí souhlas, avšak následně tento nedostatek nenamítal“. Odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) vytýkají nesprávné právní posouzení otázky naplnění uplatněných výpovědních důvodů; z provedených důkazů dle jejich názoru naopak vyplývá, že výpovědní důvody dány nebyly. Namítají, že žalovaný stále bydlí v předmětném bytě a nijak neporušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu; skutečnost, že v bytě bydlí i manželé D., je žalobkyni známa, a to vzhledem k tomu, že prostřednictvím svého obecního úřadu vykonává i státní správu v souvislosti se zákonem o evidenci obyvatel, a musela se tak dozvědět, že jmenovaní mají v bytě hlášen trvalý pobyt. Uvádějí, že není pravdou, že by měli dva nebo více bytů, neboť žalovaná je sice spoluvlastníkem domu, avšak z tohoto titulu nenáleží právo užívaní a bydlení i žalovanému, který v něm nebydlí, nevede s žalovanou společnou domácnost a velikost bytu ani neumožňuje, aby v něm spolu s žalovanou, synem a jejími příbuznými bydlel; po žalovaných tak nelze spravedlivě požadovat, aby užívali byt pouze jeden. Dovolatelé mají rovněž zato, že napadené rozhodnutí je v rozporu s ustanovením §3 odst.1 obč. zák., neboť odvolací soud provedl výklad a aplikaci této právní normy v daném případě příliš formalisticky, přičemž nepřihlédl k zásadě ochrany řádného nájmu bytu. Z obsahu dovolání se podává, že se domáhají zrušení napadeného rozsudku; současně požádali o odklad jeho vykonatelnosti.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání namítla, že dovolání není přípustné, neboť vymezené otázky zásadního právního významu nemají v dané věci pro právní posouzení věci žádný význam a dovolatelé zpochybňují skutková zjištění. Navrhla, aby dovolací soud – pokud dovolání neshledá nepřípustným – jej zamítl, stejně jako návrh na odklad vykonatelnosti.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolací soud se nejprve zabýval posouzením, zda rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Pro úvahu, jde-li o rozsudek (byť i jen zčásti) měnící, je rozhodující nikoli to, zda odvolací soud formálně rozhodl podle §220 o. s. ř., nebo zda postupoval podle §219 o. s. ř., nýbrž to, zda odvolací soud posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení po obsahové stránce jinak, než soud prvního stupně (shodně srov. též důvody rozhodnutí uveřejněných pod čísly 47 a 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998 a 1999). Odvolací soud sice formálně změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, avšak jen tak, že upřesnil, že povinnost žalovaných předmětný byt vyklidit do 15 dnů po zajištění přístřeší nastává až po uplynutí výpovědní lhůty. Odvolací soud tak posoudil po obsahové stránce práva a povinnosti účastníků shodně, a jeho rozsudek není (ani zčásti) rozsudkem měnícím; přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. není tudíž dána.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá již z toho důvodu, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř) nebo nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
První z otázek, tak jak byla dovolateli formulována, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá, neboť na jejím řešení (s ohledem na zjištěný skutkový stav, že žalovaní jako manželé vedou společnou domácnost v domě v Praze 9, který nelze – jak uvedeno v případě dovolání, jehož přípustnost je zvažována podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – zpochybnit) rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Pro úplnost lze dodat, že judikatura dovolacího soudu (vedle rozhodnutí citovaných odvolacím soudem též např. jeho rozsudky ze dne 8. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 839/2000, a ze dne 7. 6. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1544/2005) je ustálena v názoru, že manžel, který užívá za trvání manželství byt v domě ve (spolu)vlastnictví druhého z nich, odvozuje své právo v tomto bytě bydlet od existujícího rodinněprávního vztahu manželů.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá ani druhá z otázek označených za zásadně právně významné.
Soudní praxe je jednotná v názoru, že pro závěr o hrubém porušení povinnosti nájemcem ve smyslu §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. ve spojení s §719 odst. 1 obč. zák. je podstatné, zda pronajímatel nájemci dal v předepsané formě souhlas s přenecháním bytu (jeho části) do podnájmu. Nedostatek písemného projevu vůle pronajímatele činí přenechání bytu nájemcem jinému do podnájmu protiprávním (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99, uveřejněný pod č. 40 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002, a rozsudek ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1600/2000). K projevu vůle obce (pronajímatele), jež by směřovala k udělení písemného souhlasu pronajímatele s podnájmem bytu, nemůže bez dalšího dojít postupem pracovníka obce, který v souvislosti s plněním úkolů obce při výkonu státní správy podle zákona č. 135/1982 Sb. o hlášení a evidenci pobytu občanů (od 1. 3. 2000 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a o rodných číslech a o změně některých zákonů) vyznačil přechodný pobyt občana (podnájemce) v tomto bytě (srov. již citovaný rozsudek sp. zn. 20 Cdo 2492/99).
Závěr odvolacího soudu, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., spočívající v přenechání bytu nájemcem do podnájmu jiné osobě bez souhlasu pronajímatele, je naplněn tak zcela v souladu s hmotným právem a s ustálenou judikaturou; pro tento závěr je bez významu, zda pronajímatel věděl o tom, že byt byl dán do podnájmu, či z jakého důvodu dovolatelé byt do podnájmu dali.
Pokud pak dovolatelé namítají nesprávné posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je třeba poukázat na to, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, dále např. usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, a ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004).
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O návrhu na odklad vykonatelnosti (§243 o. s. ř.) napadeného rozhodnutí, jež neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalované, jejichž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z částky 342,- Kč představující 19 % DPH (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 12. února 2009
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc.
předsedkyně senátu