ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.101.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 101/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. února 2009 o dovolání, které podal obviněný J. S., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2008, č. j. 12 To 308/2008-324, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 1 T 73/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 3. 7. 2008, č. j. 1 T 73/2008-262, byl obviněný J. S. pod bodem 1) výroku uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., na tom skutkovém základě, že „dne 24. 2. 2008 kolem 00.30 hodin v Č., v bytě, v obývacím pokoji, velkou silou bodl nožem o délce čepele 9 cm do zad L. K., a způsobil jí těžké zranění spočívající v bodné ráně v oblasti zad vlevo, na kůži délky asi 3 cm, pronikající pod levou lopatkou ve střední čáře lopatkové, cca v 7. mezižebří do dutiny hrudní a levé plíce, poranění vedlo ke krvácení a vniknutí vzduchu do dutiny hrudní“, přestože „rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 1 T 37/2002, který nabyl právní moci dne 21. 6. 2002, byl odsouzen pro trestný čin braní rukojmí podle §234a odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků, který vykonal 15. 7. 2006“. Dále byl pod bodem 2) výroku uznán vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tím, že „od přesně nezjištěné doby, nejméně od 7. 1. 2008, do 17.00 hodin dne 24. 2. 2008, v Č., v bytě, neoprávněně přechovával střelbyschopnou pistoli belgické výroby zn. FN, model 1922, ráže 7,65 mm, Browning, s funkčním zásobníkem, 42 ostrými náboji ráže 7,65 mm Browning, italské výroby“. Za tyto trestné činy byl obviněný podle §222 odst. 1 tr. zák. a §42 odst. 1 tr. zák., za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §55a odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to ve výroku rozsudku popsaného vystřelovacího nože a výše uvedené pistole zn. FN, s funkčním zásobníkem. Výrokem podle §72 odst. 2 písm. b) tr. zák. soud obviněnému uložil ochranné protitoxikomanické ústavní léčení.
O odvoláních obviněného J. S., státní zástupkyně (podaném v neprospěch obviněného do výroku o trestu) a poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR, proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 8. 2008, č. j. 12 To 308/2008-324, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody, a za podmínek podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněných výrocích o vině, o trestu propadnutí věci a ochranném léčení obviněného podle §222 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl obviněný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Odvolací soud zároveň za podmínek podle §259 odst. 2, odst. 3 tr. ř. doplnil výrok o náhradě škody, kdy obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, na náhradě škody částku 23.135,50 Kč. Odvolání obviněného soud výrokem podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 20. 8. 2008 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl právní moci v nezrušené části i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný J. S. následně dovolání, jímž současně napadl výrok o vině z rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je podle dovolatele dán tím, že Okresní soud v Kutné Hoře ve věci rozhodl dne 3. 7. 2008 jako vyloučený orgán, neboť v době vydání rozsudku ještě nebylo pravomocně rozhodnuto o jeho nepodjatosti, když proti usnesení, jímž bylo vysloveno, že předseda senátu a přísedící z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučeni nejsou, podal stížnost, o níž rozhodl Krajský soud v Praze zamítavým usnesením až dne 12. 8. 2008. Důvody, pro které navrhoval vyloučení členů senátu pro podjatost, pak dovolatel zároveň blíže rozvedl.
Naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný spatřuje v prvé řadě v tom, že orgány činné v trestním řízení od počátku shromažďovaly toliko důkazy hovořící v jeho neprospěch, zatímco jím navrhované důkazy, které by mohly sloužit ke zjištění skutečného stavu věci, resp. svědčit o jeho nevině, provedeny nebyly. Soudy se podle dovolatele zaměřily pouze na jedinou variantu, jak mohlo ke zranění poškozené dojít, a totiž, že je způsobil právě on, ačkoliv předmětné zranění mohlo vzniknout několika různými způsoby. Závěr o dovolatelově vině soudy opřely pouze o výpovědi poškozené, která však při vzniku zranění nebyla střízlivá a následně měnila svůj výklad průběhu inkriminovaných událostí. Přesto soudy považovaly její druhou verzi popisu vzniku zjištěného zranění za jedině pravdivou, aniž by ve vztahu k věrohodnosti výpovědi poškozené provedly jakékoli znalecké zkoumání. Žádným věrohodným a nezpochybnitelným důkazem tak nebylo prokázáno, že by se stíhaného skutku dopustil právě dovolatel, a stejně tak nebylo prokázáno, že jednal v úmyslu ublížit poškozené na zdraví. Soudy zároveň nezjistily žádný motiv, jímž měl být případně veden k tomu, aby se předmětného činu vůči poškozené dopustil. Z dokazování podle dovolatele naopak vyplynulo, že se spolu se svědkyní Zábojovou snažili poškozenou přimět, aby vyhledala lékařské ošetření a snažil se jí podle svých sil pomoci.
Dovolatel současně vyslovil nesouhlas se závěrem soudů, že vážný zdravotní stav poškozené zapříčinilo výlučně bodnutí nožem do zad. Podle dovolatele si poškozená zhoršení svého zdravotního stavu přivodila vlastní liknavostí, když opožděně vyhledala lékařskou pomoc. To mu ovšem nemůže být přičítáno k tíži. Při včasném lékařském ošetření přitom podle jeho názoru nemuselo ke krvácení a vniknutí vzduchu do dutiny hrudní vůbec dojít. Ostatně vniknutí nože vedeného velkou silou do dutiny hrudní, potažmo do levé plíce poškozené, nebylo jednoznačně prokázáno, přičemž znalec nevyloučil ani to, že by haemothorax mohl byť i jen částečně vzniknout při zavádění drénu do těla poškozené. Soudy tak podle přesvědčení dovolatele neměly pro právní posouzení stíhaného skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. ř. (a v návaznosti na něj ani pro výrok o náhradě škody) dostatečné podklady.
V další části dovolání obviněný namítl nesprávnost posouzení své osoby jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 tr. zák. V této souvislosti zdůraznil, že v žádné trestní věci v minulosti nebyl stíhán a odsouzen pro ublížení na zdraví, a to ani při posledním odsouzení pro trestný čin braní rukojmí podle §234a odst. 1 tr. zák. Soudy navíc dostatečně nepřihlédly k závěrům znalců MUDr. K. a MUDr. Č., podle nichž jeho osobnost vykazuje trvalé a vícečetné poruchy na základě vrozených dispozic a nepříznivých výchovných podmínek. U dovolatele byla zjištěna těžká smíšená porucha osobnosti a v době činu byly jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti sníženy podstatnou měrou.
K trestnému činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. dovolatel uvedl, že předmětnou pistoli si opatřil za účelem spáchání sebevraždy, nenosil ji však při sobě, proti nikomu jinému ji použít nechtěl, jejím použitím nikomu nevyhrožoval a dobrovolně ji policistům vydal, ačkoli o její existenci předem nevěděli. Pistoli navíc přechovával krátkou dobu. Jeho jednání - vzhledem k uvedeným okolnostem - rozhodně nepředstavovalo žádné ohrožení bezpečnosti společnosti a lidí a fakticky nedosáhlo ani nepatrného stupně nebezpečnosti činu pro společnost, aby je bylo možné posuzovat jako trestný čin.
Podáním doručeným soudu prvního stupně dne 7. 1. 2009 obviněný své dovolání doplnil o podrobnější argumentaci stran nesprávnosti posouzení své osoby jako zvlášť nebezpečného recidivisty. Poukázal na to, že žádný z činů, pro které byl v minulosti odsouzen, není uveden v ustanovení §62 odst. 1 tr. zák., na něž odkazuje §41 odst. 2 tr. zák. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 13. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 396/03, pak vyjádřil přesvědčení, že v jeho případě nebyla splněna ani materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. Soudy se v této souvislosti nezabývaly tím, jakým způsobem spáchal předchozí trestnou činnost, zda při ní byla použita fyzická síla a případně v jaké intenzitě, zda byla někomu způsobena tělesná újma, jaký byl v jednotlivých případech motiv jeho jednání a následky činů, a konečně jak se choval ve výkonu trestu a jaký vedl způsob života před vzetím do vazby pro podezření ze spáchání projednávaného trestného činu.
S ohledem na shora uvedené důvody obviněný své dovolání shrnul tak, že řízení v dané trestní věci vybočilo z rámce spravedlivého procesu, neboť v něm nebyly respektovány všechny zásady „správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy“. Proto navrhl, aby dovolací soud zrušil jak napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2008, sp. zn. 12 To 308/2008, tak i rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 3. 7. 2008, sp. zn. 1 T 73/2008, jakož i řízení mu předcházející, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání, včetně doplnění dokazování, a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která úvodem poznamenala, že prakticky totožné námitky učinil obviněný předmětem podaného odvolání a Krajský soud v Praze je ve druhém stupni přezkoumal a vypořádal se s nimi. Námitku (jinak podřaditelnou pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. b/ tr. ř.), že ve věci rozhodl vyloučený orgán, považoval odvolací soud podle státní zástupkyně správně za nedůvodnou, neboť obviněný tvrzenou podjatost členů senátu vyvozoval pouze z faktu, že nebylo vyhověno všem jeho důkazním návrhům, a nesouhlasil se způsobem, jak soud důkazy hodnotil.
Pokud jde o námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nehledala státní zástupkyně v napadeném rozhodnutí vady, které obviněný učinil předmětem svého dovolání. Závěr odvolacího soudu týkající se posouzení osoby obviněného jako zvlášť nebezpečného recidivisty ve smyslu ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. označila za správný. V této souvislosti připomněla, že obviněný byl v roce 2002 odsouzen pro trestný čin braní rukojmí podle §234a odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody, který vykonal dne 15. 7. 2006, tedy necelé 2 roky předtím, než spáchal nyní posuzovaný zvlášť závažný úmyslný trestný čin. Za této situace tedy podmínky pro aplikaci ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. nepochybně dány byly, neboť trestný čin braní rukojmí podle §234a odst. 1 tr. zák. je rovněž zvlášť závažným úmyslným trestným činem uvedeným v §41 odst. 2 tr. zák., když pro aplikaci ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. není potřebné, aby v minulosti byl pachatel odsouzen pro týž zvlášť závažný úmyslný trestný čin, pro který je odsuzován v současné době. Stupeň společenské nebezpečnosti dovolatelova činu je dle názoru státní zástupkyně výrazně zvyšován faktem, že jej spáchal relativně krátce poté, kdy byl propuštěn z posledního výkonu trestu, a také tím, že dovolatel se v minulosti dopustil opakovaně i zvlášť závažného úmyslného trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., pro který byl dvakrát odsouzen, přičemž podruhé (v roce 1991) ho soud odsoudil již jako zvlášť nebezpečného recidivistu podle §41 odst. 1 tr. zák., když tento trest vykonal dne 17. 1. 2004.
Své písemné vyjádření k dovolání obviněného státní zástupkyně uzavřela konstatováním, že v předmětné věci neshledala ani extrémní rozpor mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením jednání obviněného na straně druhé. Podané dovolání obviněného je tak ze všech výše uvedených důvodů nutno hodnotit jako zjevně neopodstatněné. Proto navrhla, aby je Nejvyšší soud České republiky podle §265i odst. 1 tr. ř. odmítl a aby tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S konáním neveřejného zasedání vyslovila souhlas i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný Jaroslav Steiner je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. per analogiam a podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění je základní podmínkou dovolacího přezkumu (§265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán v případech, kdy ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod však nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítána. Důvody vyloučení se musí zásadně vztahovat k orgánu, který byl ve věci nejen vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., ale také sám ve věci samé rozhodl. Vzhledem k obsahu dovolatelových námitek je možno dovodit, že předmětný dovolací důvod uplatnil právně relevantně. Při posuzování jejich opodstatněnosti učinil Nejvyšší soud tyto závěry:
Naplnění uvedeného dovolacího důvodu spatřoval dovolatel v postupu Okresního soudu v Kutné Hoře rozhodujícího ve věci samé. Ten dne 3. 7. 2008 v neveřejném zasedání rozhodl usnesením o zamítnutí jeho návrhu na vyloučení předsedy senátu a přísedících z vykonávání úkonů trestního řízení s tím, že vyloučeni nejsou. Bezprostředně po vyhlášení tohoto usnesení pak pokračoval v hlavním líčení, v jehož rámci také vyhlásil rozsudek. Uvedený postup zvolil přesto, že si dovolatel proti usnesení, jímž bylo rozhodováno o námitce podjatosti, ihned podal stížnost. To znamená, že v době vydání rozsudku tedy ještě nebylo o nepodjatosti členů senátu pravomocně rozhodnuto. Tento stav pak trval až do 12. 8. 2008, kdy byla stížnost dovolatele zamítnuta Krajským soudem v Praze.
Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že stížnost podaná proti rozhodnutí soudu o vyloučení (§31 odst. 2 tr. ř.) nemá vzhledem k ustanovení §141 odst. 4 tr. ř. odkladný účinek. Její podání tedy nebrání dokončení probíhajícího úkonu v trestním řízení (v daném případě hlavního líčení). Soud navíc rozhodoval za situace, kdy neshledal žádný z důvodů vyloučení podle §30 tr. ř. Skutečnost, že dovolatel napadl usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 3. 7. 2008, č. j. 1 T 73/2008-277, bezprostředně po jeho vyhlášení stížností, tedy neznamená, že okresní soud v daném stadiu řízení rozhodoval jako vyloučený orgán, jestliže podaná stížnost byla soudem druhého stupně následně jako nedůvodná zamítnuta.
Konkrétní důvod podjatosti spatřoval dovolatel v „zaujatosti“ soudců rozhodujících v dané trestní věci vůči jeho osobě, jež se měla navenek projevovat především systematickým shromažďováním důkazů, které ho měly usvědčit, a naopak odmítáním provedení důkazů navrhovaných obhajobou, které by podle přesvědčení dovolatele naopak mohly vést k závěru o jeho nevině.
Vyloučení orgánu z vykonávání úkonů trestního řízení z důvodu podjatosti upravuje ustanovení §30 tr. ř. Podle §30 odst. 1 tr. ř. je důvodem vyloučení soudce mj. skutečnost, že soudce má k projednávané věci nebo osobě, jíž se úkon přímo dotýká, určitý poměr, pro který nemůže nestranně rozhodovat. Poměr k projednávané věci může záležet například v tom, že sám orgán uvedený v §30 tr. ř. nebo osoba mu blízká (srov. analogicky §89 odst. 8 tr. zák.) byli poškozeni projednávanou trestnou činností. Poměrem k osobě, jíž se úkon přímo dotýká, je pak míněn zejména poměr příbuzenský, švagrovský, druha a družky, úzce přátelský nebo nepřátelský. Posledně uvedený poměr zaujali k obviněnému podle jeho přesvědčení členové senátu soudu prvního stupně. Nejvyšší soud však pochybnosti dovolatele o nestrannosti soudců činných v jeho trestní věci nesdílí.
Z předloženého procesního spisu především nevyplývají žádné skutečnosti, jež by mohly opodstatňovat závěr, že mezi obviněným (dovolatelem) a členy senátu objektivně existoval a existuje nějaký užší osobní či dokonce nepřátelský vztah, který by zavdal příčinu k pochybnostem o nestrannosti členů senátu v dané věci. Stejně tak nebylo zjištěno, že by některý z členů senátu soudu prvního stupně měl poměr k projednávané věci ve výše uvedeném smyslu, tj. konkrétní poměr ke skutku a všem okolnostem, které s ním souvisejí (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, sv. 13/2002, T 339). Obviněný své námitky, jež měly zakládat důvod vyloučení členů senátu ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. a potažmo důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. založil na okolnostech, které toliko subjektivně vyjadřují jeho pohled na způsob vedení řízení a rozhodování soudu prvního stupně ve věci. Přesvědčení o podjatosti členů senátu dovozuje zejména z toho, že nebyly prováděny důkazy navrhované obhajobou, které měly svědčit v jeho prospěch. Tato skutečnost však sama o sobě nemůže být posouzena jako důvod pro vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení podle §30 tr. ř.
Rozhodnutí o vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení (§30 tr. ř., §31 tr. ř.) je výjimečným průlomem do ústavně stanovené zásady v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle nějž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Obsah dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. zároveň nelze vykládat tak, že k podání dovolání, jež je mimořádným opravným prostředkem směřujícím proti již pravomocnému rozhodnutí, postačí pouhé podezření z možné podjatosti soudce, založené jen na určitých domněnkách a spekulacích o negativním přístupu ke konkrétní osobě obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 5 Tdo 125/2004).
Proto Nejvyšší soud nepřiznal dovolání obviněného ve shora uvedené části žádné opodstatnění.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá námitka dovolatele, že se skutek v soudem zjištěné podobě nestal, tj. že poškozenou nožem nebodl. V uvedeném směru dovolatel svoji argumentaci opřel především o polemiku s rozsahem (neúplností), kvalitou a hodnocením provedeného dokazování soudy obou stupňů. Soudům vytkl především to, že závěr o jeho vině založily v podstatě pouze na nevěrohodné svědecké výpovědi poškozené, která si však předmětné zranění ve skutečnosti způsobila sama, neboť se nemohla smířit s jejich rozchodem, a následně k jeho tíži křivě vypovídala ve snaze se mu pomstít. Podle dovolatele bylo proto nezbytné doplnit dokazování ve všech jím jednotlivě navrhovaných směrech.
Shora uvedené námitky se však primárně týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. Na stejném základě pak dovolatel uplatnil i námitku týkající se absence jeho úmyslného zavinění (subjektivní stránky činu), neboť i ta se opírá o argument, že soudy nezjistily žádný motiv k útoku na poškozenou, které nikdy předtím neublížil, a v situaci, kdy utrpěla předmětné zranění, se jí snažil pomoci. To znamená, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložil na hmotně právních důvodech předpokládaných v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přestože je v dovolání formálně proklamoval, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal revize (přehodnocení) soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů by bylo možné - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - uvažovat pouze za předpokladu, že by tu byl extrémní rozpor mezi zjištěním soudů a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zjištění soudů nemají žádnou vazbu na obsah provedených důkazů při žádném v úvahu přicházejícím logickém způsobu jejich hodnocení. Jinými slovy, že skutková zjištění soudů jsou zřejmým opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzovaném případě však nelze soudům vytknout, že s ohledem na výsledky dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání předmětného skutku, který spočíval v útoku nožem na poškozenou s následným způsobením těžké újmy na zdraví, nebylo dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku provedenými důkazy podrobně zabýval a zároveň náležitě vyložil a odůvodnil (viz rozsudek zejména na str. 11 a 12), proč vzal tuto variantu skutkového děje za prokázanou a z jakých důvodů. V rozporu s tím, co uvádí dovolatel, se zabýval i motivem jeho jednání, když dospěl k závěru, že pod vlivem alkoholu a drog obviněný (dovolatel) poškozenou „ve zkratu“ napadl inkriminovaným nožem tak, že ji silou značné intenzity bodl do zad, a to po předcházejícím vzájemném slovním konfliktu, který byl důsledkem jejich problematických osobních vztahů. Odvolací soud v rámci odvolacího přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl ve věci všechny potřebné důkazy k tomu, aby byl náležitým způsobem zjištěn skutkový stav, a v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. provedené důkazy též řádně vyhodnotil. Při svém rozhodování pak na skutkový stav věci zjištěný soudem prvního stupně navázal, což také náležitým způsobem odůvodnil (viz zejména str. 4 a 5 napadeného rozsudku).
K námitkám dovolatele, že dokazování nebylo provedeno v rozsahu dostatečném pro závěr o jeho vině, je třeba poznamenat, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Tento požadavek podle názoru Nejvyššího soudu obě rozhodnutí splňují, když soud prvního stupně (viz str. 10 a 11 odůvodnění rozsudku), a v rozhodnutí o řádném opravném prostředku také soud odvolací (viz rozsudek na str. 5 až 6), srozumitelně vysvětlily, proč nebyly shledány důvody k provedení navrhovaných důkazů, resp. proč další doplňování dokazování bylo považováno za nadbytečné.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dovolatelem uplatněn právně relevantně pouze v té části dovolání, v níž namítl, že soudy posoudily předmětný skutek jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., aniž by zohlednily zjištěnou skutečnost, že poškozená si následky svého zranění zřejmě zhoršila tím, že po řadu hodin odmítala vyhledat lékařskou pomoc. Podle dovolatele tak vznikají pochybnosti, zda příčinou způsobení těžké újmy na zdraví podle §89 odst. 7 tr. zák. bylo již samotné bodnutí nožem, anebo zda se na následku (včetně délky léčení) v soudy zjištěné podobě nepodílely ještě další okolnosti (příčiny).
Výše uvedený dovolací důvod byl relevantně uplatněn také námitkou, že ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. o zvlášť nebezpečné recidivě nebylo v dovolatelově případě naplněno pro nedostatek materiálních podmínek, především vzhledem k méně závažné povaze předcházejícího trestného činu. Ke skutku kvalifikovanému jako trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. dovolatel relevantně namítl, že s ohledem na okolnosti a důvody držení zbraně (uvažovanou sebevraždu) jeho jednání nepředstavovalo žádné ohrožení bezpečnosti lidí a fakticky tak nedosáhlo ani nepatrného stupně nebezpečnosti činu pro společnost. Z materiálního hlediska se proto nemohlo jednat o trestný čin (§3 odst. 2 tr. zák.).
K opodstatněnosti této části námitek dovolatele, jež důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají, učinil Nejvyšší soud následující závěry:
V obecné rovině je nejprve třeba poznamenat, že trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Za těžkou újmu na zdraví se podle §89 odst. 7 tr. zák. považuje vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění, jež zákon taxativně vymezuje pod písmeny a) až ch) citovaného ustanovení. Protože trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. je trestným činem úmyslným (§3 odst. 3 tr. zák., §4 tr. zák.), je nezbytné, aby úmysl pachatele zahrnoval všechny znaky objektivní stránky jeho skutkové podstaty, tj. jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Jinými slovy, nestačí, aby pachatel úmyslně vykonal něco, co způsobilo újmu na zdraví, ale je třeba, aby bylo zjištěno, že jeho úmysl zároveň směřoval k následku (účinku) spočívajícímu v těžké újmě na zdraví (zde srov. přiměřeně např. rozhodnutí R 19/1963 SbRt.). Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví musí být zjištěno, že pachatel alespoň věděl, že svým jednáním může způsobit zákonem předpokládaný těžší následek, a pro tento případ s ním byl srozuměn (úmysl eventuální - §4 písm. b/ tr. zák.). Na takové srozumění lze pak usuzovat zejména podle intenzity útoku, dále byl-li útok veden proti důležité části těla napadeného, z povahy zbraně, pokud ji pachatel použil, z jeho pohnutky apod. (v judikatuře srov. např. R II/1965, R 35/1991 SbRt).
Výše uvedená hlediska soudy v daném případě neporušily.
Ze skutkových zjištění podrobně rozvedených v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný (dovolatel) J. S. inkriminovaného dne 24. 2. 2008, ovlivněn alkoholem a drogou (pervitinem), po předchozí slovní rozepři ve zkratu velkou silou bodl nožem o délce čepele 9 cm do zad poškozenou L. K. a způsobil jí zranění, které svým charakterem představovalo těžkou újmu na zdraví podle §89 odst. 7 písm. e) tr. zák., neboť došlo k zasažení a poškození hrudní stěny a zároveň i levé plíce poškozené, tedy důležitého orgánu. Obviněný (dovolatel) působil proti tělu poškozené za použití zbraně (srov. §89 odst. 15 tr. zák.), a to nožem v soudem zjištěné délce a tvaru, který při zjištěné intenzitě bodnutí byl dostatečně způsobilý k tomu, aby pronikl do lidského těla. Bodnutí bylo navíc vedeno se značnou intenzitou. Těchto rozhodných skutečností si dovolatel musel být alespoň v hrubých rysech vědom. Jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti byly v době činu sice poněkud sníženy, jak soudy zjistily z posudku příslušného znalce (psychiatra), avšak zároveň zdaleka ne vymizelé. Bodnutí směřovalo do zad poškozené, a to do míst, kde jsou uloženy životně důležité orgány, mimo jiné i plíce. Z výše uvedených skutečností lze podle názoru Nejvyššího soudu učinit spolehlivý závěr, že dovolatel nejen úmyslně jednal, ale za daných okolností musel být srozuměn rovněž s tím, že poškozenou nožem vážně poraní. Způsobení těžké újmy na zdraví ve smyslu ustanovení §89 odst. 7 tr. zák. bylo tudíž zahrnuto (přinejmenším) jeho nepřímým úmyslem (§4 písm. b/ tr. zák.).
S námitkou obviněného, že zhoršení svého zdravotního stavu si poškozená přivodila v důsledku toto, že okamžitě nevyhledala lékařskou pomoc, se již v rámci rozhodování o řádném opravném prostředku vypořádal odvolací soud, který správně poukázal na výsledky znaleckého zkoumání, podle nichž k zakrvácení hrudní dutiny (haemotoraxu) a vniknutí vzduchu do dutiny hrudní (pneumotoraxu) došlo již tím, že obviněný poškozenou bodl. Jeho jednání bylo zároveň bezprostřední (nikoliv vedlejší) příčinou poškození levé plíce poškozené a poruchy jejího zdraví spojené s následným léčením v soudy zjištěné délce. Soudy jinak nezpochybňovaná skutečnost, že zraněná poškozená nevyhledala ihned lékařské ošetření, pak ani podle názoru Nejvyššího soudu nemůže nic změnit na závěru, že jí dovolatel způsobil těžkou újmu na zdraví ve formě poškození důležitého orgánu, tedy v podobě předpokládané v ustanovení §89 odst. 7 písm. e) tr. zák. Jestliže soudy jeho jednání po právní stránce kvalifikovaly jako těžkou újmu na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., lze jejich rozhodnutí považovat za věcně správná.
K otázkám zvlášť nebezpečné recidivy je třeba připomenout, že ustanovení §41 odst. 1, odst. 2 tr. zák. obsahují vymezení podmínek, za jejichž splnění lze považovat určitého pachatele za zvlášť nebezpečného recidivistu. Podle §41 odst. 1 tr. zák. se pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Podle §41 odst. 2 tr. zák. jsou zvlášť závažnými trestnými činy trestné činy uvedené v §62 tr. zák. a ty úmyslné trestné činy, za něž zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let. Při hodnocení pachatele jako zvlášť nebezpečného recidivisty se potom jako klíčové jeví posouzení podmínek vymezených v ustanovení §41 odst. 1 tr. zák., samozřejmě přísně individuálně a s pečlivým uvážením okolností každého jednotlivého (konkrétního) případu. Délkou doby, která uplynula od posledního odsouzení, je ve smyslu citovaného ustanovení zákona nutno rozumět nejen dobu, která uplynula od právní moci rozsudku, nýbrž i dobu, která uplynula od podmíněného propuštění nebo po odpykání trestu, neboť výkonem trestu měl pachatel značně omezené možnosti trestnou činnost opakovat. Tuto dobu zákon neurčuje a současně ji ani nelze nějak blíže vymezit či paušálně stanovit. Vždy bude záležet na posouzení rozhodných okolností případu ve vztahu ke zhodnocení osobního profilu pachatele.
Formální i materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 tr. zák. v případě dovolatele nepochybně naplněny jsou. V posuzované věci totiž soud prvního stupně zjistil, že dovolatel byl rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 1 T 37/2002, odsouzen pro trestný čin braní rukojmí podle §234a odst. 1 tr. zák., pro který zákon stanoví trest odnětí svobody v rozmezí dvě léta až osm let, k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, který vykonal dne 15. 7. 2006. Výše uvedeného trestného činu se dopustil v L. n. S. dne 12. 1. 2002 tím, že se zmocnil náhodně vybraného kolemjdoucího, kterého zadržoval na místě a ohrožoval střelnou zbraní (plynovou pistolí) přiloženou ke spánku, a to s cílem vynutit si propuštění své známé, která byla předvedena na místní oddělení Policie ČR (viz též rozsudek na č. l. 139 až 147 spisu).
Nyní projednávaný trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., za který zákon stanoví rovněž trest odnětí svobody v rozmezí dvě léta až osm let, dovolatel spáchal dne 24. 2. 2008, tedy přibližně 19 měsíců po svém propuštění z výkonu trestu, kdy měl prokázat své polepšení, resp. vůli a schopnost vést řádný život a především nedopouštět se další trestné činnosti. Přitom celkový způsob života dovolatele, resp. jeho trestní minulost, kdy jednotlivé uložené tresty, ani trest za předcházející zvlášť závažný úmyslný trestný čin, zjevně k jeho nápravě nevedly, jsou skutečnostmi, které nepochybně podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti projednávaného činu pro společnost. Za tohoto stavu nelze soudům vytknout, že by v dovolatelem namítaném směru vadně použily ustanovení §41 odst. 1 tr. zák., když jej označily za zvlášť nebezpečného recidivistu nejen ve formálním, ale i v materiálním smyslu. Jejich právní závěry lze považovat za věcně správné a odpovídající zákonu. Nejvyšší soud proto nepovažoval dovolání obviněného ani v této části za jakkoliv opodstatněné.
Opodstatnění pak postrádá i další námitka dovolatele, jež se týká absence materiálního znaku trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. v případě jednání popsaného pod bodem 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně. Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v daném případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citovaná ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (k tomu srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 43/1996 SbRt.).
V projednávané trestní věci však o takový případ zjevně nejde, neboť podle zjištění soudů dovolatel minimálně od 7. 1. 2008 přechovával plně funkční belgickou pistoli zn. FN 1922, ráže 7,65 mm, která je zbraní kategorie B podle §4 zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů, aniž by byl držitelem zbrojního průkazu, který je k držení takové zbraně nezbytně nutný. Spolu s ilegálně drženou pistolí navíc přechovával i 42 kusů ostrých nábojů ráže 7,65 mm, Browning, rovněž plně funkčních. O tom, že takovou zbraní lze těžce zranit nebo usmrtit člověka nelze pochybovat. Všechny tyto okolnosti závěr soudů o tom, že dovolatel svým jednáním naplnil zákonné znaky trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. i po materiální stránce, plně odůvodňují. K námitce obviněného, že zbraň nenosil při sobě, Nejvyšší soud poznamenává, že pro naplnění formálních znaků skutkové podstaty trestného činu podle §185 tr. zák. ve formě přechovávání zbraně není rozhodné, zda pachatel nosí střelnou zbraň u sebe nebo ji má uschovanou. Postačí, že ji má ve své moci (dispozici). Stejně tak z hlediska nedovoleného ozbrojování nemá v podstatě žádný význam, že pachatel předmětnou zbraní nikoho neohrožoval, nezranil či dokonce neusmrtil. V takových případech by totiž přicházelo v úvahu použití jiných, mnohem závažnějších skutkových podstat trestných činů. Oproti tvrzení dovolatele bylo také zjištěno, že zbraň nevydal z vlastní iniciativy, ale teprve poté, kdy na zemi u balkónových dveří byla zajištěna jedna nepoužitá patrona, a na přímý dotaz příslušníka policie, zda se v bytě nenachází střelná zbraň.
Vzhledem k důvodům jednotlivě rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného J. S. bylo dílem podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a v jeho relevantně uplatněné části pak nebylo jakkoliv opodstatněné.
Proto Nejvyšší soud rozhodl tak, že se podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá jako zjevně neopodstatněné. O odmítnutí dovolání bylo za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. února 2009
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler