ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.4109.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 4109/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce A. Č., zastoupeného opatrovníkem, advokátem, proti žalované L. Č., zastoupené advokátkou, o vydání klíčů a umožnění spoluužívání bytu, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 7 C 1228/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. března 2007, č. j. 19 Co 407/2006-113, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.300,- Kč k rukám advokátky do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. listopadu 2004, č. j. 7 C 1228/2004-34, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vydat žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku klíče od „bytu č. 8 N. tř. 40 v H.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a ve stejné lhůtě mu umožnit spoluužívání bytu; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a o povinnosti žalované zaplatit státu soudní poplatek.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 24. srpna 2005, č. j. 19 Co 154/2005-56, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu – se závazným právním názorem – vrátil k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 29. května 2006, č. j. 7 C 1228/2004-95, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 7. března 2007, č. j. 19 Co 407/2006-113, citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně ve výroku
o věci samé potvrdil, změnil ho v nákladovém výroku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že manželství účastníků řízení bylo pravomocně rozvedeno, že rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 2. července 1995, sp. zn. 6 C 963/93, který nabyl právní moci dne 18. července 1995, bylo zrušeno právo společného nájmu účastníků k předmětnému bytu, výlučnou nájemkyní bytu byla určena žalovaná a žalobci byla uložena povinnost se z předmětného bytu vystěhovat do patnácti dnů po zajištění odpovídající bytové náhrady, že bytová náhrada byla žalobci zajištěna a že žalobce se navzdory výzvě nedostavil k převzetí zajištěného náhradního bytu. Dále zjistil, že v srpnu 1997 se žalobce se svou tehdejší družkou M. K. odstěhoval ke svým rodičům do Ch. na S., že tehdy si z předmětného bytu odvezl veškeré své věci a že vstupu do bytu se začal domáhat až poté, co se v roce 2004 vrátil ze S. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud dovodil, že ze strany žalobce jde o šikanózní výkon práva, neboť v minulosti nevyužil možnosti získat náhradní byt, navíc předmětný byt tehdy opustil s úmyslem se do něj již nevrátit a vstupu do bytu se začal domáhat až v roce 2004. Za této situace zamítavý rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce – nezastoupen advokátem – dovolání, které následně doplnil podáním ustanoveného advokáta. Přípustnost svého dovolání opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Uvedl, že k předmětnému bytu mu „nadále přináleží užívací právo, kdy řádné užívací právo mu k tomuto bytu bylo znemožněno ze strany L. Č., kdy se práva užívání domáhal i prostřednictvím Policie ČR“. V této souvislosti pak namítl, že „pravomocným rozsudkem soudu bylo rozhodnuto, že výlučným nájemcem bytu se stává žalovaná, ale žalobce se musí vyklidit z bytu … až mu bude zajištěn náhradní byt, k čemuž nedošlo“, a dodal, že v předmětném bytě má své osobní věci. Domníval se, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam; shledal ho „ve svém rovném postavení vůči žalované ohledně užívacího práva k bytu, kdy není respektován rozsudek a protiprávním jednáním žalované má znemožněno užívání bytu“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že „z provedených důkazů v této věci bylo již prokázáno, že žalobci byl náhradní byt přidělen, že jej odmítl a nepřevzal a také to, že se roky o bydlení ve sporném bytě nezajímal“. Jednání žalobce považovala za šikanózní a jeho dovolání za zjevně bezdůvodné. Navrhla, aby bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a os.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl ve výroku o věci samé potvrzen rozsudek, kterým soud prvního stupně rozhodl (ve věci samé) jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Dovolací soud zastává názor, že z obsahového hlediska (§41 odst. 2 o.s.ř.) lze uplatněné dovolací námitky podřadit pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř.
Podle §241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/
a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o.s.ř.), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení
§133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování
v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu
v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel brojil právě proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal svá skutková zjištění vztahující se k zajištění náhradního bytu a dále rovněž k tomu, zda má v předmětném bytě své osobní věci. Jinak řečeno dovolatel nesouhlasil se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem a v konečném důsledku nabídl vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jeho názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu věci.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů (přečtených listinných důkazů
a výpovědí svědků) vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Lze proto konstatovat, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkové závěry odvolacího soudu jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených
v ustanovení §132 o.s.ř. (ve spojení s §211 o.s.ř.). Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. půjde
v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního názoru, že žalobci již nesvědčí právo bydlet v předmětném bytě a že za této situace jde z jeho strany o šikanózní výkon práva.
Dovolací soud připomíná, že právní vztah, jenž je předmětem sporu
v projednávané věci, byl založen pravomocným rozsudkem Okresního soudu
v Hodoníně ze dne 2. června 1995, sp. zn. 6 C 963/93, jímž byla žalobci v souvislosti se zrušením práva společného nájmu předmětného bytu uložena povinnost byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění tam specifikované bytové náhrady.
Z uvedeného vyplývá, že podle citovaného rozsudku (jehož výrok je ve smyslu
§159a odst. 1 a 4 o.s.ř. závazný pro účastníky i pro všechny orgány) měl tedy žalobce právo v předmětném bytě bydlet do zajištění tam uvedené bytové náhrady. Nelze však opomenout, že ustálená soudní praxe již v minulosti dovodila, že „jestliže se ten, jemuž bylo rozhodnutím soudu uloženo byt vyklidit, dobrovolně z bytu vystěhuje, splnil tím svou povinnost a došlo k zániku závazku splněním. Nemůže tu už dojít k obnovení tohoto zaniklého závazku, ani k navrácení lhůty k jeho splnění a tím méně opětovnému oprávnění byt užívat do doby než bude přidělen náhradní byt nebo poskytnuto náhradní ubytování“ (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. října 1985, sp. zn. 3 Cz 28/85, uveřejněné pod č. 8 v sešitě č. 2 – 3 z roku 1987 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /citované rozhodnutí bylo uveřejněno rovněž pod č. 79 v příloze sešitu č. 16 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura/). K uvedenému právnímu názoru se přihlásil i Nejvyšší soud České republiky např. v usnesení z 10. února 2000, sp. zn. 26 Cdo 1372/99, a v rozsudcích z 27. června 2000, sp. zn. 26 Cdo 1330/98, z 13. května 2005, sp. zn. 26 Cdo 503/2004, z 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 337/2005, z 26. dubna 2006, sp. zn. 26 Cdo 2716/2005, a sdílí ho i v projednávané věci.
Lze uzavřít, že odvolací soud se v konečném důsledku od uvedené judikatury neodchýlil, jestliže na základě zjištěného skutkového stavu (jehož správnost se žalobci prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. nepodařilo zpochybnit) potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně; žalobci – vzhledem k uvedenému právnímu názoru – totiž v důsledku dobrovolného vystěhování již nesvědčí právo bydlení v předmětném bytě. Napadené rozhodnutí je tedy v této otázce výrazem standardní soudní praxe.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím užitých dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalobce k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření
k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky
v částce 3.000,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1, vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
O odměně a dalších nárocích opatrovníka žalobce (advokáta JUDr. M. Š.), který má ve smyslu §140 odst. 2 o.s.ř. vůči státu nárok na hotové výdaje
a odměnu za zastupování (popřípadě též náhradu za daň z přidané hodnoty) podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je příslušný rozhodnout soud prvního stupně.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 7. dubna 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu