ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.4579.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 4579/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele J. B., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze 16. 6. 2009, sp. zn. 20 Co 796/2008, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 277/2004 (žalobce J. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému T. m.v B., zastoupenému advokátkou, o vydání věci, za vedlejšího účastenství v řízení České republiky – Ú. pro z. s. ve v. m.), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 5. 11. 2004, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně z 27. 5. 2008, čj. 34 C 277/2004-104. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce, aby žalovanému muzeu bylo uloženo vydat mu automobil zn. A. D. (č. motoru 423), rok výroby 1910. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému muzeu na náhradu nákladů řízení 5.850,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že vedlejší účastník řízení na straně žalovaného muzea nemá vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze 16. 6. 2009, sp. zn. 20 Co 796/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Městského soudu v Brně z 27. 5. 2008, čj. 34 C 277/2004-104, potvrzen. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení částkou 9.600,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Bylo rovněž rozhodnuto, že vedlejšímu účastníku řízení se náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo,
a dospěl k závěru, že odvolání nelze shledat opodstatněným.
Odvolací soud poukazoval na to, že žalobce se žalobou domáhá vydání osobního automobilu historické hodnoty, který je v současné době v expozici žalovaného muzea. Žalobce byl v roce 1971 odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně ze 17. 12. 1971, sp. zn. 7 T 983/71, pro tehdy trestný čin opuštění republiky, a to i k trestu propadnutí majetku; uvedený osobní automobil převzal bývalý O. n. v. B. IV a převedl jej na žalované muzeum. Podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, byl usnesením Městského soudu v Brně z 11. 1. 1991, sp. zn. 3 Rt 1463/90, zrušen uvedený rozsudek ze 17. 12. 1971 včetně výroku o propadnutí majetku nynějšího žalobce. Žalobce vyzval v roce 1991 žalované muzeum k vydání automobilu a po nevyhovění této výzvě podal žalobce žalobu o vydání automobilu podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudní rehabilitaci; žaloba žalobce byla však zamítnuta rozsudkem Městského soudu v Brně z 18. 6. 1999, čj. 32 C 306/95-30 (potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Brně z 5. 12. 2000, sp. zn. 20 Co 559/99) s poukazem na ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb., když žalobce nebyl v rozhodné době (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) českým státním občanem.
Odvolací soud na podkladě výsledků řízení před soudem prvního stupně v této právní věci (sp. zn. 34 C 277/2004 Městského soudu v Brně) poukazoval na to, že samotným zrušením výroku rozsudku trestního soudu podle ustanovení zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, nedošlo k obnovení vlastnického práva žalobce k jím uváděnému automobilu, takže nárok žalobce na vydání uvedeného automobilu mohl být uplatněn jen podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudní rehabilitaci, ale s tímto svým nárokem žalobce v občanském soudním řízení neuspěl. Odvolací soud byl toho názoru, že uplatňuje-li žalobce svůj nárok reivindikační žalobou podle občanského zákoníku, musel by prokázat své vlastnické právo k movité věci, jejíhož vydání se domáhá, ale toto vlastnické právo žalobci nesvědčí. Ve vztahu mezi obecnými předpisy a předpisy restitučními je nutno předpisy restituční chápat jako předpisy speciální, které stanovily nápravu určitých (taxativně vymezených) majetkových křivd a stanovily okruh osob, které mohou být účastny této nápravy; tyto právní předpisy upravující danou problematiku neodporují ani zásadám platným v evropském justičním prostoru.
Odvolací soud dospěl tedy k závěru, že žalobci nesvědčí ani finanční restituce ani naturální restituce, takže odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně nepochybil, když žalobu žalobce zamítl; proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný ve smyslu ustanovení §219 občanského soudního řádu, a to i včetně rozhodnutí o nákladech řízení.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s přihlížením k tomu, že vedlejší účastník řízení se náhrady nákladů odvolacího řízení vzdal.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 3. 7. 2009 a dovolání ze strany žalobce bylo předáno na poště dne
3. 9. 2009 k doručení Městskému soudu v Brně, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolaícho soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatel připomínal, že v tomto případě byl žalobce účasten soudní rehabilitace podle ustanovení zákona č. 119/1990 Sb. a podle něho byla všechna soudní rozhodnutí vydaná vůči němu v trestním řízení soudním v roce 1971 zrušena včetně rozhodnutí
o propadnutí jeho majetku. Protože po vydání zákona č. 119/1990 Sb. nenásledovalo vydání žádného dalšího právního předpisu, který by výslovně konkretizoval odstranění následků majetkových trestů uložených v trestním řízení soudním, nárok tohoto druhu mohl být v občanském soudním řízení uspokojen jen podle zákona č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích, ovšem za podmínek v tomto zákoně výslovně stanovených; žalobce za této situace uplatnil proto nyní nárok na vydání jím uváděné movité věci s použitím obecného prostředku ochrany práva (tj. podle občanského zákoníku).
Dovolatel nesouhlasí především se závěrem soudů obou stupňů, že tu restituční předpisy brání použití obecné právní úpravy, když tu nedošlo k automatické neplatnosti majetkových opatření toho druhu, jakým bylo propadnutí majetku ve prospěch státu, uložené v trestním řízení soudním. Dovolatel zastává názor, že „v právním státě je nemožné, aby stát přislíbil rehabilitovaným osobám nápravu majetkových křivd a ty pak zase posoudil selektivně ve vztahu k vlastním občanům“. Žalobce tu přišel v důsledku již zrušeného trestního rozhodnutí o konkrétní movitou věc, která je žalobci snadno vydatelná a její vydání nezpůsobí žádnou újmu nebo křivdu nezúčastněným subjektům; legalizace propadnutí této věci státu z doby totalitního režimu je paradoxní v době existujícího právního státu.
Ve vyjádření žalovaného T. m. v B. k dovolání dovolatele bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Podle názoru žalovaného je přinejmenším sporné, zda je žalobce aktivně legitimován v tomto sporu. Případné obnovení vlastnických práv žalobce by tu bylo možné jen podle restitučních předpisů a v soudním řízení o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. žalobce neuspěl, takže jde již o věc rozsouzenou. Stát tu ostatně nabyl žalobcem vymáhaný automobil v dobré víře a za těchto okolností by mělo být vlastnictví žalovaného k této věci již vydrženo.
Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 34 C 277/2004 Městského soudu v Brně), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud v tomto případě svým rozsudkem ze 16. 6. 2009 (sp. zn. 20 Co 796/2008 Krajského soudu v Brně) řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Protože v tomto případě žalobce svou žalobou uplatňoval nárok na vydání movité věci, která propadla ve prospěch státu podle rozhodnutí trestního soudu v roce 1971, jež pak bylo zrušeno podle ustanovení zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, vztahovalo se na projednávanou právní věc ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož jsou oprávněnými osobami podle tohoto zákona i osoby rehabilitované podle zákona č. 119/1990 Sb., splňují-li podmínky uvedené v §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
Podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je oprávněnou osobou podle tohoto zákona fyzická osoba, jejíž věc připadla vlastnictví státu, pokud je státním občanem ČR. Zákon č. 87/1991 Sb. stanoví i postup, jakým se má osoba rehabilitovaná podle zákona č. 119/1990 Sb. domáhat do určité doby vydání svého majetku vůči povinné osobě (srov. k tomu nález Ústavního soudu ČR z 2. 2. 1995, I ÚS 117/93, uveřejněný pod č. 7 ve svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Protože v daném případě žalobce uplatňoval svůj nárok na vydání věci výslovně podle obecných předpisů, musely se soudy obou stupňů zabývat závažnou právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o vydání věci podle občanského zákoníku ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými předpisy restituční povahy (zejména ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích), které jsou ve vztahu k obecným předpisům o ochraně vlastnického práva předpisy speciálními.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 31 Cdo /22 Cdo/ 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž věc v rozhodné době (podle restitučních předpisů) převzal stát, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle §126 tohoto zákoníku), mohla-li nárok uplatnit, popřípadě jej bezúspěšně uplatnila, podle ustanovení předpisů restituční povahy.
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1.ÚS-st.21/05, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo po i před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát po i před 25. 2. 1948 (např. konfiskacemi, znárodněním, ale i jinými majetkovými opatřeními) podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným.
S poukazem na uváděná ustanovení právních předpisů i na citované právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, v němž vycházel v podstatě z týchž právních závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb.), popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelele splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nebylo proto možné shledat dovolání dovolatele přípustným podle uvedených ustanovení občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu, upravujících přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a vedlejší účastnici řízení (České republice – Ú. pro z. s. ve v. m.) v dovolacím řízení náklady nevznikly. Ohledně nákladů, vynaložených žalovaným T. m. v B. na vyjádření k dovolání dovolatele, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §226 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náhradu těchto nákladů uvedenému žalovanému nepřiznal; dovolací soud přihlížel jednak k povaze projednávané právní věci a jednak k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání dovolatelel, obsahujícímu v podstatě to, co již bylo žalovaným uplatněno a vyjádřeno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 10. prosince 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu