ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.4869.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 4869/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně Ing. S. Š., zastoupené advokátkou, proti žalované ČR – Ú. pro z. s. ve v. m., o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 21 C 250A/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3.4.2008, č. j. 13 Co 27/2008-124, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3.4.2008, č. j. 13 Co 27/2008-124, potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 17.7.2006, sp.zn. 21 C 250A/99-105, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobkyně je vlastnicí ideálních osmi dvanáctin nemovitostí blíže specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně
a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně se domáhala požadovaného určení jako závětní dědička po R. U., a to na základě dědického řízení, v němž bylo rozhodnuto, že nabyla ideální 8/12 předmětných nemovitostí, přičemž toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 8.7.1995. Podle odvolacího soudu žalobkyně zpochybňovala vlastnické právo žalované k předmětným nemovitostem z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy
o převodu nemovitostí ze dne 24.5.1989. Shodně se soudem prvního stupně věc posoudil ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř. s tím, že smyslem určovací žaloby je ochrana subjektivního práva před neoprávněnými zásahy, přičemž se jedná o žalobu svou povahou zásadně preventivní. Odvolací soud odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.9.2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001. Dovodil, že nevyužila-li právní předchůdkyně žalobkyně R. U. možnosti uplatnit nárok z titulu neplatnosti smlouvy o převodu nemovitostí ve lhůtě ve smyslu §5 odst. 1, 2 zákona č. 87/1991 Sb., nemohla uplatnit svým obsahem stejný nárok žalobkyně podle předpisu obecného, neboť jeho neuplatněním k tomu oprávněnou osobou ve stanovené lhůtě tento nárok zanikl. Vyslovil závěr, že řízení o projednání dědictví je pouze rozhodnutím deklaratorní povahy, proto samo o sobě nemůže založit vlastnické právo, které zůstavitel ke dni úmrtí neměl.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a §237 odst. 3 o.s.ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam. Tvrdila existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že v dané věci není dán její naléhavý právní zájem na určení jejího spoluvlastnictví. Podle dovolatelky zákon č. 87/1991 Sb. ve své působnosti na předmětné nemovitosti nedopadá, nebylo tedy možné podle jeho ustanovení v rozhodné době domáhat se jejich navrácení. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla odmítnutí, popřípadě zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí správně zdůraznil, že otázkou existence či neexistence naléhavého právního zájmu ve sporech spadajících pod tzv. restituční zákonodárství se opakovaně zabýval i Ústavní soud ČR. Zásadní výklad k uvedené právní problematice byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR
z 1.11.2005, Pl. ÚS-st. 21/05, ve věci žalob o určení vlastnického práva k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném pod č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo po 25.2.1948, ale ani před 25.2.1948, a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c) o.s.ř. a není tedy dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání.
V odůvodnění tohoto stanoviska Ústavního soudu ČR z 1.11.2005 bylo ještě
i uvedeno, že restituční zákony vyloučily uplatnit právo k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou ve vztahu
k předpisům obecným. Na majetek, který nabyl stát do konce roku 1989, nelze uplatňovat nároky podle obecných předpisů.
Uvedené závěry odpovídají smyslu a úpravě restitučních zákonů, které sledovaly zmínění některých majetkových křivd, k nimž došlo v rozhodném období mocenskými akty státu a byly v rozporu se zásadami demokratické společnosti. Skutkové vylíčení žaloby, jakož i důkazy k nim provedené, přitom svědčí pro závěr, že v této věci došlo k přechodu předmětu vlastnictví na československý stát v rozhodném období.
V předpisech restituční povahy byl vymezen osobní, věcný a časový rámec, v němž bylo na oprávněných osobách, aby postupem v zákonu uvedeným docílily nápravy protiprávního stavu. Nestalo-li se tak, schází zákonný podklad pro vyhovění žaloby na určení vlastnictví v té podobě, jak byla v této věci podána.
Pro úplnost je vhodné dodat, že otázka vztahu předpisů restituční povahy
a ustanovení občanského zákoníku i ustanovení občanského soudního řádu byla již řešena též v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.10.2006, sp.zn. 28 Cdo 2462/2006, ze dne 25.10.2006, sp. zn. 28 Cdo 2247/2006, ze dne 27.9.2005, sp.zn.
28 Cdo 1592/2004, ze dne 23.6.2004, sp. zn. 28 Cdo 532/2003, ze dne 7.9.2004, sp. zn. 28 Cdo 1686/2004 a ze dne 24.8.2005, sp. zn. 28 Cdo 814/2005.
Na základě výše uvedeného je tak patrno, že odvolací soud vycházel z dnes již konstantní judikatury, týkající se poměru mezi možnostmi, plynoucími ze speciální úpravy podle restitučních předpisů a mezi ochranou poskytovanou již existujícímu právu podle ustanovení občanského zákoníku. Pak ovšem schází podmínka úspěšnosti dovolání zakládajícího se na tvrzení o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na otázce zásadního právního významu.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně neměla v dovolacím řízení úspěch a žalované v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. dubna 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu