ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.785.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 785/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce M. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému R. Š., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 38.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 19 C 53/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17.9.2008, č.j. 61 Co 386/2008-125, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se domáhal žalobou podanou u soudu dne 15.7.2007, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit mu částku 38.000,- Kč s příslušenstvím. Uvedl, že v červnu 2004 předal do autobazaru žalovaného osobní automobil V.W. G. 1,6 G.T.D, vyrobený v roce 1985 (dále jen „G. 1985“), aby jej opravil a zajistil provedení technické kontroly. Žalovaný však bez oprávnění automobil prodal svědkovi T. Š. za cenu 38.000,- Kč, které žalobci nevydal a bezdůvodně se tak obohatil.
Žalovaný namítal, že v předmětné době nabídl žalobci prodej novějšího vozu V.W. G. V. 1,9 TD, vyrobeného v roce 1997 (dále jen „G. 1997“) za cenu 138.000,- Kč, s tím, že žalovaný prodá ve svém autobazaru vůz G. 1985 za cenu 40.000,- Kč a výtěžek se započte na kupní cenu vozu G. 1997. Na zbytek ceny si měl žalobce vzít úvěr. Leasingová společnost však žalobci odmítla poskytnout požadovaný úvěr, a proto G. 1997 zakoupila za stejných podmínek žalobcova matka, která podmínky pro poskytnutí úvěru splnila. Žalovaný dále namítl promlčení žalovaného nároku.
Otázka poskytnutí zálohy na kupní cenu vozu G. 1997 byla řešena v řízení vedeném u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 6 C 56/2006, v němž se matka žalobce domáhala po žalovaném vrácení ceny zaplacené za G. 1997 poté, co od kupní smlouvy odstoupila. V rozsudku ze dne 20.12.2006, č.j. 6 C 56/2006-121, potvrzeném rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 27.6.2007, č.j. 12 Co 171/2007-156, vzal soud za prokázané, že záloha ve výši 40.000,- Kč byla poskytnuta v hotovosti, když neuvěřil tvrzením žalovaného, že namísto zálohy v hotovosti obdržel od žalobce automobil G. 1985.
Okresní soud Plzeň-jih rozsudkem ze dne 2.6.2008, č.j. 19 C 53/2007-101, žalobu zamítl. Vzal za prokázané, že účastníci se v červnu 2004 ústně dohodli, že žalobce od žalovaného koupí automobil G. 1997, přičemž kupní cena bude hrazena zčásti z úvěru a zčásti protiúčtem z výnosu z prodeje vozu G. 1985. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že G. 1985 byl v červnu 2004 složen jako záloha na kupní cenu vozidla G 1997. Protože dne 2.7.2004 byla leasingovou společností zamítnuta žádost žalobce o poskytnutí úvěru, bylo již téhož dne zřejmé, že k uzavření kupní smlouvy mezi účastníky nedojde, čímž odpadl právní důvod předání vozu G. 1985 žalovanému. Ode dne následujícího, tj. od 3.7.2004, se proto mohl žalobce domáhat vrácení vozu, a od téhož dne začala běžet dvouletá promlčecí doba, která skončila dnem 3.7.2006. Protože žaloba byla podána až 15.8.2007, je podle soudu prvního stupně nárok žalobce promlčen.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 17.9.2008, č.j. 61 Co 386/2008-125, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně o tom, že nárok žalobce je promlčen uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí doby, a proto se dále nezabýval otázkou, zda uplatněné právo skutečně existuje.
B. Dovolání
Dne 19.12.2008 podal žalobce dovolání, v němž se domáhal zrušení rozsudku soudu prvního stupně. Ve skutečnosti však brojil proti rozsudku odvolacího soudu, který podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně namítal, že
napadený rozsudek vychází z toho, že vůz G. 1985 byl poskytnut protiúčtem za vůz G. 1997, ačkoli v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27.6.2007, č.j. 12 Co 171/2007-156, vzal soud za prokázané, že záloha ve výši 40.000,- Kč byla poskytnuta v hotovosti, a proto uvedené dva rozsudky vedle sebe nemohou obstát,
objektivní promlčecí doba se má počítat ode dne, kdy žalovaný vůz G. 1985 prodal. Přitom podle žalobce je subjektivní promlčecí doba desetiletá,
skutečnost, že vůz G. 1985 byl žalovaným prodán, se žalobce dozvěděl až v řízení před Okresním soudem Plzeň-jih sp. zn. 6 C 56/2006 (správně zřejmě
7 C 170/2005), v němž se domáhal vydání uvedeného vozu a které skončilo odmítnutím žaloby, soud prvního stupně ani odvolací soud nepřipustili důkaz znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, kterým měla být posouzena platnost podpisu žalobce na plné moci, kterou měl žalobce udělit dne 15.9.2004 svědkovi M. Č. k převodu vozidla G. 1985.
Podáním ze dne 10.2.2009 žalobce k výzvě soudu prvního stupně opravil dovolací petit tak, že se domáhá zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem, a po opravě dovolacího návrhu splňuje formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o.s.ř.
Protože odvolací soud potvrdil první rozsudek soudu prvního stupně v projednávané věci, může být pří¬pustnost dovolání založena jen za podmínky uvedené v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ten je podle §237 odst. 3 o.s.ř. dán zejména tehdy, jestliže napadené rozhodnutí řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu ještě nebyla řešena, která je odvolacími nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, nebo vyřešil-li odvolací soud určitou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V projednávané věci dospěl dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí řeší v rozporu s hmotným právem otázku promlčecí doby nároku žalobce, a proto je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
D. Důvodnost
K námitce (ad a/) rozporu mezi napadeným rozsudkem a rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 27.6.2007, č.j. 12 Co 171/2007-156.
Dovolací soud považuje za nepřípadnou námitku rozporu napadeného rozsudku s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 27.6.2007, č.j. 12 Co 171/2007-156. Odvolací soud v napadeném rozsudku žalobu zamítl, protože měl nárok žalobce za promlčený, aniž by se zabýval posouzením existence předmětného nároku. Nemohl se tak dostat do rozporu s předchozím rozsudkem v jiné, ale související, právní věci, v níž byla otázka, zda částka 40.000,- Kč byla složena žalovanému v hotovosti, posuzována věcně.
K námitce (ad d/) nepřipuštění důkazu znaleckým posudkem.
Podle §120 odst. 1 druhé věty o.s.ř. soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu ze zásad řádného procesu automaticky nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhl. Soud však musí nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl (§157 odst. 2 o. s. ř.) (srov. např. nález ÚS ze dne 8.7.1999, sp. zn. III. ÚS 87/1999).
V projednávané věci soud prvního stupně řádně odůvodnil, proč zamítl návrh na provedení důkazu znaleckým posudkem, když uvedl, že jej nepovažoval za významný pro posouzení sporu, a navíc měl skutkový stav za dostatečně prokázaný ostatními provedenými důkazy (výslechem svědka Č., kterým měl být podpisu žalobce na plné moci přítomen, svědka Š., který se žalobcem po koupi vozu G. 1985 telefonoval a konzultovali spolu technické problémy s vozem, skutečností, že žalobce se začal o vrácení vozu zajímat až rok po jeho předání žalovanému a že od června 2004 za vůz neplatil povinné ručení, ačkoli byl pojišťovnou upomínán). Odvolací soud skutková zjištění soud prvního stupně převzal. Nelze proto uzavřít, že by zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
K právnímu posouzení věci.
Nárok žalobce jako nárok ze smlouvy příkazní.
Podle konstantní judikatury dovolacího soudu právní charakteristika vylíčených skutkových tvrzení (tzv. právní důvod žaloby) není součástí vymezení předmětu řízení
a žalobce ji není povinen uvádět; uvede-li ji, není pro soud závazná, neboť soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci a pro jeho rozhodnutí není významné, jak žalobce nebo jiný účastník řízení skutkový stav věci právně posuzuje. Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu věci lze žalobci přiznat plnění, kterého se petitem své žaloby domáhal, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobce plnění domáhal z jiného právního důvodu, než ze kterého mu skutečně náleží (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.4.2006, sp. zn. 21 Cdo 1586/2005, nebo ze dne 11.3.2008, sp. zn. 25 Cdo 2181/2006).
Podle rovněž konstantní judikatury Nejvyššího soudu je třeba rozlišovat mezi nároky z neoprávněného majetkového prospěchu (nyní z bezdůvodného obohacení)
a nároky z jiných titulů a […] podle ustanovení občanského zákoníku o neoprávněném majetkovém prospěchu nelze posuzovat případy, které jsou upraveny v jiných ustanoveních zákona (srov. zprávu Občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu SSR ze dne 21.12.1978, sp. zn. Cpj 37/78, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod č. 1/1978, a dále usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.3.2007, sp. zn. 33 Odo 1542/2005, nebo rozsudek NS ze dne 25.9.2008, sp. zn. 29 Cdo 2225/2008, určený k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
V projednávané věci má dovolací soud ze to, že nárok žalobce měl být posouzen nikoli jako nárok z bezdůvodného obohacení, nýbrž jako nárok na převedení užitku z provedeného příkazu podle §727 obč. zák.
Podle §737 obč. zák. smlouvou o obstarání prodeje věci vznikne objednateli právo, aby obstaratel převzal od něj do prodeje svěřenou věc a učinil potřebná opatření k prodeji. Podle §738 obč. zák. musí být smlouva o obstarání prodeje věci uzavřena písemně. Podle §41a odst. 1 obč. zák. má-li neplatný právní úkon náležitosti jiného právního úkonu, který je platný, lze se jej dovolat, je-li z okolností zřejmé, že vyjadřuje vůli jednající osoby. Podle §724 obč. zák. příkazní smlouvou se zavazuje příkazník, že pro příkazce obstará nějakou věc nebo vykoná jinou činnost.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je možno při výkladu právního úkonu ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák. usuzovat na vůli účastníků smlouvy také
s přihlédnutím k následnému chování těchto smluvních stran (srov. např. rozsudek NS ze dne 5.8.2008, sp. zn. 28 Cdo 864/2008, nebo ze dne 27.7.2008, sp. zn. 33 Odo 655/2005).
V projednávané věci dospěl odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně ke skutkovému závěru, že žalobce předal vůz G. 1985 žalovanému proto, aby se žalovaný pokusil předmětný automobil prodat. Vůle účastníků tak bezpochyby směřovala k uzavření smlouvy o obstarání prodeje věci. Vzhledem k tomu, že účastníci shodně tvrdili, že mezi nimi nedošlo k sepsání žádné písemnosti, nemohlo dojít k platnému uzavření smlouvy o obstarání prodeje věci, neboť nebyl naplněn požadavek písemné formy ve smyslu §738 obč. zák.
Podle názoru dovolacího soudu má však dohoda účastníků náležitosti jiného právního úkonu, a to smlouvy příkazní ve smyslu §724 obč. zák., neboť žalovaný se zavázal, že pro žalobce obstará prodej jeho vozu G. 1985. Podmínkou platnosti příkazní smlouvy přitom písemná forma není. O tom, že k uzavření příkazní smlouvy mezi účastníky došlo, svědčí zejména plná moc ze dne 15.9.2004, kterou žalobce zmocnil svědka Č. k „převodu“ vozu G. 1985 (převodem se zde zřejmě rozumělo podání žádosti o zápis změn údajů v registru silničních vozidel). Dovolací soud přitom vyšel ze skutkového závěru odvolacího soudu, podle něhož žalobce skutečně uvedenou plnou moc podepsal, neboť správnost skutkových zjištění není dovolací soud přezkoumávat, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Zmocnil-li tedy žalobce svědka Č. k podání žádosti
o změnu údajů v registru silničních vozidel, přičemž svědek Č. jednal podle skutkových zjištění odvolacího soudu pro žalovaného, musel žalobce souhlasit s tím, že vůz bude žalovaným prodán.
Protože v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce udělil žalovanému k prodeji vozu plnou moc, je nutno vycházet z toho, že žalovaný jednal jako nepřímý zástupce. K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.8.2004, sp. zn. 32 Odo 635/2003, v němž se praví: Zatímco při přímém zastoupení činí zástupce právní úkony jménem zastoupeného a práva a povinnosti vznikají přímo zastoupenému, při nepřímém zastoupení činí nepřímý zástupce právní úkony svým jménem, avšak na cizí účet; to znamená, že sám se sice zavazuje, avšak je povinen převést později dalším právním úkonem vzniklé účinky na toho, v jehož prospěch jednal. Jednal-li proto žalovaný při prodeji vozu G. 1985 jako nepřímý zástupce žalobce, byl podle §727 obč. zák. povinen převést na žalobce žalovanou částku jako výnos z prodeje vozu.
Otázka promlčení nároku žalobce.
Podle §101 obč. zák. je obecná promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. „Za okamžik rozhodný pro počátek běhu promlčecí doby
v případě, že doba splnění nebyla dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je třeba považovat den bezprostředně následující po dni, ve kterém dluh vznikl; nikoliv den, kdy došlo ke splatnosti dluhu. […] Z objektivní povahy obecné promlčecí doby vyplývá, že z hlediska jejího počátku, plynutí a konce je irelevantní skutečnost, že věřitel o právu, které může uplatnit, neví“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.11.2002, sp. zn. 33 Odo 665/2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 11. 1981, sp. zn. 3 Cz 99/81, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 28/1984).
Protože žalovaný nesplnil svoji povinnost převést na žalobce výnos z prodeje vozu G. 1985, mohl se žalobce domáhat vydání žalované částky poprvé dne následujícího poté, kdy svědek Š. jako kupec vozu žalovanou částku žalovanému uhradil, a od tohoto dne začala běžet obecná tříletá promlčecí doba podle §101 obč. zák. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů plyne, že svědek Š. předal žalovanému žalovanou částku v hotovosti dne 11.8.2004, kdy zároveň uzavřel s G. p. a.s. smlouvu o povinném ručení. Tříletá promlčecí doba proto začala běžet dne 12.8.2004 a skončila dne 13.8.2007 (dne 12.8.2007 byla neděle – srov. §122 odst. 2 a 3 obč. zák.). Protože žalobce podal žalobu až dne 15.8.2007, je nárok žalobce promlčen, byť z jiného důvodu, než ke kterému dospěl odvolací soud.
Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí je věcně správné, a proto dovolání bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř. ) zamítl podle §243b odst. 2 o.s.ř. jako nedůvodné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalovanému prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 9. dubna 2009
JUDr. Iva Brožová, v .r.
předsedkyně senátu