ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.4903.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 4903/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně K. M., zastoupené advokátem, proti žalované M. D., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 112.929,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 C 264/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. srpna 2008, č. j. 19 Co 1382/2008-148, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací usnesením ze dne 30. července 2007, č. j. 19 Co 1817/2007-59, zrušil rozsudek (v pořadí první) ze dne 22. září 2005, č. j. 23 C 264/2005-30, jímž Okresní soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 112.929,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení účastnic; současně věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 7. dubna 2008, č. j. 23 C 264/2005-121, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 89.000,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 23.929,- Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastnic (výrok III.).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 5. srpna 2008, č. j. 19 Co 1382/2008-148, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III., konstatoval, že ve výroku II. zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně za zjištěno, že dne 13. ledna 1999 uzavřely tehdy nezletilá žalobkyně jako pronajímatelka zastoupená matkou V. M. a žalovaná jako nájemkyně nájemní smlouvu (dále jen „nájemní smlouva“), jejímž předmětem byl „dům č. p. 2527/83 se st. parcelou č. 681/3 a zahradou p. č. 681/2 v k. ú. Č. B.“ (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“ a „nemovitosti“), že nájemní smlouva byla uzavřena na dobu od 1. února 1999 do 31. ledna 2001 s měsíčním nájemným ve výši 13.000,- Kč a že v nájemní smlouvě se účastnice dohodly, že s žalovanou bude v domě bydlet její manžel Y. D. (který nájemní smlouvu rovněž podepsal) a že nájemní smlouvu lze prodloužit písemnou dohodou smluvních stran. Dále zjistil, že dodatkem ze dne 20. listopadu 2000 uzavřeným mezi žalobkyní zastoupenou matkou a žalovanou (dále jen „dodatek ze dne 20. listopadu 2000“) se nájem nemovitostí prodloužil na dobu určitou od 1. února 2001 do 31. března 2002 a že dne 31. října 2001 uzavřeli žalobkyně zastoupená matkou a manžel žalované (byť v uvedeném dodatku je jako nájemkyně označena opět žalovaná) dodatek (dále jen „dodatek ze dne 31. října 2001“), podle nějž se měl nájem nemovitostí prodloužit na dobu určitou od 1. února 2002 do 1. února 2003. Vzal také za prokázáno, že k 20. listopadu 2000 užívali předmětný dům oba manželé D., že žalovaná dům opustila v lednu 2002, že si odtud vystěhovala jen část věcí, že dům nadále užíval její manžel, že žalovaná dům vyklidila a předala žalobkyni až v lednu 2003 a že její manželství s Y. D. bylo pravomocně rozvedeno dne 11. května 2007. Nakonec rovněž zjistil, že po zohlednění dílčích plateb 13.000,- Kč, „dvakrát“ 10.000,- Kč a 8.000,- Kč (celkem 41.000,- Kč) činil dluh na nájemném za dobu od 1. dubna 2002 do 31. ledna 2003 částku 89.000,- Kč. Na zjištěném skutkovém základě odvolací soud dovodil, že na základě nájemní smlouva existoval mezi žalobkyní (jako pronajímatelkou) a žalovanou (jako nájemkyní) v době od 1. února 1999 do 31. ledna 2001 nájemní vztah k nemovitostem vzniklý podle §663 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění (dále jen „obč. zák.“). Dále rovněž dovodil, že dodatkem ze dne 20. listopadu 2000 se nájemní vztah prodloužil na dobu od 1. února 2001 do 31. března 2002. Ohledně dodatku ze dne 31. října 2001 však dospěl k závěru, že jde o neplatný právní úkon proto, že dodatek byl podepsán nikoli v něm označenou smluvní stranou, tj. žalovanou, nýbrž jejím manželem (§40 odst. 3 obč. zák.). Dovodil ovšem, že v daném případě došlo k obnovení nájemní smlouvy na dobu jednoho roku, tj. na období od 1. dubna 2002 do 31. března 2003, a to vzhledem k tomu, že žalovaná dům vyklidila a předala žalobkyni až v lednu 2003, tedy užívala ho i po skončení nájmu (po 31. březnu 2002) a žalobkyně nepodala proti ní návrh na vyklizení všech nemovitostí do třiceti dnů po skončení nájmu (§676 odst. 2 obč. zák.); měla proto platit nájemné (§671 odst. 1 obč. zák.) podle smlouvy i v době od 1. dubna 2002 do 31. ledna 2003. Za této situace odvolací soud potvrdil jako věcně správný rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. (a v závislém nákladovém výroku III.). Dále konstatoval, že žalovaná a její manžel byli k úhradě dlužného nájemného zavázáni společně a nerozdílně (§145 odst. 3 obč. zák. a §511 odst. 1 obč. zák.) a že žalobkyně je jako věřitel oprávněna požadovat splnění dluhu po kterémkoli z nich. Za nedůvodnou označil námitku, že žalované opuštěním společné domácnosti zanikl společný nájem domu podle §708 obč. zák. V této souvislosti konstatoval, že ustanovení §708 obč. zák. se vztahuje pouze na společný nájem bytu manžely, avšak v daném případě šlo o nájem nemovitosti a nájemní smlouva byla uzavřena podle §663 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. V dovolání především namítla, že žalobkyně vzhledem ke své nezletilosti nemohla být při podpisu nájemní smlouvy zastoupena svou matkou (na základě plné moci). Měla rovněž za to, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku obnovení nájmu ve smyslu §676 odst. 2 obč. zák. Soud se podle jejího názoru „nevypořádal s otázkou, zda prodloužení nájemní smlouvy za situace, kdy na tom neměla žádný zájem, je obvyklou správou majetku náležejícího do společného jmění manželů či k takové záležitosti bylo třeba souhlasu obou manželů“. Zdůraznila, že předmětný dům a tudíž také společnou domácnost s manželem opustila v prosinci 2001 (nikoli až v lednu 2003), z čehož nelze podle jejího názoru dovodit obnovení nájemní smlouvy ve smyslu §676 odst. 2 obč. zák., neboť není naplněna podmínka užívání věci po skončení nájmu. V souvislosti s tím upozornila na skutečnost, že „v době skončení nájemního poměru, tzn. 31. března 2002, předmět nájmu užíval výlučně její manžel a v rodinném domě se nacházely pouze jeho osobní věci a vybavení domácnosti, které sice spadalo do společného jmění manželů, nicméně sloužilo k tomu, aby manžel mohl rodinný dům užívat k bydlení“. Za zásadně právně významnou považovala otázku, zda odpovídá společně a nerozdílně za závazek spočívající v placení nájemného i v případě, kdy předmět nájmu neužívala. Zdůraznila, že od 1. dubna 2002 užíval její manžel nemovitosti bez právního důvodu a že se tak bezdůvodně obohatil na úkor žalobkyně, pokud neplatil úhradu za jejich užívání (zde odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 25 Cdo 2715/2000 a uvedla, že v řízení o vydání bezdůvodného obohacení je pasivně věcně legitimován pouze manžel, který bezdůvodné obohacení získal, i když k jeho obohacení došlo za trvání společného jmění manželů). Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 5. srpna 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Protože ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá (soud prvního stupně ve svém druhém rozsudku nerozhodl ohledně částky 89.000,- Kč s příslušenstvím jinak než v dřívějším – zrušeném – rozsudku; v obou případech šlo ohledně této částky s příslušenstvím o vyhovující rozsudky), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.; není jím naopak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze vytýkat neprávnost skutkových zjištění.
Dovolací soud zastává názor, že – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – uplatnila dovolatelka vedle způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. rovněž nezpůsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (jehož prostřednictvím odvolacímu soudu vytkla, že nevzal v úvahu skutečnost, že předmětný dům užívala do prosince 2001 a nikoli až do ledna 2003).
V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dovolatelka především namítla, že napadené rozhodnutí je založeno na nesprávném právním posouzení, jde-li o otázku zastoupení tehdy nezletilé žalobkyně matkou při uzavření nájemní smlouvy. Prostřednictvím uvedeného dovolacího důvodu pak dovolatelka dále zpochybnila správnost právních názorů, které odvolací soud přijal s odkazem na ustanovení §676 odst. 2 a §145 odst. 3 ve spojení s §511 odst. 1 obč. zák. Tyto právní názory by proto mohly činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným, neboť na nich napadené rozhodnutí spočívá a dovolatelka jejich správnost zpochybnila prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Dovolací soud však dospěl k závěru, že z posléze uvedených důvodů o takové rozhodnutí jít nemůže.
Odvolací soud výslovně neřešil otázku zastoupení nezletilé žalobkyně její matkou při uzavření nájemní smlouvy. Jelikož však pokládal nájemní smlouvu za platnou, založil své potvrzující rozhodnutí rovněž na názoru (byť výslovně nevyřčeném), že nezletilá žalobkyně mohla být při uzavření nájemní smlouvy zastoupena svou matkou (z důkazu nájemní smlouvou nevyplývá, že by byla matkou zastoupena na základě plné moci). V soudní praxi není pochyb o tom, že osoba nezletilá má způsobilost jen k takovým právním úkonům, které jsou povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti odpovídající jejímu věku (§9 obč. zák.). Z ustanovení §26 obč. zák. vyplývá, že nejsou-li fyzické osoby k právním úkonům způsobilé, jednají za ně jejich zákonní zástupci (§23 obč. zák.). Fyzické osoby, které nejsou (v plném rozsahu) způsobilé k právním úkonům a za které z tohoto důvodu jednají jejich zákonní zástupci, jsou mimo jiných rovněž nezletilé děti. Kdo je zákonným zástupcem nezletilého dítěte, upravuje zákon o rodině (§27 odst. 1 obč. zák.). Tímto zákonným zástupcem nezletilého dítěte jsou v první řadě jeho rodiče; přitom nezletilé dítě může zastupovat kterýkoli z rodičů, který je naživu, je způsobilý k právním úkonům v plném rozsahu, nebyl zbaven rodičovské zodpovědnosti a ani mu nebyl její výkon pozastaven - §31, §32, §34, §36 a §37a zákona o rodině (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. §460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 292 s., obdobně např. i rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. září 2000, sp. zn. 26 Cdo 503/2000, uveřejněné pod č. 119 v sešitě č. 10 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, a ze dne 13. května 2005, sp. zn. 26 Cdo 2002/2004).
V rozsudku ze dne 5. února 1998, sp. zn. 2 Cdon 141/97, uveřejněném pod č. 10 v sešitě č. 2 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že podle §676 odst. 2 obč. zák. se nájemní smlouva obnovuje za týchž podmínek, za jakých byla sjednána původně, a proto takto obnovený nájem je třeba pokládat za týž, jako byl vztah založený nájemní smlouvou. Obnovením nájemní smlouvy ve smyslu ustanovení §676 odst. 2 obč. zák. je tedy třeba rozumět pokračování předchozího nájemního vztahu. Nejde zde o vznik nového nájemního vztahu na základě nové nájemní smlouvy a ani o dílčí změnu v obsahu nájemního vztahu (době jeho trvání), ale o obnovení nájemního vztahu ve všech jeho obsahových prvcích, i když s časovým omezením daným tímto ustanovením. Pokud jde o užívání předmětu nájmu nájemcem i po skončení sjednané doby nájmu, je takovým užíváním i skutečnost, že nájemce předmět nájmu nevyklidil. V této souvislosti nelze přehlédnout, že soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, podle něhož ukládá-li vykonávané rozhodnutí povinnost byt vyklidit, aniž by zároveň stanovilo vyklizený byt odevzdat, vycházejí soudy správně z toho, že ve vyklizení je obsaženo i odevzdání bytu, takže pokud povinný nesplní povinnost také byt oprávněnému odevzdat (např. předáním klíčů), nedošlo k dobrovolnému splnění povinnosti a soudy výkon rozhodnutí nařizují (srov. R 27/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – uveřejněno rovněž pod č. 145 v příloze sešitu č. 22 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, a dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. června 2003, sp. zn. 26 Cdo 916/2001, a ze dne 26. dubna 2006, sp. zn. 26 Cdo 2716/2005). Z uvedeného pro projednávanou věc vyplývá, že je-li ve vyklizení obsaženo i odevzdání, pak předmětný dům nebyl vyklizen (a byl i nadále užíván) i v případě, kdy nebyl oprávněné rovněž odevzdán (např. předáním klíčů). Navíc užívání nájemcem je i užívání osobami s odvozeným právem užívání, např. podnájemce, osoby spolužijící ve společné domácnosti (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. §460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1926 s., dále obdobně také usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. října 2002, sp. zn. 28 Cdo 1790/2002).
V daném případě z nezpochybnitelně zjištěného skutkového stavu vyplývá, že dovolatelka naplnila podmínky stanovené pro obnovení nájemní smlouvy v ustanovení §676 odst. 2 obč. zák. tím, že nadále nemovitost užívala (tj. dům po uplynutí sjednané doby nájmu nevyklidila, resp. ho vyklidila až v lednu 2003) a žalobkyně neuplatnila proti ní (ve lhůtě třiceti dnů) nárok na její vyklizení. Tím došlo k obnovení nájemní smlouvy ze zákona, a to za stejných podmínek, za nichž byla sjednána původně, tj. včetně toho, že žalovaná byla v souladu s ustanovením §671 odst. 1 obč. zák. povinna platit žalobkyni sjednané nájemné.
V rozsudku ze dne 12. září 2007, sp. zn. 31 Odo 677/2005, uveřejněném pod č. 24 v sešitě č. 3/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky přijal právní názor, že splnění závazku náležejícího do společného jmění manželů, sjednaného jen jedním z manželů, nemůže věřitel v nalézacím řízení vymoci po druhém z manželů. Napadené rozhodnutí je v konečném důsledku v souladu s uvedeným právním názorem, a to i přes závěry, které odvolací soud učinil s poukazem na ustanovení §145 odst. 3 ve spojení s §511 odst. 1 obč. zák.; proto se dovolací soud nezabýval již otázkou správnosti právních názorů, které odvolací soud přijal s odkazem na citovaná ustanovení.
Vzhledem k uvedenému dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
Dovolatelka z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelce právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. prosince 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu