ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.53.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 53/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně L. s.r.o., zastoupené advokátkou, proti žalovanému M. Č. D., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 1.501.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 15 C 37/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 29. května 2008, č. j. 29 Co 504/2007-73, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobkyně se žalobou podanou dne 27. 7. 2005 u Okresního soudu v Liberci domáhala na žalovaném zaplacení částky 1.501.500,- Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že nájemní smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným je absolutně neplatná, jelikož žalovaný v době uzavření smlouvy nebyl vlastníkem pronajímaných nemovitostí, a přijetím nájemného se bezdůvodně obohatil na úkor žalobkyně.
Žalovaný namítl promlčení nároku dle §107 odst. 2 obč. zák. Uvedl, že předmětem žaloby je plnění, ke kterému docházelo od 12. 1. 1997 do 3. 7. 1998. Žaloba byla podána dne 27. 7. 2005. Nárok z tvrzeného bezdůvodného obohacení je tak promlčen.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. května 2007, č.j. 15 C 37/2006-47, žalobu zamítl s tím, že nárok žalobkyně na zaplacení předmětné částky je promlčen uplynutím tříleté promlčecí doby dle §107 obč. zák.
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 29. května 2008, č.j. 29 Co 504/2007-73, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Podmínkou namítané aplikace desetileté objektivní promlčecí lhůty je podle odvolacího soudu prokázání skutečnosti, že při uzavírání nájemní smlouvy žalovaný věděl, že přijetím plnění ze strany žalobkyně se bezdůvodně obohacuje, nebo s tím byl alespoň srozuměn. Žalobkyně však uvedené skutečnosti neprokázala a odvolací soud neshledal námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřovala v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť jde o věc zásadního právního významu. Jako dovolací důvod žalobkyně uvedla nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.. Konkrétně namítla, že
v projednávané věci se žalovaný bezdůvodně obohatil úmyslně, neboť v době uzavření nájemní smlouvy ze dne 6. 1. 1995 byl sice zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí, avšak k zápisu došlo na základě jeho žádosti ze dne 10. 2. 1992 podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí, a to v rozporu s tímto zákonem. Podle uvedeného zákona bylo povinností žalovaného prověřit, zda každá z nemovitostí zahrnutých do seznamu připojeného k žádosti o jejich převod z majetku ČR do vlastnictví žalovaného splňovala podmínky zákona č. 172/1991 Sb., což žalovaný neučinil.
námitka promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení je v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaný získal prospěch, ač si byl, mohl a rozhodně měl být vědom neplatnosti nájemní smlouvy.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o.s.ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Protože dovolání žalobkyně směřuje proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil ve věci samé první rozsudek soudu prvního stupně, může být pří¬pustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ten je podle §237 odst. 3 o.s.ř. dán zejména tehdy, řeší-li napadené rozhodnutí „právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.“
Dovolání není přípustné.
I. K otázce, zda bylo bezdůvodné obohacení žalovaného úmyslné
1. Otázku zásadního právního významu dovolatelka mj. spatřuje v řešení otázky, zda se v posuzovaném případě žalovaný bezdůvodně obohatil na úkor dovolatelky úmyslně. Podle §107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo (§107 odst. 2 obč. zák.).
2. „Vzhledem k tomu, že občanský zákoník, ani jiný občanskoprávní předpis pojem a podstatu úmyslného jednání nevymezuje, vychází se v právní teorii z právní úpravy zavinění obsažené v trestním zákoně. Právní teorie vycházející z §4 trestního zákona rozlišuje podle přítomnosti rozumového (intelektuálního) a volního (určovacího) prvku mezi úmyslným jednáním a jednáním z nedbalosti. O úmysl přímý jde tehdy, jestliže ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil, věděl, že svým jednáním získá bezdůvodné obohacení a současné je také získat chtěl. O úmysl nepřímý jde, jestliže ten, kdo se na úkor jiného obohatil, věděl, že svým jednáním obohacení, které mu nenáleží, může získat, a s tímto následkem byl pro případ, že nastane, srozuměn. V obou případech je tedy rozhodujícím znakem úmyslu předchozí vědomost subjektu, který se neoprávněně obohatil, o tom, že svým jednáním získává (úmysl přímý) nebo získat může (úmysl nepřímý) hodnoty vyjádřitelné v penězích, které mu nenáležejí.“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. 33 Odo 938/2002).
3. Pokud by měla být v posuzované věci aplikována desetiletá objektivní promlčecí doba pro případ získání úmyslného bezdůvodného obohacení, bylo by proto nutno prokázat vědomost žalovaného o tom, že při uzavírání nájemní smlouvy a při inkasování nájemného od žalobkyně musel skutečně vědět nebo být minimálně srozuměn s tím, že přijetím finanční částky se bezdůvodně obohacuje. Takové skutkové závěry by přitom musely vyplynout z dokazování provedeného v řízení před soudy nižších stupňů, neboť Nejvyšší soud je vázán skutkovými zjištěními, která učinily na základě provedeného dokazování soudy nižších stupňů. Pouhá skutečnost, že žalovaný opomenul prověřit, zda pronajaté nemovitosti splňují podmínky pro převod majetku České republiky do jeho vlastnictví, může zakládat nejvýše nedbalost žalovaného. Z uvedené skutečnosti však neplyne, že by žalovaný při uzavírání nájemní smlouvy, resp. při přijímání nájemného, věděl, že pronajaté nemovitosti nejsou jeho vlastnictvím, natož aby byl srozuměn s tím, že se přijímáním nájemného bezdůvodně obohacuje.
O nevědomosti žalovaného naopak svědčí skutečnost, že podával žalobu na vyloučení pronajatých nemovitostí z konkurzní podstaty právního předchůdce žalobkyně. Dovolací soud proto souhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož žalobkyní tvrzené skutečnosti nezakládají úmysl žalovaného bezdůvodně se obohatit.
II. K námitce rozporu uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy
4. Odvolací soud správně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000 (uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod č. 59/2004), podle něhož „dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem
a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.“ Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že předeslaný výjimečný případ nemůže založit pouhá skutečnost, že žalobkyně poskytovala
a žalovaný přijímal plnění na základě neplatné smlouvy. Přitom podle provedeného dokazování žalobkyně již nejpozději 13. 10. 1999 věděla o tom, že žalovaný se bezdůvodně obohatil, a nelze proto dovodit, že by marné uplynutí promlčecí doby nezavinila.
Z důvodů shora uvedených dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam, neboť je v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou dovolacího soudu, a proto dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalovanému prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 9. dubna 2009
JUDr. Iva Brožová, v. r.
předsedkyně senátu