ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.1184.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 1184/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. února 2009 o dovolání podaném obviněným R. Č., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 3. 2008, č. j. 4 To 56/2008-341, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 2 T 114/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 9. 10. 2007, č. j. 2 T 114/2003-326, byl obviněný R. Č. uznán vinným trestným činem obecného ohrožení podle §180 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., jehož se měl dopustit skutkem spočívajícím v tom, že „dne 22. března 2002 v 0.35 hod. v objektu společnosti Ch. a. s. D. L. v L.-Z., okr. M., již odsouzený J. B. jako signalista stavědla při stavění vlakové cesty pro posunující díl složený z lokomotivy typu T 118 s 24 železničními vozy z koleje č. 65 původně na volnou kolej č. 67 tuto omylem postavil na kolej č. 69 obsazenou 9 železničními vozy, již odsouzený M. B. jako vedoucí posunu nezajistil pro skutečnou rychlost posunujícího dílu jeho dostatečné brzdění a s touto skutečností neseznámil obviněného R. Č., strojvedoucího posunujícího dílu, takže tento po povolení jízdy se rozjel maximální rychlostí 30 km/hod., která navíc neodpovídala rozhledovým poměrům, a proto po projetí výhybkou 549 nastavenou na kolej č. 69 a zjištění obsazenosti koleje nestačil zastavit a narazil do odstavených vozů, přičemž nárazem spadnul z plošiny vozu posunovač O. Š., který utrpěl zranění pohmoždění obličeje s tržnými povrchními ranami čela, tříštivou zlomeninou základny 4. a 5. záprstní kosti levé ruky s posunutím úlomků a lehké pohmoždění pravého kolena, s čímž se léčil do 18. června 2002, dále byla poškozena lokomotiva a čtyři železniční vozy, čímž společnosti Ch. a. s. D. L. vznikla škoda 409.723,88 Kč“. Za tento trestný čin byl obviněný podle §180 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 31. 3. 2008, č. j. 4 To 56/2008-341, jímž podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Po doplnění dokazování pak za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. obviněného znovu uznal vinným trestným činem obecného ohrožení podle §180 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. na částečně modifikovaném skutkovém základě, že „dne 22. 3. 2002 v 00.35 hod. v objektu společnosti Ch. a. s. D. L. v L. – Z., poté, co již odsouzený J. B. jako signalista stavědla č. 5 při stavění vlakové cesty pro posunující díl složený z lokomotivy typu T 118 s 24 železničními vozy z koleje č. 65 původně na volnou kolej č. 67 tuto omylem postavil na kolej č. 69 obsazenou 9 železničními vozy, a poté, co již odsouzený M. B. jako vedoucí posunu nezajistil pro skutečnou rychlost posunujícího dílu jeho dostatečné brzdění a s touto skutečností neseznámil obviněného R. Č. jako strojvedoucího posunujícího dílu, který v rozporu s článkem 120 dopravního předpisu CHP-D2 Ch. – D. a. s. uvedl hnací vozidlo do pohybu, ačkoliv nebyl vedoucím posunu zpraven o způsobu brzdění, jak ukládá článek 115 předmětného předpisu, rozjel hnací vozidlo a v rychlosti 28 km/hod. po projetí výhybkou 549 nastavenou na kolej č. 69 a zjištění obsazenosti koleje nestačil zastavit a narazil do odstavených vozů, přičemž nárazem spadnul z plošiny vozu posunovač O. Š., který utrpěl zranění pohmoždění obličeje s tržnými povrchními ranami čela, tříštivou zlomeninou základny 4. a 5. záprstní kosti levé ruky s posunutím úlomků a lehké pohmoždění pravého kolena, s čímž se léčil do 18. 6. 2002, a dále došlo k poškození lokomotivy a čtyř železničních vozů, čímž společnosti Ch. a. s. D. L. vznikla škoda 409.723,88 Kč“. Podle §180 odst. 2 tr. zák. odvolací soud obviněnému uložil shodný trest jako soud prvního stupně, a to s poukazem na zásadu zákazu reformationis in peius. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 31. 3. 2008 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.)
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný R. Č. následně dovolání, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že nemohl porušit dopravní předpis CHP – D2 platný v době nehody v objektu Ch. a. s. D. L., neboť postupoval zcela v souladu s jeho články 115 a 120, tzn. posun zahájil až poté, co byl vedoucím posunu zpraven o způsobu provedení posunu a o tom, že posunuje na volnou kolej. Dále dovolatel poukázal na to, že v odůvodnění rozsudku ze dne 9. 10. 2007 Okresní soud v Mostě uvedl, že hlavním viníkem nehody je právě on, což mělo vyplynout z výpovědí svědků B. a B., ačkoliv tito svědkové takto nikdy nevypovídali. Krajský soud v Ústí nad Labem následně doplnil dokazování výslechem svědka J. Š., který uvedl, že dovolatel porušil nejen článek 115, ale i článek 120 předmětného dopravního předpisu, a tuto jeho výpověď, která je nejen v rozporu s tvrzeními svědka Č., spoluobviněných B. a B. a poškozeného Š., ale i s tím, co sám tvrdil dříve v hlavním líčení dne 20. 9. 2006, vzal za základ pro své rozhodnutí. Změnu výpovědi svědka Š. přijal s vysvětlením, že u soudu prvního stupně došlo k chybné protokolaci, a dospěl k závěru, že dovolatel nepochybně porušil článek 120 dopravního předpisu CHP – D2. Tím, že odvolací soud při hodnocení důkazní situace vycházel především z výpovědi svědka Š., který se navíc nezúčastnil vlastního šetření po nehodě, ale pouze rekonstrukce, a v době nehody ani nezastával současnou funkci, porušil podle názoru dovolatele zásadu in dubio pro reo, když v pochybnostech nerozhodl v jeho prospěch.
Dovolatel také zdůraznil, že odvolací soud se náležitě nevypořádal s otázkou, zda jeho jednáním (údajným porušením dopravních předpisů platných v době nehody) došlo či nedošlo k porušení důležité povinnosti. S ohledem na výše uvedené důvody pak navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky ve věci rozhodl buď sám, nebo aby napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil ve výrocích o vině i trestu a přikázal mu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která předně poukázala na to, že s argumentací uplatněnou v podaném mimořádném opravném prostředku se v rámci řízení o odvolání, a to i s ohledem na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu, zabýval již Krajský soud v Ústí nad Labem. Ten znovu vyslechl svědka Š., jenž mimo jiné podrobně vysvětlil rozdíl mezi tzv. průběžným a ručním brzděním, a na základě jeho vyjádření, které považoval za dostatečně kvalifikované a naprosto přesvědčivé, dospěl ke správnému závěru, že ze strany obviněného došlo k porušení článku 120 tehdy platného dopravního předpisu CHP – D2 , neboť bez zpravení o způsobu brzdění ze strany vedoucího posunu (čl. 115 téhož předpisu) vůbec nesměl uvést hnací vozidlo do pohybu. Odvolací soud se rovněž zabýval námitkou obviněného, že v běžné dopravní praxi je spoléháno na zodpovědnost a svědomitost provázaných pracovníků a že on sám proto vycházel z předpokladu, že pokud není vedoucím posunu informován, je díl brzděn dostatečně. V této souvislosti však státní zástupkyně zdůraznila, že dikce výše uvedeného dopravního předpisu je zcela kategorická a uvedení dílu do pohybu je proto nutno hodnotit jako prvotní pochybení na straně dovolatele, k němuž později přistoupila i nepřiměřená rychlost soupravy. Tím dovolatel navázal na předcházející pochybení signalisty i vedoucího posunu, což výsledně vedlo k předmětné nehodě a jejím škodlivým účinkům. Správně tedy druhoinstanční soud považoval ustanovení článku 120 jako normu nesporně ukládající důležitou povinnost vyplývající ze zaměstnání obviněného jako strojvůdce, přičemž při závažnosti zaviněné nehody jsou pro tuto přísnější právní kvalifikaci skutku dány i materiální podmínky §88 odst. 1 tr. zák.
V závěru svého vyjádření státní zástupkyně konstatovala, že z dostupných spisových materiálů zároveň nevyplývá, že by ve věci učiněná skutková zjištění byla v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného. S ohledem na výše rekapitulovanou argumentaci proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. S konáním neveřejného zasedání vyjádřila souhlas i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný R. Č. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Již ve svém předcházejícím zrušovacím rozhodnutí v dané věci (usnesení ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. 3 Tdo 638/2005) Nejvyšší soud konstatoval, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že uplatněnému hmotně právnímu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky dovolatele, v jejichž rámci polemizuje se správností postupu odvolacího soudu při hodnocení jednotlivých důkazů, především pak opakované svědecké výpovědi J. Š., a poukazuje na to, že obsah provedených důkazů nebyl interpretován v jeho prospěch, ačkoliv tak odvolací soud učinit měl. Tato část jeho námitek se totiž ve skutečnosti týká primárně procesní stránky věci (hodnocení důkazů) a směřuje k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal revize (přehodnocení) soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
Nejvyšší soud si je vědom, že v aktuální judikatuře Ústavního soudu (viz např. nálezy ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94) bylo opakovaně zdůrazněno, že důvody dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. (zejména dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.) jsou v dovolacím řízení vykládány Nejvyšším soudem příliš restriktivně a že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ podle názoru Nejvyššího soudu nejde, neboť odvolací soud ve věci dovolatele založil svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na rozboru důkazů provedených soudem prvního stupně, které sám doplnil o vlastní skutková zjištění z opětovného výslechu svědka J. Š., přičemž svůj postup při hodnocení důkazů ve svém rozhodnutí v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. v potřebném rozsahu vyložil a odůvodnil (viz str. 4, 5 napadeného rozhodnutí).
Na tomto místě je k námitkám dovolatele třeba poznamenat, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozsudku ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). V tomto směru nelze odvolacímu soudu vytknout žádné pochybení.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dovolatelem uplatněn právně relevantně pouze v té části dovolání, v níž - byť jen v obecné rovině - namítl, že odvolací soud se přesvědčivě (resp. nijak) nevypořádal s hodnocením toho, zda svým jednáním porušil nebo neporušil důležitou povinnost ve smyslu ustanovení §180 odst. 2 písm. b) tr. zák.
K opodstatněnosti této části dovolací argumentace obviněného učinil Nejvyšší soud následující závěry:
Nejprve je zapotřebí znovu připomenout, že trestného činu obecného ohrožení podle §180 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. se dopustí pachatel, který z nedbalosti způsobí nebo zvýší obecné nebezpečí anebo ztíží jeho odvrácení, a spáchá takový čin proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Za porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání pachatele (kterou trestní zákon nijak blíže neformuluje), je přitom třeba považovat porušení povinnosti vyplývající nejen přímo ze zákona, ale i z ustanovení jiného závazného právního předpisu, normy či pravidla (např. jen pro určitý okruh osob vymezený určitým zaměstnáním), popř. i porušení konkrétního příkazu, je-li vydán na podkladě určitého předpisu a způsobem v něm uvedeným. Podstatné ovšem je, aby šlo o povinnost důležitou, tedy takovou, jejíž porušení je způsobilé vyvolat zpravidla závažný následek (účinek). Porušení takové povinnosti musí být vždy předmětem dokazování a z něho vyplývajících skutkových zjištění (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), stejně jako příčinná souvislost mezi tímto porušením a způsobeným následkem. To platí i pro případy, kdy jednání pachatele je jen jedním z článků řetězu příčin, které způsobily následek.
K výše uvedeným otázkám je zapotřebí dále poznamenat, že příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je nezbytným obligatorním znakem tzv. objektivní stránky trestného činu. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným relevantním trestněprávním následkem (účinkem) zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (srov. přiměřeně např. R 20/1981 SbRt., R 21/1981 SbRt.). Zejména u trestných činů ublížení na zdraví podle §224 tr. zák. nebo obecného ohrožení podle §180 tr. žák. spáchaných v dopravě bývá každý následek zpravidla výsledkem více příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsobem ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). To znamená, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí ještě další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. R 37/1975 Sb. r. tr.). Jednání pachatele má proto povahu příčiny i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby. Poněvadž každé jednání, bez něhož by následek nebyl nastal, současně nemusí být stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti), je důležité, aby konkrétní činnost (jednání) pachatele byla pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou.
V posuzovaném případě vycházel odvolací soud ze zjištění, že obviněný (dovolatel) vycházel z mylného předpokladu, že pokud není vedoucím posunu informován jinak, znamená to, že posunující díl je bržděn dostatečně. Tehdy platný dopravní předpis CHP-D 2 však v článku 115 stanovil, že před započetím posunu zpraví vedoucí posunu strojvedoucího o postupu práce, o způsobu brzdění posunujícího dílu a způsobu provedení posunu. Podle článku 120 citovaného předpisu smí strojvedoucí uvést hnací vozidlo do pohybu, jen byl-li zpraven podle ustanovení čl. 115, dovolují-li posun příslušná návěstidla a dá-li k tomu rozkaz vedoucí posunu ústně, radiotelefonním spojením nebo návěstí. Jestliže obviněný (dovolatel) jako strojvedoucí v inkriminovanou dobu - jak odvolací soud zjistil - jednal v rozporu s výše uvedenými pravidly a bez splnění v nich stanovených podmínek uvedl posunující díl do pohybu, ač tak ve skutečnosti učinit nesměl, jednalo se o jeho prvotní pochybení. Teprve sekundárně na to podle odvolacího soudu navázala daným podmínkám neodpovídající rychlost obviněným (dovolatelem) řízené soupravy (posunujícího dílu), kterou ve svém rozhodnutí soud prvního stupně nesprávně akcentoval jako jeho základní pochybení.
Na výše uvedeném základě lze podle Nejvyššího soudu skutková zjištění odvolacího soudu shrnout tak, že vedle předcházejících pochybení (již odsouzených) signalisty a vedoucího posunu, bylo zároveň i jednání dovolatele dostatečně významnou příčinou následku předpokládaném v trestním zákoně (srov. shora), i když se stupeň spoluzavinění jednotlivých osob nemusel zcela shodovat. Posouzení míry dovolatelovy viny se pak odráží především ve výroku o trestu, který se jeví jako velmi shovívavý, zvláště pokud mu nebyl uložen též trest zákazu činnosti (zákaz výkonu činnosti strojvedoucího), přestože porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání.
Dovolateli zároveň nelze přisvědčit, že se odvolací soud otázkou porušení důležité povinnosti ve smyslu §180 tr. zák. vůbec nezabýval. Na str. 5 svého rozhodnutí konstatoval, že ustanovení článku 120 tehdy platného předpisu CHP-D 2 strojvedoucímu nesporně ukládá důležitou povinnost. K tomuto poněkud stručnému odůvodnění Nejvyšší soud dodává, že nedovolené uvedení soupravy kolejových vozidel do pohybu bývá na železnici velmi častou příčinou dopravních nehod, jež zpravidla mívají za následek ublížení na zdraví, smrt nebo značné poškození materiálních hodnot. Za těchto okolností ani Nejvyšší soud nepochybuje o tom, že důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání jako strojvedoucího dovolatel porušil.
Vzhledem k důvodům jednotlivě rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadené rozhodnutí lze - v dovolatelem vytýkaném směru - považovat za věcně správné. Dovolání obviněného R. Č. bylo dílem podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a v jeho relevantně uplatněné části jej Nejvyšší soud neshledal jakkoliv opodstatněným.
Nejvyšší soud proto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Toto rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. února 2009
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler