ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.1301.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 1301/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. dubna 2009 o dovolání, které podal obviněný A. Z., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2008, sp. zn. 5 To 296/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 15 T 71/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. 15 T 71/2006, byl obviněný A. Z. uznán vinným přípravou k trestnému činu kuplířství podle §7 odst. 1 tr. zák. k §204 odst. 1 alinea 1, 2, odst. 3 písm. a), b) tr. zák., jehož se měl dopustit skutkem popsaným ve výroku rozsudku. Za to byl podle §204 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Zároveň mu byl podle §55 odst. 1 písm. b) tr. zák. uložen trest propadnutí věci, a to věcí jednotlivě specifikovaných ve výroku rozsudku.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 3. 2008, sp. zn. 5 To 296/2007, jímž podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přípravou k trestnému činu kuplířství podle §7 odst. 1 tr. zák. k §204 odst. 1 alinea 1, 2, odst. 3 písm. a) tr. zák., na tom skutkovém základě, že „v průběhu měsíce dubna a května 2004 společně s M. Č., zorganizoval projekt ″PhotoDesires″ při společnosti Z., pro jehož funkčnost organizoval castingy s dívkami na workshopech v P., kdy cílem těchto castingů bylo získání nových dívek pro provozování prostituce a zahájení činnosti výběrové skupiny prostitutek určených pro poskytování služeb nejmajetnějším zahraničním klientům za účelem získání značného finančního prospěchu v částce vyšší jak 48.000.000,- Kč, jak tomu bylo u spol. E. B., s. r. o., dívky fotografoval, zajišťoval zpracování fotografií pro jejich umístění na internetových stránkách www.photodesires.com/go.php u společnosti D. provozované na Slovensku, kde pod větou „nic není nemožné“ mohl klient stránek zjistit, že mu bude po zaregistrování do projektu a zaplacení částky 1.000,- EUR umožněn sex s dívkami, které se workshopu účastnily, avšak ani k pokusu a k dokonání činu nedošlo, neboť celý projekt byl v měsíci květnu 2004 vyzrazen sponzorovi projektu R. V.“. Podle §204 odst. 3 tr. zák. soud uložil obviněnému trest odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvou let. Zároveň byl obviněnému podle §55 odst. 1 písm. b) tr. zák. uložen trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu zn. Nokia, 1 ks SIM karty Oranže, 1 ks CD s názvem „Fotodesires“ a jeden šanon s průhlednými deskami s obsahem dotazníků dívek pro Z. v části zajištěné ve společnosti „E. B.“ e-mail odesílatele Z. – adresát M. K., ze dne 29. 4. 2002. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 17. 3. 2008 (§139 odst. 1 písm a/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný A. Z. následně dovolání. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že „v jeho případě nenaplňuje tvrzené jednání popsané ve výroku napadeného rozhodnutí znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu ani po stránce formální, ani po stránce materiální“. Dovolatel současně poukázal na to, že nesprávný závěr o jeho vině oba ve věci rozhodující soudy opřely výlučně o provedené záznamy telefonních hovorů, neboť jiné ve věci provedené důkazy, zejména výslechy svědků a znalecký posudek z oboru účetnictví, v naprosté převaze potvrzují jeho verzi (obhajobu), a pokud ne, jsou natolik neurčité, že zásadní pochybnosti o jeho vině přetrvávají. Z provedených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu se podle dovolatele v žádném případě jeho vina dovodit nedá, nehledě na tu závažnou skutečnost, že vzhledem k formálním (procesním) nedostatkům byly jako důkazní prostředek v trestním řízení nepoužitelné.
Dovolatel dále zdůraznil, že s činností společnosti E. B., s. r. o., neměl nic společného a za svou práci pro ni neobdržel žádný honorář. Jednalo se totiž o zkušební fotografování, jaké je vždy prováděno při výběru fotografa jakoukoliv modelingovou agenturou. Dovolatel souhlasil pouze s případným umístěním některých svých fotografií v pražském sídle společnosti, pokud mu za ně bude uhrazen autorský honorář. To však uvedená společnost neakceptovala. Tvrzení o jeho požadavku na zaplacení částky 29.500,- Kč za sérii fotek je pak zcela v rozporu s provedenými důkazy. Dovolatel nepopřel, že skutečně připravoval projekt PhotoDesires, ovšem nikoli s M. Č., s nímž se seznámil až v době, kdy byly fotografické workshopy již v chodu. Účelem castingů byl výběr modelek pro workshopy a nikoliv pro provozování prostituce určené pro majetné zahraniční klienty za účelem získání značného finančního prospěchu v částce vyšší než 48.000.000,- Kč, jak chybně dovodily soudy. Dovolatelova činnost spočívala pouze v tom, že jednotlivé dívky toliko fotografoval a získané snímky zpracovával, neboť to byla jeho profese. Naproti tomu úpravu textu na webových stránkách spočívající v ujištění klienta, že mu bude za registrační poplatek 1.000,- EUR umožněn sex s vyfocenými dívkami, nikdy nepožadoval a neměl s takovou činností nic společného.
V další části podaného dovolání obviněný provedl vlastní obšírný rozbor obsahu výpovědí jednotlivých ve věci slyšených svědků, zejména pak fotografovaných dívek, a na tomto základě poukázal na to, že všechny tyto dívky (některé i přes nátlak orgánů činných v trestním řízení) kategoricky popřely, že by jim zprostředkovával nebo nabízel sex za úplatu s některým ze zákazníků workshopu. Zvlášť pak dovolatel akcentoval výpověď svědkyně V., podle které mezi klienty a modelkami běžně dochází i k intimnímu sblížení, ovšem nikoliv ve vztahu zákazník – prostitutka, ale čistě ze sympatií. Úvahu soudu prvního stupně, že výpovědi svědkyň jsou nevěrohodné, protože jako modelky byly na dovolateli kariérně závislé, a proto proti němu nevypovídaly, shledal zcela absurdní a především ničím nepodloženou. V této souvislosti podotkl, že svědkyně jsou zastupovány svými agenturami a rozhodně na něm jako na uměleckém fotografovi nijak závislé nejsou.
Dovolatel upozornil také na to, že nebyly prokázány ani ekonomické vazby mezi společnostmi E., s. r. o., a Z. Ze znaleckého posudku z oboru účetnictví tyto vazby nevyplývají, resp. se je nepodařilo zjistit pro chybějící část účetnictví společnosti Z. Ačkoliv tuto chybějící část chtěl předložit již v původním trestním řízení ve věci sp. zn. 15 T 131/2005, soud prvního stupně o ni neprojevil zájem. V jeho neprospěch pak vyložil i skutečnost, že se orgánům činným v trestním řízení nepodařilo zajistit důkaz, že webové stránky byly tzv. „zaheslovány“. Podle dovolatele předmětné stránky byly naopak volně přístupné a uvedené heslo sloužilo pouze k přístupu k nim v době jejich úpravy, jak je to u www prezentací zcela běžné. Výše uvedené pak podle jeho názoru znovu svědčí o zjevné neobjektivitě soudu, mající patrně původ ve skutečnosti, že byl původně stíhán s lidmi, kteří se skutečně dopustili trestné činnosti, dále v nepochopení pojmů workshop a casting, a konečně i ve faktu, že svět modelingu a fotografie, který se může navenek jevit jako promiskuitní, má poněkud jiná morální pravidla než svět běžný, kdy mezi modelkami a lidmi pohybujícími se v prostředí fotografování a modelingu běžně dochází k intimním sblížením. Logickým se pak z tohoto pohledu jeví i neustále mu vytýkaný obsah telefonního hovoru, v němž měl po Č. požadovat odstranění věty, která zcela vylučuje sex s modelkami.
Ačkoliv je dovolatel přesvědčen, že pořízené odposlechy jeho telefonních hovorů a záznamy o nich jej ze žádné trestné činnosti neusvědčují, namítl rovněž procesní nepoužitelnost těchto důkazů. Podle dovolatele ve spise totiž především údaje o datu a místě pořízení záznamu telefonních hovorů, chybí autorizace osob, které odposlech prováděly a úřední záznam o provedení odposlechu. Navíc osoby, které prováděly přepis telefonních hovorů do tohoto přepisu uváděly i vlastní názory na to, zda dovolatel mluví pravdu či nikoliv. V opatření, kterým byl odposlech povolen, se pak uvádí telefonní číslo přiřazené zcela jiné osobě, která telefon nevlastnila ani nepoužívala. Soud však přes uvedená pochybení shledal procesní použitelnost pořízených záznamů a tím de facto demonstroval svou snahu jakýmkoliv způsobem se vypořádat s nedostatkem důkazů proti dovolateli. Přestože odvolací soud, vůči jehož rozhodnutí podané dovolání směřuje, v podstatě potvrdil oprávněnost námitek dovolatele a zjistil i další procesní pochybení, ve výsledku se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a znovu ho uznal vinným přípravou k trestnému činu kuplířství, aniž by sám výše zjištěné procesní vady či konstatovaný stav důkazní nouze svým postupem odstranil.
Dovolatel konečně vyslovil názor, že ani v případě akceptovatelnosti skutkových závěrů soudu prvního a druhého stupně nelze dovodit takový stupeň nebezpečnosti jeho jednání pro společnost, aby bylo možno učinit závěr, že jeho jednání naplňuje znaky trestného činu též po stránce materiální. V uvedeném směru soudům vytkl, že se v jeho případě náležitě nezabývaly hodnocením kritérií určujících stupeň nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu §3 odst. 4 tr. zák. Pokud by tak podle dovolatele učinily, nepochybně by musely dospět k tomu, že materiální podmínka trestnosti jeho jednání v žádném případě naplněna nebyla.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům obviněný v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2008, sp. zn. 5 To 296/2007, zrušil a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně\"), která je označila ze základních obecných hledisek za přípustné. K samotné argumentaci dovolatele pak uvedla, že z provedeného dokazování, zejména ze záznamu telekomunikačního provozu, vyplynulo, že právě on měl být tou osobou, která pro činnost projektu zvaného PhotoDesires měla získávat fotomodelky, i to, že zároveň existovala dohoda mezi ním a M. Č., podle níž bude dovolatel přilákávat dívky, které následně Č. bude seznamovat s podstatou fungování fotografických workshopů, tedy s tím, že dívky budou poskytovat klientům sex za úplatu. S ohledem na dostupný spisový materiál je podle názoru státní zástupkyně možno konstatovat, že soudy zjištěný skutkový stav věci není v extrémním rozporu s právním posouzením jednání dovolatele, jehož existencí je podle judikatury Ústavního soudu podmíněn zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů i na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, a to v neveřejném zasedání. S konáním neveřejného zasedání současně vyslovila souhlas i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný A. Z. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Z výše uvedeného je zřejmé, že uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky dovolatele, v jejichž rámci poukazuje na procesní nesprávnost postupu orgánů činných v trestním řízení při provádění některých důkazů - odposlechů telefonních hovorů - a následného způsobu hodnocení jednotlivých důkazů, když soudům vytýká to, že jak obsah výpovědí dívek, které se zúčastňovaly castingů a workshopů, tak i samotných záznamů telefonních hovorů - byl interpretován k jeho tíži a nikoliv v souladu se zásadou in dubio pro reo v jeho prospěch. Tato část jeho námitek se totiž ve skutečnosti týká primárně procesní stránky věci a směřuje k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení jeho jednání vycházely. To znamená, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal revize (přehodnocení) soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
Nejvyšší soud si je vědom, že v aktuální judikatuře Ústavního soudu (viz např. nálezy ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94) bylo opakovaně zdůrazněno, že důvody dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. (zejména dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.) jsou v dovolacím řízení vykládány Nejvyšším soudem příliš restriktivně a že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde, neboť soud prvního stupně ve věci dovolatele založil svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na podrobném rozboru provedených důkazů a svůj postup v rozsudku v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. také podrobně odůvodnil. Odvolací soud na jím učiněná skutková zjištění při vlastní právní kvalifikaci jednání dovolatele navázal a rovněž on v souladu se zákonnými požadavky na odůvodnění rozhodnutí svůj postup a závěry v potřebném rozsahu vyložil.
Oba soudy zároveň věnovaly náležitou pozornost zákonnosti a procesní použitelnosti odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu. Již soud prvního stupně přisvědčil obviněnému (dovolateli) v tom, že protokol o záznamech telekomunikačního provozu nemá formální náležitosti, které vyžaduje ustanovení §88 odst. 4 tr. ř. V rámci konaného řízení však tento nedostatek sám odstranil a napravil postupem popsaným na str. 20 rozsudku, jenž byl plně konformní s judikaturou, konkrétně rozhodnutím publikovaným pod č. 56/2001 SbRt. Podle citovaného rozhodnutí nedostatek podmínek §88 odst. 4 tr. ř., zejména pokud jde o údaje o místě, času, způsobu provedení záznamu, jakož i osobě, která záznam pořídila, lze následně odstranit, a to i v řízení před soudem, stejným způsobem jako v případě odstranění formálních nedostatků protokolu sepsaného o jakémkoliv jiném úkonu trestního řízení, např. výslechem osob, které se na provedení úkonu zúčastnily, popř. jej provedly. Takový postup nelze považovat za nepřípustnou manipulaci se záznamy telekomunikačního provozu a nevymyká se ani možnostem soudu. Odvolací soud pak ve svém rozhodnutí konstatoval, že obviněný ve svém řádném opravném prostředku zcela pominul legální postup, jímž soud prvního stupně zjištěné nedostatky zhojil. Záznamy telekomunikačního provozu v té podobě, jak byly provedeny jako důkaz před soudem prvního stupně, proto v rámci odvolacího přezkumu považoval za procesně bezchybný důkaz se závěrem, že jej soud mohl nejen provést, ale následně i podle §2 odst. 6 tr. ř. hodnotit (viz str. 11, 12 rozsudku odvolacího soudu).
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl obviněným uplatněn právně relevantně toliko námitkou, že svým jednáním nenaplnil formální znaky skutkové podstaty trestného činu kuplířství podle §204 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. ve stadiu přípravy podle §7 odst. 1 tr. zák. (byť i tato námitka do značné míry spočívá na zpochybnění správnosti skutkových zjištění učiněných soudy), a dále námitkou, že i při případném naplnění zákonem předvídaných formálních znaků v podobě zjištěné oběma soudy by jeho jednání v žádném případě nevykazovalo materiální znaky přípravy výše uvedeného trestného činu, a to pro nedostatek potřebného stupně nebezpečnosti pro společnost.
Při posuzování opodstatněnosti výše uvedených relevantních námitek dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
Nejprve je nutno v obecné rovině uvést, že trestného činu kuplířství podle §204 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného zjedná, přiměje nebo svede k provozování prostituce, nebo kdo kořistí z prostituce provozované jiným a získá tímto činem značný prospěch. Prostitucí je pohlavní styk s jinou osobou nebo osobami za úplatu. Pohlavním stykem je pak nutno rozumět jakýkoli způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby, ať stejného či různého pohlaví (k tomu v bližším srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 22/1995 tr. zák.). Zjednáním je uzavření dohody, a to i konkludentní, jejímž obsahem je provozování prostituce. Musí zde být tedy projev vůle obou stran, tedy jak pachatele - kuplíře, tak i osoby, která má provozovat prostituci. Pachatel přiměje jiného k provozování prostituce, když využije svého vlivu, který vyplývá ze vztahu mezi nimi, a takovou osobu získá k provozování prostituce. Svedením se pak rozumí úmyslné vzbuzení rozhodnutí u jiné osoby provozovat prostituci. Formy svedení mohou být různé. Může jít o přemlouvání, poučení, že tímto způsobem lze snadno získat větší množství finančních prostředků, nebo schvalování prostituce před jinou osobou, pokud je jím sledováno právě vzbuzení rozhodnutí o provozování prostituce v této konkrétní osobě apod. Kořistěním z prostituce provozované jiným se rozumějí jakékoliv způsoby získávání majetkového prospěchu z prostituce provozované jiným, za podmínky, že lze dovodit, že pachatel využívá vědomě svého vztahu k osobě provozující prostituci. K naplnění znaku „kořistí z prostituce provozované jiným“ se přitom nevyžaduje, aby pachatel výslovně vyžadoval nebo si vynucoval hmotný prospěch z prostituce jiného, ale postačí opakované přijímání úplaty za to, že provozování prostituce umožňuje. Značným prospěchem je podle §89 odst. 1 tr. zák. prospěch ve výši nejméně 500.000,- Kč.
Přípravou k trestnému činu podle §7 odst. 1 tr. zák. je pak takové pro společnost nebezpečné jednání, kterým pachatel úmyslně vytváří podmínky pro spáchání budoucího konkrétního trestného činu. Jedná se o první relevantní stádium trestné činnosti, které ještě nevykazuje ani znaky pokusu trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák. Zákon příkladmo vypočítává jednotlivé typické způsoby přípravného jednání, jako je organizování trestného činu, opatřování nebo přizpůsobování prostředků či nástrojů k jeho spáchání, spolčení, srocení, návod či pomoc. Může však jít i o jiné formy přípravného jednání. Příprava podle §7 odst. 1 tr. zák. zakládá trestní odpovědnost pachatele pouze ve vztahu ke zvlášť závažným trestným činům (§41 odst. 2 tr. zák.), za které se považují trestné činy uvedené v §62 tr. zák., a ty úmyslné trestné činy, na které zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let. V tomto smyslu patří mezi zvlášť závažné trestné činy i trestný čin kuplířství v jeho kvalifikované skutkové podstatě podle §204 odst. 3 tr. zák.
Výše uvedené zásady odvolací soud v napadeném rozhodnutí neporušil.
Ze zjištěného skutkového stavu věci, jak je formulován ve výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu a podrobně rozveden v rozhodnutích obou soudů, je zřejmé, že se jednání dovolatele neomezovalo jen na prostý výkon práce profesionálního fotografa, ale mělo ještě řadu dalších forem svědčících o tom, že se vědomě podílel na zajištění výběrové skupiny dívek - budoucích luxusních prostitutek určených pro velmi bohatou zahraniční klientelu. Dovolatel přitom podle zjištění soudů jednal se znalostí všech rozhodných skutečností, včetně toho, že inkriminované jednání má jednoznačně za cíl dosažení lukrativních zisků, které i po odečtení předpokládaných nákladů budou mnohonásobně převyšovat 500.000,- Kč (viz §89 odst. 11 tr. zák. „značný prospěch“). Se všemi jednotlivými hledisky přípravného jednání uskutečňovaného obviněným (dovolatelem) se odvolací soud ve svém rozhodnutí pečlivě vypořádal.
Dovolatel pak ve svém mimořádném opravném prostředku zároveň nijak konkrétněji nerozvedl, které jednotlivé formální znaky přípravy podle §7 odst. 1 tr. zák. k trestnému činu kuplířství podle §204 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. nebyly v posuzovaném případě naplněny a v tomto směru neuplatnil žádnou bližší hmotně právní argumentaci. To v podstatě platí i pro námitky týkající se absence materiálních podmínek přípravy výše uvedeného trestného činu, neboť ani zde dovolatel blíže nerozvádí, o jaké skutečnosti tento názor vlastně opírá. Ani Nejvyšší soud nepochybuje o tom, že jednání dovolatele bylo - s ohledem na v rozsudku popsaný způsob provedení i na zamýšlený rozsah připravované činnosti - dostatečně společensky nebezpečné, aby dosáhlo míry předpokládané v ustanovení §7 odst. 1 tr. zák. Přitom nebylo možno přehlédnout ani zjištění odvolacího soudu, podle kterého měly kuplířské aktivity dovolatele již některé aspekty tzv. kvalifikované přípravy (viz str. 16, 17 rozsudku /u prostitutek J. B. a „B.“/), tedy faktoru, který rovněž zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost.
Z důvodů rozvedených v předcházejících odstavcích Nejvyšší soud dovolateli nepřisvědčil, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu trpí namítanými vadami spočívajícími v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podané dovolání proto neshledal (ani v jeho jinak relevantně uplatněné části) jakkoliv opodstatněným.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo dovolání obviněného A. Z. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. dubna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler