ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.548.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 548/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně m. č. P. 4, zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1/ MUDr. T. H. a 2/ Ing. M. H., zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C 133/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. června 2007, č. j. 53 Co 89/2007-49, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.300,- Kč k rukám advokátky do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. V poměru mezi žalobkyní a žalovaným nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soudu pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne
2. listopadu 2006, č. j. 20 C 133/2005-33, zamítl žalobu, aby soud přivolil k výpovědi žalobkyně z nájmu žalovaných k „bytu č. 31, II. kategorie, o velikosti 1+1 s příslušenstvím, v 5. podlaží domu č. p. 967 v P. 4, H. 13, k. ú. M.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal především za zjištěno, že žalovaná vedla s žalobkyní (pronajímatelkou) spor o vyklizení předmětného bytu (bytu o rozloze asi 32 m2 sestávajícího z jedné místnosti, toalety a koupelny jen se studenou vodou), v němž bylo až v květnu 2005 postaveno na jisto, že na ni přešlo právo nájmu bytu po úmrtí její babičky dne 1. října 1993. Dále zjistil, že v roce 1998 žalovaná ukončila studia, že od roku 2000 pracovala v H. K., že v roce 2002 se nastěhovala k žalovanému do bytu v H. K., který je v jeho vlastnictví a který má rozlohu asi 55 m2 a sestává z pokoje s vybudovaným patrem na spaní, kuchyně a příslušenství (dále jen „byt v H. K.), že následně s ním uzavřela manželství, z něhož se v roce 2004 narodila dcera a 7. dubna 2006 po komplikovaném průběhu těhotenství syn, a že u ní až do podzimu 2006 přetrvaly zdravotní potíže. Vzal také za prokázáno, že žalovaná nejprve sama a později s manželem (žalovaným) dojížděla do P., neboť tam má babičku v pečovatelském domě i další příbuzenstvo, že v roce 2004 se zdržovala v předmětném bytě celý podzim při přípravě na atestaci a že v roce 2005 do bytu dojížděla asi dvakrát měsíčně, pokud jí to zdravotní stav a venkovní teploty umožňovaly, neboť sporný byt je nedostatečně vytápěn. Zjistil rovněž, že žalovaní mají v plánu se přestěhovat do P., že chtějí oba malé byty vyměnit za jeden větší v P., že o výměnu a renovaci předmětného bytu se doposud vzhledem k popsané situaci nepokusili a že se chtějí přestěhovat až poté, co jejich syn trochu odroste, neboť celá rodina je závislá na výdělku a pomoci žalovaného. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že žalovaná se stala nájemkyní předmětného bytu v důsledku přechodu nájmu (§706 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném k 1. říjnu 1993 a ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. – dále jen „obč. zák.“) a že uzavřením manželství vzniklo žalovaným právo společného nájmu předmětného bytu (§704 odst. 1 obč. zák.). Následně posuzoval otázku naplněnosti uplatněných výpovědních důvodů. Zde především dovodil, že žalovaní mají ve smyslu §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. dva byty. Poté se zabýval otázkou, zda lze po nich spravedlivě požadovat, aby užívali jen jeden ze dvou bytů, které mají, a uzavřel, že předmětný byt je zcela nevyhovující a byt v H. K. sice v době doručení výpovědi vyhovoval potřebám tehdy tříčlenné rodiny žalovaných, avšak po narození syna jejich bytovou potřebu plně neuspokojuje. Současně dovodil, že žalobkyně se domáhá přivolení k výpovědi z nájmu bytu
z citovaného výpovědního důvodu v rozporu s dobrými mravy (tj. v rozporu
s ustanovením §3 odst. 1 obč. zák.). Vzhledem k tomu, že v daném případě jde pouze
o přechodný stav neužívání bytu, naznal, že není naplněn ani výpovědní důvod podle ustanovení §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. Za této situace žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. června 2007, č. j. 53 Co 89/2007-49, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl a přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu, určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet od prvního dne kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a uložil žalovaným povinnost byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyni do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se – po doplnění dokazování v odvolacím řízení – ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem, avšak na jeho základě dospěl k odlišným právním závěrům. Ohledně výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. především dovodil, že na nájemci nelze spravedlivě požadovat, aby užíval jen jeden byt tehdy, pokud žádný z jím užívaných bytů nepostačuje velikostí či kvalitou ani rámcově bytové potřebě jeho rodiny. V souzené věci – vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu – však podle jeho názoru byt v H. K. potřebě žalovaných a jejich dvou malých dětí zatím ještě dostačuje. Úvaha soudu prvního stupně o rozporu žaloby s dobrými mravy není podle něj správná zejména proto, že žalovaní ani nemají v úmyslu předmětný byt užívat. Za výše zjištěné situace je proto naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. a přitom nelze podle něj dovozovat, že z pohledu tohoto výpovědního důvodu odporuje výpověď dobrým mravům; v rozporu s dobrými mravy je naopak úmysl žalovaných podržet si předmětný byt za účelem jeho výměny v blíže neurčené době a za podmínek, které možná ani nenastanou. Jelikož žalovaná předmětný byt využívala k bydlení naposledy na podzim roku 2004 a jinak ho užívala jen při svých návštěvách P., aniž k tomuto občasnému užívaní měli žalovaní závažný důvod
(za závažný důvod neužívání /občasného užívání/ bytu nelze podle jeho názoru považovat nedostatek úmyslu byt užívat k bydlení), byl naplněn i výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. Při rozhodování o podmínkách vyklizení podle
§712 odst. 5 věty první obč. zák. odvolací soud naznal, že žalovaní byt neužívají, nejsou na něho vázáni svým bydlením, takže by odporovalo obecné morálce (ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.) odkládat jejich vyklizení z bytu zajištěním přístřeší.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Namítla, že soud prvního stupně je vyslýchal odděleně, čímž jim znemožnil klást si otázky, a že následně odvolací soud z těchto výpovědí vycházel. Zdůraznila, že nebyli odvolacím soudem poučeni o nutnosti doplnit dokazování, a proto se jí rozhodnutí odvolacího soudu jeví jako překvapivé, neboť na podkladě stejných skutkových zjištění dospěl odvolací soud k odlišnému právnímu závěru. Podle jejího názoru z dokazování vyplynulo, že jsou dány vážné důvody neužívání (občasného užívání) bytu spočívající zejména v jejím aktuálním zdravotním stavu, který jí nedovoluje přechodně předmětný byt užívat. Dále uvedla, že předmětný byt „není přechodně vhodný pro jejich bydlení a byt v H. K. je značně vzdálen od jejich příbuzných, které pravidelně navštěvuje a pečuje o ně. Byt v H. K. o velikosti 1+1 plně a standardně neuspokojuje bytové potřeby čtyřčlenné rodiny“. Z těchto důvodů nelze po nich spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt. Vyjádřila přesvědčení, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil „dostatečnost bytu, který …užívají v H. K., který je 1+1 a je umístěn ve
3. patře domu“. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že k oddělenému výslechu žalovaných soud prvního stupně přistoupil kvůli zajištění větší věrohodnosti jejich výpovědí, a to na základě jejich výslovného souhlasu. Podotkla, že odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a pouze zopakoval důkaz přečtením kupní smlouvy ze dne 2. října 2001. Následně se ztotožnila se zjištěným skutkovým stavu a s přijatými právními závěry odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1
a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Současně neopomenul, že v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu mají manželé – společní nájemci bytu ve smyslu §703 a násl. obč. zák. – postavení nerozlučných společníků (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 122/97, uveřejněný pod č. 56 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). Proto – s přihlédnutím k ustanovení §91 odst. 2 o.s.ř. – platí, že podal-li dovolání jeden z nerozlučných společníků, vztahuje se dovolání na všechny společníky a dovolací soud bude proto v daném případě postupovat tak, jako by dovolání podali oba žalovaní.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. (existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož
i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Posléze uvedené vady dovolatelka namítla. Nejvyšší soud tedy napadené rozhodnutí přezkoumal nejprve z hlediska namítaných vad řízení, které dovolatelka podřadila pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.
Z obsahu spisu (z protokolu o jednání soudu prvního stupně ze dne 2. listopadu 2006) vyplývá, že žalovaní výslovně souhlasili s odděleným účastnickým výslechem
a že po celou dobu byl při jednání přítomen jejich zástupce (advokát JUDr. J. Z.) vybavený procesní plnou mocí (§25 odst. 1 věta druhá o.s.ř.), jemuž tudíž příslušelo vykonávat všechny procesní úkony, které mohli v řízení činit oba žalovaní
(§28a odst. 1 o.s.ř.); měl proto také právo vyjádřit se k návrhům na důkazy a ke všem důkazům, které byly provedeny (§123 o.s.ř.), čehož ovšem nevyužil.
Jde-li o dovolací námitku týkající se překvapivosti napadeného rozhodnutí, dovolací soud poukazuje především na ustálenou judikaturu Ústavního soudu České republiky, podle níž o překvapivost rozhodnutí jde tehdy, jestliže postup obecných soudů nese znaky libovůle. Tak je tomu i tehdy, jestliže se odvolací soud odchýlí od hodnocení důkazů soudem prvého stupně a tyto důkazy hodnotí jinak, aniž by je sám opakoval nebo doplnil. Jinými slovy řečeno, odchýlil-li se odvolací soud nejen od skutkových zjištění, jaká učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedených důkazů, ale také od právních závěrů vycházejících z těchto skutkových zjištění, a rozhodl sám bez jakéhokoli dokazování, aniž jakýmkoli způsobem umožnil účastníkům vyjádřit se k jím nově nastolenému meritu věci (srov. nálezy a usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 544/98, III. ÚS 93/99, a I. ÚS 113/02, uveřejněné ve sv. 15 na straně 75, ve sv. 14 na straně 161 a sv. 27 na straně 213 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky).
V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že odvolací soud vycházel ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, avšak přijal – na tomtéž skutkovém základě – odlišné právní závěry při posouzení věci podle §711 odst. 1 písm. g/ a h/ obč. zák. Jestliže se oba soudy zabývaly – na stejném skutkovém základě – posouzením věci z hlediska uplatněných výpovědních důvodů podle citovaných ustanovení (popřípadě podle §3 odst. 1 obč. zák.), nelze na překvapivost napadeného rozhodnutí usuzovat pouze z toho, že odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – dovodil, že oba uplatněné výpovědní důvody jsou naplněny. Napadené rozhodnutí nelze tedy považovat za překvapivé a vykazující znaky libovůle ve shora uvedeném smyslu (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne
9. prosince 2004, sp. zn. 26 Cdo 453/2004, uveřejněného pod č. 33 v sešitě č. 4 z roku 2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /citované rozhodnutí bylo uveřejněno rovněž pod č. 14 v sešitě č. 2 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura/). Přitom nelze ani přehlédnout, že žalovaní mohli v rámci řízení před obecnými soudy řádně uplatňovat všechna svá procesní práva (což také ostatně činili). Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Dovolatelka sice v dovolání odkázala rovněž na dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., avšak ve skutečnosti – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s..ř.) – lze její námitky podřadit toliko pod dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. V dovolání totiž brojila proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení naplněnosti uplatněných výpovědních důvodů podle §711 odst. 1 písm. g/ a h/ obč. zák. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a vzal v úvahu skutečnosti, které tvrdila, musel by návazně dospět k odlišným právním závěrům při posouzení věci podle citovaných ustanovení.
Podle §241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/
a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o.s.ř.), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení
§133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování
v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu
v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka brojila právě proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal svá skutková zjištění pro posouzení, zda na žalovaných lze spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden ze dvou bytů, které mají (§711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.), a zda předmětný byt neužívají (užívají ho pouze občas) bez vážných (závažných) důvodů
(§711 odst. 1 písm. h/ obč. zák.). Jinak řečeno nesouhlasila se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem a v konečném důsledku nabídla vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jejího názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu rozhodného pro posouzení věci podle citovaných ustanovení.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud vzal
v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů (z účastnických výpovědí žalovaných a z přečtených listinných důkazů) vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Lze proto konstatovat, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkové závěry odvolacího soudu jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení §132 o.s.ř. (ve spojení s §211 o.s.ř.). Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím užitých dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání – bez nařízení jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
Dovolací soud je toho názoru, že byť – vzhledem k nerozlučnému společenství žalovaných – se při rozhodování o dovolání postupuje tak, jakoby dovolání podali oba, nelze při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení přehlédnout, že dovolání podala pouze žalovaná. S přihlédnutím k tomu dovolací soud rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou (dovolatelkou) podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalovanou, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 3.000,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Protože v poměru mezi žalobkyní a žalovaným žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly, bylo rozhodnuto, že v poměru mezi těmito účastníky řízení nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 16. dubna 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v .r.
předseda senátu